Finský Erasmus: život za zdí

Návratem do finských teplot těsně kolem 0°C končil poslední příběh. Po týdnu "dovolené" v Anglii jsem se těšil, že se vrátím do zaběhnutého pořádku, nicméně osud tomu nepřál a v závěru neděle přinesl z domova velmi smutnou událost, ze které jsem se vzpamatovával celý týden, během kterého se neodehrála žádná párty, které bych se zúčastnil a o které bych mohl dychtivé čtenáře informovat.

Naštěstí se mi o vyplnění času postaral vedoucí diplomové práce, který mě uvedl konečně do pohybu se psaním, protože jsem se k tomu sám rozhoupával už asi 2 předcházející týdny. Během toho také chodím intenzivně do školy a snažím se sžít s předměty, které se mi vůbec nelíbí, nebaví a jejich prerekvizitou je schopnost vyřešit netriviální integrál...

Změnu myšlenek přinesl poslední výlet a to i přes fakt, že jsem po navštívení "zmrzlého" města Turku prohlásil, že už nikam takto nejedu. Cílem bylo největší severní město - Oulu - na jehož konci musím říct, že díky atmosféře s lidmi okolo to byl nejlepší výlet, který jsem ve Finsku podnikl. 

Vůbec sestavení výletu proběhlo vcelku netradičně. V Jyväskyle jsem totiž uviděl autobus s cílem ve městě Kokkola, což mě podnítilo k uvažování, že bych město s tak bizarním názvem navštívil. Nicméně jsem byl při obědě Finkou upozorněn, že to nestojí za to, že tam nic není a že mám jet do Oulu. Při další úvaze, jak tam jet 4,5 hodiny na otočku, vyplynulo z jiné osoby sedící u stolu, že třetí kamarádka má "nedaleko" chatu. Po jejím následném příchodu souhlasila, že to není špatný nápad a tak jsme měli sestavený program zhruba ve stylu: Pojedu ze Žďáru nad Sázavou na prohlídku Ostravy a potom přespím na chatě u Krnova.

Nevím proč, ale docela dost výletů z posledních příběhů začíná v chladném deštivém ránu s dosud zapadlým sluncem v centru nějakého neznámého města, což je řešeno schováváním v kavárně. Oulu nebylo výjimkou! Nicméně jakmile se počasí a denní doba vzpamatovala, tak jsme navštívili veškeré pamětihodnosti, mezi ty největší patří socha policisty na tržišti, ale jinak je to ničím nevybočující typické finské město, protože už mi došla přirovnání...

Následně jsme se autobusem přesunuli do obce Pulkkila, odkud pochází jedna členka výpravy, přičemž jsme byli pozváni k ní domů na večeři a tak jsem měl možnost poznat "divoké Finy" žijící uprostřed ničeho. Nenechte se zmást, bylo to velmi zajímavé a je pravda, že s lidmi z města si o lovu losů a sobů moc nepokecáte. Nicméně výpravy za kořistí jsem se nezúčastnil, protože je to těžce ranní aktivita...

Po zkonfiskování auta jejích rodičů jsme se přesunuli 30 km na chatu - no chatu, velmi dobře vypadající srub. Přijeli jsme tam samozřejmě za tmy, takže to vypadalo velmi strašidelně, neboť kromě občasného projíždějícího auta nebylo nikde ani živáčka a vše doplňovalo typické finské ticho. To, že není nic slyšet, pokud se člověk nepatrně vzdálí od ruchu lidí, je pro našince velmi nezvyklé, protože i když v Beskydech naleznete to nejopuštěnější místo, stejně pořád v dáli něco šramotí, ve Finsku ne.

Dalšího rána jsme se vydali navštívit zajímavosti v okolí. Jednou z nich bylo například falešné jezero Uljuan tekojärvi. Někdo usoudil, že je ve Finsku málo jezer a postavil další. Na přilehlé ceduli jsem se pak dočetl, že to bylo z protipovodňových důvodů... Dalším cílem-necílem byla mohyla stojící v geografickém středu této země - na fotku hezké... Míša mi připomněla, že další podobné místo je nejblíže v Brušperku.

