Zobrazují se příspěvky se štítkemcestování. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemcestování. Zobrazit všechny příspěvky

2021-03-14

Road trip Pobaltím v době covidové

Mou specialitou se v posledním roce stalo měnit svou lokalitu (nikoliv však utíkat) těsně před zahájením nějakých místních omezení. V roce 2020 jsem odjel z Česka den před zahájením restrikcí a v létě se vrátil posledním přímým letem před ukončením spojů. Na letošní jaro jsem si připravil úprk z Finska 2 dny před zahájením jejich prvního skutečnějšího lockdownu.

Za úkol bylo se přepravit do Varšavy na následujícího půl roku z Írisiných pracovních důvodů. Jelikož severské jaro nemám rád, nadšeně jsem souhlasil, že se rád přestěhuji také. 

Cestování je v době pandemie náročné. Na letištích po vás letecké společnosti vyžadují potvrzený certifikát “bezinfekčnosti”, který je ve Finsku z nějakého důvodu pro samoplátce slušně drahý. Kromě tohoto papíru je třeba i dokládat důvod cesty hraničních kontrole.

Spočítali jsme si na kolik by nás všechny zdravotní náležitosti a zavazadlové příplatky vyšly a rozhodli se jet autem. Navíc kromě letadla se za prostředek veřejné dopravy počítají i všechny obslužné vlaky a autobusy, při jejich použití vyžaduje Polská republika dodržení karantény. U využití soukromého vozidla ale povinná není. Zdůvodnění pro cestu po zemi bylo tedy obhájeno s přehledem. 

 

Pročetli jsme si podmínky tranzitu všemi pobaltskými zeměmi a vydedukovali, že jsme schopní je splnit. Nejjednodušší to bylo s Estonskem, které covid vůbec neřeší. Nejhorší pak s Lotyšskem, které i pro tranzit vyžaduje negativní test a registraci přes jejich aplikaci. PCR test jsme podstoupili u nás ve městě, které je dělá lidem s příznaky či podezřením. Záměrně však nevydává cestovní potvrzení, které ale pro aplikaci nebylo potřeba. Zde do hry vstupovalo i časové omezení. Mít maximálně 72 hodin starý test je pro cestu přes 4 země o víkendu docela na hraně. Dovolím si prozradit zápletku: při cestě po nás nikdo žádné dokumenty vidět nechtěl a vlastně nás ani nikdo nezastavil a nekontroloval. Věřím, že kdyby se tak stalo a my neměli patřičná zdůvodnění, tak by to mohl být naopak slušný problém. Tak pojďme už k samotnému výletu, pardon pracovní cestě.

 

Den 0.

Odjezd byl jako vždy hektický, protože bylo třeba zařídit všechny chronicky odkládané záležitosti, přitom se balit, uklízet a “pořádat rozlučky”. Plánování bylo rovněž stále otevřené, ale prosadil jsem, že cestu zahájíme na sobotním odpoledním trajektu z Helsinek do Tallinnu. Auto balím v předvečer, kromě věcí pro život v Polsku do něj skládám i nějaké ty krámy, které jsem si chtěl odvést někdy do Česka, takže je auto zase něčeho plné, ale tetrisování se daří docela lehce. Plním jej zejména instantní neslazenou ovesnou kaší, kterou se mi v Česku nedaří v odpovídající náhradě sehnat.

 


Den 1.

Vstáváme brzy a za slunečného mrazivého dne zvedáme kotvy. U nás ve středním Finsku je v zimě permanentně zataženo a škaredě, proto mě překvapilo, že se počasí zkazilo za městem (obvykle je to naopak). Do Helsinek jsme jeli za nepříjemného sněžení. Oběd v Ikea, dále předat zapomenuté poklady kamarádce a jelikož zbyla i trocha času, tak jsem se nechal u migranta ostříhat. Nebyl jsem si totiž jistý situací v Polsku a cestovat jako bezdomovec není tak moc super.

Harmonogram mi vychází naprosto přesně, a tak se naloďujeme na trajekt M/S Finlandia bez znatelného čekání. Na palubě byli hlavně Estonci a Rusové vracející se z práce. Velmi málo z nich mělo nasazenou masku, respirátor už pak vůbec nikdo. Však to není povinné, že... 

Jak jsem nakousnul, že ve Finsku nebylo nic moc počasí, tak na moři to bylo vyloženě divoké. Poprvé jsem si vyzkoušel pocit, kdy i docela velká loď skáče na vlnách. Potácení po chodbách mi přišlo zábavné, ale nákup v duty-free obchodu na přídi byl už náročnější. Něco jako kdyby se Kaufland nepravidelně houpal.

Do Tallinnu jsme dopluli ve zdraví, počasí bylo stále mizerné: husté mokré sněžení, teplota lehce pod bodem mrazu, kluzké cesty a stmívání. Předchozí týden byl krásně slunečný a na první březnový týden nebývale teplý. Mentálně jsem se nastavil na jaro a cestování za krásného západu slunce, a tak jsem tu změnu zpátky do zimy docela negativně prožíval.

Jeli jsme na jih a jeli jsme pomalu, protože jsem nic neviděl. Cílem bylo město Parnu v jižním Estonsku, kde jsme měli zarezervováno ubytování se snídaní. Jestli mohu něco doporučit, tak cestování v tuto dobu, kdy jsou pěkné hotely za opravdu malé peníze (konec špatného vtipu).


Den 2. 

Dalšího dne ráno bylo počasí ještě více aprílové, šedá stěna sněžení kombinovaná s azurovou oblohou a sluncem. Objeli jsme si historické centrum města a pokračovali na jih na Lotyšsko. Jak jsem zmínil, čekali jsme komplikace na hranicích, ale ty jsme nakonec projeli starým přechodem kde nikdo nebyl. Byli jsme se předtím podívat na plážích Řižského zálivu. Tam musí být v létě krásně, no v březnu jen ledové kry a studený vítr.


