Zobrazují se příspěvky se štítkempetrolhead. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempetrolhead. Zobrazit všechny příspěvky

2022-12-06

Jawa 300 CL kufry brašny zavazadla

Je zima 2022 a po dvou letech prodejů se konečně objevilo cestovní příslušenství pro indické Jawy. Jsou jimi brašny na modely 300CL/42 a také brašny na model Pérák, kde je to obzvláště zapeklité s úložným místem. Recenze novodobé kývačky si můžete přečíst v jiném článku.

Tovární řešení měkkých brašen na 300 CL Kývačka a model 42. Koncová cena: 11000 Kč. Možné zakoupit na partdeck.cz i s držáky.




Případně další možnost.



 

Pevné kufry na odpojitelném systému zatím stále představeny nebyly. Ideálně SHADovský systém 3P, ale rád bych byl i za cokoliv jiného.

V Indii začalo nosiče řešit několik svářečů, stejně tak v Česku. Nikdo zatím nevymyslel nic moc pěkného podle mého názoru.





Jaká jsou obecná řešení?

Obecně není vyřešení výroby příslušenství raketovou vědou a je ho možné kutilsky zvládnout, nicméně ne každý máme k dispozici dílnu a znalosti materiálového inženýrství pro potřeby automotive průmyslu. Tím spíše, jak se dnes již hledí na bezpečnost a certifikovanost instalovaných doplňků.

Než se dostaneme k praktickým případům instalace, napadlo mě se podívat do technického průkazu část dvě, jak je na tom motocykl Jawa J101 s hmotností přepravovaného nákladu. Provozní hmostnost je 182 kg. Nejvyšší technicky přípustná / povolená hmotnost shodně 322 Kg. Přípustná hmotnost na přední nápravu 107 kg a 215 kg na zadní. Z toho plyne "doložitelnost" 140 kg za pomocí tohoto karavanistického pojmu. Z těchto 140 kg je třeba odečíst ještě hmotnost až dvou kompletně vystrojených cestujících a co zbyde je možné využít pro převoz nákladu.

Výzvou je umístění brašen. Na běžném motocyklu lze využít pro přepravu zavazadel následující místa:

  • zadní plotnu (topcase / taška)
  • zadní boční držáky (kufry / brašny)
  • sedadlo spolujezdce (taška / válec)
  • nádrž (tankvak)
  • přívěsný vozík (PAV)
  • záda jezdce (batoh)

U novodobé kývačky je situace následující: První tovární řešení nosičů bočních kufrů bylo představeno jen na indickém trhu (výroční "armádní" model) a poté k modelům 42, které se nyní dováží i do Česka. 

Kutilské řešení bylo provedeno pomocí nějaké kufrů, které se prodávají na evropském trhu jako Mutazu LN fy. Napojení v Indii bylo vyřešeno nosičem samovýroby. Zkoušel jsem je uchytit na tažné PAVa, ale zavazí tam blinkry. 


Nakonec dodávám, že vyobrazené kufry jsou vysoce nepraktické, protože jsou uchyceny napevno a mají malé boční plnění (= horor před každým hotelem). Plastový kufr který jsem měl v rukou není vyroben nějak kvalitně při porovnání s pocitem z opravdových motokufrů. Vypadá to dobře na fotkách, ale používat bych to teda nechtěl.






Uchycení brašny se mi osobně nejprve podařilo realizovat formou domácí instalace cyklobrašny. Šlo o jednostranné umístění (vlevo) uchycením na konstrukci ochrany výpletu proti vniknutí oblečení. Nicméně tento doplněk nemá zrcadlově otočený protikus, respektive si ho musíte sami vyrobit. Fungovalo mi to rok, ale estetika nebyla valná, praktičnost před hotelem rovněž pokulhávala.

Rovněž se na internetu objevuje spousta montáží různých brašniček, jak to k Jawě a systému DODO (dodělej doma) vždycky patřilo.

Druhým mým pokusem jsou klasické sedlové brašny od Givi EA101b, které jsou přehozené přes sedlo, zezadu jištěné a podpřené nosičem z dílny Jawa Korda. Navíc vznikl prostor pro permanentní tašku-tankvak Givi MT505 na drobnosti, když s sebou tašky nevezu. S tímto výsledkem jsem spokojený jak uživatelsky, tak esteticky.

Oboustranou podpěru kožených brašen vyřešil formou domácí instalace pan Vráťa Ševčík za použití držáků pro Kawasaki W650/800 a doděláním spojky k uchycení. Případně podobnými řešeními u kterých autoři neodhalují způsob instalace.

Zmínil jsem nádrž, to je jedno z klasických míst na motocyklech obecně, kam je možné připevnit náklad a u této Jawy je to jedno z mála použitelných míst také. Nádrž je z feromagnetického materiálu, takže konvenční uchycení magnety je možné bez obtěžujících popruhů. Náklad je za jízdy pod přímou kontrolou řidiče. 

Dodávám, že můj tanvak měl tendenci cestovat po nádrži do stran a nakonec trochu zmatnil lak na kontaktní ploše. Dával jsem pod něj pak malý ručník a doporučuji rovnou začít s průhlednou ochrannou fólií, jestli chcete mít vzhled nedoknuté leštěnky.

Vozík PAV? Intuitivně mu všichni říkají přívěsný, ale technicky je to návěsný vozík. To by bylo klasické Jawa řešení, které je dokonce možné zakoupit nebo jej vyrábí fanda a dealer Mototechnik Vojtěch Hlásný v laminátové replice. Mě osobně ale držák zakrýval registrační značku a tak jsem musel zadní podpěry prodloužit, čímž jsem nejspíše přišel o veškerou pevnost. 

Vozík za motorku mi nakonec přišel jako hrozné "heblo" které je známé problémy způsobené malým kolečkem, nicméně po osobní diskusi s Mototechnikem jsem přesvědčený, že jde v takový případech o použití nekvalitních dílů či postupů a že jeho výrobek je odproštěn od běžně popsaných problémů, jelikož je sám používá.

Nikdy nevyřešeným problémem je umístění kopie RZ, protože vozík není schválený pro provoz na pozemních komunikacích. Jak mototechnik vyřešil elektrické spojení taktéž nevím, protože kabeláž nebyla součástí dodávky, prozatím šlo o individuální řešení majitelů hádám pomocí odboček z pojistek.

Obecně je cestování po Evropě a snad i dál s Jawou 300 možné, sám jsem ji vzal do Norska, Pobaltí a obecně jsem udělal několik dalekých výletů. Musel/chtěl jsem se však vystrojit vybavením a oblečením, které zabírá málo místa a praktikovat minimalismus. Více co, ono to jde. 
 
