Švédština ve Finsku

Finsko má dva oficiální jazyky. To znamená, že všechny veřejné služby a informace musí být povinně dostupné v obou jazycích. Příjemným důsledkem je, že když už mají šablonu na vícejazyčnost, tak informaci mnohdy přihodí ještě dobrovolně angličtinu. Mohlo by se vám snadno zdát, že záležitost je vyřešená, nicméně slušně bublá pod povrchem pěny dní. Pojďme si to objasnit.

Finsko bylo kdysi pod nadvládou Švédska a švédština byla jazykem vzdělaných či bohatých lidí. Finština byla používána chudými poddanými nebo alespoň upozaďována. Něco jako vztah němčiny a češtiny u nás při poslední monarchii. Některé významné osoby finských dějin se finsky nikdy nenaučily, na což se v hodinách dějepisu zbytečně neupozorňuje. V době křehkého míru občanské války rodící se republiky okolo roku 1917 bylo rozhodnuto, že se budou dále používat oba jazyky rovnocenně. Severská mentalita je neuvěřitelně pomalá v rozhodování a změnách (hrdá houževnatost “sisu”), takže se zde i po mnoha desetiletích nacházejí občané, jejichž mateřským jazykem je švédština.

Popisovaná skupina švédsky hovořících Finů má jen kolem 5 % z celkového obyvatelstva, nicméně drží pohromadě a může mít hodně starých peněz, pozemků či vlivu obecně, navíc bydlí poměrně koncentrovaně na pár místech. Pro většinu území Finska je to zanedbatelná neviditelná nepodstatná minorita.

Výjimkou jsou situace jako živý přenos z recepce na Den nezávislosti, kdy v televizi na hlavním kanále donutí prezidentský pár odpovědět na pár otázek taky ve švédštině. Je to vlastně úplně v pohodě, pokud však nežijete na rozhraní nebo přímo ve městě, kde má tato menšina většinu. Vítejte ve Vaase.

Teoreticky by měli úplně všichni švédštinu plynule ovládat ze školy, nicméně stejnou logikou by i v Česku měli všichni umět angličtinu nebo pořádně ruštinu. Jak víme, praxe je jiná.

Finsky hovořící Fini považují švédsky mluvící Finy za jednu z nejvydržovanějších minorit na zeměkouli už tím, že se jim dovoluje vynucovat tato dvojjazyčnost. Dále například tím, že si provozují švédsky vyučující školy s prestižními obory, jsou statisticky bohatější, obsadili všechny hezké pozemky na pobřeží a říkají si “lepší lidé”.

Švédsky mluvící Finové (ano považují se za Finy nejsou to Švédové), se finsky musí naučit také, nicméně z politických důvodů se o to v některých rodinách ani nesnaží. Rozčiluje je, že finská vláda slibuje rovnocenné používání švédštiny, ale ve skutečnosti nemají mimo své oblasti moc šancí se domluvit. Jsou cizinci ve vlastní zemi. Většinu prostoru u nich zabere diskuse na téma jazykové rovnosti.

Problematika dvou jazyků tak vyplouvá na povrch v momentu zahájení konverzace v konfliktních některých oblastech. Musíte si dát pozor na intonaci v “hej” nebo rovnou použít “moi”. Nejraději mají tyto záležitosti lidi pracující ve službách, kdy se jim údajně často dostává poučení o preferenci jazyka. Existují samozřejmě spousty lidí, co z toho nedělají drama, ale tradičně jsou slyšitelní zejména pitomci. Zajímavé, že touto národní hrou nebývají obtěžováni integrovaní cizinci a tolerováno je to i u Finů nenarozených ve Finsku (returnees). Běda však cizincům ovládajícím plynně finštinu, co se pokusí pracovat ve státní správě, protože pak potřebují certifikát také na plynulou švédštinu (se kterou by pak hravě překonali schopnosti většiny finských kolegů).

Celý spor tak zanechává ve všech pachuť, o které je tento článek. Moc situaci nezlepšuje ani samotná minorita, která se občas ráda nahlas cítí zmíněnými lepšími lidmi, což zjitřuje emoce a odpor k používání “jejich” jazyka.

