2016-12-30

Finský Erasmus: stravování a jídlo

Jedna z mých největších obav byla, před vycestováním do Finska, otázka, jak se tam uživím. (aktualizováno 6/2017) Vy, co mě znáte víte proč, neboť mezi mé nejvýznamnější kulinářské počiny patřil čaj a polévka z pytlíku. Proto jsem se rozhodl, že případným dalším cestovatelům objasním a ostatní čtenáře seznámím s tamějším režimem v oblasti gastronomie.



Jedna z ustálených představ říká, že ve Finsku je všechno drahé. Nerad bych to vyvracel, nicméně ceny potravin jsou podobné (Německé), případně ne dramaticky vyšší. Na ubytování si tak lze uvařit základní pokrmy v běžném nákladu, kterým je kromě peněz i hromada času. Komplikací může být třeba dostupnost vhodného nádobí či spolubydlící, který dělá nepořádek.



Co je mnohem zajímavější je systém školního stravování. Každý VŠ student je oprávněn využívat dotovaných obědů v rámci všech univerzit na základě předložení kartičky KELA, kterou jsem obdržel společně se zápisem na Vaasan Yliopisto. Domácí studenti mají průkazku spojenou s platební kartou, výměnní studenti dostali růžovo-červené (barva se mění podle roku) papírové kartičky. Největší výhodou je skutečnost, že tato sleva platí v kterékoliv univerzitní restauraci ve Finsku, což přijde vhod na výletech.




Sleva zajistí snížení ceny obědu z cca 6,80€ na cca 2,30€, což je velmi příjemná hodnota i na naše poměry a zejména pokud uvážíte, že cena menu v běžné restauraci začíná na 10€ za porci. A z čeho se jídlo skládá?



Systém je samoobslužný, nejprve je možné nabrat si salát, poté vodu a 1 sklenici sirupu či mléka. Hlavní jídlo je možné si naložit samostatně, avšak není radno k sobě kombinovat přílohy a masa, která nejsou na vývěsce u sebe, protože pokladní se pak zlobí a chce účtovat dva obědy. Taktéž je možné si předplatit kupón na kávu po obědě. Ještě před usednutím je zvykem ukrojit si pečivo v ceně a namazat máslem či slaným máslem. Zkrátka za ty peníze nesmírný luxus...



Pokrmy jsou většinou velmi dobré a obtížně se srovnávají například s menzou na VŠB, protože ten rozdíl (i vizuální) je dramatický ve prospěch Finů. Ve všech jídelnách je k výběru také jedno vegetariánské jídlo, protože mnoho seveřanů vyznává bezmasé stravování z přesvědčení.



Nejvíce fascinující je finská slušnost. Jak už jsem nadhodil, káva se platí s obědem nebo samostatně, nicméně samotné vydání je plně samoobslužné, na nepříliš hlídaném stolku mimo hlavní frontu. Kdo chce kávu, se zde jednoduše obslouží a zajde zaplatit k pokladně nebo odevzdat kupón. Je mi vcelku jasné, že v Česku by se našlo více neplatících než placích "zákazníků" a snad by zmizely konvičky. Taktéž stůl s pečivem stojí volně a využívají ho jen ti, kteří jedí oběd. Patří to k jejich nátuře být čestní.



Na druhou stranu, co je povoleno (není zakázáno) je přeplňování. Společně (s taktéž věčně hladovými Slováky) jsem na oběd chodil zásadně s prázdným žaludkem a naložil si na talíř porci, která byla dostatečná pouze v případě, že každý další kousek by už přepadl. Personál s tím nikdy neměl problém a i kdyby měl, tak nic neřekl. (on vám to totiž z kulturního důvodu říct nechce a raději si stěžuje erasmáckému koordinátorovi) Není nad to, si užít hlavní jídlo dne bez práce...




A teď něco k té zmíněné přenositelnosti bonusu do jiných měst. Protože mám rád jídlo bez připravování, protože za něj nechci příliš platit (když nemusím) a protože jsem Čech (výborný důvod), tak jsem při každém výletu po Finsku zavítal do nějaké univerzitní stravovny. Myslím si, že pokud bych tuto kartičku neměl, tak i za plnou cenu jde o velmi výhodnou nabídku, kde se najíst.




Občas mi to dalo práci vygooglit, kde dané provozovny jsou, takže přikládám také odkaz, pokud jste ve spěchu a na mobilním internetu.