 
Stejně všichni převáží většinu času věci, které nepotřebují. S radostí jsem se také vzdal kempingu, stanování a přespávání v přírodě za cenu elegantně nabaleného motocyklu, který ať chcete nebo ne, strhává pozornost téměř všude, kde se objeví. 
 

Moderní stroj také nepotřebuje mnoho náhradních dílů i když taková duše je pořádně velký objekt a po zkušenostech z výměny na cestě musím říct, že ji stejně není možné bez pomoci alespoň malé dílny vyměnit.

Zkrátka naplánujte si dobře výlet, kupte si kvalitní vybavení a co se nevleze to nepotřebujete. Narozdíl od dávných dob lze nyní pořídit všechno téměř všude a jediné co musíte mít je funkční platební karta. 


2022-11-11

Recenze Jawa 300 CL po 20 000 km

Jaká je Jawa 300 CLassic po druhé sezóně a 20 000 najetých kilometrech? Stále super! I letos tento dědkolap nezastavitelně přitahoval pozornost desítek kolemjdoucích, kteří se nezdráhali začít se mnou rozprávět o svých vzpomínkách na mladá léta za řídítky. Rovněž na křižovatkách vyhrávám obvykle sprinty, protože “všichni” čumí na tuto povedenou “renovaci”, dávají palce nahoru a nekoukají na semafory.

Článek vyšel jako zápisek v deníku na Motorkáři.cz

Neměl jsem sebemenší problém se spolehlivostí. Ani výstražná kontrolka se nerozsvítila či motor samovolně nezhasnul. Nebýt jednoho hřebíku na cestě, tak jsem pokaždé dojel na místo určení. Tahle mašina funguje normálně, jak se od ní očekává a jestli jste ten typ Jawistů, co ráda půli motor na vyjížďkách, tak to není nic pro vás.

Jak to jezdí? Mohlo by se zdát, že je motorka pomalá a bez výkonu a musím přiznat, že předjíždění aut mimo město je třeba si promyslet. Nicméně v rychlostech do 100 km/h je to paráda. Tak akorát vibrací na tak akorát výkonu pro pocit z jízdy bez kapotáže. Sám bych dříve nevěřil, že 17 kW stačí jednomu 100 kg jezdci pro zábavu, když si vzpomínám jaký “opruz” to byl na 11 kW Yamaze YBR.

Jak se na tom jezdí delší trasy? Jde to, do GoldWinga to má daleko. Odmítl jsem tak krásný stroj kazit plexi štítem, a tak jsem si užíval rozmarů počasí plnými doušky. Po třech hodinách je fajn dát si delší pauzu, ale jestli budete někdy spěchat z Rigy do Vilniusu, tak to jde zajet jedním zátahem na limitu silničních zákonů, vyzkoušeno.

Co mi udělalo v letošní sezóně velkou radost, byl výrobek pana Václava Kordy. Tento prodejce Jawy zhotovil nosič po vzoru původních kývaček, který zdvojnásobil praktičnost motocyklu. Najednou je si kam dát láhev, mikinu, nákup a stačí k tomu pár gumicuků. Podpěry slouží jako opory měkkým brašnám, a i spolujezdec ocení mikro zlepšení jistoty za sebou. Je to fantastický kousek, a přitom jen pár správně ohnutý trubek, který nenabízí ani Indové. A to je skoro čistá replika původního příslušenství! Škoda, že v Česku není nějaká továrna vyrábějící originální doplňky k Jawám.

 
Co se stalo s technikou po těch odjetých kilometrech? Nic, jede to pořád jako nové. Řetěz se vytáhnul až na konec nastavení vůle (přesně ve 20 000 km spadnul z rozety), musel být zkrácen a vyměněn. Přezul jsem poprvé přední indické pneu, které už nemělo předpisový vzorek (zadní byla pryč už po první sezóně). Vlastně je tu jedna závada z únavy. Upadl gumový nacvakovací “bazmek”, který brzdí boční stojan při automatickém sklopení. Výsledkem je, že “policajt” po sklopení práskne zespodu do doutníku, ale překvapivě nezanechává škody. Trochu jsem to studoval a celý boční stojan je vykvedlaný mimo zamýšlený směr, protože jsem po něm ujel alespoň kilometr na norských serpentinách. Ale že jsou stojany příliš nízko se ví od prvních recenzí.

A když jsme u konstrukčních problémů. Zpětná zrcátka jsou stále hrozná. Pořád se všelijak sklápí, povolují a vibrují, takže co je za mnou vím jenom tak orientačně. Pravidlo pravé italské jízdy z Gumball rally však říká, že co je vzadu nemusí jezdce zajímat.

Dále se objevuje vlhkost pod sklem sdruženého rychloměru, přičemž tuto vlastnost/závadu hlásí více majitelů. Vzhledem k tomu, jaké lijáky mě letos chytly, tak se není čemu divit – on se dokáže zamlžit i vodotěsný TomTom. Jestli vás už omrzelo ptát se jezdců na špatné sváry (fenomén z prototypu), tak doporučuji dotaz na druh akvarijních rybiček, který majitel upřednostňuje. Ale opět jde o kosmetický problém, který nevadí vlastnímu používání.

Co se od doby nového stroje taktéž změnilo je samovolné zhasínání motoru, které mělo tendenci se projevovat po studeném startu v garáži a některým bohužel i na křižovatkách. Po dvou letech musím říct, že továrně nastavené volnoběžné otáčky drží motor v chodu od prvního nastartování i při cílených pokusech o ukončení spalování vlivem decelerace apod.

Michal Musil z Prahy udělal úspěšný test této motorky s použitím originální indické řídící jednotky a prý se projev motocyklu trochu zlepšil. Já jsem se v tom nehrabal, kdybych chtěl jezdit rychle, tak nemám Jawu.

Víceméně jsou všechny popsané problémy malicherné, které za ježdění na takto krásném a spolehlivém stroji stojí. Nějakou kvalitu výroby jsem nemusel řešit. Je to svařené relativně škaredě a možná trochu křivě, ale taky to nestojí 400 tisíc jako ty pořádně vyrobené evropské motorky. Novinkou roku 2022 je katalog náhradních dílů na webu Jawy.