Lotyšsko jsme chtěli projet rychle, a i když to na mapě vypadá jako kousek, tak se cesta na Rigu dost vleče. Mezinárodní dálnice E67 má jeden pruh v každém směru a 90 jako rychlostní limit. Řady kamionů pak auto jedoucí 89 podle GPS zjevně dost brzdí, když domorodci v osobácích dost sebevražedně předjíždějí. Nebo že bych si fakt tak odvykl od středoevropského způsobu řízení? Severně od Rigy jsme potkali první a na naší cestě také poslední auto s českými značkami, kterým byl kamion z MSK kraje.

Cesta ubíhala a sníh postupně mizel. Vodu a plískanici prskající kamiony zvyšovali mou spotřebu kapaliny v ostřikovači. Zastavili jsme na doplnění a zakoupili si oběd s sebou v klasické lotyšské jídelně Lido. Kde to ale sníst, když je venku zima? Posloužily nám zadní sedačky naší limuzíny...

Jedeme dál, průjezd Rigou byl při nedělním provozu plynulý a pokračovali na město Jelgava, kde je zámek a sochy z písku. Zastávka už byla potřebná neboť jsme začínali být usezení. Vědomi si 12hodinového limitu pro Lotyšsko jsme se krátce na to dali opět do pohybu a dojeli na litevské hranice. Zde jsme také doplnili benzín, neboť čím jižněji, tím levněji.

Další zastávkou byla turisticky známá “Hora křížů”, nicméně v nedělní podvečer tam nikdo nebyl, a tak jsme si užili procházku poutním místem sami. Kromě vztyčených křížů bylo možné zahlídnout "v tom lese" i sloupky bezpečnostních kamer, takový komický detail. 


Sedáme do vozu a jedem dál, kam až to dneska zvládneme? Nějak nás láká to dotáhnout až na polskou stranu. Navigace začala nějak červenat nehodami a při pokusu na ledovce odbočit na čerpací stanici jsem pochopil proč. Projeli jsme město Kaunas, kde jsme si nezakoupili dojezdové pivo na hotel, protože v Litvě mají prohibiční hodinu dříve, na což jsem zapomněl, nevadí.

Zdá se, že překračování litevsko-polské hranice pro mě má nějakou zvláštní smůlu. V roce 2017 jsem ji projížděl lesem při objíždění nehody blokující cestu. V roce 2021 na nás byla nehoda připravena také, ale tentokráte na mnohem lépe objízdném místě. Další magií této hranice je časový posun, kdy jsme získali čas navíc. Odklepli jsme předpřipravenou rezervaci v nečekaně luxusním hotelu Loft ve městě Suwalki a dojeli do něj s 600 kilometry na denním počítadle. Až budu plánovat zase průjezd, tak nechť nezapomenu, jak se to v těchto krajinách vleče.


Den 3. 

Pondělní ráno bylo krásné, umocněné hotelovou snídaní doručenou na pokoj “bo kovid”. Dlouho jsem zvažoval, kterou z cest na Varšavu použít. Nakonec jsem na kruhovém objezdu podlehl volání značky, když mi každá z navigací radila jiný směr a najel na cestu číslo 61, což byla přeplněná okreska s kamiony nalepenými na mém zadním skle po následující 3 hodiny. 

Posledním hodinovým úsekem byla pohodová dálnice, ale i tak jsem se cítil po příjezdu do Varšavy značně unavený. Dojezdu na ubytování nepomáhal hustý provoz odpoledního centra metropole vylepšený demonstrací k MDŽ. Slavnostně jsme zaparkovali a začali vyřizovat administrativu k převzetí bytu. Za tu odměnu jsme si vyzvedli večeři v Mlecznem baru a začali si opět užívat jídlo s chutí (to totiž seveřanům stále moc nejde).

Co s autem v centru Varšavy je náročnější otázka, než jak vypadá na první pohled. Nakonec se nám podařilo najít rozumné stání do doby, než přestane Česko bláznit s omezením pohybu na okresy a budu moci pokračovat do Ostravy. 


Pozorování

Na cestě jsme sledovali implementaci restrikcí pandemie. Můžete nařídit roušky a rozestupy, ale reálně je nikdo není schopný dodržovat, ať už vědomě nebo neúmyslně. Všude, kde jsme byli se na nás někdo zbytečně lepil, chrchlal či neměl nasazenou roušku. Přitom je to akční minimum k znovu otevření. 

Poláci jsou proti nám tak půl roku nazpět v ignorování opatření, aktuálně nosí roušky pod nosem. Podle chybějících osobních vozů s cizími registračními značkami, lze za naši cestu usuzovat, že víceméně všechny národnosti sedí doma. Ještě dodávám, že Varšavská zima je sice teplejší než finská, ale díky odlišné vlhkosti vzduchu je mnohem více vlezlá.

 

Statistiky cesty

Ujeto 1400 km (etapy 430 + 620 + 350 km), při spotřebě 7,8 l / 100 km je to 150 € na palivu. Trajekt stál 50 € a každý z hotelů 40 € za noc pro dva. Ve výsledku je tato zimní kovidová cesta jedním z nejlevnějších přejezdů, jaký se mi na této trase podařil s výslednou sumou 330 eur. V roce 2017 jsem podle záznamu platil 300 €, nicméně když se jede na tato trasa jako opravdový výlet, tak to stojí více (520 €).


Uvidíme, co se stane po otevření, jestli se celá Evropa vrhne na bezhlavé cestování a kdy to bude… A jestli máte rádi Pobaltí, zrovna byla publikována dobrá cestovatelská přednáška.

2021-02-24

Střední Finsko pro železniční výlet

V okolí Jyväskyly lze vyrazit do několika zajímavých výletních cílů s železniční tématikou

  • Haapamäen Höyryveturipuisto Oy
  • Savon radan museo
  • Keitele-museo

Dále něco nevlakového a přesto dopravního? Letecké muzeum!

  • Suomen ilmavoimamuseo 

A co nějaká příroda? 

Celofinské železniční cíle

Co dále? 

 

2021-02-12

Kdy cestovat do Finska? Průběh roku v bodech.

