Zobrazují se příspěvky se štítkempetrolhead. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempetrolhead. Zobrazit všechny příspěvky

2022-05-31

Přepis vozidla z českých na finské značky

Existují dva způsoby: Prvním a pravděpodobně preferovaným je export vozidla na vývozních značkách. To znamená, že se provede nejdříve odhlášení v Česku a pak přihlášení v nové zemi. Toto je postup ideální pro prodej novému majiteli, kdy vozidlo odjíždí z dosahu českých úřadů. Je popsán v mnoha příručkách, náležitosti na finské straně jsou vysvětleny níže.

Slovníček pojmů:

  • RZ registrační značka 
  • SPZ zastaralý termín pro RZ 
  • TP technický průkaz  
  • Malý TP osvědčení o registraci vozidla část 1 
  • Velký TP osvědčení o registraci vozidla část 2 
  • CoC Certificate of conformity – technický průkaz vydaný výrobcem

V Evropské unii lze zjevně použít i druhou metodu dle směrnice 1999/37/Es, která odhlášení z českého registru řeší zpětně. Tuto strategii jsem použil já, neboť jsem byl původním i novým majitelem a vozidlo bylo vedeno na standardních českých “bílých” značkách. Tento krok doplňkově zajistil “ojetí” vozidla nad 6000 km a stáří větší než 6 měsíců, při kterých se dále neřeší v rozdíly DPH.

Důvodem přepisu byla povinnost změny registrace vozidla na místní po uplynutí 6 měsíců v zahraničí bez přerušení nebo 12 měsíců s přerušením. Pozor, tato povinnost platí v asi každé evropské zemi – obecně totiž Češi přemýšlejí o době v zahraničí jen dobou technické kontroly, ale jsou zde další omezení zejména z daňových důvodů. To platí dvakrát pro severské a jinak izolované země, kde každý ví, čím jezdíte.

Pro přihlášení ve Finsku je potřeba mít originály českých technických průkazů, oranžový CoC list od výrobce nebo prodejce vozidla s technickými údaji a mít daňový výměr. Finské povinné ručení umí zařídit až na Stanici technické kontroly (katsastustoimisto) nebo online (ale bez vydané RZ je téměř nemožné použít srovnávací kalkulačky). 

Finský daňový výměr je dodatečná 16 % dovozová daň (2022), kterou musí zaplatit všechna soukromá vozidla při první registraci ve Finsku. Dá se obejít jen jedním způsobem, kterým je dovoz osobního majetku cizince při stěhování do země, ale jsou tam dodatečná omezení – zejména, že vozidlo nejde první 3 roky prodat, nemůže ho řídit nikdo jiný než majitel a o odblokování je třeba speciálně žádat. Tento proces jsem neabsolvoval, šel jsem standardní cestou, kdy jsem zaplatil vyměřenou daň. 

Kritickou částí daňového výměru je určení ceny vozidla. U běžných typů automobilů se uvádí, že je jeho hodnota určena obvyklou cenou. Zde mohu přispět svou znalostí, neboť jsem registroval málo obvyklý motocykl, o němž navíc vím, že se ve Finsku nacházel jen ve 3 dalších kusech.  

Úřad určil hodnotu tak, že se podíval za kolik byly registrovány předchozí kusy a odečetl od sumy nějakou bulharskou konstantu za stáří (nicméně místní dealer má ceny zvýšené o dopravné a administrativní poplatky, takže cena domácích kusů byla jako nová znatelně vyšší). Výsledkem bylo, že cena mého 2letého vozidla byla pro finský stát o 15 % vyšší, než za kolik jsem vozidlo zakoupil nové v Česku. V současné době probíhá mé odvolání na tento výměr, nicméně zaplatit jsem musel první vyměřenou částku. Proto se obecně nevyplácí dovážet staré ojetiny do Finska.

Jak požádat o dovozní daňový výměr? Přes bankovní identitu se přihlásíte na stránkách vero.fi, kam zadáte do formuláře pro import VIN kód vozidla, datum první registrace a datum dovozu do Finska (lze nastavit budoucí datum). Dále objem + výkon + palivo motoru a najeté kilometry. To je celé, není potřeba nahrávat žádné dokumenty (vše je textové a ve velmi obecné rovině). 

U automobilu dále požádáte o vyměření roční silniční daně (autovero) od doby zahájení používání, to jsem u motocyklu nepotřeboval. Na zpracování žádosti má finský úřad 90 dnů, v mém případě to trvalo 26 dní. Splatnost složenky je 60 dnů. 

Po zaplacení daně je možné se vydat (je lepší se objednat) na stanici technické kontroly (například na KatsastusPlus), kde se provede dovozní technická prohlídka (rekisteröintikatsastus). Nejprve chtěli v kanceláři všechny dokumenty (malý a velký TP, CoC list), poté si technik nachytal finské dokumenty a vydal se k motorce, kde letmo zkontroloval, že souhlasí zásadní parametry jako rozměry pneumatik či nájezd km. Motorka byla v originálním stavu, takže nebylo nad čím diskutovat. Obecně jsou finská pravidla technických kontrol asi milionkrát benevolentnější než česká – nikdo například neřešil homologace doplňků atp. Tento proces stál 150 € na jehož konci držíte finské osvědčení o registraci vozidla část 1 a 2 s prázdnými údaji o vaší osobě (doklady na přihlášení). 

Další krokem prováděným na stejném místě byla registrace a vydání značek, kterou dělala paní na přepážce. Už podruhé se mi stalo, že mi nedali na výběr číslo RZ, prostě jim systém vyhodí nějakou značku, kterou mají na skladě a tu vám přidělí. Chcete si vybrat nebo vlastní? Pak si nachystejte 900 €. 

Vyplnili jsme náležitosti o mé osobě do velkého TP, který mi byl zabaven (to je to běžnou praxí, občané nemají velké TP u sebe, ale lze si jej vyžádat za poplatek). Byl mi vydán malý TP, který je však formátu A4, jelikož se vnitrostátně nemusí vozit s sebou. Pak jsem byl dotázán na “svou” pojišťovnu (protože Fini jsou celoživotně loajální ke své bance a pojišťovně) a dostal jsem kalkulaci povinného ručení. Musím říct, že výměr byl lepší, než co jsem byl schopný si zjistit na internetu. Přesto s nulovým nasbíraným bonusem dost děsivý (650 € ročně – pro porovnání česká pojistka s malinkou slevou byla za 40 € ročně). Za vydání značky jsem platil 22 €. 