Když se téma otevře na vyšší úrovni, tak se argumenty dostanou do bodu, že je vpravdě neefektivní mít všechno napsáno dvakrát. Na což navazuje kontra, že vzdělávání v jazycích přece povznáší ducha a moje oblíbené “že to tak bylo vždycky”. Je to vlastně boj o identitu dobře situované minority. Samotný národ o této emotivní záležitosti není schopný objektivně rozhodnout.

V oblastech Finska daleko od švédsky mluvících oblastí se švédštinou nepochodíte. Viděl scénu s rodinou v IKEA Tampere, která se neúspěšně snažila si v objednat v této(!) restauraci masové kuličky švédsky, protože přece ve své zemi nebudou mluvit anglicky. Ve středním Finsku se považuje pokus o použití švédštiny rovnou za dobrý vtípek. Stejně tak mimo Helsinky neuvidíte nápisy ulic a míst dvojjazyčně (ve Vaase v opačném pořadí). Na videu z Hanko ležícím na jižním cípu Finska se vás snaží v reportáži přesvědčit, že to může skvěle fungovat dohromady, no já nevím v Björköby by mě asi hnali vidlemi.

Není překvapující, že švédsky mluvící Finy takový stav věcí docela rozčiluje, protože to bylo Finsko, kdo se rozhodlo, že bude podporovat oba jazyky a pak to dělá velmi selektivně jenom tam, kde se tomu nedá vyhnout. Jazyková rovnost je tak jediný bod programu politické strany RKP, kterou ale většina země směle přehlíží.

Na tomto místě se hodí zmínit, že existuje více druhů švédštiny, a nejen ta používaná ve Švédsku. Finové si vymysleli svoji variantu, která odebrala švédské švédštině její charakteristickou zpěvnost a nahradila bohatou intonaci naprostou plochostí, kterou přebrali z finštiny. Kromě toho byla některá slova zjednodušena a upravena, takže finské švédštině rození Švédové moc nerozumí. A hádejte, jakou verzi vyučuje Finsko ve svých školách? Ano je to tak, vyučuje se opravdová švédština a nikoliv ta, kterou si stát zvolil za svůj oficiální jazyk, respektive se nikde neříká, jaká mutace švédštiny je tou oficiální.

Jediný, kdo je z toho v pasti jsou švédsky mluvící Finové, kteří se 100 km od svého domu nedomluví a pakliže je rodiče nenaučili finsky, tak nemají šanci se uchytit nikde jinde. To platí hlavně pro Vaasu a částečně pro Turku. Dodejme, že finština má také svá nářečí, se kterými může být problém se domluvit na druhém konci země, nicméně tento problém není spojen s principiálním odporem proti celému jazyku.

Co s tím Finové udělají se neví. Odtržení autonomních územních ostrůvků podle používaného jazyka nikdo nežádá, a navíc takovou legraci Finsko už má s Alandskými ostrovy. Silové řešení proti minoritám se dneska nenosí a logické řešení není možné zařídit kvůli emocím. Však zkuste zrušit slovenštinu, že s češtinou by bylo všem líp. Celé je to, jak vidíte netriviální. Můj odhad je, že to pojede ještě hodně dlouho paralelně a pak švédštinu jako oficiální jazyk zruší.

Dovolím si ještě jedno přirovnání pro snazší pochopení, a to k situaci u nás na Těšínsku (Moravskoslezský kraj). Kdybyste to nevěděli, tak v malé části slezského regionu máme pod českými cedulemi měst ještě tytéž v polštině, existují polsko-česká gymnázia, zpěvačky, a to vše kvůli jazykovému zastoupení zdejších obyvatel.

Naštěstí však v České republice není povinná znalost polštiny. A přitom kvůli tomu došlo v roce 1919 k Československo-polské válce o které hádám většina národa neslyšela. Jak by byli jistě rádi někde u Plzně, kdyby se ve škole učili k obohacení svého ducha taky polsky, aby je pak později v práci nějaký gorola z Třinca seřval, že nemluví plynně, a navíc nepoužívají Po našymu (těšínské nářečí).

Asi tak v kostce.

Pozor na vnitrostátní diskusi o používání jazyka se nevztahuje celonárodní soupeření Finska se Švédskem, které je samostatným fenoménem. 

Mezitím se Finové, kteří vidí věci více z nadhledu ptají, jestli se náhodou finštině nemůže stát totéž, co švédštině nicméně z důvodu imigrace. Článek finsky. "Pánové mluví anglicky a sedláci finsky."