Provozní či servisní náklady jsou malé a při porovnání s renovací historického kusu jde také o velice levný motocykl na pořízení. Mám rád tichost a relativní ekologičnost provozu. Spotřeba tekutých dinosaurů se mi pohybuje v rozmezí 3,4 až 4,1 litrů na 100 ujetých kilometrů. Projevuje se mi lehké mizení 4T oleje. Dále platí, že na indických motorkách nelze yezdit ve dvou, pakliže nemáte indickou postavu.

Případným zájemcům o Jawa nostalgii za řídítky tento stroj jednoznačně doporučuji. Fajn je také pro sólo turisty, jelikož už se objevily nějaké trochu rozumné držáky tašek. Ale to je takové doporučení k ničemu, protože přesvědčení Jawisti už motorku mají nebo na ni nemají peníze. Kdo by si v Evropě kupoval relativně drahý 300 cm3 stroj se 17 kW v kategorii A2 je docela dobrou otázkou. Záleží, jestli máte na vzhled stroje nějaké vzpomínky, ale jak mi potvrzuje zkušenost, je to neuvěřitelně ikonický motocykl nejen u nás, a není jich ani po dvou letech prodejů na cestách moc vidět.

V roce 2023 mám v plánu se vydat na tomto stroji Nordkapp, tak uvidíme, jak to dopadne – obavu o stroj nemám, jezdec je vždy nejslabším článkem.

2022-05-31

Přepis vozidla z českých na finské značky

Existují dva způsoby: Prvním a pravděpodobně preferovaným je export vozidla na vývozních značkách. To znamená, že se provede nejdříve odhlášení v Česku a pak přihlášení v nové zemi. Toto je postup ideální pro prodej novému majiteli, kdy vozidlo odjíždí z dosahu českých úřadů. Je popsán v mnoha příručkách, náležitosti na finské straně jsou vysvětleny níže.

Slovníček pojmů:

  • RZ registrační značka 
  • SPZ zastaralý termín pro RZ 
  • TP technický průkaz  
  • Malý TP osvědčení o registraci vozidla část 1 
  • Velký TP osvědčení o registraci vozidla část 2 
  • CoC Certificate of conformity – technický průkaz vydaný výrobcem

V Evropské unii lze zjevně použít i druhou metodu dle směrnice 1999/37/Es, která odhlášení z českého registru řeší zpětně. Tuto strategii jsem použil já, neboť jsem byl původním i novým majitelem a vozidlo bylo vedeno na standardních českých “bílých” značkách. Tento krok doplňkově zajistil “ojetí” vozidla nad 6000 km a stáří větší než 6 měsíců, při kterých se dále neřeší v rozdíly DPH.

Důvodem přepisu byla povinnost změny registrace vozidla na místní po uplynutí 6 měsíců v zahraničí bez přerušení nebo 12 měsíců s přerušením. Pozor, tato povinnost platí v asi každé evropské zemi – obecně totiž Češi přemýšlejí o době v zahraničí jen dobou technické kontroly, ale jsou zde další omezení zejména z daňových důvodů. To platí dvakrát pro severské a jinak izolované země, kde každý ví, čím jezdíte.

Pro přihlášení ve Finsku je potřeba mít originály českých technických průkazů, oranžový CoC list od výrobce nebo prodejce vozidla s technickými údaji a mít daňový výměr. Finské povinné ručení umí zařídit až na Stanici technické kontroly (katsastustoimisto) nebo online (ale bez vydané RZ je téměř nemožné použít srovnávací kalkulačky). 

Finský daňový výměr je dodatečná 16 % dovozová daň (2022), kterou musí zaplatit všechna soukromá vozidla při první registraci ve Finsku. Dá se obejít jen jedním způsobem, kterým je dovoz osobního majetku cizince při stěhování do země, ale jsou tam dodatečná omezení – zejména, že vozidlo nejde první 3 roky prodat, nemůže ho řídit nikdo jiný než majitel a o odblokování je třeba speciálně žádat. Tento proces jsem neabsolvoval, šel jsem standardní cestou, kdy jsem zaplatil vyměřenou daň. 

Kritickou částí daňového výměru je určení ceny vozidla. U běžných typů automobilů se uvádí, že je jeho hodnota určena obvyklou cenou. Zde mohu přispět svou znalostí, neboť jsem registroval málo obvyklý motocykl, o němž navíc vím, že se ve Finsku nacházel jen ve 3 dalších kusech.  

Úřad určil hodnotu tak, že se podíval za kolik byly registrovány předchozí kusy a odečetl od sumy nějakou bulharskou konstantu za stáří (nicméně místní dealer má ceny zvýšené o dopravné a administrativní poplatky, takže cena domácích kusů byla jako nová znatelně vyšší). Výsledkem bylo, že cena mého 2letého vozidla byla pro finský stát o 15 % vyšší, než za kolik jsem vozidlo zakoupil nové v Česku. V současné době probíhá mé odvolání na tento výměr, nicméně zaplatit jsem musel první vyměřenou částku. Proto se obecně nevyplácí dovážet staré ojetiny do Finska.

Jak požádat o dovozní daňový výměr? Přes bankovní identitu se přihlásíte na stránkách vero.fi, kam zadáte do formuláře pro import VIN kód vozidla, datum první registrace a datum dovozu do Finska (lze nastavit budoucí datum). Dále objem + výkon + palivo motoru a najeté kilometry. To je celé, není potřeba nahrávat žádné dokumenty (vše je textové a ve velmi obecné rovině). 

U automobilu dále požádáte o vyměření roční silniční daně (autovero) od doby zahájení používání, to jsem u motocyklu nepotřeboval. Na zpracování žádosti má finský úřad 90 dnů, v mém případě to trvalo 26 dní. Splatnost složenky je 60 dnů. 

Po zaplacení daně je možné se vydat (je lepší se objednat) na stanici technické kontroly (například na KatsastusPlus), kde se provede dovozní technická prohlídka (rekisteröintikatsastus). Nejprve chtěli v kanceláři všechny dokumenty (malý a velký TP, CoC list), poté si technik nachytal finské dokumenty a vydal se k motorce, kde letmo zkontroloval, že souhlasí zásadní parametry jako rozměry pneumatik či nájezd km. Motorka byla v originálním stavu, takže nebylo nad čím diskutovat. Obecně jsou finská pravidla technických kontrol asi milionkrát benevolentnější než česká – nikdo například neřešil homologace doplňků atp. Tento proces stál 150 € na jehož konci držíte finské osvědčení o registraci vozidla část 1 a 2 s prázdnými údaji o vaší osobě (doklady na přihlášení). 