Tím byl proces hotov, originály českých techničáků si nechali na STK. Protože je posílají na české Ministerstvo dopravy, kde se vozidla registrovaná v zahraničí odhlašují (údajně si je však lze vyžádat z finského registru Trafi zpět, nicméně na dotaz mi sdělili, že dokumenty mi vrátit nemohou). Nechali mi českou registrační značku, se kterou jsem dojel do garáže, kde jsem se dal do šroubování finské (je situovaná vertikálně a nepasuje do českého plastového rámečku). Složenka na platbu pojistky mi přišla s dvoutýdenním zpožděním. Tím se motorka objevila legálně na finských značkách a v registru. 

Jak dokončit proces v Česku? Nejprve co jsem udělal: Zašel jsem se všemi dokumenty, které jsem měl na Oddělení evidence silničních vozidel Statutárního města Ostravy. Měl jsem u sebe malý finský TP (v poznámce byla uvedena původní česká RZ), kopie původních českých TP a českou značku. Paní úřednici se nejprve nelíbilo, že nemám i velký TP, ale jelikož je finský malý na formátu A4, tak se situace uklidnila. Nejdůležitějším prvkem pro odhlášení bylo doložit jméno a adresu nového majitele v zahraničí: byl jsem tím já sám, ale i přesto chtěli vidět nějaký dokument, kde byla uvedena adresa (i když je v TP). Vyplnil jsem žádost o “vydání vývozních značek” protože lepší žádost prý nemají, oskenovali si nový TP a odebrali mi českou RZ. Zdá se, že situaci lehce pomohlo i to, že jsem záležitost vyřizoval na stejném úřadě jako první registraci. Nebyl mi účtován žádný poplatek. Další den se záznam o tomto silničním vozidle v Portálu občana přesunul z pozice aktuální do historie a v záložce aktuální status vozidla se objevila informace vývoz. 

A protože jsem byl poměrně nervózní, že by to takto šlo odhlásit bez fyzických TP, napsal jsem předem na úřad o objasnění. Zveřejňuji odpověď: “Při odhlášení silničního vozidla dle směrnice 1999/37/Es dochází prostřednictvím Ministerstva dopravy ČR sjetiny vozidel registrovaných v jednotlivých členských státech EU na základě, kterých dochází k zápisu těchto skutečností do registru sil. vozidel ČR. Tyto sjetiny chodí většinou za období jednoho až dvou měsíců po poslední sjetině z daného státu. Změna v registru silničních vozidel bude provedena po obdržení sjetiny z příslušného státu – země. Pokud přicestujete do České republiky, můžete se dostavit na registr silničních vozidel v Ostravě, kde si vyplníte žádost o odhlášení sil. vozidel z registru a předložíte doklady vydané finskou stranou a odevzdáte registrační značku ke skartaci. Správní orgán si nové doklady oskenuje a na jejich základě vaše silniční vozidlo vyřadí z registru.”

Dokument pro ukončení českého povinného rušení mi prý nemohli vydat, protože nebyl jaký. Napsal jsem žádost o ukončení smlouvy přes datovou schránku na pojišťovnu, kde jsem k přiložil kopii nového technického průkazu. Po dvou dnech mi napsali odpověď, ve které dohodou vyhověli mé žádosti o ukončení pojistky k uvedenému datu. 

Poslední žádostí k vyřešení je uznání nasbíraného bonusu u finské pojišťovny. Pro tyto účely si lze v české pojišťovně požádat o vydání “potvrzení o bezeškodném průběhu” v angličtině, který lze zaslat na finskou pojišťovnu prostřednictví online zpráv a požádat, zdali by jej neuznali (povinnost to není, ale zdá se, že jde o běžnou praxi). Je možné, že se finský bezeškodný průběh pojištění vynuluje, nevlastníte-li 5 let žádné vozidlo a tedy pojistku.

Tím byl proces registrace dokončen a vozidlo je nyní registrováno v jiné evropské zemi. Snad tento popis pomůže dalším osobám řešící stejnou situaci, protože jich není málo. Při řešení jsem nalezl mnoho poznámek a zkušeností dalších lidí, které přikládám ve screenshotech níže.

2021-11-10

Na jawách po stopách Laponské války

Po cestovatelsky nevyzpytatelném covidovém roce 2020 si plány další dovolené nedovedl představit snad nikdo. Zima byla dlouhá, naštěstí byla kota naplněná dřevem, takže se dalo u grilu a nápojů s kamarády diskutovat a vymýšlet. Vymysleli jsme ne až tak originální nápad výletu jen v rámci jednoho státu. Naštěstí Finsko je pro tyto případy dostatečně rozlehlé. Ústředním tématem se stala Laponská válka (1944-45). 

 

 Článek byl také publikován na portálu motorkáři.cz, kde byl postupně jazykově vylepšen.



Jaké vozidla si zvolit pro 3000+ km dlouhou vyjížďku divočinou s několika stovkami kilometrů nezpěvněných cest? Jak z nadpisu vyplývá, stala se jimi trojice motocyklů Jawa. Ne každý je d/Dobrodruh jet takovou vzdálenost na veteránech a tak padla volba na novou produkci. Nejstarší motocykl byla dvouletá Jawa 350 OHC, nejojetějším kusem půlroční Jawa 300 CL a nejmladším vozidlem sotva zajetý “soubor náhradních dílů” Jawa 350 2T. Členové výpravy byly Lauri za Helsinki, Kauko za Jyväskylä a Ivo za Ostravu. 