Chystáte se do Finska a chcete vědět kdy vyrazit? V zimě je zima, v létě je nádhérně, jaro a podzim jsou nekonečné, ale jak zařadit pocity do kalendáře? Dělal jsem si v roce 2020/21 poznámky, případně je postupně upravoval a tady je máte. (Pseudo)analyzoval jsem sentiment měsíce, očekávatelnou teplotu, délku dne + oblačnost a sjízdnost vozovek pro motoristy. Výchozí poloha pro pozorování je střední Finsko ve vnitrozemí. Používal jsem záznamy z běhání a cyklistiky, kam si značím teplotu. Pro získání stavu přírody jsem několik let fotil ze stejného místa a čas tentýž strom. Konečně to můžu uplatnit...

Leden

Očekává se ta opravdová zima a většinou dlouhodoběji sněží, nicméně sněhová pokrývka spíš začíná. Dlouhodobé teploty kolem -5°C, může se objevit pár dnů nad nulou, ale taky týden s -25°C. Nicméně odpoledne je tma stále příliš brzo (16:00) a nebe je klidně celý měsíc pod mrakem. Mnoho Finů praktikuje suchý leden bez alkoholu. Ze začátku měsíce jsou cesty sjízdné, postupně procházejí procesem utlačování sněhu, takže ke konci měsíce je pod sněhem vrstva ledu a chce to mít pneumatiky s hřeby.

Únor

Plně zimní měsíc, už je nasněženo a sněží dále, takže jej nákladní auta odvážejí z náměstí a parkovišť za město. Teploty stabilně okolo -10°C. Díky prodloužování dne je světlo i v 17 hodin odpoledne, přijde i několik pohádkově slunečných dnů s příšerně nízkými teplotami. Podle tuhosti zimy začínají být velká jezera zamrzlá na tolik, že bude brzy možné na ně vyjet bezpečně s bruslemi. Běžkaři i sjezdoví lyžaři si užívají. Jestli toužíte vidět Finsko v zimě, únor je ten správný měsíc. Motorismus? Cesty strašlivě kloužou, nicméně na používaných tazích jsou vyjeté pruhy na asfalt.

Březen

Sezóna zimních dovolených začíná, je třeba vyrazit do Laplandu a provozovat nálož zimních sportů. Rovnodennost zajistí, že dny jsou opět delší než noci. Sníh velmi postupně mizí a na jezera vyrážejí jen ledoví rybáři. Silnice jsou sjízdné, ale je potřeba dávat pozor na velmi proměnlivé podmínky. Určitě nastane moment, kdy proudy vody tečou po ohlazeném ledu - v ten momentě se nedá chodit, bezpečně jezdit na kole, natož autem. Teploty oscilují kolem bodu mrazu, spíš je však kolem 3°C. Čekání na hezčí časy je nekonečné a já jej řeším útěkem z Finska.

Duben 

Měsíc falešných jar. Všichni touží po tom, aby zima skončila, ale ona si dá na čas. Hromady sněhu odtávají všude okolo, nicméně když chodníky oschnou a zvedne se vítr, tak se dost brutálně práší z posypového štěrku, než ho zametou. První zelené pupeny vyráží ze stromů. Teploty se zdržují okolo 10°C. Většina cest se zdá být už odmrzlá, ale některé úseky ve stínu mohou ještě překvapit. Neasfaltové cesty se promění v nesjízdná kluzká bahniště, pro která mají domorodci termín "kelirikko". Auto je permanentně špinavé a nemá cenu ho ani umývat.

Květen

Ještě jednou zasněží, ale už jen symbolicky k rozloučení se se zimou. V těchto 4 týdnech se příroda promění ze zmrzlých pahýlů do plného rozpuku. Obecně se probouzí život a i lidem se vrací chuť trávit čas venku. Majitelé aut se pravidelně setkávají ve frontě na myčky, motorkáři opatrně zahajují sezónu. Teploty jsou kolem 17°C, přes poledne je to i na tričko, ale mikina bude ještě potřeba. Ačkoliv je na vzduchu teplo, tak jezera jsou při koupání hodně studená.

Červen

Konečně zase život stojí za to. Léto začíná 21. června velkými slavnostmi letního slunovratu a do té doby je třeba všechno v práci dodělat, takže poprvé v roce se trochu stresuje. Nejdelší den v roce je třeba pořádně oslavit někde na chatě. Finové kupují opalovací krémy. Vzhled přírody je šťavnatě zelený. Radost z pohybu venku při 22°C kazí jen neodehnatelná mračna komárů. Konečně mají motoristé příležitost použít i letní pneumatiky, ale jestli se vám je na těch "pár" týdnů nechce dávat, tak vám zase tolik vzorku ze zimáků (bez hřebů) neubyde.

Červenec

Jedním slovem nádhera - na tento čas všichni čekali. Celý stát se přepne do režimu celozávodní dovolené, takže na váš email dostanete odpověď nejdříve za 4 týdny. Tradicí je vybrat si volno v kuse a strávit jej na osamocené chatě u jezera. Slunce sice zapadá, ale šero o půlnoci nelze nazývat nocí. Průměrné teploty jsou okolo 24°C, ale jestli má někdo byt otočený na jih, tak může dost litovat, že nemá klimatizaci. Finsko se propadá do mánie sběru jahod na polích. Na silnicích začíná doba oprav, pokládá se nový asfalt a i na objížďky ve městech dojde.

Srpen

První dny jsou časem Světového rally šampionátu, buď utíkáte na samotu nebo se sjíždíte do Jyväskyly. Nějací zaměstnanci přijdou v srpnu z dovolené, aby jiní odešli takže se i další měsíc nedá pořádně pracovat v oborech mimo stavebnictví či turismus. O počasí se říká, že co léto namočí, to také usuší. Teploty se trochu sníží, ale pořád je okolo krásných 22°C. Barva zeleně začíná ztrácet na sytosti. V noci je stále vidět, i když je půlka oblohy už temná. K pohybu na silnicích nemám co dodat. Možná jen, že je třeba pro zvukový klid v kabině, jezdit mimo vydrápané stopy od zimních pneumatik s hřeby.

Září

Je znát, že konec léta je tady. Nejprve jsou stromy stále dost zelené, ale žlutého listí přibývá - nejprve od všudypřítomných bříz a pak i od odstatních. Sluneční paprsky se sklánějí, prodlužují a obecně je malebně. O víkendech doporučuji vyrážet do přírody či národních parků. Teploty klesají ke 20°C, já osobně nehodlám kraťasy ještě odložit, ale do kapes si přidám tenké rukavice. Takéž začíná sezóna podzimních dešťů, je třeba najít ve skříni (barevné) gumáky a všude rostou houby.

