Zobrazují se příspěvky se štítkemFinsko. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemFinsko. Zobrazit všechny příspěvky

2021-10-10

Na jawách po stopách Laponské války

Po cestovatelsky nevyzpytatelném covidovém roce 2020 si plány další dovolené nedovedl představit snad nikdo. Zima byla dlouhá, naštěstí byla kota naplněná dřevem, takže se dalo u grilu a nápojů s kamarády diskutovat a vymýšlet. Vymysleli jsme ne až tak originální nápad výletu jen v rámci jednoho státu. Naštěstí Finsko je pro tyto případy dostatečně rozlehlé. Ústředním tématem se stala Laponská válka (1944-45). 



Jaké vozidla si zvolit pro 3000+ km dlouhou vyjížďku divočinou s několika stovkami kilometrů nezpěvněných cest? Jak z nadpisu vyplývá, stala se jimi trojice motocyklů Jawa. Ne každý je d/Dobrodruh jet takovou vzdálenost na veteránech a tak padla volba na novou produkci. Nejstarší motocykl byla dvouletá Jawa 350 OHC, nejojetějším kusem půlroční Jawa 300 CL a nejmladším vozidlem sotva zajetý “soubor náhradních dílů” Jawa 350 2T. Členové výpravy byly Lauri za Helsinki, Kauko za Jyväskylä a Ivo za Ostravu. 



Dovoz svého motocyklu na start výletu v Jyväskyle jsem zvládl v předcházejím týdnu, když už se dalo přes hranice s řádným administrativním zajištěním projet. Náš příběh začíná červnové nedělní ráno na benzínce za městem v hustém lijáku. Nepromoky mám na sobě opět po 5 letech, naštěstí je mohu po dvou hodinách jízdy sundat. Pro dnešní den máme v plánu hlavně přesun severněji po “dálnici” E75. Stereotyp této nudné silnice rozbil čelní střet osobáku se skandinávským silničním vlakem a tak nás hasiči odklonili na objízdnou trasu po malých, naštěstí stále asfaltových silnicích. 


Není nám teda moc teplo, zastavujeme pro benzín a kávu. Nová kývačka strhává pozornost kolemjdoucích a i ve Finsku mají plno vzpomínek na československé stroje. Postáváme, diskutujeme a já si všímám, že mám zřejmě od kamínku rozbité sklo světlometu. Krásný začátek výletu, naštěstí je polární den a lampu určitě nebudu potřebovat. “Elegantně” tedy vylepšujeme vzhled vozidla pláštěnkou tanvaku s gumicukem a pokračujeme dále.

První zastávkou je památník prvního výstřelu v Laponské válce u Pudasjärvi u kterého je malý motorest. Po cestě míjíme auta, které zuřivě blikají světly. Jsem tedy připraven na policejní kontrolu s radarem, ale z omylu mě vyvádí sob stojící na krajnici. Druhou zastávkou bylo místo prvního většího střetu u Aittojärvi. Zde se nezdržujeme příliš dlouho pro obrovské mračno hmyzu, kterému jsme se stali večeří. Jedeme ještě malý kousek, kde máme domluveno přespání v chatě u domu Kaukova příbuzného. Nevyspíme se ale vůbec dobře, uvnitř je horko a miliardy miliard komárů (když někdo zapomněl zavřít komín).

Druhý den máme v plánu navštívit místa sestřelených letadel. Klidná místní cesta nás vede správní oblastí města “Í”. Začínáme ale u lesního domku Jaegerů, kteří se zde v listopadu 1916 ukrývali před cestou na výcvik do Německa, když po prozrazení došlo zde ke střetu. Památník nazývá toto místo jako první, kde došlo k boji Finů proti Rusům za svou vlastní zemi.

Poprvé na našem výletu sjíždíme na šotolinové cesty, které trvají dalších 40 km. Ty mají obvykle rozličnou kvalitu. V tomto případě byla cesta spíše horší, která si v zápětí vybírá svou daň, když Lauri padá ve vyjeté koleji a 350 OHC letí do příkopu. Nic se naštěstí nestalo jezdci ani stroji. Varování však není nikdy dost. 

 

Čeká na nás místo nouzového přistání Blenheim BL-190 5. října 1944 po zásahu protiletadlovou palbou. U pamětní desky byly dokonce k vidění zbytky hliníkových plechů. Finové nevykupují kovový odpad od soukromých osob. Jeden z letců se nemohl pro zranění hýbat a tak šel 4 dny pro pomoc jen druhý z posádky.

 

Další zastávkou je místo pádu Junkers JK-256 po souboji z Messerschmittem 109G. Jednomu přeživšímu pilotovi přidali křížek až o hodně později, takže jsou zde nyní 4. Tohle místo bylo více pro-návštěvnické, protože mělo typický turistický přístřešek s ohništěm a kadibudkou, jak byvá zvykem třeba v národních parcích.

 

Počasí bylo nádherné, mraky vysoko, teplota akorát. Idylku kazili jen komáři a jiná havěť. Sundat si helmu a vyměnit za moskytiéru není tak těžké, ale zpátky to jde hůř. Zavřít vyklápěčku, aby nic nezůstalo uvnitř vyžaduje speciální taneček. 

Zpátky na asfalt jsme se dostali u přehrady Ossauskoski, kde jsme si dali kávu z termosky a do navigace dali další místo sestřeleného letounu JK-263. Na předchozích zastávkách měly mapy.cz alespoň symbol památníčku, ale u tohoto místa jsme neměli nic (už je tam). Naštěstí byla u cesty šipka do lesa a pár teček sprejem či fáborky. Měl jsem docela obavu, protože slovo pěšina by bylo příliš silné slovo pro čvachtající stezku po okraji planiny s vegetací typickou pro bažinu. Po kilometru jsme dorazili k památníku vytvořeného z kusu podvozku a opět se kolem povalovalo pár zbytků letadla.

Zpátky ke strojům a vzhůru na hlavní silnici E75. Než jsme se tam ale dostali, tak tu byla další terénní šotolinová vložka. Vůbec poprvé jsem vjel na motorce do hlubšího písku na výjezdu z lomu a málem to položil. Naštěstí písek není obvyklý povrch, spíše všechny kombinace štěrku a uježděné hlíny. Finské boční cesty jsou úžasnou školou lehkého offroadu, podobné nezpěvněné rychlé cesty v Česku nemáme. Pro majitelé cestovních endur je to hádám nejoblíběnější povrchová úprava, ale zvládl jsem to i na café raceru.

Za pár desítek minut vjíždíme do Rovaniemi, proslulé město na hranici polárního kruhu. Chtěl jsem si udělat fotečku, jak tu „čáru” přejíždím, ale označená je snad jen v Santově vesničce a můj doprovod si odmítl do toho Disneylandu zajíždět. Nevadí, už jsem tam byl a a dokonce mám i tu fotku s pravým finským Santou Clausem za 40 €.