Dovoz svého motocyklu na start výletu v Jyväskyle jsem zvládl v předcházejím týdnu, když už se dalo přes hranice s řádným administrativním zajištěním projet. Náš příběh začíná červnové nedělní ráno na benzínce za městem v hustém lijáku. Nepromoky mám na sobě opět po 5 letech, naštěstí je mohu po dvou hodinách jízdy sundat. Pro dnešní den máme v plánu hlavně přesun severněji po “dálnici” E75. Stereotyp této nudné silnice rozbil čelní střet osobáku se skandinávským silničním vlakem a tak nás hasiči odklonili na objízdnou trasu po malých, naštěstí stále asfaltových silnicích. 


Není nám teda moc teplo, zastavujeme pro benzín a kávu. Nová kývačka strhává pozornost kolemjdoucích a i ve Finsku mají plno vzpomínek na československé stroje. Postáváme, diskutujeme a já si všímám, že mám zřejmě od kamínku rozbité sklo světlometu. Krásný začátek výletu, naštěstí je polární den a lampu určitě nebudu potřebovat. “Elegantně” tedy vylepšujeme vzhled vozidla pláštěnkou tanvaku s gumicukem a pokračujeme dále.

První zastávkou je památník prvního výstřelu v Laponské válce u Pudasjärvi u kterého je malý motorest. Po cestě míjíme auta, které zuřivě blikají světly. Jsem tedy připraven na policejní kontrolu s radarem, ale z omylu mě vyvádí sob stojící na krajnici. Druhou zastávkou bylo místo prvního většího střetu u Aittojärvi. Zde se nezdržujeme příliš dlouho pro obrovské mračno hmyzu, kterému jsme se stali večeří. Jedeme ještě malý kousek, kde máme domluveno přespání v chatě u domu Kaukova příbuzného. Nevyspíme se ale vůbec dobře, uvnitř je horko a miliardy miliard komárů (když někdo zapomněl zavřít komín).

Druhý den máme v plánu navštívit místa sestřelených letadel. Klidná místní cesta nás vede správní oblastí města “Í”. Začínáme ale u lesního domku Jaegerů, kteří se zde v listopadu 1916 ukrývali před cestou na výcvik do Německa, když po prozrazení došlo zde ke střetu. Památník nazývá toto místo jako první, kde došlo k boji Finů proti Rusům za svou vlastní zemi.

Poprvé na našem výletu sjíždíme na šotolinové cesty, které trvají dalších 40 km. Ty mají obvykle rozličnou kvalitu. V tomto případě byla cesta spíše horší, která si v zápětí vybírá svou daň, když Lauri padá ve vyjeté koleji a 350 OHC letí do příkopu. Nic se naštěstí nestalo jezdci ani stroji. Varování však není nikdy dost. 

 

Čeká na nás místo nouzového přistání Blenheim BL-190 5. října 1944 po zásahu protiletadlovou palbou. U pamětní desky byly dokonce k vidění zbytky hliníkových plechů. Finové nevykupují kovový odpad od soukromých osob. Jeden z letců se nemohl pro zranění hýbat a tak šel 4 dny pro pomoc jen druhý z posádky.

 

Další zastávkou je místo pádu Junkers JK-256 po souboji z Messerschmittem 109G. Jednomu přeživšímu pilotovi přidali křížek až o hodně později, takže jsou zde nyní 4. Tohle místo bylo více pro-návštěvnické, protože mělo typický turistický přístřešek s ohništěm a kadibudkou, jak byvá zvykem třeba v národních parcích.

 

Počasí bylo nádherné, mraky vysoko, teplota akorát. Idylku kazili jen komáři a jiná havěť. Sundat si helmu a vyměnit za moskytiéru není tak těžké, ale zpátky to jde hůř. Zavřít vyklápěčku, aby nic nezůstalo uvnitř vyžaduje speciální taneček. 

Zpátky na asfalt jsme se dostali u přehrady Ossauskoski, kde jsme si dali kávu z termosky a do navigace dali další místo sestřeleného letounu JK-263. Na předchozích zastávkách měly mapy.cz alespoň symbol památníčku, ale u tohoto místa jsme neměli nic (už je tam). Naštěstí byla u cesty šipka do lesa a pár teček sprejem či fáborky. Měl jsem docela obavu, protože slovo pěšina by bylo příliš silné slovo pro čvachtající stezku po okraji planiny s vegetací typickou pro bažinu. Po kilometru jsme dorazili k památníku vytvořeného z kusu podvozku a opět se kolem povalovalo pár zbytků letadla.

Zpátky ke strojům a vzhůru na hlavní silnici E75. Než jsme se tam ale dostali, tak tu byla další terénní šotolinová vložka. Vůbec poprvé jsem vjel na motorce do hlubšího písku na výjezdu z lomu a málem to položil. Naštěstí písek není obvyklý povrch, spíše všechny kombinace štěrku a uježděné hlíny. Finské boční cesty jsou úžasnou školou lehkého offroadu, podobné nezpěvněné rychlé cesty v Česku nemáme. Pro majitelé cestovních endur je to hádám nejoblíběnější povrchová úprava, ale zvládl jsem to i na café raceru.

Za pár desítek minut vjíždíme do Rovaniemi, proslulé město na hranici polárního kruhu. Chtěl jsem si udělat fotečku, jak tu „čáru” přejíždím, ale označená je snad jen v Santově vesničce a můj doprovod si odmítl do toho Disneylandu zajíždět. Nevadí, už jsem tam byl a a dokonce mám i tu fotku s pravým finským Santou Clausem za 40 €.

Ubytování jsme si zamluvili severněji v Levi, které je známým lyžařským střediskem. Jediná větší hora široko daleko je protkána sjezdovkami a vleky pod kterými se nachází pokus o alpskou vesničku. Těsně před dojezdem nás stihl zbytečně promočit 5 minutový déšť. 

Abych nezapomněl zastavili jsme se na hřbitově v Meltaus u pamětní desky 4 finským pilotům, kteří byli všichni sestřeleni ve stejný říjnový den.

Přiznám se, že ačkoliv bylo počasí vizuálně pěkné, moc teplo nám nebylo. Následující červnový den se to mělo ještě zhoršit a hlavně byl hlášen celodenní déšť při 8°C. Nahodili jsme odpočinkový den, rozehřáli saunu zašli do obchodu pro nápoje a zkontrolovali stroje.