Další krokem prováděným na stejném místě byla registrace a vydání značek, kterou dělala paní na přepážce. Už podruhé se mi stalo, že mi nedali na výběr číslo RZ, prostě jim systém vyhodí nějakou značku, kterou mají na skladě a tu vám přidělí. Chcete si vybrat nebo vlastní? Pak si nachystejte 900 €. 

Vyplnili jsme náležitosti o mé osobě do velkého TP, který mi byl zabaven (to je to běžnou praxí, občané nemají velké TP u sebe, ale lze si jej vyžádat za poplatek). Byl mi vydán malý TP, který je však formátu A4, jelikož se vnitrostátně nemusí vozit s sebou. Pak jsem byl dotázán na “svou” pojišťovnu (protože Fini jsou celoživotně loajální ke své bance a pojišťovně) a dostal jsem kalkulaci povinného ručení. Musím říct, že výměr byl lepší, než co jsem byl schopný si zjistit na internetu. Přesto s nulovým nasbíraným bonusem dost děsivý (650 € ročně – pro porovnání česká pojistka s malinkou slevou byla za 40 € ročně). Za vydání značky jsem platil 22 €. 

Tím byl proces hotov, originály českých techničáků si nechali na STK. Protože je posílají na české Ministerstvo dopravy, kde se vozidla registrovaná v zahraničí odhlašují (údajně si je však lze vyžádat z finského registru Trafi zpět, nicméně na dotaz mi sdělili, že dokumenty mi vrátit nemohou). Nechali mi českou registrační značku, se kterou jsem dojel do garáže, kde jsem se dal do šroubování finské (je situovaná vertikálně a nepasuje do českého plastového rámečku). Složenka na platbu pojistky mi přišla s dvoutýdenním zpožděním. Tím se motorka objevila legálně na finských značkách a v registru. 

Jak dokončit proces v Česku? Nejprve co jsem udělal: Zašel jsem se všemi dokumenty, které jsem měl na Oddělení evidence silničních vozidel Statutárního města Ostravy. Měl jsem u sebe malý finský TP (v poznámce byla uvedena původní česká RZ), kopie původních českých TP a českou značku. Paní úřednici se nejprve nelíbilo, že nemám i velký TP, ale jelikož je finský malý na formátu A4, tak se situace uklidnila. Nejdůležitějším prvkem pro odhlášení bylo doložit jméno a adresu nového majitele v zahraničí: byl jsem tím já sám, ale i přesto chtěli vidět nějaký dokument, kde byla uvedena adresa (i když je v TP). Vyplnil jsem žádost o “vydání vývozních značek” protože lepší žádost prý nemají, oskenovali si nový TP a odebrali mi českou RZ. Zdá se, že situaci lehce pomohlo i to, že jsem záležitost vyřizoval na stejném úřadě jako první registraci. Nebyl mi účtován žádný poplatek. Další den se záznam o tomto silničním vozidle v Portálu občana přesunul z pozice aktuální do historie a v záložce aktuální status vozidla se objevila informace vývoz. 

A protože jsem byl poměrně nervózní, že by to takto šlo odhlásit bez fyzických TP, napsal jsem předem na úřad o objasnění. Zveřejňuji odpověď: “Při odhlášení silničního vozidla dle směrnice 1999/37/Es dochází prostřednictvím Ministerstva dopravy ČR sjetiny vozidel registrovaných v jednotlivých členských státech EU na základě, kterých dochází k zápisu těchto skutečností do registru sil. vozidel ČR. Tyto sjetiny chodí většinou za období jednoho až dvou měsíců po poslední sjetině z daného státu. Změna v registru silničních vozidel bude provedena po obdržení sjetiny z příslušného státu – země. Pokud přicestujete do České republiky, můžete se dostavit na registr silničních vozidel v Ostravě, kde si vyplníte žádost o odhlášení sil. vozidel z registru a předložíte doklady vydané finskou stranou a odevzdáte registrační značku ke skartaci. Správní orgán si nové doklady oskenuje a na jejich základě vaše silniční vozidlo vyřadí z registru.”

Dokument pro ukončení českého povinného rušení mi prý nemohli vydat, protože nebyl jaký. Napsal jsem žádost o ukončení smlouvy přes datovou schránku na pojišťovnu, kde jsem k přiložil kopii nového technického průkazu. Po dvou dnech mi napsali odpověď, ve které dohodou vyhověli mé žádosti o ukončení pojistky k uvedenému datu. 

Poslední žádostí k vyřešení je uznání nasbíraného bonusu u finské pojišťovny. Pro tyto účely si lze v české pojišťovně požádat o vydání “potvrzení o bezeškodném průběhu” v angličtině, který lze zaslat na finskou pojišťovnu prostřednictví online zpráv a požádat, zdali by jej neuznali (povinnost to není, ale zdá se, že jde o běžnou praxi). Je možné, že se finský bezeškodný průběh pojištění vynuluje, nevlastníte-li 5 let žádné vozidlo a tedy pojistku.

Tím byl proces registrace dokončen a vozidlo je nyní registrováno v jiné evropské zemi. Snad tento popis pomůže dalším osobám řešící stejnou situaci, protože jich není málo. Při řešení jsem nalezl mnoho poznámek a zkušeností dalších lidí, které přikládám ve screenshotech níže.

2021-11-10

Na jawách po stopách Laponské války

Po cestovatelsky nevyzpytatelném covidovém roce 2020 si plány další dovolené nedovedl představit snad nikdo. Zima byla dlouhá, naštěstí byla kota naplněná dřevem, takže se dalo u grilu a nápojů s kamarády diskutovat a vymýšlet. Vymysleli jsme ne až tak originální nápad výletu jen v rámci jednoho státu. Naštěstí Finsko je pro tyto případy dostatečně rozlehlé. Ústředním tématem se stala Laponská válka (1944-45). 

 

 Článek byl také publikován na portálu motorkáři.cz, kde byl postupně jazykově vylepšen.



Jaké vozidla si zvolit pro 3000+ km dlouhou vyjížďku divočinou s několika stovkami kilometrů nezpěvněných cest? Jak z nadpisu vyplývá, stala se jimi trojice motocyklů Jawa. Ne každý je d/Dobrodruh jet takovou vzdálenost na veteránech a tak padla volba na novou produkci. Nejstarší motocykl byla dvouletá Jawa 350 OHC, nejojetějším kusem půlroční Jawa 300 CL a nejmladším vozidlem sotva zajetý “soubor náhradních dílů” Jawa 350 2T. Členové výpravy byly Lauri za Helsinki, Kauko za Jyväskylä a Ivo za Ostravu. 