Ubytování jsme si zamluvili severněji v Levi, které je známým lyžařským střediskem. Jediná větší hora široko daleko je protkána sjezdovkami a vleky pod kterými se nachází pokus o alpskou vesničku. Těsně před dojezdem nás stihl zbytečně promočit 5 minutový déšť. 

Abych nezapomněl zastavili jsme se na hřbitově v Meltaus u pamětní desky 4 finským pilotům, kteří byli všichni sestřeleni ve stejný říjnový den.

Přiznám se, že ačkoliv bylo počasí vizuálně pěkné, moc teplo nám nebylo. Následující červnový den se to mělo ještě zhoršit a hlavně byl hlášen celodenní déšť při 8°C. Nahodili jsme odpočinkový den, rozehřáli saunu zašli do obchodu pro nápoje a zkontrolovali stroje.

 

Ve čtvrtém dnu výpravy nás čekal nejsevenější bod, ale ještě předtím jsme u města Kittila navštívili pamětní místo poslední oběti Laponské války z řad finského letectva. Sestřelen byl Fokker CX FK-104, jehož zbytky se tu k mému překvapení dochovaly v hojné míře. Poznali jsme roztavený válec motoru, kabel od baterky či ocasní část letadla. Disclaimer: nic z nalezených kusů nemá potenciál suvenýrů, tak to tam prosím nechte ležet i nadále. Procházka lesem nás zahřála, zpátky do městečka naplnit nádrže až po okraj a vzhůru do sedel. Čeká nás 200 km opravdovou divočinou. 

 

Mezi levou “rukou” a “hlavou” finské dívky není žádná pořádná cesta (pravou ruku si nechali Sověti, pro pořádek). Nakonec jsme vybrali variantu přes obec Kiistala za kterou skončil asfalt a začala 50 km hliněná cesta. Bylo po dešti, takže se sice bylo potřeba vyhnout kalužím a klouzalo to, ale zase se neprášilo. Streamovaná hudba do sluchátek hrála (protože i na úplném konci světa tady jede 4G), občas se objevil nějaký sob, sluníčko trochu hřálo a jelo se vlastně moc hezky. Dvě protijedoucí auta za hodinu lze stěží nazývat provozem.

Chtělo by to kávu! Naštěstí je v této jinak neobydlené oblasti kavárno-bar v obci Pokka (s 9 trvalými obyvateli). Barman byl ten nejveselejší človíček a celé místo bylo tak krásně autentické, že musím doporučit se zde ubytovat. Jen zvolte nějaké datum, kdy tu zrovna není -51,5°C jako rekord z ledna 1999.

 

Cesta dále pokračuje po asfaltu, sice to nebyl žádný autobahn, ale jelo se po tom trochu jistěji. Káva mě nabudila, trávil jsem při tom koláč ze soba a příležitostně zpomaloval, když se nějaké zvíře objevilo u cesty. Takto na severu Finska jsem byl několikrát v zimě “za tmy” a někde v hlavě jsem si říkal, že bych si to jednou chtěl užít za světla. Od zastávky jsem měl 2 hodiny čistého času si znovu promyslet, co jsem si to přál. Stromy, stromy stromy a když se cesta trochu zvedla objevilo se nekonečné množství stromů. Moc se to vlastně nelišilo od tmy, akorát to bylo zelené. 

Vjíždíme do Inari, které je známé jako hlavní město Sámů. Je nám zima, zejména na ruce, protože na dvou Jawách ze tří nejsou vyhřívané hefty. Co je to za letní dovolenou při které je 10°C? Mezitím umírají Helsinky a celé Česko v 30°C+ vedrech, no dobrá. Jedeme ještě výše do Kaamanenu, kde je památník Laponské války a obchod se suvenýry. Vyfotit se a odvelet změnu kurzu, odtud už jenom na jih. Mimochodem z tohoto místa to bylo “už jen” 6 hodin jízdy na Nordkapp, kde jsem tedy ještě nebyl, bohužel byly díky covidu hranice ještě zavřené.


Konstatuji, že panoramata na cestě mezi Inari a Ivalem, zejména v části podél jezera, jsou fascinující. Ne že byste to nemohli vidět třeba v Rakousku, ale na místní poměry je to něco. Nohy od ježdění jsme si protáhli u Karhunpesäkivi a dalo by se tam i si zaplavat, kdyby nebyla taková zima. Dostáváme se do turistické oblasti, přespání máme zamluveneno v chatce při campingu v Ivalo. Naštěstí není nikdo z nás fanoušek stanování. Na večeři v restauraci si dáváme lokální poronkäristys (sobí maso s bramborovou kaší). Nějak na mě doléhá (ne)skutečnost polárního dne, když mi o půlnoci svítí slunce vysoko na obzoru přímo do okna.

Probuzení, snídaně a hurá na stroje. U benzínky se mi stala noční můra digitálního člověka, automat mi sežral kartu. Respektive se tam zasekla, protože mám epesní plechovou kartu. Naštěstí to byla poloautomatická pumpa, nechal jsem vizitku obsluze a doufal, že ji někdy vytáhnou.

Dneska jedeme na most v Paatsjoki úplně u hranic Ruské federace. Tak blízko, že na jedné části cesty začíná zakázané hraniční pásmo. Na mapě je toto území Finska divně ukousnuté, to když se v roce 1947 Sověti zeptali, zda-li by jim tento kus země s vodní elektrárnou nechtěli Finové darovat a oni s tím “nadšeně” souhlasili.

K našemu překvapení byl tento kousek cesty nádherný, nový asfalt, viditelně jiné trasování v čerstvých zářezech a mé beskydské srdce si užívalo kopečky správných velikostí s panoramatickými výhledy na nekonečné lesy za krásného počasí. Bylo zde taky spousta sobů u cesty, ale jen jedné skupince se nechtělo z vozovky. Mám v živé paměti, jak jsme stádo potkali v zimě na zájezdu. Řidič stál na brzdě, autobus pumpoval do ABS, sobíci stáli a koukali. Srazili jsme tenkrát dva. V létě a na motorce se to naštěstí ani zdánlivě neopakovalo.

 

A ještě jedna zajímavost spojená s touto trasou, jde o bývalou Arctic Ocean Highway, která jako jedniná mohla po 13 měsíců v letech 1940–1941 zásobovat Finsko a Švédsko z přístavu v Petsamu. Obrovské množství náklaďáků zápasilo se špatnou vozovkou a zejména s proslulým kopcem Magneettimäki, kam jsme se přesunuli. Muselo to tam tenkrát vypadat jako na zimní D1 u Vysočiny.

Jíme svačinku a na mobilu mi pípá zpráva, že moje platební karta byla vysvobozena z automatu. Musím se pro ni 25 km vrátit. Domlouváme se na místě opětovného setkání. Vracím se pro kartu na benzínku, kde se na mě vrhá osazenstvo laviček a chce mi pochválit krásnou renovaci Jawy. Jedu zpět a zjišťuji, že jsem tak úplně nepochopil, kde se teda potkáme. Vyjedu až na vrchol Kaunispää s dalekými rozhledy odkud se telefonicky doptávám. 