 

Ve čtvrtém dnu výpravy nás čekal nejsevenější bod, ale ještě předtím jsme u města Kittila navštívili pamětní místo poslední oběti Laponské války z řad finského letectva. Sestřelen byl Fokker CX FK-104, jehož zbytky se tu k mému překvapení dochovaly v hojné míře. Poznali jsme roztavený válec motoru, kabel od baterky či ocasní část letadla. Disclaimer: nic z nalezených kusů nemá potenciál suvenýrů, tak to tam prosím nechte ležet i nadále. Procházka lesem nás zahřála, zpátky do městečka naplnit nádrže až po okraj a vzhůru do sedel. Čeká nás 200 km opravdovou divočinou. 

 

Mezi levou “rukou” a “hlavou” finské dívky není žádná pořádná cesta (pravou ruku si nechali Sověti, pro pořádek). Nakonec jsme vybrali variantu přes obec Kiistala za kterou skončil asfalt a začala 50 km hliněná cesta. Bylo po dešti, takže se sice bylo potřeba vyhnout kalužím a klouzalo to, ale zase se neprášilo. Streamovaná hudba do sluchátek hrála (protože i na úplném konci světa tady jede 4G), občas se objevil nějaký sob, sluníčko trochu hřálo a jelo se vlastně moc hezky. Dvě protijedoucí auta za hodinu lze stěží nazývat provozem.

Chtělo by to kávu! Naštěstí je v této jinak neobydlené oblasti kavárno-bar v obci Pokka (s 9 trvalými obyvateli). Barman byl ten nejveselejší človíček a celé místo bylo tak krásně autentické, že musím doporučit se zde ubytovat. Jen zvolte nějaké datum, kdy tu zrovna není -51,5°C jako rekord z ledna 1999.

 

Cesta dále pokračuje po asfaltu, sice to nebyl žádný autobahn, ale jelo se po tom trochu jistěji. Káva mě nabudila, trávil jsem při tom koláč ze soba a příležitostně zpomaloval, když se nějaké zvíře objevilo u cesty. Takto na severu Finska jsem byl několikrát v zimě “za tmy” a někde v hlavě jsem si říkal, že bych si to jednou chtěl užít za světla. Od zastávky jsem měl 2 hodiny čistého času si znovu promyslet, co jsem si to přál. Stromy, stromy stromy a když se cesta trochu zvedla objevilo se nekonečné množství stromů. Moc se to vlastně nelišilo od tmy, akorát to bylo zelené. 

Vjíždíme do Inari, které je známé jako hlavní město Sámů. Je nám zima, zejména na ruce, protože na dvou Jawách ze tří nejsou vyhřívané hefty. Co je to za letní dovolenou při které je 10°C? Mezitím umírají Helsinky a celé Česko v 30°C+ vedrech, no dobrá. Jedeme ještě výše do Kaamanenu, kde je památník Laponské války a obchod se suvenýry. Vyfotit se a odvelet změnu kurzu, odtud už jenom na jih. Mimochodem z tohoto místa to bylo “už jen” 6 hodin jízdy na Nordkapp, kde jsem tedy ještě nebyl, bohužel byly díky covidu hranice ještě zavřené.


Konstatuji, že panoramata na cestě mezi Inari a Ivalem, zejména v části podél jezera, jsou fascinující. Ne že byste to nemohli vidět třeba v Rakousku, ale na místní poměry je to něco. Nohy od ježdění jsme si protáhli u Karhunpesäkivi a dalo by se tam i si zaplavat, kdyby nebyla taková zima. Dostáváme se do turistické oblasti, přespání máme zamluveneno v chatce při campingu v Ivalo. Naštěstí není nikdo z nás fanoušek stanování. Na večeři v restauraci si dáváme lokální poronkäristys (sobí maso s bramborovou kaší). Nějak na mě doléhá (ne)skutečnost polárního dne, když mi o půlnoci svítí slunce vysoko na obzoru přímo do okna.

Probuzení, snídaně a hurá na stroje. U benzínky se mi stala noční můra digitálního člověka, automat mi sežral kartu. Respektive se tam zasekla, protože mám epesní plechovou kartu. Naštěstí to byla poloautomatická pumpa, nechal jsem vizitku obsluze a doufal, že ji někdy vytáhnou.

Dneska jedeme na most v Paatsjoki úplně u hranic Ruské federace. Tak blízko, že na jedné části cesty začíná zakázané hraniční pásmo. Na mapě je toto území Finska divně ukousnuté, to když se v roce 1947 Sověti zeptali, zda-li by jim tento kus země s vodní elektrárnou nechtěli Finové darovat a oni s tím “nadšeně” souhlasili.

K našemu překvapení byl tento kousek cesty nádherný, nový asfalt, viditelně jiné trasování v čerstvých zářezech a mé beskydské srdce si užívalo kopečky správných velikostí s panoramatickými výhledy na nekonečné lesy za krásného počasí. Bylo zde taky spousta sobů u cesty, ale jen jedné skupince se nechtělo z vozovky. Mám v živé paměti, jak jsme stádo potkali v zimě na zájezdu. Řidič stál na brzdě, autobus pumpoval do ABS, sobíci stáli a koukali. Srazili jsme tenkrát dva. V létě a na motorce se to naštěstí ani zdánlivě neopakovalo.

 

A ještě jedna zajímavost spojená s touto trasou, jde o bývalou Arctic Ocean Highway, která jako jedniná mohla po 13 měsíců v letech 1940–1941 zásobovat Finsko a Švédsko z přístavu v Petsamu. Obrovské množství náklaďáků zápasilo se špatnou vozovkou a zejména s proslulým kopcem Magneettimäki, kam jsme se přesunuli. Muselo to tam tenkrát vypadat jako na zimní D1 u Vysočiny.

Jíme svačinku a na mobilu mi pípá zpráva, že moje platební karta byla vysvobozena z automatu. Musím se pro ni 25 km vrátit. Domlouváme se na místě opětovného setkání. Vracím se pro kartu na benzínku, kde se na mě vrhá osazenstvo laviček a chce mi pochválit krásnou renovaci Jawy. Jedu zpět a zjišťuji, že jsem tak úplně nepochopil, kde se teda potkáme. Vyjedu až na vrchol Kaunispää s dalekými rozhledy odkud se telefonicky doptávám. 