Dovoz svého motocyklu na start výletu v Jyväskyle jsem zvládl v předcházejím týdnu, když už se dalo přes hranice s řádným administrativním zajištěním projet. Náš příběh začíná červnové nedělní ráno na benzínce za městem v hustém lijáku. Nepromoky mám na sobě opět po 5 letech, naštěstí je mohu po dvou hodinách jízdy sundat. Pro dnešní den máme v plánu hlavně přesun severněji po “dálnici” E75. Stereotyp této nudné silnice rozbil čelní střet osobáku se skandinávským silničním vlakem a tak nás hasiči odklonili na objízdnou trasu po malých, naštěstí stále asfaltových silnicích. 


Není nám teda moc teplo, zastavujeme pro benzín a kávu. Nová kývačka strhává pozornost kolemjdoucích a i ve Finsku mají plno vzpomínek na československé stroje. Postáváme, diskutujeme a já si všímám, že mám zřejmě od kamínku rozbité sklo světlometu. Krásný začátek výletu, naštěstí je polární den a lampu určitě nebudu potřebovat. “Elegantně” tedy vylepšujeme vzhled vozidla pláštěnkou tanvaku s gumicukem a pokračujeme dále.

První zastávkou je památník prvního výstřelu v Laponské válce u Pudasjärvi u kterého je malý motorest. Po cestě míjíme auta, které zuřivě blikají světly. Jsem tedy připraven na policejní kontrolu s radarem, ale z omylu mě vyvádí sob stojící na krajnici. Druhou zastávkou bylo místo prvního většího střetu u Aittojärvi. Zde se nezdržujeme příliš dlouho pro obrovské mračno hmyzu, kterému jsme se stali večeří. Jedeme ještě malý kousek, kde máme domluveno přespání v chatě u domu Kaukova příbuzného. Nevyspíme se ale vůbec dobře, uvnitř je horko a miliardy miliard komárů (když někdo zapomněl zavřít komín).

Druhý den máme v plánu navštívit místa sestřelených letadel. Klidná místní cesta nás vede správní oblastí města “Í”. Začínáme ale u lesního domku Jaegerů, kteří se zde v listopadu 1916 ukrývali před cestou na výcvik do Německa, když po prozrazení došlo zde ke střetu. Památník nazývá toto místo jako první, kde došlo k boji Finů proti Rusům za svou vlastní zemi.

Poprvé na našem výletu sjíždíme na šotolinové cesty, které trvají dalších 40 km. Ty mají obvykle rozličnou kvalitu. V tomto případě byla cesta spíše horší, která si v zápětí vybírá svou daň, když Lauri padá ve vyjeté koleji a 350 OHC letí do příkopu. Nic se naštěstí nestalo jezdci ani stroji. Varování však není nikdy dost. 

 

Čeká na nás místo nouzového přistání Blenheim BL-190 5. října 1944 po zásahu protiletadlovou palbou. U pamětní desky byly dokonce k vidění zbytky hliníkových plechů. Finové nevykupují kovový odpad od soukromých osob. Jeden z letců se nemohl pro zranění hýbat a tak šel 4 dny pro pomoc jen druhý z posádky.

 

Další zastávkou je místo pádu Junkers JK-256 po souboji z Messerschmittem 109G. Jednomu přeživšímu pilotovi přidali křížek až o hodně později, takže jsou zde nyní 4. Tohle místo bylo více pro-návštěvnické, protože mělo typický turistický přístřešek s ohništěm a kadibudkou, jak byvá zvykem třeba v národních parcích.

 

Počasí bylo nádherné, mraky vysoko, teplota akorát. Idylku kazili jen komáři a jiná havěť. Sundat si helmu a vyměnit za moskytiéru není tak těžké, ale zpátky to jde hůř. Zavřít vyklápěčku, aby nic nezůstalo uvnitř vyžaduje speciální taneček. 

Zpátky na asfalt jsme se dostali u přehrady Ossauskoski, kde jsme si dali kávu z termosky a do navigace dali další místo sestřeleného letounu JK-263. Na předchozích zastávkách měly mapy.cz alespoň symbol památníčku, ale u tohoto místa jsme neměli nic (už je tam). Naštěstí byla u cesty šipka do lesa a pár teček sprejem či fáborky. Měl jsem docela obavu, protože slovo pěšina by bylo příliš silné slovo pro čvachtající stezku po okraji planiny s vegetací typickou pro bažinu. Po kilometru jsme dorazili k památníku vytvořeného z kusu podvozku a opět se kolem povalovalo pár zbytků letadla.

Zpátky ke strojům a vzhůru na hlavní silnici E75. Než jsme se tam ale dostali, tak tu byla další terénní šotolinová vložka. Vůbec poprvé jsem vjel na motorce do hlubšího písku na výjezdu z lomu a málem to položil. Naštěstí písek není obvyklý povrch, spíše všechny kombinace štěrku a uježděné hlíny. Finské boční cesty jsou úžasnou školou lehkého offroadu, podobné nezpěvněné rychlé cesty v Česku nemáme. Pro majitelé cestovních endur je to hádám nejoblíběnější povrchová úprava, ale zvládl jsem to i na café raceru.

Za pár desítek minut vjíždíme do Rovaniemi, proslulé město na hranici polárního kruhu. Chtěl jsem si udělat fotečku, jak tu „čáru” přejíždím, ale označená je snad jen v Santově vesničce a můj doprovod si odmítl do toho Disneylandu zajíždět. Nevadí, už jsem tam byl a a dokonce mám i tu fotku s pravým finským Santou Clausem za 40 €.

Ubytování jsme si zamluvili severněji v Levi, které je známým lyžařským střediskem. Jediná větší hora široko daleko je protkána sjezdovkami a vleky pod kterými se nachází pokus o alpskou vesničku. Těsně před dojezdem nás stihl zbytečně promočit 5 minutový déšť. 

Abych nezapomněl zastavili jsme se na hřbitově v Meltaus u pamětní desky 4 finským pilotům, kteří byli všichni sestřeleni ve stejný říjnový den.

Přiznám se, že ačkoliv bylo počasí vizuálně pěkné, moc teplo nám nebylo. Následující červnový den se to mělo ještě zhoršit a hlavně byl hlášen celodenní déšť při 8°C. Nahodili jsme odpočinkový den, rozehřáli saunu zašli do obchodu pro nápoje a zkontrolovali stroje.