 

Sraz máme u památníku obětem partyzánského útoku, kteří v zuřivém boji proti německému spojenci v červenci 1943 vyhodili do vzduchu most s autobusem civilistů. Jsem rád, že jsem po chvilce stresu opět našel kamarády. Sedáme na stroje a jedeme dále po pitomé E75. Nejnudnější cestě Finska, kterou naneštěstí použije většina cestovatelů po vystoupení z trajektu v Helsinkách při cestě na Nordkapp. Tady to byl úsek 130 km konstantní rychlostí 80, kolem nic k vidění, a k tomu provoz kamionů, osobáků a všech možných karavanů. Žel v této části Finska není jiné cesty. 

V průběhu jízdy si začínám uvědomovat, že má cesta pro kartu mě stála nějaký benzín navíc, který jsem v tom shonu zapomněl doplnit. 300 CL má navíc nejmenší nádrž mezi stroji výpravy. Čím více se přibližujeme k Sodankylä, tím je jasnější, že já tam nedojedu a skutečně mi motor 8 km před benzínkou zhasíná. Lauri mi naštěstí podaroval hadičkou půl litr nemaštěného benzínu a tak jsme se všichni dostali do místa nocování. Velitelem výpravy byl Kauko, nicméně jel na dvoutaktu, takže byl zařazen na konci konvoje. Takové uspořádání má jisté organizačně-navigační nevýhody, dodávám.

 

Ráno prší a bude pršet celý den. Další volno nám nesedí do plánu a tak nasazujeme nepromoky. Vzdalujeme se od hlavních cest a jedeme na hráz vesničky Lokka, kde partzyzáni “po Lidicku” vystříleli civilisty a do Moskvy nahlásili zničení vojenské posádky. Vzdali jsme jim tedy památku a podle věnce shledali, že tutéž trasu jel také Motorkářský klub finských vojenských veteránů.


Cesty se stále zmenšují a přichází opravdová lahůdka - historická cesta k Seitäjarvi. Zde je památník napadení vesnice civilistů hádejte kým. Čeká nás 2x 13 km blátivého podkladu za hustého deště, ideální vyjížďka pro café racery. Jsem rád, že s sebou netahám žádnou mrtvou váhu jako padací rámy nebo že mě v pohybu neomezuje lanko airbagu, protože ho přes nepromok nejde zapnout. 

Všechno je totálně zaprasené, začínám být mokrý zevnitř, ale zatím jedeme dál. Zatím! Uprostřed toho ničeho se rozhodla Jawa 2T stávkovat. Reinkarnovanému veteránu se asi nelíbí hodiny jízdy v dešti. Hoši znalí původních Jaw opravují tradičními postupy a já si říkám za jak dlouho by sem asi dojela má asistenční služba, protože kromě diagnostiky s sebou nic nevozím. Když už motor Jawy naskočí, objevuje se Hilux v expediční výbavě a v něm rodinka domorodců jedoucí na nákupy nebo tak něco.

 

Zpátky na asfaltu: je zima, prší méně, ale není to teda nic moc. Hledáme nějakou kavárnu, ale v Savukoski nacházíme spíše bar. K jídlu nabízejí sobí pizzu, byla výborná. V koutě stojí výherní automat a na něm nějaká starší žena usilovně gamblí. Ve Finsku si sice nekoupíte alkohol po 21. hodině, protože je třeba chránit obyvatele, ale tyhle zatracené mašinky jsou úplně všude.

Kam pojedeme teď? Dáme si na chvíli pauzu od Laponské a Pokračovací války a přepneme se na Zimní válku. V Pelkosenniemi byla rozhodující bitva, která odrazila sovětské síly jdoucí na pomoc v jiné kritické bitvě u Salla. Je zde památné místo vysvětlující podrobnosti a které ležící na další nudné cestě, tentokráte E63. Nejedeme po ní dlouho, protijedoucí auta blikají, tak si říkám, že pro rozptýlení budou zase nějací sobíci na cestě. Tentokráte to byla policejní motorka s radarem. 

 

Kousek před cílem se dvoutakt opět rozhodne nejet. Vypadá to na elektrický kontakt. Po chvíli kroucení kabelů a hrátky s kontaktolem to jede dále a později zjišťujeme, že je dobré nemít vodu v karburátoru. Spoiler alert: to byla poslední závada dvoutaktu na dalších 6 tisíc kilometrů.

 

Kemijärvi, kde budeme dneska spát, mám v paměti uložené jako konečnou zastávku autovlaků z Helsinek. Vybrali jsme si k přespání hotel, který poněkud ustrnul v čase. Legenda o něm však praví, že má fantastické snídaně. Byla to pravdivá pověst.

Počasí si z nás dělá legraci, dalšího dne nás čeká modré nebe a příjemné teploty. První zastávkou v Raissila je nejsevernější přívoz, který nás vezme na druhou stranu jezera. Je to v podstatě zbytečná zajížďka, ale to by se pak dalo říct o celém výletu. Vojenskou zastávkou je památník bitvy u Salla, u kterého se sověti pokoušeli o oblíčení finských jednotek a švédských dobrovolníků. Na místě bitvy se omylem nacházela na odpočinku jiná finská jednotka a tak touto šťasnou náhodou ve špatném počasí vyhrála ta správná strana.

Na rozcestí byla pumpa s kavárnou ve které servírovali nebývale levně kávu a skořicovou buchtu, kterážto kombinace je národní klasikou. Finové jsou národ s největší spotřebou kávy v Evropě (podobně jako Česi s pivem) s tím rozdílem, že jejich filtrovaná “hnědá voda” není podle mě nějak zvlášť dobrá.

Vydáváme se po cestě do městečka Salla, respektive na místo, kde se nachází nyní. Původní Salla se dnes jmenuje Kuolajarvi. Boje zde byly těžké a proto se tu nachází spousta památníků a také malé, ale hezky zpracované museum. Jsem rád, že postupujeme po vedlejších, ale stále významných cestách, protože si opravdu užívám teplé počasí a desítky kilometrů nerušené jízdy po přiměřeně zvlněných cestách.

Asfaltová idylka ale není nekonečná. Odbočujeme na vedlejší hliněnou cestu, abychom navštívili pamětní místo v Hautajarvi. Celý den sedíme, takže je příjemné projít se 2x 1,3 km od parkoviště po prknech přes bažiny k desce informující, že i tady zabíjeli sovětští partyzáni civilisty sekající trávu pro dobytek.

Okolo tohoto bodu výpravy už přestávám počítat soby u cesty, protože jsem se v tom ztratil. Je jich spousta, většinou je ale zvuk motorky odežene do nefotitelné vzdálenosti. A pro doplnění v této části finska nejsou obvyklí losi. Míjíme malý a velký národní park Karhunkieros, který je svými vodopády známým cílem pěších turistů. Abych to zasadil do kontextu: Finsko je poměrně slabé, co do výletních cílů. Středoevropan si nemá z čeho vysloveně sednou na zadek. Je třeba si užít prázdnotu, ticho a blízkost přírody. S tím blízce souvisí důvěra k ostatním lidem a ctění osobního prostoru. Helmu není třeba zamykat, zapomenutý batoh bude na místě i za týden, pokud ho teda někdo nevezme na policejní stanici. Je to uklidňující pocit, když všechno nemusí být přibetonované a pod neustálým dozorem.