 

Sraz máme u památníku obětem partyzánského útoku, kteří v zuřivém boji proti německému spojenci v červenci 1943 vyhodili do vzduchu most s autobusem civilistů. Jsem rád, že jsem po chvilce stresu opět našel kamarády. Sedáme na stroje a jedeme dále po pitomé E75. Nejnudnější cestě Finska, kterou naneštěstí použije většina cestovatelů po vystoupení z trajektu v Helsinkách při cestě na Nordkapp. Tady to byl úsek 130 km konstantní rychlostí 80, kolem nic k vidění, a k tomu provoz kamionů, osobáků a všech možných karavanů. Žel v této části Finska není jiné cesty. 

V průběhu jízdy si začínám uvědomovat, že má cesta pro kartu mě stála nějaký benzín navíc, který jsem v tom shonu zapomněl doplnit. 300 CL má navíc nejmenší nádrž mezi stroji výpravy. Čím více se přibližujeme k Sodankylä, tím je jasnější, že já tam nedojedu a skutečně mi motor 8 km před benzínkou zhasíná. Lauri mi naštěstí podaroval hadičkou půl litr nemaštěného benzínu a tak jsme se všichni dostali do místa nocování. Velitelem výpravy byl Kauko, nicméně jel na dvoutaktu, takže byl zařazen na konci konvoje. Takové uspořádání má jisté organizačně-navigační nevýhody, dodávám.

 

Ráno prší a bude pršet celý den. Další volno nám nesedí do plánu a tak nasazujeme nepromoky. Vzdalujeme se od hlavních cest a jedeme na hráz vesničky Lokka, kde partzyzáni “po Lidicku” vystříleli civilisty a do Moskvy nahlásili zničení vojenské posádky. Vzdali jsme jim tedy památku a podle věnce shledali, že tutéž trasu jel také Motorkářský klub finských vojenských veteránů.


Cesty se stále zmenšují a přichází opravdová lahůdka - historická cesta k Seitäjarvi. Zde je památník napadení vesnice civilistů hádejte kým. Čeká nás 2x 13 km blátivého podkladu za hustého deště, ideální vyjížďka pro café racery. Jsem rád, že s sebou netahám žádnou mrtvou váhu jako padací rámy nebo že mě v pohybu neomezuje lanko airbagu, protože ho přes nepromok nejde zapnout. 

Všechno je totálně zaprasené, začínám být mokrý zevnitř, ale zatím jedeme dál. Zatím! Uprostřed toho ničeho se rozhodla Jawa 2T stávkovat. Reinkarnovanému veteránu se asi nelíbí hodiny jízdy v dešti. Hoši znalí původních Jaw opravují tradičními postupy a já si říkám za jak dlouho by sem asi dojela má asistenční služba, protože kromě diagnostiky s sebou nic nevozím. Když už motor Jawy naskočí, objevuje se Hilux v expediční výbavě a v něm rodinka domorodců jedoucí na nákupy nebo tak něco.

 

Zpátky na asfaltu: je zima, prší méně, ale není to teda nic moc. Hledáme nějakou kavárnu, ale v Savukoski nacházíme spíše bar. K jídlu nabízejí sobí pizzu, byla výborná. V koutě stojí výherní automat a na něm nějaká starší žena usilovně gamblí. Ve Finsku si sice nekoupíte alkohol po 21. hodině, protože je třeba chránit obyvatele, ale tyhle zatracené mašinky jsou úplně všude.

Kam pojedeme teď? Dáme si na chvíli pauzu od Laponské a Pokračovací války a přepneme se na Zimní válku. V Pelkosenniemi byla rozhodující bitva, která odrazila sovětské síly jdoucí na pomoc v jiné kritické bitvě u Salla. Je zde památné místo vysvětlující podrobnosti a které ležící na další nudné cestě, tentokráte E63. Nejedeme po ní dlouho, protijedoucí auta blikají, tak si říkám, že pro rozptýlení budou zase nějací sobíci na cestě. Tentokráte to byla policejní motorka s radarem. 

 

Kousek před cílem se dvoutakt opět rozhodne nejet. Vypadá to na elektrický kontakt. Po chvíli kroucení kabelů a hrátky s kontaktolem to jede dále a později zjišťujeme, že je dobré nemít vodu v karburátoru. Spoiler alert: to byla poslední závada dvoutaktu na dalších 6 tisíc kilometrů.

 

Kemijärvi, kde budeme dneska spát, mám v paměti uložené jako konečnou zastávku autovlaků z Helsinek. Vybrali jsme si k přespání hotel, který poněkud ustrnul v čase. Legenda o něm však praví, že má fantastické snídaně. Byla to pravdivá pověst.

Počasí si z nás dělá legraci, dalšího dne nás čeká modré nebe a příjemné teploty. První zastávkou v Raissila je nejsevernější přívoz, který nás vezme na druhou stranu jezera. Je to v podstatě zbytečná zajížďka, ale to by se pak dalo říct o celém výletu. Vojenskou zastávkou je památník bitvy u Salla, u kterého se sověti pokoušeli o oblíčení finských jednotek a švédských dobrovolníků. Na místě bitvy se omylem nacházela na odpočinku jiná finská jednotka a tak touto šťasnou náhodou ve špatném počasí vyhrála ta správná strana.

Na rozcestí byla pumpa s kavárnou ve které servírovali nebývale levně kávu a skořicovou buchtu, kterážto kombinace je národní klasikou. Finové jsou národ s největší spotřebou kávy v Evropě (podobně jako Česi s pivem) s tím rozdílem, že jejich filtrovaná “hnědá voda” není podle mě nějak zvlášť dobrá.

Vydáváme se po cestě do městečka Salla, respektive na místo, kde se nachází nyní. Původní Salla se dnes jmenuje Kuolajarvi. Boje zde byly těžké a proto se tu nachází spousta památníků a také malé, ale hezky zpracované museum. Jsem rád, že postupujeme po vedlejších, ale stále významných cestách, protože si opravdu užívám teplé počasí a desítky kilometrů nerušené jízdy po přiměřeně zvlněných cestách.