Ještě před návratem na chatu jsme se vydali lesní stezkou na vyvýšené místo s údajně dalekým rozhledem na nekonečné lesy. Jakmile se však pěšinka změnila v močál, tak jsme to otočili zpátky. Proč to zmiňuji je fakt, že jsem nadhodil téma, co udělá s emocemi podkresová hudba a jak bychom se jako výprava cítili, kdyby hrálo něco strašidelného. Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak v místech, kde si v ČR sotva zavoláte, protože není signál, je ve Finsku dostatek přenosového pásma proto, pouštět si hudbu z Youtube. Uprostřed ničeho, v hlubokém lese!

Druhý večer se nesl ve znamení saunování. Dosud jsem o tomto tématu nepsal, protože stále sbírám zkušenosti. Nicméně tady jsem se chopil zatápění v kamnech, protože jedině opravdický oheň dělá pravou saunu, říkají Finové, během pobytu v saunách elektrických. Navíc chladnutí se odehrávalo příjemně venku při 0°C, zkrátka relax podle místních pravidel. Škoda, že bylo zataženo a nebylo vidět nebe a potencionální polární záři, která je na severu pravděpodobnější. 

Následujícího rána, za poletování vloček, už byla bohužel cesta domů nevyhnutelná, takže opět přesun do Oulu a zpět do Vaasy. Nicméně díky všem těm pěkným drobnostem jsem si to náramně užil jako žádný výlet předtím. Po každém mém návratu následuje analýza, co zase provedl Ukrajinec. Obarvil si vlasy a udělal díru ve dveřích do koupelny. Nemám představu jak, ale doufám, že to opraví lépe než jen tím plakátem...

A jak škola nudně, ale intenzivně pokračuje dále a já do ní musím chodit, tak se taky občas udá něco netradičního. Místním tutorům se podařilo zorganizovat exkurzi do firmy Wärtsilä, což jsou takové "místní Vítkovice", které vyrábějí obrovské lodní motory a energetické systémy. Prošli jsme si celou továrnu "od šroubárny pro prosklenou kukaň" a bylo to velmi zajímavé.

Jedno sobotní ráno jsem se probral a jel na druhou univerzitu na oběd, protože vaří i v sobotu, abych zjistil, že je zavřeno z důvodu státního svátku. Cestou zpátky jsem se podivoval, proč to na cestách kolem hřbitova vypadá jako při slevách v Lidlu a ony byly Dušičky (Pyhäinpäivä)! 

Vrátil jsem se tedy po setmění (v půl páté) a prošel si hřbitov se spoustou svíček. Na rozdíl od nás byly všechny pouze bílé, ale to přisuzuji tomu, že v Lidlu měli jenom jeden druh, který zase hořel dlouho a tak ještě v další den večer hřbitov svítil, ale už byl bez té spousty lidí, bylo ticho a mrazivo - zkrátka správná hororová scéna...

Mimochodem teploty padají stále níž a v momentě, kdy mi z ČR volali, že přehazují kola u auta na zimní, jsem se procházel po zmrzlé hladině jezírka, neboť je tu několik dní kolem -8°C. Teploty už nad nulu nevystupují, místy sněží a hlavně už začalo zamrzat i moře. 

Díky tomu, že cesty jsou suché, lze stále jezdit do školy na kole, což mi plně vyhovuje, i když je to občas dost náročné vydržet. Nerad na to myslím, ale kvapně se blíží termíny zkoušek a odevzdávání esejí a tak na tom pracuji, ale na další příspěvek si čas opět udělám...

P. S. nadpis "ze života za zdí" odkazuje opět na seriál Hra o trůny: zatímco v ČR vítáte první vločky, tady už ty potvory nějakou chvíli lítají mrazivým vzduchem...