 
Dnešní večer strávíme v chatě Lauriho kolegy ve vyhlášeném lyžařském středisku Ruka. Jsem tu poprvé a docela mile překvapen krajinou. Kopec s výhledem, a dokonce kousek klikaté horské silnice. Centrum obce sice působí trošku jako důl na peníze obyvatel Helsinek, ale já to na sobě nijak nepociťuji. Byl to krásný den, který působil jako dovolená.

Dalšího rána je zataženo a z předpovědi víme, že se blíží déšť. Vyjíždíme už rovnou v nepromoku a hned po tankování začíná slušná průtrž mračen. Navštěvujeme památník zavražděných civilistů a pokračujeme k mé radosti po menších cestách do blízkosti hranice. Pro protáhnutí zastavujeme u jiného památníku, kde partyzáni zaútočili na konvoj s pracovnicemi organizace Lotta-Svärd

Přestává pršet a nějak se rovnou překlápíme ze zimy do vedra. Před námi je proslulé Suomussalmi a Rátská cesta ze Zimní války. Ještě než tam dojedeme, zastavujeme o umělecké instalace Hiljainen kanssa.

Proti předchozím památníčkům působí návštěvnické centrum a muzeum na Raatentie jako mainstreamový cíl a my ho bereme docela hopem i proto, že se potíme v dusném horkém vzduchu. Zastavujeme se tedy na několika menších klíčových bodech tohoto slavného vítězství Finů a dále směřujeme na ubytování, kde se konečně zbavujeme zimního převlečení. Je čas si odpočinout, centrem obce vede chodníček přes jezero. Vypadá to super a slunce nezapadá ani v 10 večer. Člověk tak má pocit, že je maximálně 5 hodin v letním odpoledni.

Deváté ráno je příjemné, najíždíme na cestu značenou jako via Karelia a opět jedeme dlouhé desítky kilometrů po příjemně kolébavých cestách s táhlými oblouky a malými kopečky přes mosty a můstky kolem a přes jezera. Kvalita povrchu je dobrá a mijíme množství motorkářů. Stavíme až v Kuhmo u vojenského muzea, to už se teplota a sluneční svit stává nepohodlným. Konečně rozumím proč se na sociálních sítích všichni už týden rozčilují nad počasím. 

Dojíždíme do městečka Lieksa, které leží na druhé straně jezera od Národního parku Koli, kam jezdí celé finsko i zahraniční turisté, takže to sem nikoho moc netáhne. Monopol na ubytování tady má jeden obstarožní kemp. Špatný zážitek ještě vylepšilo letošní přemnožení komárů, nedaří se nám je vyhnat z chatky a i když je zabijeme někudyma přilétávají další. U jezera se nedá sedět, v chatce se nedá sedět, na procházce je horko a usnutí je nemožné. Komáři mě bodají i přes termoprádlo! To byl teda hororový zážitek.

Ráno se nevyspalí balíme a navštěvujeme dílo místní „paní Jurkovičové“ jejíž dům a kostel mi trochu připomíná valašskou lidovou architekturu. Míříme, já vím, že to čtenáře překvapí, k památníku civilním obětem partyzánského útoků. Tento byl zajímavý příjezdovou cestou, kterou byl nádherná úzká lesní hřebenovka. Být taková u nás, tak na ní jezdí (c)endura od rána do večera. Nic, co by nezvládly také tři osamocené Jawy. Potýkáme se, ale s novým problémem - příšerně se práší. Chceme to vyřešit najetím zpět na via Karealia, ale  tomto úseku je to také převážně šotolinová cesta.

Vysvobozením z jízdy v peci na pizzu se nám stává Taistelijan talo. Dům bojovníků a vojenské muzeum v jehož přízemí je asi tak 16°C (venku 33°C). Dáváme si zde kávu a něco malého k snědku a uvažujeme co dále. Já vyrážím za nejvýchodnějším bodem Evropské unie, ale kamarádům se cesta k němu nelíbí. Zejména dvoutakt s velkými kufry je na štěrku obtížně ovladatelný. Rozdělujeme se a já si jedu divočinou hraničního pásma sám. Postupně mi vypadává internet i mobilní sítě a já se ocitám na malém upraveném výběžku odkud je pozorovatelný ostrov se dvěmi hraničními sloupy. 

 

A protože památníčku bitev a bojů není nikdy dost, navštěvujeme ještě Oinassalmi a Taivallampi

Nicméně do Öykkösenvaaran taistelualue už nezajíždímě, muzeí pro dnešek stačilo. Jedeme k městu Joensuu po jednoproudé “dálnici” z Ilomantsi, která je tak rovná, že se mě bere spaní. Naštěstí odbočujeme a táhlé klikaté silničky nás dováději do místa posledního ubytování, kterým je Matkustajat maja. Toto místo provozuje snad už dekády ukecaný Fin. Spaní bez komárů bylo mimořádně regenerující.

 

Posledního rána se rozdělujeme: Lauriho čeká 500 km do Helsinek a nás 200 km do Jyväskylä. Navrhuji si to prodloužit o projetí dalších dvou trajektů Hanhivirta a Tappuvirta a tak jedeme s radostí zajížďkou po menších cestách. Horko nepřestává, ale nějak lépe se to snáší. Jedeme stabilní 80 a občas nás zuřivě předjíždějí auta, abychom je o 50 km dále dojeli na semaforech. 



Přijíždíme do cíle a okruh po 11 dnech uzavíráme s 3400 km na tachometru. Viděli jsme mnoho za polárního dne, neměli jsme zásadní problémy a k mé radosti to bylo i docela levné. Celkové denní náklady (tedy včetně benzínu) se vyšplhaly jen na průměrných 60 € za den.

 

Pro plánování příštího výlety mě jistě nepotěší, že je třeba být připraven na teploty od 9 do 33°C. Není neznámé, že severské cesty mají nastavenu maximální rychlost na 80 km/h. V létě za světla je to trochu otravné, nicméně na třístovku přímo dělané. Jsem rád, že jsme se vyhli davům domorodců na dovolené, protože termín po letním slunovratu je spouštěč místní prázdninové horečky, která byla v době stíženého cestování do zahraničí větší než obvykle.

 

Tak kam pojedeme příště?

2021-02-24

Střední Finsko pro železniční výlet

V okolí Jyväskyly lze vyrazit do několika zajímavých výletních cílů s železniční tématikou

  • Haapamäen Höyryveturipuisto Oy
  • Savon radan museo
  • Keitele-museo

Dále něco nevlakového a přesto dopravního? Letecké muzeum!

  • Suomen ilmavoimamuseo 

A co nějaká příroda? 