Asfaltová idylka ale není nekonečná. Odbočujeme na vedlejší hliněnou cestu, abychom navštívili pamětní místo v Hautajarvi. Celý den sedíme, takže je příjemné projít se 2x 1,3 km od parkoviště po prknech přes bažiny k desce informující, že i tady zabíjeli sovětští partyzáni civilisty sekající trávu pro dobytek.

Okolo tohoto bodu výpravy už přestávám počítat soby u cesty, protože jsem se v tom ztratil. Je jich spousta, většinou je ale zvuk motorky odežene do nefotitelné vzdálenosti. A pro doplnění v této části finska nejsou obvyklí losi. Míjíme malý a velký národní park Karhunkieros, který je svými vodopády známým cílem pěších turistů. Abych to zasadil do kontextu: Finsko je poměrně slabé, co do výletních cílů. Středoevropan si nemá z čeho vysloveně sednou na zadek. Je třeba si užít prázdnotu, ticho a blízkost přírody. S tím blízce souvisí důvěra k ostatním lidem a ctění osobního prostoru. Helmu není třeba zamykat, zapomenutý batoh bude na místě i za týden, pokud ho teda někdo nevezme na policejní stanici. Je to uklidňující pocit, když všechno nemusí být přibetonované a pod neustálým dozorem.

 
Dnešní večer strávíme v chatě Lauriho kolegy ve vyhlášeném lyžařském středisku Ruka. Jsem tu poprvé a docela mile překvapen krajinou. Kopec s výhledem, a dokonce kousek klikaté horské silnice. Centrum obce sice působí trošku jako důl na peníze obyvatel Helsinek, ale já to na sobě nijak nepociťuji. Byl to krásný den, který působil jako dovolená.

Dalšího rána je zataženo a z předpovědi víme, že se blíží déšť. Vyjíždíme už rovnou v nepromoku a hned po tankování začíná slušná průtrž mračen. Navštěvujeme památník zavražděných civilistů a pokračujeme k mé radosti po menších cestách do blízkosti hranice. Pro protáhnutí zastavujeme u jiného památníku, kde partyzáni zaútočili na konvoj s pracovnicemi organizace Lotta-Svärd

Přestává pršet a nějak se rovnou překlápíme ze zimy do vedra. Před námi je proslulé Suomussalmi a Rátská cesta ze Zimní války. Ještě než tam dojedeme, zastavujeme o umělecké instalace Hiljainen kanssa.

Proti předchozím památníčkům působí návštěvnické centrum a muzeum na Raatentie jako mainstreamový cíl a my ho bereme docela hopem i proto, že se potíme v dusném horkém vzduchu. Zastavujeme se tedy na několika menších klíčových bodech tohoto slavného vítězství Finů a dále směřujeme na ubytování, kde se konečně zbavujeme zimního převlečení. Je čas si odpočinout, centrem obce vede chodníček přes jezero. Vypadá to super a slunce nezapadá ani v 10 večer. Člověk tak má pocit, že je maximálně 5 hodin v letním odpoledni.

Deváté ráno je příjemné, najíždíme na cestu značenou jako via Karelia a opět jedeme dlouhé desítky kilometrů po příjemně kolébavých cestách s táhlými oblouky a malými kopečky přes mosty a můstky kolem a přes jezera. Kvalita povrchu je dobrá a mijíme množství motorkářů. Stavíme až v Kuhmo u vojenského muzea, to už se teplota a sluneční svit stává nepohodlným. Konečně rozumím proč se na sociálních sítích všichni už týden rozčilují nad počasím. 

Dojíždíme do městečka Lieksa, které leží na druhé straně jezera od Národního parku Koli, kam jezdí celé finsko i zahraniční turisté, takže to sem nikoho moc netáhne. Monopol na ubytování tady má jeden obstarožní kemp. Špatný zážitek ještě vylepšilo letošní přemnožení komárů, nedaří se nám je vyhnat z chatky a i když je zabijeme někudyma přilétávají další. U jezera se nedá sedět, v chatce se nedá sedět, na procházce je horko a usnutí je nemožné. Komáři mě bodají i přes termoprádlo! To byl teda hororový zážitek.

Ráno se nevyspalí balíme a navštěvujeme dílo místní „paní Jurkovičové“ jejíž dům a kostel mi trochu připomíná valašskou lidovou architekturu. Míříme, já vím, že to čtenáře překvapí, k památníku civilním obětem partyzánského útoků. Tento byl zajímavý příjezdovou cestou, kterou byl nádherná úzká lesní hřebenovka. Být taková u nás, tak na ní jezdí (c)endura od rána do večera. Nic, co by nezvládly také tři osamocené Jawy. Potýkáme se, ale s novým problémem - příšerně se práší. Chceme to vyřešit najetím zpět na via Karealia, ale  tomto úseku je to také převážně šotolinová cesta.

Vysvobozením z jízdy v peci na pizzu se nám stává Taistelijan talo. Dům bojovníků a vojenské muzeum v jehož přízemí je asi tak 16°C (venku 33°C). Dáváme si zde kávu a něco malého k snědku a uvažujeme co dále. Já vyrážím za nejvýchodnějším bodem Evropské unie, ale kamarádům se cesta k němu nelíbí. Zejména dvoutakt s velkými kufry je na štěrku obtížně ovladatelný. Rozdělujeme se a já si jedu divočinou hraničního pásma sám. Postupně mi vypadává internet i mobilní sítě a já se ocitám na malém upraveném výběžku odkud je pozorovatelný ostrov se dvěmi hraničními sloupy. 

 

A protože památníčku bitev a bojů není nikdy dost, navštěvujeme ještě Oinassalmi a Taivallampi

Nicméně do Öykkösenvaaran taistelualue už nezajíždímě, muzeí pro dnešek stačilo. Jedeme k městu Joensuu po jednoproudé “dálnici” z Ilomantsi, která je tak rovná, že se mě bere spaní. Naštěstí odbočujeme a táhlé klikaté silničky nás dováději do místa posledního ubytování, kterým je Matkustajat maja. Toto místo provozuje snad už dekády ukecaný Fin. Spaní bez komárů bylo mimořádně regenerující.