Říjen

První polovina měsíce je ve znamení nejbarevnějšího podzimu. Dny se zkracují a teploty se drží okolo 8°C. Ačkoliv je na vzduchu zima, tak jezera jsou při koupání stále teplá. Den už se citelně zkracuje, a proto bývá vhodné sledovat předpověď na polární záři. Obloha je poměrně často bez oblačnosti, venku se dá se slušným oblečením chvíli vydržet a pozorovat. Motoristé začínají panikařit po prvním zasněžení s přezouváním vozidel na zimní pneumatiky, kdy hrozí kluzký avšak neviditelný "černý led".

Listopad

Absolutně depresivní katastrofa, protože listí už opadalo. Je tma ráno, dopoledne, pak je tedy trochu světla na obědovou přestávku a pak šero odpoledne i tma večer. Sníh je v nedohlednu a na podzimní oblečení je zima. Do vánoční sezóny je to stále daleko. Teploty se pohybují okolo 0°C. Cesty jsou sjízdné bez sněhu, ledu moc není, nicméně Finové už přezuli na hřeby a tak auta strašně rachotí a rozdrápavají asfalt.

Prosinec

Mizérie z listopadu pokračuje, nejkratší den nastává 21. prosince. V 9 ráno je pořád šero, kdyby alespoň nasněžilo - i kdyby, tak to nevydrží dlouho. Vnitrozemí sčítá minuty slunečního svitu: hodina za měsíc je průměrný výsledek. Všechny drží nad vodou pocit z volna o Vánocích. Nastává období firemních vánočních večírků. Nedočkavci vyráží za zimními sporty na sever do Laplandu. Teploty jsou okolo -2°C, jezera pomalu zamrzají, ale na bruslení to nikde ještě není. Cesty jsou i nadále plně sjízdné. Na Vánoce či Silvestra může být rozpačitě bílo.

Tak vypadá rok v Údolí mumínků pro jeho lidské obyvatele (skuteční Munínci totiž v zimě spí). Jak jste jistě pochopili plně doporučuji k návštěvě letní měsíce během kterých se můžete do severské krajiny snadno zamilovat. Když ne zamilovat, tak si ji alespoň značně oblíbit. Je to ale past pro ty, kteří zůstanou. Přiblížit ten pocit mizérie, než léto přijde zas, se pro obyvatele Česka nedá. Něco jako by bylo období od konce října do března dvojnásobně dlouhé než ve skutečnosti je. Nadruhou stranu také říkám, že Finsko a Finové se nedá vidět za dvou týdenní dovolenou, ale je potřeba to trochu více (déle) prožít. Celkové hodnocení 3,6 z 5 "not great, not terrible".

Zaujalo vás téma Finska? Více textů je tady...

2020-12-31

Jak cestovat Onnibusem v 10 tipech

Vzhledem k poměrně omezené nabídce rozličných dopravců se ve Finsku dříve či později dostanete k cestování s tímto dopravcem. Možná je tento článek nošením dříví do lesa, ale třeba vám některý z tipů pomůže, zejména cestujete-li poprvé.


1. který Onnibus
Onnibus byla původně samostatná společnost, kterou koupil jeji konkurent, čímž se vytvořil monopol (tolik oblíbený útvar ve Finsku). V následujícím textu popisuji klasický Onnibus (dvoupatrové autobusy VanHool), jelikož s verzí Flex v podstatě nejezdím (původní Koiviston Auto).

2. čas cestování
Ke konci pracovního týdne, zejmnéna v pátek odpoledne a neděli probíhá migrační období. Většina lidí někam jede a tak jsou jízdenky drahé. Na pasažéra dosedá veškerý diskomfort daný plným autobusem. Pokud můžete cestovat v časy, které nevyhovují mainstreamovému pracujícímu, budete se mít lépe.

3. nákup jízdenky
Probíhá online, přes webovou stránku nebo aplikaci. Osobně mám radši aplikaci, která usnadňuje odbavení. Pro získání slevového kupónu je vhodné si prolistovat  úvodní karusel na webu Onnibusu. Pokud víte, že budete cestovat, kupte si jízdenky co nejdříve, samozřejmě. Nicméně pokud jste ten moment prošvihli, tak jestli nakupujete týden nebo den před odjezdem už je jedno. Nicméně se vyhněte dnu odjezdu, to se cena může ještě zvýšit. Onnibus nenabízí žádnou možnost storno ani výměnu lístku.

Ušetřit na jízdence je možné, pokud si koupíte lístek na Onnibus přes stránky Matkahuolto, někdy to funguje se slevou. Nemáte pak klasický lístek, ale šofér vás má v systému podle jména cestujícího. V tom případě taky nemáte rezervováno sedadlo a sedáte si, kde je volno (koukněte na volná místa přes appku), což nějak nechápu jak funguje, když je autobus plný.

4. volba sedadla
Autobusy Van Hool, které Onnibus používá jsou dvoupatrové sardinkobusy. Nabízí klasické sedačky a za 2 € příplatek premium sedačky. Se svými 190 cm se na klasickou sedačku vlezu taky, ideálně když vedle mě nikdo nesedí. Práce na notebooku je tak trochu krkolomná, když je někdo vedle, ale vydržet se to dá zejména přes den. Pokud délka vaší cesty začíná překračovat 4,5 hodiny, tak o premium sedadle reálně uvažujte, zejména hrozí-li, že bude plno a nebude si možné neoficiálně přesednout.

VIP jsou první sedadla s výhledem, které jsou fajn v létě, kdy je teda něco vidět. V zimě je tam špatné topení, venku tma a není kam si dát nohy. Pokud toužíte po výhledu na obsluhu stroje, je možnost posadit se i za řidiče v dolním patře. Další VIP jsou v dolním patře vpravo, zejména za čtveřicí se stolečkem (plus jedna řada) je dvojsedačka bez podesty (bez schodu) a velká spousta místa na nohy, nejvíce v celém autobusu.