Celofinské železniční cíle

 Celofinské dopravní cíle
  • <TODO>

Co dále? 

 

2021-02-12

Kdy cestovat do Finska? Průběh roku v bodech.

Chystáte se do Finska a chcete vědět kdy vyrazit? V zimě je zima, v létě je nádhérně, jaro a podzim jsou nekonečné, ale jak zařadit pocity do kalendáře? Dělal jsem si v roce 2020/21 poznámky, případně je postupně upravoval a tady je máte. (Pseudo)analyzoval jsem sentiment měsíce, očekávatelnou teplotu, délku dne + oblačnost a sjízdnost vozovek pro motoristy. Výchozí poloha pro pozorování je střední Finsko ve vnitrozemí. Používal jsem záznamy z běhání a cyklistiky, kam si značím teplotu. Pro získání stavu přírody jsem několik let fotil ze stejného místa a čas tentýž strom. Konečně to můžu uplatnit...

Leden

Očekává se ta opravdová zima a většinou dlouhodoběji sněží, nicméně sněhová pokrývka spíš začíná. Dlouhodobé teploty kolem -5°C, může se objevit pár dnů nad nulou, ale taky týden s -25°C. Nicméně odpoledne je tma stále příliš brzo (16:00) a nebe je klidně celý měsíc pod mrakem. Mnoho Finů praktikuje suchý leden bez alkoholu. Ze začátku měsíce jsou cesty sjízdné, postupně procházejí procesem utlačování sněhu, takže ke konci měsíce je pod sněhem vrstva ledu a chce to mít pneumatiky s hřeby.

Únor

Plně zimní měsíc, už je nasněženo a sněží dále, takže jej nákladní auta odvážejí z náměstí a parkovišť za město. Teploty stabilně okolo -10°C. Díky prodloužování dne je světlo i v 17 hodin odpoledne, přijde i několik pohádkově slunečných dnů s příšerně nízkými teplotami. Podle tuhosti zimy začínají být velká jezera zamrzlá na tolik, že bude brzy možné na ně vyjet bezpečně s bruslemi. Běžkaři i sjezdoví lyžaři si užívají. Jestli toužíte vidět Finsko v zimě, únor je ten správný měsíc. Motorismus? Cesty strašlivě kloužou, nicméně na používaných tazích jsou vyjeté pruhy na asfalt.

Březen

Sezóna zimních dovolených začíná, je třeba vyrazit do Laplandu a provozovat nálož zimních sportů. Rovnodennost zajistí, že dny jsou opět delší než noci. Sníh velmi postupně mizí a na jezera vyrážejí jen ledoví rybáři. Silnice jsou sjízdné, ale je potřeba dávat pozor na velmi proměnlivé podmínky. Určitě nastane moment, kdy proudy vody tečou po ohlazeném ledu - v ten momentě se nedá chodit, bezpečně jezdit na kole, natož autem. Teploty oscilují kolem bodu mrazu, spíš je však kolem 3°C. Čekání na hezčí časy je nekonečné a já jej řeším útěkem z Finska.

Duben 

Měsíc falešných jar. Všichni touží po tom, aby zima skončila, ale ona si dá na čas. Hromady sněhu odtávají všude okolo, nicméně když chodníky oschnou a zvedne se vítr, tak se dost brutálně práší z posypového štěrku, než ho zametou. První zelené pupeny vyráží ze stromů. Teploty se zdržují okolo 10°C. Většina cest se zdá být už odmrzlá, ale některé úseky ve stínu mohou ještě překvapit. Neasfaltové cesty se promění v nesjízdná kluzká bahniště, pro která mají domorodci termín "kelirikko". Auto je permanentně špinavé a nemá cenu ho ani umývat.

Květen

Ještě jednou zasněží, ale už jen symbolicky k rozloučení se se zimou. V těchto 4 týdnech se příroda promění ze zmrzlých pahýlů do plného rozpuku. Obecně se probouzí život a i lidem se vrací chuť trávit čas venku. Majitelé aut se pravidelně setkávají ve frontě na myčky, motorkáři opatrně zahajují sezónu. Teploty jsou kolem 17°C, přes poledne je to i na tričko, ale mikina bude ještě potřeba. Ačkoliv je na vzduchu teplo, tak jezera jsou při koupání hodně studená.

Červen

Konečně zase život stojí za to. Léto začíná 21. června velkými slavnostmi letního slunovratu a do té doby je třeba všechno v práci dodělat, takže poprvé v roce se trochu stresuje. Nejdelší den v roce je třeba pořádně oslavit někde na chatě. Finové kupují opalovací krémy. Vzhled přírody je šťavnatě zelený. Radost z pohybu venku při 22°C kazí jen neodehnatelná mračna komárů. Konečně mají motoristé příležitost použít i letní pneumatiky, ale jestli se vám je na těch "pár" týdnů nechce dávat, tak vám zase tolik vzorku ze zimáků (bez hřebů) neubyde.

Červenec

Jedním slovem nádhera - na tento čas všichni čekali. Celý stát se přepne do režimu celozávodní dovolené, takže na váš email dostanete odpověď nejdříve za 4 týdny. Tradicí je vybrat si volno v kuse a strávit jej na osamocené chatě u jezera. Slunce sice zapadá, ale šero o půlnoci nelze nazývat nocí. Průměrné teploty jsou okolo 24°C, ale jestli má někdo byt otočený na jih, tak může dost litovat, že nemá klimatizaci. Finsko se propadá do mánie sběru jahod na polích. Na silnicích začíná doba oprav, pokládá se nový asfalt a i na objížďky ve městech dojde.

Srpen

První dny jsou časem Světového rally šampionátu, buď utíkáte na samotu nebo se sjíždíte do Jyväskyly. Nějací zaměstnanci přijdou v srpnu z dovolené, aby jiní odešli takže se i další měsíc nedá pořádně pracovat v oborech mimo stavebnictví či turismus. O počasí se říká, že co léto namočí, to také usuší. Teploty se trochu sníží, ale pořád je okolo krásných 22°C. Barva zeleně začíná ztrácet na sytosti. V noci je stále vidět, i když je půlka oblohy už temná. K pohybu na silnicích nemám co dodat. Možná jen, že je třeba pro zvukový klid v kabině, jezdit mimo vydrápané stopy od zimních pneumatik s hřeby.

Září

Je znát, že konec léta je tady. Nejprve jsou stromy stále dost zelené, ale žlutého listí přibývá - nejprve od všudypřítomných bříz a pak i od odstatních. Sluneční paprsky se sklánějí, prodlužují a obecně je malebně. O víkendech doporučuji vyrážet do přírody či národních parků. Teploty klesají ke 20°C, já osobně nehodlám kraťasy ještě odložit, ale do kapes si přidám tenké rukavice. Takéž začíná sezóna podzimních dešťů, je třeba najít ve skříni (barevné) gumáky a všude rostou houby.