 

Posledního rána se rozdělujeme: Lauriho čeká 500 km do Helsinek a nás 200 km do Jyväskylä. Navrhuji si to prodloužit o projetí dalších dvou trajektů Hanhivirta a Tappuvirta a tak jedeme s radostí zajížďkou po menších cestách. Horko nepřestává, ale nějak lépe se to snáší. Jedeme stabilní 80 a občas nás zuřivě předjíždějí auta, abychom je o 50 km dále dojeli na semaforech. 



Přijíždíme do cíle a okruh po 11 dnech uzavíráme s 3400 km na tachometru. Viděli jsme mnoho za polárního dne, neměli jsme zásadní problémy a k mé radosti to bylo i docela levné. Celkové denní náklady (tedy včetně benzínu) se vyšplhaly jen na průměrných 60 € za den.

 

Pro plánování příštího výlety mě jistě nepotěší, že je třeba být připraven na teploty od 9 do 33°C. Není neznámé, že severské cesty mají nastavenu maximální rychlost na 80 km/h. V létě za světla je to trochu otravné, nicméně na třístovku přímo dělané. Jsem rád, že jsme se vyhli davům domorodců na dovolené, protože termín po letním slunovratu je spouštěč místní prázdninové horečky, která byla v době stíženého cestování do zahraničí větší než obvykle.

 

Tak kam pojedeme příště?

2021-08-31

Jawa 300 recenze a zkušenosti

Na nové Jawě 300 CL mám po prvním roce najeto 15 000 km, takže si dovolím zhodnocení už nikoliv z pohledu čerstvého majitele, ale řekněme častějšího uživatele. Jak bych moto nazval jedním slovem? Dědkolap! Nezastavitelně přitahuje pozornost starších pánů...

Motorka je nádherná a dělá mi radost. Určitě lze koupit lépe vyrobené, praktičtější a zejména levnější motorky, ale už to nebude nová Kývačka. Jestli vás přesto zajímá více, pokračujte dále.

Doporučím neporovnávat tuto Jawu s originální předlohou. Současná motorka totiž jede s provozem i do kopce, v noci použitelně svítí, dobře brzdí včetně nezbytností jako ABS. Veterány si nechte na krátké vyjížďky kolem komína a na srazy, nicméně do běžného provozu dávno nepatří. Normálním provozem myslím třeba pětipruhovou výpadovku z centra Varšavy v pátečním odpoledni.

Objem 300 ccm a 17 kW není královská kategorie, ale od třístovky nelze očekávat, že pojede jako litrový stroj. Za mě je to použitelná kombinace: jede to o hodně více než 125 ccm a skoro stejně jako 500 ccm. Do rychlosti 100 km/h je výkon výborný a zážitek parádní, ale o moc více se tomu nechce. Maximální rychlost s mými 100 kg je 115 km/h podle navigace. Kromě dálnic to tedy s přehledem zvládá všechny legální rychlostní limity bez kamionu v zádech. Zrychlení z 80 na 100 netrvá věčnost. Dodávám, že maximální rychlost není teoretická, jel jsem po silnici pro motorová vozidla na plný plyn se zařazenou šestkou asi hodinu a rychlost neklesala pod 110 km/h. 

Motor je jednoválec a téměř nevibruje. I po 6 hodinách jsem měl ruce klidné bez třepotání. Dejte si hodinku na Konopnici a budete vědět co myslím. Změna převodového stupně na této Jawě je věc dotknutí se řadičky - půjčili mi novou Jawu 350 2T, na které se k přeřazení musí udělat "dřep". Zpřevodování je fajn, osobně mi jen chybí mezi jedničkou a dvojkou stupeň na jízdu krokem.

Za všech okolností svítí přední světlo dobře (H4). Zajímavý je světelný kužel dálkového světla s krásným lemovaným okrajem. Vzadu je minimalistická, ale dobrá LED lampa. Kamarádi mi akorát hlásili, že často blikám brzdou, protože mám nějak blbě seřízený kontakt.

Teď si dáme hejt zónu: Kvalita výroby je použitelná (řekněme socialistická) nikoliv však prémiová. Viditelné sváry na rámu jsou hezké, pod sedlem je to maras. Podívejte se prosím sami a ideálně se na to přestaňte furt ptát. Mohlo by to být udělané lépe, ale nějak mě to nerozrušuje. Co stojí za zmínku u mě je nerovnoměrně napnutý řetěz. Dostalo se mi odpovědi, že by to mohl být křivý rám. Ničemu to asi nevadí, akorát je na to potřeba dávat pozor při štelování.

Co mě opravdu štve je spotřeba oleje. Dělá to možná jenom můj kus (nemám ověřeno), ale bere si 0,1L oleje 10W50 na 1000 km, což je při objemu vany 1,5 litru docela hodně. Na motoru je vpravo krásný olejoznak, ale určit správnou hladinu mezi ryskami je otravné. Musí se startovat a čekat až se olej vrátí do okénka, přičemž záleží na vyrovnání motocyklu. V sadě nářadí chybí trubkový klíč, kterým se dá k dolévacímu otvoru dostat.

Tragické je řešení zrcátek. Na levé jsem si dal prodloužení, což výhled za mě trochu zlepšilo. Pravé zrcátko má levý závit a jak jsem ho jednou povolil, už se mi ho nepodařilo dotáhnout - pořád se mi sklápí (je tam ještě levotočivá redukce). Objímka je součástí páček. Zrcátka taky obstojně vibrují. Vidím v nich sice provoz za sebou, ale nějaké detaily už ne.

Na budík je a není vidět. Ručičku rychloměru vidím, čísla ne, ale tak ty vím, kde jsou. Já mám navíc trvalou navigaci, takže rychlost a trip distance beru z ní. Potřebuji akorát palivoměr. Kontrolka neutrálu není zrovna zřetelná, ale cvaknutí jedničky je jiné, takže se dá neutrál najít i po slepu.