Poslední VIP sedačky jsou v zadní pravé části horního patra. Tam mě najdete nejčastěji, neboť si rezervuji klasické sedadlo přes uličku a když je VIP prázdné tak si tam přesedám. Poslední řada sedaček (tzv. lavice) je u domorodců velice oblíbená a je o ni boj, taky tím, že se tam nejlépe spí podél.

5. služby na palubě
Při cestě byste měli mít možnost se připojit na WiFi (s captive portálem), bez poplatku a omezení. U posledních cest se mi stálo, že byla WiFi nefuknční. Ve Finsku to strašně málo lidí trápí, protože všichni mají neomezené datové tarify, které si lze sdílet na počítač. Pokrytí mobilními sítěmi je ve Finsku dobré a lze sledovat streamovaný Netflix po celou dobu cesty. 230V zásuvky jsou pod sedadlem, takže napájení je také pohoda.

Se samozřejmostí je toaleta na palubě. Její použítí je tak však trochu akrobatické cvičení. Na trase Tampere-Vaasa byla jedna zastávka u benzínky, ale jinak se jede v kuse. Některé spoje mají v Tampere kolem 15 minut času než se vymění cestující a je možné vystoupit z busu - při nástupu chce řidič vidět znova jízdenku a hlavně když vám to ujedete i s věcmi, tak jste v nahraní.

6. nástup
Autobus v průběžných zastávkách zastavuje nejprve na výstupní zastávce, kde vyloží cestující a zavazadla, zavře dveře a popojede na nástupní perón. Je to folklor, co není nikde uveden a vždycky to nějakého cizince strašně vyděsí: popojíždící autobus dobíhá, volá a mává. Správné nástupiště, kde čekat, je napsáno v odjezdové hale na některém z monitorů. Pakliže nastupujete někde v divočině, tak je potřeba podat znamení na autobus (mávnout), protože v místním folkloru jsou autobusové zastávky na znamení vždy. Řidič ze systému ví, že má někoho nabrat, ale i tak by mohl projet bez zastavení.

Při boardingu řidič kontroluje nějakou část kódu z jízdenky - na jméně cestujícího nesejde. Jízdenka plně stačí pouze v telefonu. Tištěné jízdenky používají jen starší lidé. U řidiče je možné jízdenku taky koupit, ale nevím jestli se dá platit pouze kartou nebo i hotově.

7. zavazadla
Zavazadla bere Onnibus něco jako dva velké kufry a příručák. Já jsem se stěhoval vždycky vlakem, takže nevím jak je to s více kufry. Nicméně když víte, že bude autobus plný, neberte si klasický batoh na palubu, protože ho není kam dát a zavazí vám pod nohama. Já si nejraději oddělím notebook s nabíječkami, vodou a svačinou či čtením do látkové tašky a batoh dám k přepravě. Schránka nad hlavou je totiž strašně malá (nízká) a vleze se do ní tak akorát kabát.

8. komfort
Teplota v autobuse je proměnlivá mezi spoji a ročními obdobími. Je potřeba být připraven jak na zimu tak na teplo. Za trest je cestování v tvrdých jeansech a jiných nekomfortních kouscích jako košile. Několik hodin v autobuse stačí samo o sobě, proč si to komplikovat nepohodlným oblečením sama sebe.

9. ostatní
Nástup v jiný čas a na jiném místě je obvykle problém. Vyhývám se stavu, že bych nastupoval na další zastávce než jsem si koupil jízdenku. Dejte vědět jestli s tím nebyl problém, v podmínkách je to zakázáno. Taktéž není možné jet dřívějším spojem než máte zakoupený, to jsem zkoušel a byl jsem striktně odmítnut i když by autobus podle rezervačního systému skoro prázdný. Vystoupit si můžete na kterékoliv zastávce chcete, stačí zmáčkout tlačítko STOP pro ty menší, kde se nestaví běžně.

Krása finského jazyka je v postfixech, neboli koncovky jsou slovotvorné. Nebuďte překvapeni, když v Tampere uvidíte křižovat se dva autobusy na lince C9 s velkým transparentem Turusta a Turkuun a vy jste v háji, protože jste chtěli do Turku.

10. jiní dopravci
I když je trh monopolem, jsou k nalezení i další dopravci či spoje. Hledejte na webu Matkahuolto.fi, kde jsou užitečné zejména dálkové autobusy zajíždějící na letiště ve Vantě v neobvyklých časech. (obvykle rozvážejí balíky na sběrná místa - mají půlku autobusu skříňovou). Občas jedou spoje paralelně s trasou Onnibusu a pokud je cena příznivá raději volím je. Na palubě je více místa obecně a královská je keramická toaleta v zadní části. Nebývá zde rezervace na místa a tak je tlačenice na zastávce trošku větší i když klasicky finsky tichá.

Tolik k mým postřehům o cestování autobusem po zemi tisíců jezer. Doufám, že tato má zkušenost či recenze pomohou někomu dalšímu k pohodlnému cestování.

2020-07-30

Výlet na Alandské ostrovy

Konečně vše naloženo, vyjíždíme. Jako s každým výletem se plán nevymyslel za odpoledne, kdy průzkum a plánování zabralo pár předešlých večerů. Je až s podivem, že koncept hlavní části zájezdu vydržel neskutečných 15 minut od výjezdu, kdy byl posádkou plán zavrhnut jako příliš cyklistický a pár dalších praktických záležitostech - jsem dopsal. Jak jsme tedy naložili s týdnem volna?


Původně jsem měl v plánu vyrazit na Lofoty v Norsku, jenže tranzitní Švédsko zůstalo zakázanou zónou a jak se později ukázalo, na Lofoty vyrazili také všichni Norové. Dokonce tak moc, že cesty horskými průsmyky vypadaly podle obrázků jako páteční odpoledne na D1. Nakonec jsem zvolil jako cíl cesty mnou neprozkoumanou oblast Alandských ostrovů, která je ale destinací číslo jedna pro Švédy a Finy jako ty Lofoty pro Nory. Zachránilo to načasování, neboť v týdnu před mou dovolenou se do novin dostaly obrázky finských kolon na trajekty a zájem asi částečně opadl.