Říjen

První polovina měsíce je ve znamení nejbarevnějšího podzimu. Dny se zkracují a teploty se drží okolo 8°C. Ačkoliv je na vzduchu zima, tak jezera jsou při koupání stále teplá. Den už se citelně zkracuje, a proto bývá vhodné sledovat předpověď na polární záři. Obloha je poměrně často bez oblačnosti, venku se dá se slušným oblečením chvíli vydržet a pozorovat. Motoristé začínají panikařit po prvním zasněžení s přezouváním vozidel na zimní pneumatiky, kdy hrozí kluzký avšak neviditelný "černý led".

Listopad

Absolutně depresivní katastrofa, protože listí už opadalo. Je tma ráno, dopoledne, pak je tedy trochu světla na obědovou přestávku a pak šero odpoledne i tma večer. Sníh je v nedohlednu a na podzimní oblečení je zima. Do vánoční sezóny je to stále daleko. Teploty se pohybují okolo 0°C. Cesty jsou sjízdné bez sněhu, ledu moc není, nicméně Finové už přezuli na hřeby a tak auta strašně rachotí a rozdrápavají asfalt.

Prosinec

Mizérie z listopadu pokračuje, nejkratší den nastává 21. prosince. V 9 ráno je pořád šero, kdyby alespoň nasněžilo - i kdyby, tak to nevydrží dlouho. Vnitrozemí sčítá minuty slunečního svitu: hodina za měsíc je průměrný výsledek. Všechny drží nad vodou pocit z volna o Vánocích. Nastává období firemních vánočních večírků. Nedočkavci vyráží za zimními sporty na sever do Laplandu. Teploty jsou okolo -2°C, jezera pomalu zamrzají, ale na bruslení to nikde ještě není. Cesty jsou i nadále plně sjízdné. Na Vánoce či Silvestra může být rozpačitě bílo.

Tak vypadá rok v Údolí mumínků pro jeho lidské obyvatele (skuteční Munínci totiž v zimě spí). Jak jste jistě pochopili plně doporučuji k návštěvě letní měsíce během kterých se můžete do severské krajiny snadno zamilovat. Když ne zamilovat, tak si ji alespoň značně oblíbit. Je to ale past pro ty, kteří zůstanou. Přiblížit ten pocit mizérie, než léto přijde zas, se pro obyvatele Česka nedá. Něco jako by bylo období od konce října do března dvojnásobně dlouhé než ve skutečnosti je. Nadruhou stranu také říkám, že Finsko a Finové se nedá vidět za dvou týdenní dovolenou, ale je potřeba to trochu více (déle) prožít. Celkové hodnocení 3,6 z 5 "not great, not terrible".

Tohle není žádná specialita Finska, takže pro Norsko to platí taky.
Zaujalo vás téma Finska? Více textů je tady...

2020-12-31

Jak cestovat Onnibusem v 10 tipech

Vzhledem k poměrně omezené nabídce rozličných dopravců se ve Finsku dříve či později dostanete k cestování s tímto dopravcem. Možná je tento článek nošením dříví do lesa, ale třeba vám některý z tipů pomůže, zejména cestujete-li poprvé. Článek je z předpandemického období covid-19.


1. který Onnibus
Onnibus byla původně samostatná společnost, kterou koupil jeji konkurent, čímž se vytvořil monopol (tolik oblíbený útvar ve Finsku). V následujícím textu popisuji klasický Onnibus (dvoupatrové autobusy VanHool), jelikož s verzí Flex v podstatě nejezdím (původní Koiviston Auto).

2. čas cestování
Ke konci pracovního týdne, zejména v pátek odpoledne a neděli probíhá migrační období. Většina lidí někam jede a tak jsou jízdenky drahé. Na pasažéra dosedá veškerý diskomfort daný plným autobusem. Pokud můžete cestovat v časy, které nevyhovují mainstreamovému pracujícímu, budete se mít lépe.

3. nákup jízdenky
Probíhá online, přes webovou stránku nebo aplikaci. Osobně mám radši aplikaci, která usnadňuje odbavení. Pro získání slevového kupónu je vhodné si prolistovat  úvodní karusel na webu Onnibusu. Pokud víte, že budete cestovat, kupte si jízdenky co nejdříve, samozřejmě. Nicméně pokud jste ten moment prošvihli, tak jestli nakupujete týden nebo den před odjezdem už je jedno. Nicméně se vyhněte dnu odjezdu, to se cena může ještě zvýšit. Onnibus nenabízí žádnou možnost storno ani výměnu lístku.

Ušetřit na jízdence je možné, pokud si koupíte lístek na Onnibus přes stránky Matkahuolto, někdy to funguje se slevou. Nemáte pak klasický lístek, ale šofér vás má v systému podle jména cestujícího. V tom případě taky nemáte rezervováno sedadlo a sedáte si, kde je volno (koukněte na volná místa přes appku), což nějak nechápu jak funguje, když je autobus plný.

4. volba sedadla
Autobusy Van Hool, které Onnibus používá jsou dvoupatrové sardinkobusy. Nabízí klasické sedačky a za 2 € příplatek premium sedačky. Se svými 190 cm se na klasickou sedačku vlezu taky, ideálně když vedle mě nikdo nesedí. Práce na notebooku je tak trochu krkolomná, ale vydržet se to dá zejména přes den. Pokud délka vaší cesty začíná překračovat 4 hodiny, tak o premium sedadle reálně uvažujte, zejména hrozí-li, že bude plno a nebude si možné neoficiálně přesednout.

VIP jsou první sedadla s výhledem, které jsou fajn v létě, kdy je teda něco vidět. V zimě je tam špatné topení, venku tma a není kam si dát nohy. Pokud toužíte po výhledu na obsluhu stroje, je možnost posadit se i za řidiče v dolním patře. Další VIP jsou v dolním patře vpravo, zejména za čtveřicí se stolečkem (plus jedna řada) je dvojsedačka bez podesty (bez schodu) a velká spousta místa na nohy, nejvíce v celém autobusu.

Poslední VIP sedačky jsou v zadní pravé části horního patra. Tam mě najdete nejčastěji, neboť si rezervuji klasické sedadlo přes uličku a když je VIP prázdné tak si tam přesedám. Poslední řada sedaček (tzv. lavice) je u domorodců velice oblíbená a je o ni boj, taky tím, že se tam nejlépe spí podél.

5. služby na palubě
Při cestě byste měli mít možnost se připojit na WiFi (s captive portálem), bez poplatku a omezení. U posledních cest se mi stálo, že byla WiFi nefuknční. Ve Finsku to strašně málo lidí trápí, protože všichni mají neomezené datové tarify, které si lze sdílet na počítač. Pokrytí mobilními sítěmi je ve Finsku dobré a lze sledovat streamovaný Netflix po celou dobu cesty. 230 V zásuvky jsou pod sedadlem, takže napájení je také pohoda.