Helsinki

"Porthania Opettajien ravintola" je klasická, avšak ne úplně kapacitní stravovna na výhodné pozici při chození po památkách nebo cestování, neboť je 10 minut chůzí od hlavního nádraží a asi 5 minut od katedrály. Byl jsem zde dvakrát, naposledy při odjezdu z Finska. Druhá restaurace "UniCafe Päärakennus" je jen pár kroků vzdálená, kdy z okna můžete koukat na "české tramvaje".





V Helsinkách jsem hledal i další možnosti jídla a našel vcelku rozumný "fast food" s pizzou, kebabem a dalšími zdravými věcmi, jen pár kroků od autobusové stanici na Kamppi. 

Vaasa

Do mého univerzitního města se asi při výletování nedostanete, na druhou stranu znám tu nejvíce restaurací, protože jsem na jejich zkoušení měl nejvíce času.

Hlavní je Mathilda v kampusu University of Vaasa. Jídlo vydávají do 15. hodiny a poté do 16. dost příšernou pizzu, nicméně lepší než být hlady. Moje nejoblíbenější menza, protože zde byla většinou většina spolužáků a známých tváří. V sousední budově Fabrikki je druhá výdejna, ale ta nestojí za návštěvu.






Cotton Club, soukromý podnik, domorodci říkají, že má lepší jídlo než Mathilda, ale má to háček - není samoobslužná, ale musíte kuchařkám říct, co chcete, což není úplně příjemné, když nevíte, co si objednáváte. Navíc je lehoulince dražší a porce není přes celý talíř. Ale jednou za čas pro změnu, proč ne...




Serveri na VAMKu patřila mezi mé oblíbené tím, že byla otevřená i v sobotu, což mi snížilo počet vaření v týdnu o jedna. Mají zde i masové "speciality" jako třeba řízek, ale dotovaná cena je i tak 4,58€ za porci, což mi moc nevonělo. Přes léto 2017 ji rekonstruují, tak uvidíme, jak bude vypadat.




Nová restaurace vznikla až po mém odjezdu v budově univerzity Novia "Juvenes Aleri". S kartičkou studenta zde nejlevnější porce stojí 0,85€, což je cena za kterou se běžně prodává jen kelímek kávy.

Dále se dá najíst i v budově Åbo Academy, či si dát polévku v kavárně Oskar v knihovně Tritonia.

Tampere

V Tampere jsem jedl v hlavní restauraci Reaktori tamější technické univerzity. Má to háček v tom, že při běžné turistice je výrazně stranou ve čtvrti Hervanta. Výhodou je snad jen to, že kousek od ní zastavuje Onnibus. Jídlo bylo dobré a bylo v sobotu!




Jyväskylä

V tomto městě se dá pohodnou chůzí dojít z centra do restaurace Piato a najíst se i v sobotu. Jídlo standardní s prostornou jídelnou.



Turku

Zde jsem se asi nejvíce nahledal, kde se restaurace Brygge nachází. Je poměrně vzdálená od centra i když chůzí dosažitelná. Vaří tam dobře, místa je dost a vzhledem k tomu, že jsem tam byl ve všední den, tak i s druhou návštěvou na večeři.





Oulu

Na univerzitu v tomto severním městě jsem se dostal při výletu do Laplandu. Při běžné návštěvě města je restaurace Central Station nepoužitelně daleko. Jídlo měla dobré i když univerzita jako taková není moc útulná.




Alternativou na oběd z jiného výletu do Oulu by mohla být palačinko-omeletárna Pannukakkutalo Renesans, která se nachází jen pár kroků od tamější dominanty sochy policisty. Jídlo zde není dotované, ale lze ochutnat palačinku se sobím masem a další docela chutné varianty.





Závěr

Proti předpokladům. že stravování bude jedna z největších výzev, se nakonec problémy minimalizovaly na pouhé řešení konvenčních problémů. Třeba když mi Ukrajinec snědl mé zásoby a vymlouval se na opilé kamarády. 



Mé ubytování bylo naštěstí v bloku nazvaném Olympia, které má strategickou polohu proti nejvýznamnějším supermarketům ve Vaase (Lidl a Minimani, připomínající náš Globus) a tak nebyl problém dojít si pro cokoliv téměř kdykoliv. Z tohoto hlediska úplně propadla nejznámější lokalita k bydlení Linna, ze které je to do Lidlu daleko. Doporučit mohu ještě Larkan, který má taktéž dobrou polohu vzhledem k městu a obchodům.



Co ještě stojí za zmínku je finský řetězec McDonald's s názvem Hesburger. Rozdíl oproti jiným fastfoodům se dá najít, nicméně není zase tak zásadní. Ve Vaase v době mého pobytu McDonalds zkrachoval, ale nebylo to způsobeno mnou...