Alandy jsou soustava ostrovů ležící v Baltském moři mezi Finskem a Švédskem. Mají zajímavou historii, během které nabyly statut autonomní oblasti náležící Finsku, něco jako nedokonalé Slovensko. Alanďanům se to moc nelíbí, a proto si vesele mluví švédsky. Finové jsou pak na místě zmatení, protože jsou doma, ale vlastně nejsou. Oblast má spoustu zákonných výjimek a privilegií i na úrovni EU.

Unikátní je i způsob, jak se na ostrovy dostat. Společnost provozující trajekty mezi finskou pevninou a hlavní částí si účtuje tranzitní poplatek plus 100 %, pokud nestrávíte noc na některém z nácestných ostrovů. To nezní jako problém, než zjistíte, že se šťastlivci na jediném obyvatelném ostrově přestali snažit o dostupné a kvalitní ubytovací služby. Vyzráli jsme tedy na ně a na ostrovy jsme se tedy dostali pomocí velkého trajektu na lince z Turku do Stockholmu. Pokud se nakoupí loděnky v akci pro méně vytížené termíny, je to dokonce levné i s autem.


Břehu hlavního města autonomní oblasti Mariehamnu jsme dosáhli krátce po pondělním poledni a vydali se ubytovat do cenově přijatelného kempu nacházejícího se hned vedle velmi drahého kempu, který je uveden ve všech průvodcích. Na přivezených jízdních kolech jsme zahájili průzkum (jediného) města o 11 000 obyvatelích. Slunečné počasí, lehký vánek a teplota jen lehce vyšší než pohodlná, celkem hezké podmínky pro aktivní dovolenou.


Alandy jsou známé jako ráj cykloturismu, protože je zde nevelký silniční provoz a vzdálenosti mezi obydlenými oblastmi a atrakcemi jsou jen v desítkách kilometrů (ve Finsku jsou to stovky). Což je mimochodem důvod, proč mi byl plán přepracován, jelikož 50 km od trajektu v Hummelviku na východě ostrova do hlavního města na jihu (plus ještě něco po trase) se zdálo být moc. Cesty nejsou jenom nekonečně ploché a díky moři tu může dost foukat. Ráj cykloturismu ano, ale ne kavárenských povalečů na kole bez přehazovačky a bez vyježděných kilometrů.


Po noci strávené ve stanu jsme se vydali se autem k západnímu okraji ostrovů do dědiny Eckerö, podle které se jmenuje trajektová společnost. Počasí se zhoršilo. Nárazový vítr s varováním meteorologů hnaly jachtaře do přístavů a proti vedrům v minulých dnech začalo být docela zima. Prohlédli jsme si rybářskou osadu a během deště i Muzeum lovu a rybaření, protože se tam nedalo po staletí dělat nic moc jiného.


Tím byla nabídka aktivit na západě byla vyčerpána, a my se vydali do severní části ostrova s vesničkou Geta, kde je na zdejší „hoře“ rozhledna ze které je vidět moře, lesy a skály. Zajímavostí byl zdejší urbexový kemp, u kterého nešlo poznat, jestli je ještě v provozu nebo už v rozkladu, protože se v okolí nacházelo spousta opuštěných chatek, nedokončeného disk-golfového hřiště či opoužívaného minigolfu. Atmosféru podtrhovala dramaticky zbarvená obloha a již zmíněný vítr.


Po cestě zpátky jsme ještě mimoděk objevili centrum veteránistů s hromadou zajímavých strojů na dvoře. Specialitou ostrovů je minimum obchodů. Před příjezdem na ubytování jsme tedy ulovili ještě párky, protože bylo potřeba vyzkoušet jednorázový gril koupený v akci. No ubytování: šlo o nejlevnější AirBnB na ostrovech v chatě, kterou jsme do hodnocení popsali jako strašidelnou, pokud máte příliš bujarou fantazii. Párky na grilu i ubytování bylo v pořádku, počasí se nakonec umoudřilo a ustal i vítr ohrožující možnost ostrovy opustit.


Na středu jsme měli vyhrazenou prohlídku toho hlavního. Pozůstatky bývalé (a jediné) ruské vojenské základy Bomarsund z 19. století a (jediný) hrad Kastelholm ze 14. století. Aby se dostalo té cykloturistice, tak jsme mezi památkami jeli na kole. Konečně bylo také trochu více turistů včetně jednoho auta z Anglie a dvou z Německa, jinak všechno Fini a Švédi. S klidem se dá také říci, že atrakce podél silnice číslo 2 jsou dostačující, takže netřeba ostrovy více křižovat, ale to jen tak pro příště.


Každý most a kanál s přívozem mezi pevninou tam má nějakou historii. Ta zajímavá na nás čekala, když jsme popojeli blíže k městu Godsby, kde původní „skluzavku“ k trajektu nahradili mostem a silničním tunelem ve skále nad kterým se tyčí kavárna s rozhlednou. Taková 5 patrová dřevěná, ve větru vrzající, rozhledna je zážitek. Na uklidnění nervů servírují v kavárně sladkou Alandskou palačinku. V diskusí u ní jsem zjistil, při pohledu do jízdních řádů, že nám právě ujela poslední loď, kterou bychom absolvovali zpáteční cestu po zemi přes soustavu ostrovů. Do příplatku za tranzit bez zastávky se mi moc nechtělo, když měl velký trajekt na další den opět akční ceny. Vyzráli jsme tedy nad Alanďany tak, že jsme jejich výmysly ignorovali. Rezervovali jsme si opět stejné (teď už nestrašidelné) AirBnB a užívali zbytku cyklistického výletu zpět k autu a slunečného dne na ostrově včetně malého bezplatného přívozu na trase.


Posledních pár hodin dalšího dne jsme použili na návštěvu zbývajících dochovaných vězí Boresundské pevnosti a vykoupení zásob švédské „Kofoly“ Trocadero v jediném místním nákupním centru. Cesta trajektem zpět byla odpočinková a adrenalin vystoupal až v momentě, kdy z palubního rozhlasu oznámili, že finští pohraničníci budou ověřovat právo vstupu do země podle koronavirových regulí. Česká republika byla v tom okamžiku na zakázané listině díky situaci v Moravskoslezském regionu, odkud pocházím. Začal jsem očekávat nějakou tu administrativní legraci a jak vysvětlím, že jsem Finsko nikdy neopustil, protože jsem do trajektu ze Stockholmu jen přistoupil. Nakonec jenom zkontrolovali doklady, protože Fin ve vozidle je asi dost silná propustka. Ještěže ten vir ví, na koho má sednout a na koho ne.


