Velké plány na Velký výlet po
Evropě jsme začali vymýšlet už během mého prvního pobytu ve Finsku. Cílem je
objet pár kamarádů z Erasmu v jejich bydlištích. A tak, na konci července,
méně než měsíc do mého odjezdu zpět do Finska, usedáme s kamarádkami do
nevyzkoušeného auta, směrem vzhůru do nekonečna a ještě dále.
K podrobnostem ohledně plánování se jistě dostaneme v průběhu výletu.
Sobota 22.7.
V pátek konečně přišly
všechny balíčky z eBaye, a tak provádím testovací jízdu, abych všechny ty
bazmeky od nabíječek, kabelů a držáků připevnil pod palubku a připojil na
předem připravené pozice. Shodou okolností zjišťuju, že kazeta s jackem
pro připojení mobilu je značně nespolehlivá…
Neděle 23.7.
…a tak neděli zahajuji nejen
nákupem plné nádrže benzínu, ale také návštěvou ElectroWordu a zakoupením FM
transmitteru, protože Igi a Iitu připravily playlist k poslechu. Moje
zvyklost v přecvakávání rádií se totiž mnoha pasažérům se specifičtějším hudebním
vkusem nezamlouvá.
Ostrava, nasedáme do auta téměř
podle časového plánu a vyrážíme na dobře známou dálnici směrem na Katowice. Na
100. kilometru nedaleko Gliwic odstavuji na parkovišti s původním plánem
vystřídat se v řízení, nicméně zběžným přeletem palubky zjišťuji, že svítí
kontrolka „došlo k poruše systému řízení motoru“ a jednoduchým poslechem
odhaluji, že auto jede na 3 válce. V mnoha moderních vozech by to byla
známka plné funkčnosti, nicméně já mám 4 válec.
Než vyřídím telefon o možné
závadě svíčky nebo její cívky a druhý telefon o tom, jestli je druhé auto
provozní, motor dostane rozum a jede zase jak má. Drama se odkládá a jedeme
dále… Tady se hodí dodat, že se Murphy asi zalekl toho, že jsem si zaplatil
celoevropskou roční asistenci motoristům od ÚAMKu. Doufám, že Murphy nezjistí,
že jim ještě nedorazila platba a nemám tak s sebou potřebnou kartičku…
Zastavili jsme se na oběd
v IKEA ve Wroclawi a jelikož je to druhá zastávka v tomto řetězci na
jídle, došlo k opětovnému otestování jazykových schopností personálu.
Výsledek? Ani v Česku i v Polsku se v IKEA nedomluvíte švédsky, skandál. Nicméně šopování nebylo cílem,
a tak jsme se přesunuli k prohlídce města. Holky nejvíce zaujaly trpaslíci
a já jsem si vyfotil tramvaje. Z dopravních zajímavostí: Itu poprvé
parkovala auto, protože její zajíždění do garáže doma se dá stěží nazvat
opravdovým parkováním. Takže pauza na kafe a pokračujeme za našim kamarádem
z Vaasy – Oskarem.
Sompolno: Dorazili jsme kolem 23. hodiny po divoké cestě polskými okreskami. Uvítala nás celá Oskarova rodina. Nastal obvyklý problém komunikace, neboť rodiče obvykle nemluví anglicky, nicméně já už se chvíli věnuji transformaci češtiny do polštiny, a tak jsem bardzo rozumiał.
Pondělí 24.7.
Oskar se zjevně rozhodl přebít
můj dosavadní program v Česku pro fiFinky, a kromě prohlídky města zařídil
audienci u burmistrza gminy, kde jsme kromě přátelského povídání byli vyfoceni
do místního plátku a obdrželi propagační předměty.
Poté jsme pokračovali do katedrály v Líchni, 3. největší kostel v Evropě, který je vlastně velmi mladý, působí však velkolepě. Zde jsme strávili nějaký čas i vystoupáním na rozhlednu a pohledem na placaté Welkowojwodstwo Polska. Co stojí za nějaký ten čas je prohlídka tamější křížové cesty, která je ehm, netradiční… No nic, skočili jsme do auta, rozloučili se se Sompolnem a po dálnici jsme se přesunuli dále...
Poté jsme pokračovali do katedrály v Líchni, 3. největší kostel v Evropě, který je vlastně velmi mladý, působí však velkolepě. Zde jsme strávili nějaký čas i vystoupáním na rozhlednu a pohledem na placaté Welkowojwodstwo Polska. Co stojí za nějaký ten čas je prohlídka tamější křížové cesty, která je ehm, netradiční… No nic, skočili jsme do auta, rozloučili se se Sompolnem a po dálnici jsme se přesunuli dále...
Poznaň: Při vjezdu do města jsem
okamžitě uviděl objekt zájmu, tramvaj RT6, nicméně před bližším průzkumem se
ukázalo, že plánování nebylo dokonalé – ubytování jsme měli přes AirB’n’B v největším
centru, jen nebylo kam dát auto…
Bezprostředně po vybalení jsme
navštívili centrální náměstí a pro celkové tělesné vyčerpání také Ministerstwo
Browaru, kde se k nám připojil Oskarův kamarád a společně jsme hráli Jengu
tak dlouho, než začal brutální liják, za kterého jsme se přesunuli zpět na
ubytování.