Samozřejmostí je toaleta na palubě. Její použítí je tak však trochu akrobatické cvičení. Na trase Tampere-Vaasa byla jedna zastávka u benzínky, ale jinak se jede v kuse. Některé spoje mají v Tampere kolem 15 minut času než se vymění cestující a je možné vystoupit z busu - při nástupu chce řidič vidět znova jízdenku a hlavně když vám to ujedete i s věcmi, tak jste v nahraní.

6. nástup
Autobus v průběžných zastávkách zastavuje nejprve na výstupní zastávce, kde vyloží cestující a zavazadla, zavře dveře a popojede na nástupní perón. Je to folklor, co není nikde uveden a vždycky to nějakého cizince strašně vyděsí: popojíždící autobus dobíhá, volá a mává. Správné nástupiště, kde čekat, je napsáno v odjezdové hale na některém z monitorů. Pakliže nastupujete někde v divočině, tak je potřeba podat znamení na autobus (mávnout), protože v místním folkloru jsou autobusové zastávky na znamení vždy. Řidič ze systému ví, že má někoho nabrat, ale i tak by mohl projet bez zastavení.

Při boardingu řidič kontroluje nějakou část kódu z jízdenky - na jméně cestujícího nesejde. Jízdenka plně stačí pouze v telefonu. U řidiče je možné jízdenku taky koupit, ale nevím jestli se dá platit pouze kartou nebo i hotově.

7. zavazadla
Zavazadla bere Onnibus něco jako dva velké kufry a příručák. Já jsem se stěhoval vždycky vlakem, takže nevím jak je to s více kufry. Nicméně když víte, že bude autobus plný, neberte si klasický batoh na palubu, protože ho není kam dát a zavazí vám pod nohama. Já si nejraději oddělím notebook s nabíječkami, vodou a svačinou či čtením do látkové tašky a batoh dám k přepravě. Schránka nad hlavou je totiž strašně malá (nízká) a vleze se do ní tak akorát kabát.

8. komfort
Teplota v autobuse je proměnlivá mezi spoji a ročními obdobími. Je potřeba být připraven jak na zimu tak na teplo. Za trest je cestování v tvrdých jeansech a jiných nekomfortních kouscích jako košile. Několik hodin v autobuse stačí samo o sobě, proč si to komplikovat nepohodlným oblečením sama sebe.

9. ostatní
Nástup v jiný čas a na jiném místě je obvykle problém. Vyhývám se stavu, že bych nastupoval na další zastávce než jsem si koupil jízdenku. Dejte vědět jestli s tím nebyl problém, v podmínkách je to zakázáno. Taktéž není možné jet dřívějším spojem než máte zakoupený, to jsem zkoušel a byl jsem striktně odmítnut i když by autobus podle rezervačního systému skoro prázdný. Vystoupit si můžete na kterékoliv zastávce chcete, stačí zmáčkout tlačítko STOP pro ty menší, kde se nestaví běžně.

Krása finského jazyka je v postfixech, neboli koncovky jsou slovotvorné. Nebuďte překvapeni, když v Tampere uvidíte křižovat se dva autobusy na lince C9 s velkým transparentem Turusta a Turkuun a vy jste v háji, protože jste chtěli do Turku. To je extrém, protože jinak je značení autobusů přehledné.

10. jiní dopravci
I když je trh monopolem, jsou k nalezení i další dopravci či spoje. Hledejte na webu Matkahuolto.fi, kde jsou užitečné zejména dálkové autobusy zajíždějící na letiště ve Vantě v neobvyklých časech. (obvykle rozvážejí balíky na sběrná místa - mají půlku autobusu skříňovou). Občas jedou spoje paralelně s trasou Onnibusu a pokud je cena příznivá raději volím je. Na palubě je více místa obecně a královská je keramická toaleta v zadní části. Nebývá zde rezervace na místa a tak je tlačenice na zastávce trošku větší i když klasicky finsky tichá.

Tolik k mým postřehům o cestování autobusem po zemi tisíců jezer. Doufám, že tato má zkušenost či recenze pomohou někomu dalšímu k pohodlnému cestování.

2020-07-30

Výlet na Alandské ostrovy

Konečně vše naloženo, vyjíždíme. Jako s každým výletem se plán nevymyslel za odpoledne, kdy průzkum a plánování zabralo pár předešlých večerů. Je až s podivem, že koncept hlavní části zájezdu vydržel neskutečných 15 minut od výjezdu, kdy byl posádkou plán zavrhnut jako příliš cyklistický a pár dalších praktických záležitostech - jsem dopsal. Jak jsme tedy naložili s týdnem volna?


Původně jsem měl v plánu vyrazit na Lofoty v Norsku, jenže tranzitní Švédsko zůstalo zakázanou zónou a jak se později ukázalo, na Lofoty vyrazili také všichni Norové. Dokonce tak moc, že cesty horskými průsmyky vypadaly podle obrázků jako páteční odpoledne na D1. Nakonec jsem zvolil jako cíl cesty mnou neprozkoumanou oblast Alandských ostrovů, která je ale destinací číslo jedna pro Švédy a Finy jako ty Lofoty pro Nory. Zachránilo to načasování, neboť v týdnu před mou dovolenou se do novin dostaly obrázky finských kolon na trajekty a zájem asi částečně opadl.


Alandy jsou soustava ostrovů ležící v Baltském moři mezi Finskem a Švédskem. Mají zajímavou historii, během které nabyly statut autonomní oblasti náležící Finsku, něco jako nedokonalé Slovensko. Alanďanům se to moc nelíbí, a proto si vesele mluví švédsky. Finové jsou pak na místě zmatení, protože jsou doma, ale vlastně nejsou. Oblast má spoustu zákonných výjimek a privilegií i na úrovni EU.

Unikátní je i způsob, jak se na ostrovy dostat. Společnost provozující trajekty mezi finskou pevninou a hlavní částí si účtuje tranzitní poplatek plus 100 %, pokud nestrávíte noc na některém z nácestných ostrovů. To nezní jako problém, než zjistíte, že se šťastlivci na jediném obyvatelném ostrově přestali snažit o dostupné a kvalitní ubytovací služby. Vyzráli jsme tedy na ně a na ostrovy jsme se tedy dostali pomocí velkého trajektu na lince z Turku do Stockholmu. Pokud se nakoupí loděnky v akci pro méně vytížené termíny, je to dokonce levné i s autem.


Břehu hlavního města autonomní oblasti Mariehamnu jsme dosáhli krátce po pondělním poledni a vydali se ubytovat do cenově přijatelného kempu nacházejícího se hned vedle velmi drahého kempu, který je uveden ve všech průvodcích. Na přivezených jízdních kolech jsme zahájili průzkum (jediného) města o 11 000 obyvatelích. Slunečné počasí, lehký vánek a teplota jen lehce vyšší než pohodlná, celkem hezké podmínky pro aktivní dovolenou.