V tomto vyprávění jsem záměrně přeskočil část před a po Álandech. Vyberu jen to nejzajímavější. Ve městě Uusikaupunki obsadila recesistická skupina starou elektrárnu a zřídila v ní Muzeum firmy Bong, kde prezentují historii neexistující firmy skrze její vynálezy. Je to nádherná steampunková výstavka industriálních přístrojů, které vévodí Čezeta předělaná na létající skútr. Jestli vede Cimrmanova stopa někam po WW1, pak definitivně zde…



Druhou úsměvnou historku zařídil můj automobil Škoda, který ač není ochotný propojit palubní systém s mým telefonem, nějakým způsobem zjistil, že je tato jízda mou dovolenou. Ve městě Tampere jsou dvě křižovatky, na té první vpravo se jede zpět domů, na té druhé vlevo se jede do neprozkoumaných končin. Přesně 1 km po odbočení vlevo se na palubní desce rozsvítilo výstražných kontrolek jak na vánočním řetězu. Po konzultaci s manuálem jsem se rozhodl vyřešit jen varování o nedostatku paliva, a tak celý výlet mohl pokračovat 1400 km dále. Jízdní kola byla po celou dobu naložena takovým tím způsobem, ze kterého by policie v Česku zešílela, neboť kola na tažném zařízení částečně zakrývala registrační značku a světla. Tady to tak všichni vozí a nikomu to nepřijde divné...


Poslední objev byl proveden v jihozápadním Finsku v oblasti kolem vesničky Fiskars, odkud pro změnu pochází myšlenka oranžových nůžek, sekyr a rýčů. Většinu cest v této severské zemi je schopný odřídit i pes, když mu zapnete adaptivní tempomat a taktéž není až takovým vtipem, že motorky mají do hranata sjeté pneumatiky, ale v tomto regionu jsem narazil na silnice (111, 104), které se dají užít. Klikaté, nahoru a dolů a na asfaltu. Milé to překvapení!



Týden utekl jako voda, jak už to u volných dnů bývá. Do mapy přibylo pár dalších puntíků v oblastech, kde jsem ještě nebyl. Stále toho ale zbylo dost k prozkoumání, třeba až zájem o dovolené doma u místních zase opadne a některá místa se uvolní. Poznámka: už zase začíná být večer šero a v Lidlu začali prodávat obaly na zahradní nábytek. Zima se blíží…

2020-05-24

Autem po Finsku

Nadpisem jsem začal jako by to byla pohádka, ale není... Finsko je Evropa, navíc ta vyspělá. Žádné zásadní překvapení se tu nekoná. Tímto základním článkem bych spíše sumarizoval některé místní souvislosti, které by možná mohly potencionálnímu cestovateli / řidiči uniknout při přípravě či samotné jízdě. Na článek navazuje rozšiřující text pro fajnšmekry. 




Finsko je obrovská země a všude je to daleko středoevropskými měřítky. Pod dvě hodiny cestování se mezi domorodci považuje za kousek a proto se počítadla kilometrů točí jako o závod. Nadruhou stranu se jezdí plynule. Jak se dostanete z města, tak se jede po hlavní silnici v podstatě konstatní rychlostí.

Finové jsou ohleduplní a respektují ostatní účastníky silničního provozu. Tomu odpovídá i pořádek na cestách s asertivním defensivním stylem jízdy. Dávají přednost všemu i když nemusí, neradi se někam cpou, drží rozestupy a i řidiči dodávek a Wolt rozvozů spěchají tak nějak pomalu.


Na tuto skutečnost se rychle adaptovali chodci, kteří tak nějak automaticky počítají s tím, že jim na přechodu všechno zastaví. Přijde mi, že se nesnaží navázat s řidičem oční kontakt a prostě skáčou do cesty. Jako český chodec si očním kontaktem umím vyjednat zastavení aut i mimo přechod.

Cyklisté na přechodech pro chodce přednost ze zvyku mají (i když teď přesně nevím co říká zákon), taktéž se nedívají a kromě toho se zjevují rychle. Velmi doporučuji se při odbočování vpravo pořádně podívat, jestli nejede nějaké kamikaze - pokud je souběžně stezka pro cyklisty s hlavní silnicí, pak má cyklista dokonce i přednost. Je to trošku náročné, protože přes sloupky není vidět a zrcátko má špatný úhel, ale opět Finsko je velká země a provoz je řidký.


Rovnostářští seveřani si převelice oblíbili přednost zprava. Najdete ji i na nečekaně velkých křižovatkách ve městě a je potřeba na to stále myslet, protože druhá věc: hlavní silnice nebývá označena kosočtversovou značkou. Poznáte ji tak, že na připojujících se komunikacích vidíte zboku trojúhelníky "dej přednost v jízdě”, ale taky nemusí být vidět přes čekající autobus.

Občas ve Finsku naleznete dopravně-inženýrské šílenosti. Třeba klasickou křižovatku s pravidlem pravé ruky, jen na jednom rameni je stopka. Zákazové značky na levé straně silnice, přednost chodcům při odbočování vlevo na světelné křižovatce atp. Pointou je, že vy máte vědět, jak oni to mysleli a neukecáte to, že to neplatí, když to není podle normy. 


Zvířata na cestách jsou podle statistik nejčastější dopravní nehodou, nicméně není to tak horké zejména ve spodní polovině Finska nebo jsem měl jen štěstí. Narozdíl od české srny, která pod kola skočí, losi či sobi na cestě stojí a vy to “jen” neubrzdíte. Proto je dovoleno jezdit jenom 80 km/h na rovných cestách podél lesa. Stádo sobů jsme srazili na zájezdu autobusem za polárním kruhem a dvě zvířata usmrtili. Prostě se objevili za zatáčkou a řidič to vzal naštěstí středem vozovky, než aby se snažil o nebezpečný manévr. 