 

Ve čtvrtém dnu výpravy nás čekal nejsevenější bod, ale ještě předtím jsme u města Kittila navštívili pamětní místo poslední oběti Laponské války z řad finského letectva. Sestřelen byl Fokker CX FK-104, jehož zbytky se tu k mému překvapení dochovaly v hojné míře. Poznali jsme roztavený válec motoru, kabel od baterky či ocasní část letadla. Disclaimer: nic z nalezených kusů nemá potenciál suvenýrů, tak to tam prosím nechte ležet i nadále. Procházka lesem nás zahřála, zpátky do městečka naplnit nádrže až po okraj a vzhůru do sedel. Čeká nás 200 km opravdovou divočinou. 

 

Mezi levou “rukou” a “hlavou” finské dívky není žádná pořádná cesta (pravou ruku si nechali Sověti, pro pořádek). Nakonec jsme vybrali variantu přes obec Kiistala za kterou skončil asfalt a začala 50 km hliněná cesta. Bylo po dešti, takže se sice bylo potřeba vyhnout kalužím a klouzalo to, ale zase se neprášilo. Streamovaná hudba do sluchátek hrála (protože i na úplném konci světa tady jede 4G), občas se objevil nějaký sob, sluníčko trochu hřálo a jelo se vlastně moc hezky. Dvě protijedoucí auta za hodinu lze stěží nazývat provozem.

Chtělo by to kávu! Naštěstí je v této jinak neobydlené oblasti kavárno-bar v obci Pokka (s 9 trvalými obyvateli). Barman byl ten nejveselejší človíček a celé místo bylo tak krásně autentické, že musím doporučit se zde ubytovat. Jen zvolte nějaké datum, kdy tu zrovna není -51,5°C jako rekord z ledna 1999.

 

Cesta dále pokračuje po asfaltu, sice to nebyl žádný autobahn, ale jelo se po tom trochu jistěji. Káva mě nabudila, trávil jsem při tom koláč ze soba a příležitostně zpomaloval, když se nějaké zvíře objevilo u cesty. Takto na severu Finska jsem byl několikrát v zimě “za tmy” a někde v hlavě jsem si říkal, že bych si to jednou chtěl užít za světla. Od zastávky jsem měl 2 hodiny čistého času si znovu promyslet, co jsem si to přál. Stromy, stromy stromy a když se cesta trochu zvedla objevilo se nekonečné množství stromů. Moc se to vlastně nelišilo od tmy, akorát to bylo zelené. 

Vjíždíme do Inari, které je známé jako hlavní město Sámů. Je nám zima, zejména na ruce, protože na dvou Jawách ze tří nejsou vyhřívané hefty. Co je to za letní dovolenou při které je 10°C? Mezitím umírají Helsinky a celé Česko v 30°C+ vedrech, no dobrá. Jedeme ještě výše do Kaamanenu, kde je památník Laponské války a obchod se suvenýry. Vyfotit se a odvelet změnu kurzu, odtud už jenom na jih. Mimochodem z tohoto místa to bylo “už jen” 6 hodin jízdy na Nordkapp, kde jsem tedy ještě nebyl, bohužel byly díky covidu hranice ještě zavřené.


Konstatuji, že panoramata na cestě mezi Inari a Ivalem, zejména v části podél jezera, jsou fascinující. Ne že byste to nemohli vidět třeba v Rakousku, ale na místní poměry je to něco. Nohy od ježdění jsme si protáhli u Karhunpesäkivi a dalo by se tam i si zaplavat, kdyby nebyla taková zima. Dostáváme se do turistické oblasti, přespání máme zamluveneno v chatce při campingu v Ivalo. Naštěstí není nikdo z nás fanoušek stanování. Na večeři v restauraci si dáváme lokální poronkäristys (sobí maso s bramborovou kaší). Nějak na mě doléhá (ne)skutečnost polárního dne, když mi o půlnoci svítí slunce vysoko na obzoru přímo do okna.

Probuzení, snídaně a hurá na stroje. U benzínky se mi stala noční můra digitálního člověka, automat mi sežral kartu. Respektive se tam zasekla, protože mám epesní plechovou kartu. Naštěstí to byla poloautomatická pumpa, nechal jsem vizitku obsluze a doufal, že ji někdy vytáhnou.

Dneska jedeme na most v Paatsjoki úplně u hranic Ruské federace. Tak blízko, že na jedné části cesty začíná zakázané hraniční pásmo. Na mapě je toto území Finska divně ukousnuté, to když se v roce 1947 Sověti zeptali, zda-li by jim tento kus země s vodní elektrárnou nechtěli Finové darovat a oni s tím “nadšeně” souhlasili.

K našemu překvapení byl tento kousek cesty nádherný, nový asfalt, viditelně jiné trasování v čerstvých zářezech a mé beskydské srdce si užívalo kopečky správných velikostí s panoramatickými výhledy na nekonečné lesy za krásného počasí. Bylo zde taky spousta sobů u cesty, ale jen jedné skupince se nechtělo z vozovky. Mám v živé paměti, jak jsme stádo potkali v zimě na zájezdu. Řidič stál na brzdě, autobus pumpoval do ABS, sobíci stáli a koukali. Srazili jsme tenkrát dva. V létě a na motorce se to naštěstí ani zdánlivě neopakovalo.

 

A ještě jedna zajímavost spojená s touto trasou, jde o bývalou Arctic Ocean Highway, která jako jedniná mohla po 13 měsíců v letech 1940–1941 zásobovat Finsko a Švédsko z přístavu v Petsamu. Obrovské množství náklaďáků zápasilo se špatnou vozovkou a zejména s proslulým kopcem Magneettimäki, kam jsme se přesunuli. Muselo to tam tenkrát vypadat jako na zimní D1 u Vysočiny.

Jíme svačinku a na mobilu mi pípá zpráva, že moje platební karta byla vysvobozena z automatu. Musím se pro ni 25 km vrátit. Domlouváme se na místě opětovného setkání. Vracím se pro kartu na benzínku, kde se na mě vrhá osazenstvo laviček a chce mi pochválit krásnou renovaci Jawy. Jedu zpět a zjišťuji, že jsem tak úplně nepochopil, kde se teda potkáme. Vyjedu až na vrchol Kaunispää s dalekými rozhledy odkud se telefonicky doptávám. 

 

Sraz máme u památníku obětem partyzánského útoku, kteří v zuřivém boji proti německému spojenci v červenci 1943 vyhodili do vzduchu most s autobusem civilistů. Jsem rád, že jsem po chvilce stresu opět našel kamarády. Sedáme na stroje a jedeme dále po pitomé E75. Nejnudnější cestě Finska, kterou naneštěstí použije většina cestovatelů po vystoupení z trajektu v Helsinkách při cestě na Nordkapp. Tady to byl úsek 130 km konstantní rychlostí 80, kolem nic k vidění, a k tomu provoz kamionů, osobáků a všech možných karavanů. Žel v této části Finska není jiné cesty. 