Třešnička na závěr: Finové téměř nejí polévky, zejména ne ve škole, kde jsou raritou. Jenom ve čtvrtky mívají Hernekeitto, což je extrémně hustá hrachová polévka. Taktéž nemají chléb našeho typu, po kterém se mi brzo začalo stýskat. No naštěstí už jsem doma s přístupem k domácí kuchyni... 

P.S. jestli máte po tomto článku hlad, tak si pro něco zajděte...

2016-12-24

Finský Erasmus: Cože, to už je konec?

Obvykle jsem začínal první odstavec hodnocením počasí, nicméně tentokráte bych se rád zaměřil pouze na slunce. Klasickou vlastností života na severu je polární den či noc. I když se ve Vaase přímo neprojevuje, stejně je vliv na délku světla výrazně vyšší než v ČR a hlavně mi to nabourává vnímání dne.





Začátek rozednění je totiž v druhé polovině prosince kolem půl desáté ráno a kdykoliv předtím je normální noc, takže brzké vstávání je “prakticky nemožné”. Navíc v kombinaci se světelnými podmínkami východu slunce do poledne, následované okamžitým západem slunce, kdy je ve 3 tma, je den poměrně krátký. Informatik den nepotřebuje, ale působí to zvláštně jet v 1 hodinu na kole na oběd za pocitu, který bych měl v létě v Česku v 6 ráno, pomineme-li sníh. Většinu dnů je stejně oblačno až mlžno, jak to známe z Ostravy, jen to vzduch není tak jedovatý…


6. prosince je doma dobře známé datum, ve Finsku ale nic jako Mikuláš neexistuje, místo toho slaví svůj den nezávislosti (Itsenäisyyspäivä) z roku 1917. Stejně jako na našeho 28. října je volno a večerní ceremoniál, kdy jsou do prezidentského paláce v Helsinkách pozvány významné osobnosti a v TV je živě přenášen 2 hodinový proces podávání rukou a domorodci to se zaujetím sledují.



Ani nevím jak jsem se připletl do studentského průvodu ke dni nezávislosti, kdy tiché procesí s pochodněmi prošlo městem až k sousoší na náměstí, kde zazněly projevy a zpěv sboru. Díky zkušenostem ze sokolských stafáží mi už ani nepřijde tak zvláštní stát v první řadě podobné akce… Nicméně pomalou chůzí a stáním v -8°C se docela snadno prochladne, a tak jsme se společně s ostatními výměnnými studenty připojili k plánové akci na sledování výše zmíněného přenosu a k návštěvě sauny, jak jinak…


Ten týden byl ostatně netradiční, protože kromě volna v úterý mi hořely všechny možné termíny na projekty. Jedním z nich byla závěrečná prezentace do semináře o eHealthu, kterou však učitelka posunula bez upozornění o den dříve. Protože to byl týmový projekt mne a 3 Slováků, tak jsme samozřejmě neměli skoro nic nachystáno dopředu (jak je u nás studentským zvykem) a tak mám za sebou svou první prezentaci “z patra” v angličtině. 


Abyste zase neměli pocit, že mé celé studium bylo pořád jenom z párty do párty, tak jsem nejen po večerech usilovně programoval úkoly do předmětu, který paralelně studuji na VŠB a vůbec mi to nešlo a dělalo si to, co chtělo, ale to není zajímavé pro čtenáře tohoto příběhu. Takže rozlučková párty na univerzitě byla fajn. Skončil jsem druhý ve znalostní soutěži o Finsku, což mi bylo k ničemu, protože hodnoceno bylo pouze první místo. Nicméně šlo spíše o formální akci, takže ta “pořádná” rozlučková párty byla o den později v klubu. Rozlučková bylo proto, že někteří z výměnných studentů dokončili předměty a další týden už byli pryč. 



Po delší odmlce jsem měl možnost si také naplnit šotoušské touhy, neboť do Vaasy přijel parní vlak a projížděl po manipulační vlečce do přístavu, kde jsem před i po výměně kolejí žádný vlak nikdy neviděl. Jízdné bylo vysoké, takže jsem ani nemusel zabírat místo dětem a vrhl se na lovení snímků. 



Použil jsem klasické metody z Ostravy na focení MHD a vyrazil na kole. Teda doma jsem nikdy nenaháněl na kole vlak a už vůbec ne na sněhu a ledu, ale zase jsem tak moc na výběr neměl - místní na to šli auty. Povedlo se mi pár snímků na klasických místech a strávil tak celý den postupným focením a následným přebíráním výtvorů. Šotoušství je pro mé finské kamarády natolik exotické, že si mě dokonce vybrali jako téma pro interview jako cvičení do nějakého předmětu. Ve finštině si jej můžete přečíst rovněž na mém blogu.