Alandy jsou známé jako ráj cykloturismu, protože je zde nevelký silniční provoz a vzdálenosti mezi obydlenými oblastmi a atrakcemi jsou jen v desítkách kilometrů (ve Finsku jsou to stovky). Což je mimochodem důvod, proč mi byl plán přepracován, jelikož 50 km od trajektu v Hummelviku na východě ostrova do hlavního města na jihu (plus ještě něco po trase) se zdálo být moc. Cesty nejsou jenom nekonečně ploché a díky moři tu může dost foukat. Ráj cykloturismu ano, ale ne kavárenských povalečů na kole bez přehazovačky a bez vyježděných kilometrů.


Po noci strávené ve stanu jsme se vydali se autem k západnímu okraji ostrovů do dědiny Eckerö, podle které se jmenuje trajektová společnost. Počasí se zhoršilo. Nárazový vítr s varováním meteorologů hnaly jachtaře do přístavů a proti vedrům v minulých dnech začalo být docela zima. Prohlédli jsme si rybářskou osadu a během deště i Muzeum lovu a rybaření, protože se tam nedalo po staletí dělat nic moc jiného.


Tím byla nabídka aktivit na západě byla vyčerpána, a my se vydali do severní části ostrova s vesničkou Geta, kde je na zdejší „hoře“ rozhledna ze které je vidět moře, lesy a skály. Zajímavostí byl zdejší urbexový kemp, u kterého nešlo poznat, jestli je ještě v provozu nebo už v rozkladu, protože se v okolí nacházelo spousta opuštěných chatek, nedokončeného disk-golfového hřiště či opoužívaného minigolfu. Atmosféru podtrhovala dramaticky zbarvená obloha a již zmíněný vítr.


Po cestě zpátky jsme ještě mimoděk objevili centrum veteránistů s hromadou zajímavých strojů na dvoře. Specialitou ostrovů je minimum obchodů. Před příjezdem na ubytování jsme tedy ulovili ještě párky, protože bylo potřeba vyzkoušet jednorázový gril koupený v akci. No ubytování: šlo o nejlevnější AirBnB na ostrovech v chatě, kterou jsme do hodnocení popsali jako strašidelnou, pokud máte příliš bujarou fantazii. Párky na grilu i ubytování bylo v pořádku, počasí se nakonec umoudřilo a ustal i vítr ohrožující možnost ostrovy opustit.


Na středu jsme měli vyhrazenou prohlídku toho hlavního. Pozůstatky bývalé (a jediné) ruské vojenské základy Bomarsund z 19. století a (jediný) hrad Kastelholm ze 14. století. Aby se dostalo té cykloturistice, tak jsme mezi památkami jeli na kole. Konečně bylo také trochu více turistů včetně jednoho auta z Anglie a dvou z Německa, jinak všechno Fini a Švédi. S klidem se dá také říci, že atrakce podél silnice číslo 2 jsou dostačující, takže netřeba ostrovy více křižovat, ale to jen tak pro příště.


Každý most a kanál s přívozem mezi pevninou tam má nějakou historii. Ta zajímavá na nás čekala, když jsme popojeli blíže k městu Godsby, kde původní „skluzavku“ k trajektu nahradili mostem a silničním tunelem ve skále nad kterým se tyčí kavárna s rozhlednou. Taková 5 patrová dřevěná, ve větru vrzající, rozhledna je zážitek. Na uklidnění nervů servírují v kavárně sladkou Alandskou palačinku. V diskusí u ní jsem zjistil, při pohledu do jízdních řádů, že nám právě ujela poslední loď, kterou bychom absolvovali zpáteční cestu po zemi přes soustavu ostrovů. Do příplatku za tranzit bez zastávky se mi moc nechtělo, když měl velký trajekt na další den opět akční ceny. Vyzráli jsme tedy nad Alanďany tak, že jsme jejich výmysly ignorovali. Rezervovali jsme si opět stejné (teď už nestrašidelné) AirBnB a užívali zbytku cyklistického výletu zpět k autu a slunečného dne na ostrově včetně malého bezplatného přívozu na trase.


Posledních pár hodin dalšího dne jsme použili na návštěvu zbývajících dochovaných vězí Boresundské pevnosti a vykoupení zásob švédské „Kofoly“ Trocadero v jediném místním nákupním centru. Cesta trajektem zpět byla odpočinková a adrenalin vystoupal až v momentě, kdy z palubního rozhlasu oznámili, že finští pohraničníci budou ověřovat právo vstupu do země podle koronavirových regulí. Česká republika byla v tom okamžiku na zakázané listině díky situaci v Moravskoslezském regionu, odkud pocházím. Začal jsem očekávat nějakou tu administrativní legraci a jak vysvětlím, že jsem Finsko nikdy neopustil, protože jsem do trajektu ze Stockholmu jen přistoupil. Nakonec jenom zkontrolovali doklady, protože Fin ve vozidle je asi dost silná propustka. Ještěže ten vir ví, na koho má sednout a na koho ne.


V tomto vyprávění jsem záměrně přeskočil část před a po Álandech. Vyberu jen to nejzajímavější. Ve městě Uusikaupunki obsadila recesistická skupina starou elektrárnu a zřídila v ní Muzeum firmy Bong, kde prezentují historii neexistující firmy skrze její vynálezy. Je to nádherná steampunková výstavka industriálních přístrojů, které vévodí Čezeta předělaná na létající skútr. Jestli vede Cimrmanova stopa někam po WW1, pak definitivně zde…



Druhou úsměvnou historku zařídil můj automobil Škoda, který ač není ochotný propojit palubní systém s mým telefonem, nějakým způsobem zjistil, že je tato jízda mou dovolenou. Ve městě Tampere jsou dvě křižovatky, na té první vpravo se jede zpět domů, na té druhé vlevo se jede do neprozkoumaných končin. Přesně 1 km po odbočení vlevo se na palubní desce rozsvítilo výstražných kontrolek jak na vánočním řetězu. Po konzultaci s manuálem jsem se rozhodl vyřešit jen varování o nedostatku paliva, a tak celý výlet mohl pokračovat 1400 km dále. Jízdní kola byla po celou dobu naložena takovým tím způsobem, ze kterého by policie v Česku zešílela, neboť kola na tažném zařízení částečně zakrývala registrační značku a světla. Tady to tak všichni vozí a nikomu to nepřijde divné...


Poslední objev byl proveden v jihozápadním Finsku v oblasti kolem vesničky Fiskars, odkud pro změnu pochází myšlenka oranžových nůžek, sekyr a rýčů. Většinu cest v této severské zemi je schopný odřídit i pes, když mu zapnete adaptivní tempomat a taktéž není až takovým vtipem, že motorky mají do hranata sjeté pneumatiky, ale v tomto regionu jsem narazil na silnice (111, 104), které se dají užít. Klikaté, nahoru a dolů a na asfaltu. Milé to překvapení!



Týden utekl jako voda, jak už to u volných dnů bývá. Do mapy přibylo pár dalších puntíků v oblastech, kde jsem ještě nebyl. Stále toho ale zbylo dost k prozkoumání, třeba až zájem o dovolené doma u místních zase opadne a některá místa se uvolní. Poznámka: už zase začíná být večer šero a v Lidlu začali prodávat obaly na zahradní nábytek. Zima se blíží…