Pojďme zpátky na pozitivní věci. Zážitky za řídítky jsou parádní zejména při jízdě na "kochačku". Motorka je docela malá, tedy lehká - manipulace či parkování je snadné. Boční stojan je specifický, hlavní by se mohl více zhoupnout, ale celkově je to v pořádku.

Po projetí louže jsou chromy – zejména výfuky – zaprskané. Čistím je prakticky pořád, taky vzhledem k tomu, že si moto chce neustále někdo fotit. Tuhle Jawu poznají snad všude. V Česku je to až otravné - kdekoliv člověk zastaví, tak se seběhne skupinka chtějící diskutovat nebo vzpomínat. Vsadím se, že ani s novou PanAmerikou (H-D) neuděláte tolik rozruchu. Stalo se mi to ovšem i na zapadlé litevské benzínce nebo mezi parkovištěm plným GéeSek v Norsku. Tohle moto má neskutečně silný design.

Pozice a pohodlí? Je to naháč a café racer, proto při jízdě fouká či prší odevšud. Držím se klasického vzhledu a nechci použít plexi (pasuje Puig Daytona lll) ani vyhřívané hefty. Má to i výhodu - aerodynamický hluk dělá jen vaše přilba, sedl jsem na RVM Adventure a byl to hukot. Už mám taky vyhřívané rukavice, protože při teplotách pod 10 °C jsou potřeba.

Sedlo je na omak tvrdé, nicméně najel jsem na něm za den i přes 500 km za 8 hodin a nějak zvlášť jsem rozlámaný nebyl. Při výletu 10 dní v kuse byly 3,5 hodiny v sedle tak akorát na delší pauzu. Kratší projížďky jsou v úplně pohodě.

Jezdím sám (mám 190 cm). Se spolujezdcem se dá zvládnout tak 30 minut, protože to pro dva neindicky velké lidi není dělané. Na výlety s manželkou na této moto zapomeňte.

Při běžném náklonu nedochází ke kontaktu s vozovkou, nicméně oblouky doleva na některých kruhových objezdech už škrábou stojánkem o asfalt. Jsem si toho vědomý, takže mě to nikdy nepřekvapilo i když by celkem snadno mohlo. Ve dvou to škrábe o asfalt i doprava, ale to mi dělají všechny motorky.

V recenzi se píše, že zvuk má být podobný originálu, což po nastartování na volnoběh nikdo neslyší - já taky ne. Kde se to podobá více, je při rychlejší jízdě pod plynem, tam tu Javu lehce poznám. Všechno je na 300CL automatické od rozsvícení světla z parkovačky na potkávací po nastartování tlačítkem, po benzínový kohout či "sytič". Přesně tak, jak to má dneska být.

Úžasné na Jawách je komunita lidí okolo. Byl jsem na několika srazech a všude je velmi milo. Taktéž dealerská síť je příjemná, ceny rozumné. Servisní interval po 6000 km je třeba akceptovat (letos jsem měnil olej 3x). 

Značka Jawa motorku podporuje, odletující kámen mi rozbil sklo světlometu a za pár týdnů jsem měl za 150 € lampu novou. Nicméně třeba brzdový kotouč skladem nemají. Celkově mě ale přístup značky moc netěší. Že nevyrábí nové motorky mi nevadí, ale nevyrábí ani příslušenství, takže je třeba si všechno dodo

Opravdu mi chyběl a stále chybí zavazadlový systém. Z nouze jsem nakonec na indickou "ochranu výplatu" (tu jedinou lze dokoupit i když exportní kusy ji měly automaticky) připevnil cyklistickou brašnu a na nádrž přidal tanvak. 

Mám nainstalováno tažné zařízení na vozík PAV od Mototechnik.cz, ale neměl jsem odvahu za něj nic připojovat. Mechanicky to na mě nepůsobí dostatečně pevně (v originálním provedení zakrývalo RZ) a navíc už nestojím o heblo za motorkou. Nic z toho není v ČR schválené k silničnímu provozu.

Ostatní věci jsou spolehlivé. Spotřebu mám od 3,5 litru do 4,1 l / 100 km + nějaký olej. Nádrž má 13,2 litru benzínu po špunt. Plochá nádrž se tankuje pomalu, ale když se naplní fest, tak lze ujet krajních 350 km. Startování a vůbec celková funkčnost pro mě byla bez problému v zimě, teple za deště i v prachu. Po delší odstávce motor chytnul na třetí pokus. 

Další mýtus: pár lidem nová motorka zhasínala z volnoběhu na křižovatkách. Toto se mi stane za studena na jaře či na podzim možná jednou v pár metrech po vyjetí z garáže a pak už ne. Beru normální benzín (E10) i prémiový (E5).

Původní indická zadní pneumatika 120/80-17 mi vydržela sezónu, kdy po 15 000 kilometrech zmizela drážka v hlavní stopě. S její kvalitou jsem byl spokojen na vodě i na šotolině.

Stojí to za ty prachy? To si musí odpovědět každý sám. Je možné si koupit i levnější motorky se stejným logem, pakliže to má být dopravní prostředek. Jestli to má být víkendovka na projížďky a na účtu máte peníze, pak asi není co řešit. Renovace starého motocyklu vám nemůže zajistit dobré svezení a podle mé zkušenosti to nebude ani levnější. Jestli chcete cestovat ve dvou, tak berte RVM Adventure.

Počkat na nového Péráka? Jestli jste čekali 5 let na Kývačku, tak další rok či kolik to bude zvládnete s klidem. Technicky půjde o velmi podobné stroje s podobným zážitkem. Já jsem i přes některé popsané detaily vlastně hlavně spokojený.


Na závěr doporučení: svůj motocykl jsem si pořídil od Petra Miroše z JawaPaskov.cz. Prodej byl příjemný a garanční servisy rychlé.

Co číst dále? Do jiného svého článku si odkládám řešení různých technických záležitostí s tímto motocyklem. A tady příběh o výletu na této Jawě.

P.S. bylo by zajímavé vědět, jak jsou na tom Jawy přímo v Indii - přečtěte si zkušenost motorkáře s RE přímo na místě.