Dodržujte rychlost! Jednak kvůli krizovému brždění, a taky vysokým pokutám progresivně udělovaných podle výše přijmu (ale i ta základní sazba stačí). Seveřani jsou posedlí automatickými kamerami, ale už jsem viděl i civilní dodávku s radarem. Starý typ pevných radarů v šedé bedně měří jenom ve statickém bodě, ale ty nové válcovitého tvaru monitorují úsek o délce 150 metrů. Radary se nacházejí hlavně na větších tazích a navigace Waze je má všechny v databázi, doporučuji. Tajemství o radarech: nechodí z nich pokuty vozidlům registrovaným v zahraničí (z legislativních důvodů, něco jako u nás byla osoba blízká) - kamarády vyzkoušeno na mém autě, ale pozor z Estonska pokuty chodí - vyzkoušeno osobně.

Když už jsem to nakousl, Fin nemůže řídit vůz s cizí státní značkou bez přítomnosti majitele. Vozidlo registrované v zahraničí nemůže být na území Finska déle než 6 měsíců bez přerušení a déle než rok s přerušením. Všechno kvůli povinnosti platit nemalou silniční daň.


Parkování zdarma ve městech je problém a je potřeba platit. Volná místa jsou omezena časem na parkovacím kotouči a fakt se to hlídá! Já stání hledám přes Parkopedii. Pracovní dny do 18 hodin budou problém, ale soboty po obědě a neděle nejsou problém. Mají na to takovou fajnovou dodatkovou tabulku, kdy první řádek černým fontem, je pondělí až pátek, druhý řádek černým písmem v závorce je sobota a červeně v závorce jsou neděle a svátky.

Chytákem je kulatá značka v hranatém žlutém orámování (373. Pysäköintikieltoalue). U nás se to používá ke zvýraznění značky, nicméně ve Finsku je to zóna. Používá se to zejména pro zákaz stání.

Tmavá část roku je z hlediska cestování poměrně nezajímavá, protože nejsou vidět panorámata, zvěř ani díry ve vozovce. Hodí se mít dobrá světla, se žárovkovými 55 W na mokré cestě je to o silné představivosti. Domorodci mají přídavná světla ve stylu kolik toho jen alternátor snese, ale když je potřeba se míjet a vyhýbat, tak to musí zhasnost a oba jenom doufáte, že za oslňujícími světly není žádné nebezpečí. 


Zima a čas sněhu je proti Česku stabilní, trvá dlouho v několika etapách. První sníh na čistém podkladě je radost, pak to tak různě taje do břečky a znova mrzne, než napadne pořádně. Odhrnou to, ale ujezdí se souvislá vrstva, která opět různě taje a postupně se sjíždí do hladka. Časem se vyjezdí ledové koleje až k asfaltu. Ke konci zimy horní sníh odtává a v potocí odtéká, zatímco vespod je zdrádně kluzký led. V pozdním jaru jsou cesty už suché, kromě některých zatáček ve stínu. Každá z etap má své kouzlo a piluje řidičské schopnosti.


Domorodci jezdí na zimních pneumatikách s hřeby, které vytáhnou po prvním nasněžení ke konci října a suchý asfalt hoblují se sněhovou přestávkou do konce dubna. Proto je hlavní stopa cest rozdrásaná a dělá na normálních gumách takový kravál. Mimojiné je to důvod, proč je máme v Česku zakázané používat. Celou zimu se dá jezdit na normálních zimácích, ale je potřeba používat hlavu a nejezdit když je příliš hladko a led. Důvod je takový, že vypadáte jako pitomec, když se na křižovatce do kopečku nerozjedete na zelenou a ještě při tom nabouráte auto za sebou a to nezmiňuji pokusy nečekaně zastavit. Všem ostatním to totiž jde i když s lehkým prokluzováním.


Cena benzínu je znatelně vyšší než u nás, pakliže v Česku tankujete N95 za 30 Kč litr (1,25 €), ve Finsku je cena 1,46€ (37 Kč). Nafta už poslední roky stojí stejně nebo i více. Slušně (ale ne nutně všude) je rozšířený i citelně levnější E85, na který starší benzíňáky jedou také. Hustota čerpacích stanic je dobrá a každých +/- 100 km se dá natankovat na nějaké ze samoobslužných pump. V odlehlých částech země je třeba doplňování PHM trochu více plánovat ať nedojde nevhod. Ve stručnosti k popisu dynamických cen je nejlevnější Shell za městem v první polovině týdne. LPG ve Finsku není. CNG vyjímečně jo. Navíc mají bioplyn. Nabíječky pro elektro jsou časté u motorestů a ve slušné míře ve městech, kromě toho má většina vyhrazených parkovacíh míst 230 V zásuvku pro přídavné vytápění, ze které by se dalo nabít také. 


Volba trasy: když je tma a škaredě, tak asi není co řešit a jet rovnou k cíli. Když je ale hezky a tma až pozdě či jestli vůbec doporučuji to vzít jinudy než po přímých silnicích. Jsou totiž malebnější a klidné bez provozu. Hlavní trasy mají tendence vytvářet vláčky aut za kamionem a předjížděcí pruhy se objevují sporadicky. Migračními dny je pátek odpoledne a neděle odpoledne, kdy je lepší dálkově nejezdit. Proti Česku to samozřejmě není nic, ale proč se zbytečně stresovat na cestě a neužívat si řízení osamotě.


Hlavní a větší trasy jsou v dobrém stavu a nikoho nic nepřekvapí, když z nich ale sjedete už to začíná být horší s kvalitou vozovky. No a pak je tu ohromné množství nezpevněných cest. Hliněné cesty jsou plné děr a výmolů, překvapivě se po nich dá jezdit docela rychle, zejména když nic nevíte o mechanických částech náprav. Taky se na nich příšerně práší. Doporučuji neblbnout s rallye stylem ježdění, protože na štěrkovém podkladu to smykuje jako na ledu.

To je můj úvod do řidičské průpravy. Více méně šlo jen o to nejnutnější, v dalších dílech to bude trochu více pro petrol heady.