Tento
text vznikl jako semestrální shrnutí předmětu Psychologie z běhu předmětů
sociálních věd, které v druhém ročníku studia na VŠB absolvuje každý
student. Účelem je přiblížit i netechnické a „měkké“ znalosti v jinak technicky
orientovaném studijním plánu. Následující myšlenky nevyjadřují nikterak
převratné nápady, je mi však líto nechat je pouze v šuplíku.
Učební
styly
Každému z
nás vyhovuje jiný způsob, jak se něco naučit. Nejprve bych se rád vyjádřil, co
vlastně pojem učit se vymezuje. Každému jistě naskočí asociace se školou a
vysedáváním v lavici. Dovolím si nejprve nesouhlasit s tímto pochopením. Učíme
se přece stále, všemu! Naše poznávání přece probíhá stále a nejen ve vymezeném
čase. Každé ráno objevuji a obměňuji způsoby, jak si uvařit svůj ranní šálek
čaje. Každý den si zapamatuji nový spoj v jízdním řádu. A to vše dříve než
dojdu do školy. Permanentní poznávání je neoddělitelnou součástí života člověka
ve společnosti. Hlavou se mi honí pár vzpomínek na lidi, kterým se toto již
podařilo oddělit, ale nerad bych se ubíral nesprávným směrem…
Problematiku
stylu učení si tak automaticky stáhnu také na sebe, jelikož člověk člověku je
si nejlepším příkladem. Často se setkávám s problémem, kdy je po mne vyžadován „učební
styl“ jiný, než mi tak úplně vyhovuje. Plně souhlasím s metodou, kdy je
nejlepší na probíranou látku přijít sám, ovšem chybí mi zažití nových vědomostí,
praxe a komplexní použití. Nemohu se zbavit pocitu, že mnohdy převládá kvantita
nad kvalitou. A nebudu skrývat, že se jedná především o školní záležitost. Zvládnout 10 programovacích jazyků způsobem
průletu z rychlíku? Nadrilovat se elektrotechnické technologie? Zvládnout
elektrická měření a jejich neoddělitelné zpracovávání protokolů? Rozhodně
nechci být monotematicky zaměřen, rozhodně nechci shazovat důležitost, nicméně
je vše nezbytné? Proč neubrat jednu až dvě kapitoly za semestr a nevěnovat se
podrobněji některé z náročnějších oblastí tak, aby se dostalo (všem) pocitu, že
vlastně nejde o nic složitého? Nemám zájem nijak studentům (ani sobě) zlehčovat
již tak místy nenáročné studium, zejména při srovnání se zahraničím, ale ne
vždy se mi podaří zachytit tu podstatnou myšlenku hned na začátku. V opačném - extrémním
- případě je snadné zapomenout příliš lehce nabyté znalosti. V každém případě
chci vyjádřit, že by mi a mému stylu lépe sedělo zabývat se problémy o něco méně povrchně.
Tato práce
(a rovněž jedna z hodin psychologie) mě taktéž přinutila se zamyslet nad
způsobem jakým se učím já. Uvažoval jsem nad metodikou školní a svou vlastní,
pokud jde zejména o témata mimoškolní. Ve škole je typicky předkládáno k naučení
několik základních pojmů s nějakou základní definicí. Později se zcela logicky
navazují na tyto stavební kameny další prvky. Pokud si dobře uvědomuji, tak
většinou tyto naprosté základy vědomě ignoruji, protože je považuji a) za
příliš elementární b) nedokážu rozlišit jejich význam bez dalšího kontextu c)
myslím si, že je nebudu potřebovat d) nedávám pozor, protože to jsou přece
základy. Dovolím si ihned spustit kritiku sám na sebe, protože takový přístup mně
z čistě racionálního pohledu jen okrádá o čas. V momentě, kdy jsem dospěl k
tomuto závěru, jsem si uvědomil, že pokud se učím něco mimo školu - u mne typicky
nová technologie, nový postup v IT, ale vlastně úplně ve všem - pak postupuji
většinou tak, že si najdu nějaký hodnověrný zdroj informací a začnu jej „konzumovat“.
V momentě kdy narazím na termín, který neznám, pak jej vyhledám ve druhém okně
prohlížeče. Když najdu odpověď, vracím se zpět k textu. (Ó kolik času by mi
ušetřilo, kdyby rozšířená realita zobrazovala u všech pojmů vysvětlivky a
výklady podobně, jako to dělá elektronická čtečka Kindle s anglickými výrazy.) Když
porovnám oba zmíněné postupy, narážím na zjevný rozdíl mezi „přípravou před
řešením problému“ a „řešení za běhu problému“. Omlouvám se za podivné
pojmenovávání - je to profesionální deformace. Mé logické uvažování mi nedovolí
říct ani o jednom způsobu, že je špatný, nicméně jak se ukazuje v reálném
provozu, při učení u mne převládá právě druhá zmíněná metoda.
Asi
neobjevím Ameriku, když vyjádřím myšlenku, že k různým druhům činností - učení
- vyžadujeme jiné okolnosti. Někomu vyhovuje hudba, někomu hluk zásadně vadí a
takových kombinací jsou spousty. Pokud jde o mne, snažím se neúspěšně odbourat
svůj stereotyp, že k řešení úkolů potřebuji klid a čistý stůl. Poslední dobou
bývám zahlcený záležitostmi, které musím udělat. Ať už skutečně potřebných či
prokrastinujících, jenže v takovém stavu se mi velmi obtížně hledá onen „prázdný
stůl“. Cestu, kterou jsem zvolil ke zdolání svého stereotypu, jsem zvolil na
základě několika time-manegementových technik, kdy si úkoly někam vypíšu, určím
jejich prioritu a postupně je odškrtávám. Tento způsob se nazývá "mít
vše hotovo" a je posledním hitem na poli efektivní práce. Nerad bych si
zde jen stěžoval, nicméně ani takový postup nezaručí dobré výsledky instantně,
protože, jak už jsem zmínil, úkolů je vždy více než volného času a tak vypsání
všech činností, kterým bych se měl věnovat obvykle vede k ještě větší
sklíčenosti nad tím neuvěřitelně dlouhým seznamem. Ale na vše existuje lék a
tím je založení druhého seznamu s termíny odevzdávání jednotlivých prací.
Priority se náhle vyjasní a to zásadně nepatřím k lidem, kteří úkoly řeší na poslední chvíli - obvykle horkou jehlou, protože se jim nepodařilo
přehrát horkou bramboru na cizí píseček. Dosvědčí mi to tento text,
který vzniká sice v noci (kdy je klid a prázdný stůl), ale do „deadline“ zbývá
ještě celý týden!
Obávám se,
že osvojení si technik na vyšší efektivitu a zodpovědnou práci je velkým
osobním úsilím a také tréninkem sebekázně. Kdy určitě nikomu nevystačí si
pouze přečíst těch pár chytrých knih, se kterými vidím v poslední době mnoho
lidí. Závěr by měl tradičně patřit
shrnutí informací, nicméně v tomto případě nemohu tuto úlohu splnit já a proto nechávám čtenáři volný
prostor k vlastnímu úsudku…