V průběhu jízdy si začínám uvědomovat, že má cesta pro kartu mě stála nějaký benzín navíc, který jsem v tom shonu zapomněl doplnit. 300 CL má navíc nejmenší nádrž mezi stroji výpravy. Čím více se přibližujeme k Sodankylä, tím je jasnější, že já tam nedojedu a skutečně mi motor 8 km před benzínkou zhasíná. Lauri mi naštěstí podaroval hadičkou půl litr nemaštěného benzínu a tak jsme se všichni dostali do místa nocování. Velitelem výpravy byl Kauko, nicméně jel na dvoutaktu, takže byl zařazen na konci konvoje. Takové uspořádání má jisté organizačně-navigační nevýhody, dodávám.

 

Ráno prší a bude pršet celý den. Další volno nám nesedí do plánu a tak nasazujeme nepromoky. Vzdalujeme se od hlavních cest a jedeme na hráz vesničky Lokka, kde partzyzáni “po Lidicku” vystříleli civilisty a do Moskvy nahlásili zničení vojenské posádky. Vzdali jsme jim tedy památku a podle věnce shledali, že tutéž trasu jel také Motorkářský klub finských vojenských veteránů.


Cesty se stále zmenšují a přichází opravdová lahůdka - historická cesta k Seitäjarvi. Zde je památník napadení vesnice civilistů hádejte kým. Čeká nás 2x 13 km blátivého podkladu za hustého deště, ideální vyjížďka pro café racery. Jsem rád, že s sebou netahám žádnou mrtvou váhu jako padací rámy nebo že mě v pohybu neomezuje lanko airbagu, protože ho přes nepromok nejde zapnout. 

Všechno je totálně zaprasené, začínám být mokrý zevnitř, ale zatím jedeme dál. Zatím! Uprostřed toho ničeho se rozhodla Jawa 2T stávkovat. Reinkarnovanému veteránu se asi nelíbí hodiny jízdy v dešti. Hoši znalí původních Jaw opravují tradičními postupy a já si říkám za jak dlouho by sem asi dojela má asistenční služba, protože kromě diagnostiky s sebou nic nevozím. Když už motor Jawy naskočí, objevuje se Hilux v expediční výbavě a v něm rodinka domorodců jedoucí na nákupy nebo tak něco.

 

Zpátky na asfaltu: je zima, prší méně, ale není to teda nic moc. Hledáme nějakou kavárnu, ale v Savukoski nacházíme spíše bar. K jídlu nabízejí sobí pizzu, byla výborná. V koutě stojí výherní automat a na něm nějaká starší žena usilovně gamblí. Ve Finsku si sice nekoupíte alkohol po 21. hodině, protože je třeba chránit obyvatele, ale tyhle zatracené mašinky jsou úplně všude.

Kam pojedeme teď? Dáme si na chvíli pauzu od Laponské a Pokračovací války a přepneme se na Zimní válku. V Pelkosenniemi byla rozhodující bitva, která odrazila sovětské síly jdoucí na pomoc v jiné kritické bitvě u Salla. Je zde památné místo vysvětlující podrobnosti a které ležící na další nudné cestě, tentokráte E63. Nejedeme po ní dlouho, protijedoucí auta blikají, tak si říkám, že pro rozptýlení budou zase nějací sobíci na cestě. Tentokráte to byla policejní motorka s radarem. 

 

Kousek před cílem se dvoutakt opět rozhodne nejet. Vypadá to na elektrický kontakt. Po chvíli kroucení kabelů a hrátky s kontaktolem to jede dále a později zjišťujeme, že je dobré nemít vodu v karburátoru. Spoiler alert: to byla poslední závada dvoutaktu na dalších 6 tisíc kilometrů.

 

Kemijärvi, kde budeme dneska spát, mám v paměti uložené jako konečnou zastávku autovlaků z Helsinek. Vybrali jsme si k přespání hotel, který poněkud ustrnul v čase. Legenda o něm však praví, že má fantastické snídaně. Byla to pravdivá pověst.

Počasí si z nás dělá legraci, dalšího dne nás čeká modré nebe a příjemné teploty. První zastávkou v Raissila je nejsevernější přívoz, který nás vezme na druhou stranu jezera. Je to v podstatě zbytečná zajížďka, ale to by se pak dalo říct o celém výletu. Vojenskou zastávkou je památník bitvy u Salla, u kterého se sověti pokoušeli o oblíčení finských jednotek a švédských dobrovolníků. Na místě bitvy se omylem nacházela na odpočinku jiná finská jednotka a tak touto šťasnou náhodou ve špatném počasí vyhrála ta správná strana.

Na rozcestí byla pumpa s kavárnou ve které servírovali nebývale levně kávu a skořicovou buchtu, kterážto kombinace je národní klasikou. Finové jsou národ s největší spotřebou kávy v Evropě (podobně jako Česi s pivem) s tím rozdílem, že jejich filtrovaná “hnědá voda” není podle mě nějak zvlášť dobrá.

Vydáváme se po cestě do městečka Salla, respektive na místo, kde se nachází nyní. Původní Salla se dnes jmenuje Kuolajarvi. Boje zde byly těžké a proto se tu nachází spousta památníků a také malé, ale hezky zpracované museum. Jsem rád, že postupujeme po vedlejších, ale stále významných cestách, protože si opravdu užívám teplé počasí a desítky kilometrů nerušené jízdy po přiměřeně zvlněných cestách.

Asfaltová idylka ale není nekonečná. Odbočujeme na vedlejší hliněnou cestu, abychom navštívili pamětní místo v Hautajarvi. Celý den sedíme, takže je příjemné projít se 2x 1,3 km od parkoviště po prknech přes bažiny k desce informující, že i tady zabíjeli sovětští partyzáni civilisty sekající trávu pro dobytek.

Okolo tohoto bodu výpravy už přestávám počítat soby u cesty, protože jsem se v tom ztratil. Je jich spousta, většinou je ale zvuk motorky odežene do nefotitelné vzdálenosti. A pro doplnění v této části finska nejsou obvyklí losi. Míjíme malý a velký národní park Karhunkieros, který je svými vodopády známým cílem pěších turistů. Abych to zasadil do kontextu: Finsko je poměrně slabé, co do výletních cílů. Středoevropan si nemá z čeho vysloveně sednou na zadek. Je třeba si užít prázdnotu, ticho a blízkost přírody. S tím blízce souvisí důvěra k ostatním lidem a ctění osobního prostoru. Helmu není třeba zamykat, zapomenutý batoh bude na místě i za týden, pokud ho teda někdo nevezme na policejní stanici. Je to uklidňující pocit, když všechno nemusí být přibetonované a pod neustálým dozorem.