Úterý 25.7.
Opět prší, no nic, jdeme přes
několik zastřešených pamětihodností s Oskarem na jeho univerzitu, poté do
botanické zahrady a na oběd. Pokus o prohlídku pivovaru Lech nevyšel, protože jsme
si neudělali rezervaci, a tak nás, po zdolání místa dalekého rozhledu, Oskar
opustil a jel domů. Nakoupili jsme si zásoby a trochu zajistili rezervaci
ubytování na další noc… S Oskarem se
uvidíme za měsíc, protože i on se rozhodl prodloužit své studium ve Finsku.
Středa: 26.7.
Tento den byl určen
k přesunu do Berlína, nicméně usoudil jsem, že kamarádů nebylo dost, a tak
se mi podařilo dohodnout si schůzku s Angelou, kamarádkou z Vaasy,
která také bydlí v Poznani a se kterou jsme šli na kávu. Angela si, na
rozdíl od Oskara, dělala nahlas legraci z mého akcentu při pokusu mluvit
polsky, nicméně to mi nezabránilo ve snaze používat jazyk sousedů (Poznaň
nejsou Katowice, kde to funguje hybridně). Po příjemném povídání jsme naskočili
do auta a pokračovali po dálnici směrem na Berlín.
Cesta příjemně ubíhala až na
hranice mezi Polskem a Německem, kde si nás vyhlédla Straż Graniczna a
s majáky pronásledovala téměř k hraniční čáře, kde si od nás, podezřelých osob, vyžádala doklady od
vozidla a občanky. Jedna zajímavost: Finové mají fajnou vychytávku, neboť
používají sloučenou občanku a řidičák. Přední strana je občanka, zadní řidičák,
když se podíváte na své české doklady zjistíte, že je to vlastně velice
logické, nicméně má to jednu nevýhodu a to, že na straně občanky je napsáno
„řidičák“, takže Polákům se to jako doklad moc nelíbilo, no naštěstí holky měly
(musí mít) pasy.
Do Berlína jsme dorazili bez
dalších problémů a zvládli jsme i ubytování. Ukázalo se opět, že najít rozumné
parkování na pár dnů v zóně zákazů a povolenek není až tak snadné, ale mi
se to podařilo. Řídit v hlavním městě je docela fajn adrenalin a
při porovnání s řízením ve Finsku horor, moc mi nepomohla navigace od
Mapy.cz, jelikož byla v beta verzi a nějak nestíhala zobrazovat odbočky,
ale já jsem si poradil…
Následovalo setkání
s kamarádkou od Itu, se kterou se zná z Anglie, další převyprávění
našeho příběhu a takové všeobecné klábosení. Na jeden den toho bylo dost, ale
pokus o spánek přerušil požární poplach v hostelu, naštěstí byl planý, ale
proč si nevyjít ven na čerstvý vzduch…
Čtvrtek 27.7.
Čas na památky a čas na používání
S/U-Bahnu, etalonu v městské hromadné dopravě! Hned první linka, kterou
jsme zvolili, byla v autobusové výluce, ale i tak jsme to zvládli a prošli
se po pamětihodnostech. V poledne jsme zruinovali restauraci „vše co
můžete sníst za 9,90€“ a už byl čas na setkání s mým bratrancem Martinem,
žijícím a pracujícím v Berlíně, který se již stal dokonale domorodcem. Na
sraz bychom dokonce přišli včas, nebýt odbočky do Primarku, ale to je moje
chyba, měl jsem zvolit cestu větším obloukem…
Martin nám pověděl spoustu
zajímavostí a detailů, jako správný průvodce ukázal místo, kde si koupit drogy,
poseděli jsme v parku, vypili pivo a zašli do tradiční berlínské
pákistánské restaurace. Zde můj padl památný výrok, kdy jsem komentoval jednu
z přinesených omáček: Ta zelená totiž nepálila jako ty ostatní, a proto
jsem prohlásil, že zelená barva je symbolem bezpečnosti. Načež Itu dodala, že to
neplatí vždy a příkladem, nechť je mé zelené auto. Nakonec nám bratranec pověděl,
že výlukové autobusy jezdí častěji než často a díky nim se dostali na
ubytování.
Pátek 28.7.
Další den jsme zahájili bez
povědomí o programu, plán byl otevřený takovým způsobem, že jsme neměli ani ubytování,
a tak jsme sedli do auta a že prý to vyřešíme cestou, což je obecně špatný
nápad. Po německých dálnicích jsme upalovali k městu Drážďany, kde jsem
předtím nikdy nebyl, abychom si prohlédli historické centrum města. Obecně je
pro mě orientace v německy mluvících zemích obtížná, protože tento jazyk
neovládám. Oběd jsem vyřešil velice elegantním zastavením v nějaké staré
benzínové stanici, která byla přetvořena na bio prodejnu s občerstvením.