Když už byla řeč o kole, nevzdal jsem se jeho používání ani v zimě a na ledu, přičemž do konce pobytu jsem spadl se symbolicky pouze 3 krát. Čímž si otevírám téma pro typičtější zimní sport, kterým je bruslení. Od začátku pobytu se těším, že si zajezdím na nějakém zmrzlém jezeře, či mnohé ledové ploše. Předpokladem proto bylo zapůjčení bruslí, což se ukázalo jako kámen úrazu, protože zde není žádná půjčovna - každý má své vlastní. Tak vám alespoň popíšu, jak probíhá výroba ledové plochy na kterou jsem koukal z okna svého pokoje. 


Základem bylo škvárové hřiště, které vždy po napadnutí sněhu ujezdil traktor. Několikrát jim to roztálo, ale když už se zdála situace stabilní, tak tu silně vlnitou plochu srovnali radlicí a začali polévat vodou z vlečky. Vytváření ledu trvalo asi týden a bylo kombinované s odhrnováním nového sněhu. Určitě nejde o nic levného neboť počet moto hodin traktorů byl vysoký. Když už byl led dobrý, přibyly branky a já jsem zjistil, že lední hokej je velmi hlasitá hra, neboť nárazy puku do hokejek jsou docela slyšet takhle nad ránem. 





V mezidobích přicházely výsledky zkoušek, čímž se zdárně naplňoval můj studijní plán a přibývaly kredity. Dokonce takovým způsobem, že poslední zkoušku jsem už ani nebral příliš vážně. Také bylo potřeba se zamyslet nad odjezdovými náležitostmi a ještě několikrát navštívit “mezinárodní kancelář. Při té příležitosti jsem zjistil, že srpnový déšť, který mě zdržel na první registrační schůzku na univerzitě způsobil, že možná budu vracet malou část stipendia, čímž by se z něj stal zatím nejdražší déšť v životě. Uvidíme, jak se s tím na VŠB poperou...


A jak jsem naložil s posledním víkendem? Především bylo potřeba začít rozprodávat ten pracně a draze nabytý majetek. Nikoho nepřekvapí, že v zimě (a v momentě, kdy většina studentů odjíždí) nechtěl nikdo nic kupovat. No naštěstí se mi podařilo zamaskovat všechny vady vlastnosti jízdního kola a najít mu kupce. Nábytek, teda pokud tak lze nazývat stůl a židli, se značnou ztrátou postupně také zmizel. Taktéž se uskutečnila definitivně rozlučková párty a tak jsem byl připraven zabouchnout naposledy dveře, ponechat Ukrajince svému osudu a odjet... 



Cesta zpět probíhala podle plánu. V Helsinkách jsem tak měl 40 minut čas na přestup mezi vlaky, a tak jsem usoudil, že by bylo fajn si naposledy zajít na oběd za dotovanou cenu. S těžkými zavazadly jsem odkráčel z hlavního nádraží na univerzitu, kde jsem se řádně najedl. Nikdy jsem neměl rád to úsloví, že “svět je malý”, ale i tak jsem zde potkal spolužáka s Vaasy, což vzhledem tomu, že jsem se zde zdržel asi 20 minut vytváří statistickou pravděpodobnostní anomálii. 


Na vlak na letiště jsem poněkud běžel, nicméně vše jsem stihl (včetně přebalení kufru při odbavení, protože byl moc těžký) a po zpoždění letadla dorazil do Prahy. Zde mě už čekala Míša po návratu z Anglie a společně nás vypekly České dráhy, jak jinak, když přemístily zastávku Airport Express autobusu bez většího upozornění, takže nám ujel RegioJet. Při té příležitosti ještě Míše upadlo kolečko na kufru a tak se stala cesta domů o něco fyzicky náročnější. Opět a znovu říkám, že Hlavní nádraží v Ostravě měli zbourat namísto rekonstrukce a už jsem otevíral dveře domů. Poněkud jsem nemohl uvěřit, že jsem skutečně doma, protože ten pocit byl zvláštní…


Zbývá si uvědomit, co mi pobyt v zahraničí přinesl. Vyhodnotit, pokračovat ve vnímání rozdílů a nějak rozumně to využít. Rozhodně to stálo za to! Spousta kamarádů má podobně nadšené zkušenosti, což si můžete ověřit. Děkuji, že jste věnovali čas čtení mých příběhů, to je však už vše, i když se toho odehrálo mnohem více než se vlezlo do článků. Více někdy osobně...