 
Dnešní večer strávíme v chatě Lauriho kolegy ve vyhlášeném lyžařském středisku Ruka. Jsem tu poprvé a docela mile překvapen krajinou. Kopec s výhledem, a dokonce kousek klikaté horské silnice. Centrum obce sice působí trošku jako důl na peníze obyvatel Helsinek, ale já to na sobě nijak nepociťuji. Byl to krásný den, který působil jako dovolená.

Dalšího rána je zataženo a z předpovědi víme, že se blíží déšť. Vyjíždíme už rovnou v nepromoku a hned po tankování začíná slušná průtrž mračen. Navštěvujeme památník zavražděných civilistů a pokračujeme k mé radosti po menších cestách do blízkosti hranice. Pro protáhnutí zastavujeme u jiného památníku, kde partyzáni zaútočili na konvoj s pracovnicemi organizace Lotta-Svärd

Přestává pršet a nějak se rovnou překlápíme ze zimy do vedra. Před námi je proslulé Suomussalmi a Rátská cesta ze Zimní války. Ještě než tam dojedeme, zastavujeme o umělecké instalace Hiljainen kanssa.

Proti předchozím památníčkům působí návštěvnické centrum a muzeum na Raatentie jako mainstreamový cíl a my ho bereme docela hopem i proto, že se potíme v dusném horkém vzduchu. Zastavujeme se tedy na několika menších klíčových bodech tohoto slavného vítězství Finů a dále směřujeme na ubytování, kde se konečně zbavujeme zimního převlečení. Je čas si odpočinout, centrem obce vede chodníček přes jezero. Vypadá to super a slunce nezapadá ani v 10 večer. Člověk tak má pocit, že je maximálně 5 hodin v letním odpoledni.

Deváté ráno je příjemné, najíždíme na cestu značenou jako via Karelia a opět jedeme dlouhé desítky kilometrů po příjemně kolébavých cestách s táhlými oblouky a malými kopečky přes mosty a můstky kolem a přes jezera. Kvalita povrchu je dobrá a mijíme množství motorkářů. Stavíme až v Kuhmo u vojenského muzea, to už se teplota a sluneční svit stává nepohodlným. Konečně rozumím proč se na sociálních sítích všichni už týden rozčilují nad počasím. 

Dojíždíme do městečka Lieksa, které leží na druhé straně jezera od Národního parku Koli, kam jezdí celé finsko i zahraniční turisté, takže to sem nikoho moc netáhne. Monopol na ubytování tady má jeden obstarožní kemp. Špatný zážitek ještě vylepšilo letošní přemnožení komárů, nedaří se nám je vyhnat z chatky a i když je zabijeme někudyma přilétávají další. U jezera se nedá sedět, v chatce se nedá sedět, na procházce je horko a usnutí je nemožné. Komáři mě bodají i přes termoprádlo! To byl teda hororový zážitek.

Ráno se nevyspalí balíme a navštěvujeme dílo místní „paní Jurkovičové“ jejíž dům a kostel mi trochu připomíná valašskou lidovou architekturu. Míříme, já vím, že to čtenáře překvapí, k památníku civilním obětem partyzánského útoků. Tento byl zajímavý příjezdovou cestou, kterou byl nádherná úzká lesní hřebenovka. Být taková u nás, tak na ní jezdí (c)endura od rána do večera. Nic, co by nezvládly také tři osamocené Jawy. Potýkáme se, ale s novým problémem - příšerně se práší. Chceme to vyřešit najetím zpět na via Karealia, ale  tomto úseku je to také převážně šotolinová cesta.

Vysvobozením z jízdy v peci na pizzu se nám stává Taistelijan talo. Dům bojovníků a vojenské muzeum v jehož přízemí je asi tak 16°C (venku 33°C). Dáváme si zde kávu a něco malého k snědku a uvažujeme co dále. Já vyrážím za nejvýchodnějším bodem Evropské unie, ale kamarádům se cesta k němu nelíbí. Zejména dvoutakt s velkými kufry je na štěrku obtížně ovladatelný. Rozdělujeme se a já si jedu divočinou hraničního pásma sám. Postupně mi vypadává internet i mobilní sítě a já se ocitám na malém upraveném výběžku odkud je pozorovatelný ostrov se dvěmi hraničními sloupy. 

 

A protože památníčku bitev a bojů není nikdy dost, navštěvujeme ještě Oinassalmi a Taivallampi

Nicméně do Öykkösenvaaran taistelualue už nezajíždímě, muzeí pro dnešek stačilo. Jedeme k městu Joensuu po jednoproudé “dálnici” z Ilomantsi, která je tak rovná, že se mě bere spaní. Naštěstí odbočujeme a táhlé klikaté silničky nás dováději do místa posledního ubytování, kterým je Matkustajat maja. Toto místo provozuje snad už dekády ukecaný Fin. Spaní bez komárů bylo mimořádně regenerující.

 

Posledního rána se rozdělujeme: Lauriho čeká 500 km do Helsinek a nás 200 km do Jyväskylä. Navrhuji si to prodloužit o projetí dalších dvou trajektů Hanhivirta a Tappuvirta a tak jedeme s radostí zajížďkou po menších cestách. Horko nepřestává, ale nějak lépe se to snáší. Jedeme stabilní 80 a občas nás zuřivě předjíždějí auta, abychom je o 50 km dále dojeli na semaforech. 



Přijíždíme do cíle a okruh po 11 dnech uzavíráme s 3400 km na tachometru. Viděli jsme mnoho za polárního dne, neměli jsme zásadní problémy a k mé radosti to bylo i docela levné. Celkové denní náklady (tedy včetně benzínu) se vyšplhaly jen na průměrných 60 € za den.

 

Pro plánování příštího výlety mě jistě nepotěší, že je třeba být připraven na teploty od 9 do 33°C. Není neznámé, že severské cesty mají nastavenu maximální rychlost na 80 km/h. V létě za světla je to trochu otravné, nicméně na třístovku přímo dělané. Jsem rád, že jsme se vyhli davům domorodců na dovolené, protože termín po letním slunovratu je spouštěč místní prázdninové horečky, která byla v době stíženého cestování do zahraničí větší než obvykle.

 

Tak kam pojedeme příště?