Při zastávce jsme se tedy
definitivně rozhodli, že další noc strávíme v Karlových Varech, kam to
z Drážďan není daleko a kam jsme hezkými cestičkami přes Jáchymov
dorazili. Ještě předtím jsem jako dopravák ocenil zastávku u úzkokolejky
Fichtelbergbahn a prohlídku odstavených vagónů.
Sobota 29.7.
Prohlídku Karlových Varů jsme
nemohli zahájit jinak než stereotypně s Becherovkou a lázeňskými oplatky.
Prohlédli jsme si kolonádu a stezky v blízkém okolí, protože větší
stereotyp mě už nenapadl. Holky obdivovaly keramické nádobí na pití
z vřídel, ale chytře jsem je přesvědčil, aby si žádné nekupovaly, že jim
dovezu ty lapače prachu, které mám doma. Jako tradičně v českých zemích
jsme se potýkali s problémem stravování, neboť vegetariáni jsou u nás
odkázáni pouze na smažený sýr (se šunkou) a bývá obtížné najíst se v neturistických
restauracích, ještě navíc když chcete menu v angličtině.
Když už jsme byli Varů plní,
zakoupil jsem podruhé v životě českou dálniční nálepku a vyrazili na Prahu
a dále na Brno, neboť to byla naše další destinace. No víckrát takovou chybu
dělat nechci. Cesta byla tradičně zasekaná, plná rekonstrukcí a asi 4x jsme
vjeli do kolony. V autě bez klimatizace začalo být příšerně, navíc Finové
pořád vzpomínají, jak si můžou kdekoliv po cestě doma zastavit a vykoupat se
v jezeře. No tak jsem usedl k Mapám.cz a našel koupaliště, kam jsme
z dálnice za chvilinku dojeli. Seveřani se prostě neumí zabavit jako
normální lidé (a jít do hospody), pořád ta jejich sauna (v autě) a plavání
v jezeře.
Dálnice se k večeru
uklidnila a cesta na Brno šla hladce. V průběhu jízdy se mi záhadně
podařilo domluvit setkání s Tomášem z ČsoL v Moravském muzeu.
Začal jsem, že nebudu pít a dlouho se toho držel, než z něho vypadla
možnost přespat v Legiovlaku, což by byl vrchol sokolských zážitků. Tím by
se také mohla rychlá prohlídka Brna o něco prodloužit.
Neděle 30.7.
V místní vinárně zakupujeme
víno ze sudu do PET lahve a přesunujeme se s kytarou na Špilberk, kde se
zpívá a v přátelské náladě se do kroužku zapojuje další skupinka, která
k obíhajícímu vínu přidá flašku s vodkou, na kterou jsme si dávali
všichni pozor, kromě legionáře Tomáše, což jsme zjistili v momentě, kdy
upadl do roští ze srázu a odkud ho bylo problém dostat. Jako komplikace se také
ukázalo, že jedině on ví, na kterém zapadlém nádražíčku stojí Legiovlak,
respektive to nebyl schopný nikomu sdělit, a tak jsme za dalšího zpěvu čekali až
přijde trochu k sobě. Mezitím ze mě vyprchal alkohol, což potvrdil
alkotester (i když ho trochu podezřívám), naložili
Tomáše a jako taxi ho doručili tam, kam si řekl. Naše nálada zůstat déle se
změnila a nad ránem jsme pokračovali už do Ostravy po prázdné dálnici, kdy se
mi podařilo překonat konstrukční rychlost vozidla.
Neděle byla dále odpočinková, ale
už večer se holky odpojili s tím, že chtějí jet ještě do Vídně, na co už
jsem neměl náladu, protože jsem byl ucestovaný. Posadil jsem je tedy do vlaku a
už jen online sledoval jejich příběh. Jako dost ubíjející se ukázalo velké
horko ve Vídni, které jim asi dost zkazilo zážitky, nicméně podle všeho
navštívily vše podstatné. Další den nasedly na vlak do Prahy a dále na letiště,
čímž byl výlet uzavřen. Těžko říci, jestli je tento příběh takto popsaný
zajímavý nebo ne, jako vždy má hodnotu především pro jeho účastníky, kteří jej
prožili.
Mě přinesl především zkušenost,
že úplná volnost v rozhodování a plánování, kterou přináší svévolná cesta
automobilem potřebuje nějaký způsob přípravy, který je trošku detailnější než
jenom seznam měst. Například parkování v centrech blízko ubytování
vyžaduje podrobnější vyhledávání a seznámení se s místem. Logicky se hodí
přenést zodpovědnost za jednotlivé lokality na účastníky a učiniti z nich
vedoucí dne. Nejhorší situace je kdy všichni chtějí něco dělat / někde zastavit
a nikdo neví kde a co. Naštěstí jsem byl na tuto situaci připraven, ale vždycky
je pohodlnější, pokud tuto činnost za vás udělá někdo jiný. To jenom dovětek
k příběhu a případným dalším zájezdům.