Finský Erasmus opět v zajetých kolejích

Na začátku třetího týdne jsem si vyzkoušel, že brát finské předpisy na lehkou váhu není jen tak. Za 5 minut dvanáct jsem si vzpomněl, že mi před školou stojí auto na časové omezeném stání a že jsem si říkal, že nesmím zapomenout zajít otočit kotouč. 

I vyběhl jsem z budovy a už tam nějaký inspektor obcházel vozidla na parkovišti. Dokonce už viditelně začal uvažovat, jak zadat mojí zahraniční SPZ do seznamu hříšníků, když jsem přiběhl, nastartoval a přejel na druhou stranu ulice. Nějaká paní ještě stihla zavolat, že dneska mám teda pořádné štěstí... Uf, to bylo natěsno, 60€ ušetřeno!

Když už jsem u motorismu, které jako téma zjevně vystřídalo mého ukrajinského ex spolubydlícího, tak jsem konečně spotřeboval letní směs z ostřikovačů a mohl jsem dolít tu zimní. Ono jsou totiž teploty nad ránem kolem 4°C. Od poloviny léta poslouchám, že co jsem to za blázna, který v srpnu přezouvá na zimáky... Tady máte odpověď! S tímto tempem budu v dalším článku vytahovat škrabku na sklo...

Původně jsem tento článek začal psát před dvěma týdny a rozepsal jsem si vetu "Pres den je ještě příjemných 10–15 °C", po 14 dnech bych jej upravil jako, v závislosti na slunečním svitu je pres den od 5 do 10°C. Týden bylo škaredě, týden velmi nádherně. Proti obrázkům z domova nastupuje podzim značnou rychlostí, ale to už vím z loňska.

Znáte to, jak někam cestujete a dříve či později narazíte na nějakého Čecha? Tak tady to není jiné a občas zrádné. Nejprve jsme se na procházce městem potkali s Terezou, která je tady au-pair a taky píše blog. (P.S. je z Prahýýý, takže je lepšííí se s nííí bavííít anglickýýý) Následně jsem při příjezdu k supermarketu překvapil dvojici Češky a Slovenky, když jsem se zapojil do konverzace, no a na oplátku mi to vrátila obsluha v univerzitní kantýně, která místo obvyklého "kaks-kuus-kymmentä euroa" řekla, že chce "dvě šedesát" a ještě drze dodala "účtenku?". To jsem opravdu necekal a byl jsem tak v šoku, že jsem si ani nezapamatoval, která pokladní to byla.

Jednu sobotu vymyslel náš německý kamarád, že by se rád vydal do blízkého národního parku v Laukaa na Saraakallion Kalliomaalaukset, tedy na prastaré nástěnné malby. Jako cíl to znělo zajímavě i internetové recenze byly slibné. Problémem bylo, že tam nejedou žádné autobusy. Nevadí, sedli jsme do auta a zapíchli špendlík do Google map. Na místě mé trochu zarazilo, že parkoviště bylo označeno miniaturní cedulkou a jeho kapacita byla 3 vozy z čehož 2 už tam stály, ale nebyl jsem si jistý, jestli jsem našel hlavní vstup.

I vydali jsme se do lesa, nejprve tedy úzkou zarostlou stezkou odvahy, která se později změnila na cestičku mezi mechy a ledovcovými balvany. Naneštěstí jsme asi po 15 minutách dorazili k břehu jezera, ale malby nikde! Sráz pod námi se zdál moc náročný na sestup, a tak jsme začali pročesávat okolí hledáním vhodné skály, na kterých by malby mohly být. 

Dobré 2 hodiny jsme bloudili finským národním parkem, který se dle mých očekávání vůbec neliší od normálního lesa, než jsme se Googlením fotografií z místa dobrali konsenzu, že jestli ty malby někde jsou, tak na stěně pod srázem, na který jsme prve dorazili. Po úspěšném sestupu a nalezení těch pár patlanic na skále jsme si dali svačinu a šlapali zpátky. Ale zase uznejte, odbýt "tak krásné" místo za 20 minut by byla nuda.

Na cestě zpátky jsem ještě zastavil u zdymadla Kuusan kanava, protože i to se zde počítá do turistických pamětihodností a už vzduchem létaly kapky. Před dojezdem domu jsme se ještě stavili v centru Jyväskyly na právě probíhající street food festival, kde jsem si nicméně nic nedával protože, ač jídlo vypadalo lákavě, tak bylo cenově závratné a raději, než jeden eko hamburger si koupím basu piv. Na cestě na ubytování jsme se tedy stavili v supermarketu Prisma a koupili si basy piv.

OK, tak aby to bylo zase trochu o studiu, kromě vývoje mobilních aplikací v Androidu, Cisco akademie a pár dalších, zde mám i předmět nazvaný International skills, který nás má seznámit se společenskými normami v prostředí setkávání různých kultur. Krásným příkladem byla část o dávání dárků, kde vyučující říkala, že v asijských kulturách si obdarovávaný nikdy dárky nerozbalí před obdarovávajícím, protože je nepřípustné ztratit tvář, pokud má dárek jinou hodnotu než ostatní nebo je zde někdo, kdo přišel s prázdnou. No a když na kolejích Taiwanka slavila narozeniny, tak polovina publika z Evropy skandovala, ať otevře dárky a její kamarádi z Asie se tvářili, jako kdyby si měla dát ponožky do sandálu / kečup na pizzu či barikované víno s Kofolou, takže už víme proč. Občas je ten kurz docela praktický...

Ve čtvrtek se konala freshman party, tedy něco jako seznamovací akce pro všechny prváky. Na rozdíl od českého pojetí se nejelo chlastat někam na chatu do hor, ale občerstvovalo se z plechovek mezi přechody v rámci stanovišť po městě. Jednou z podmínek bylo, že skupina asi 10 lidí je zamíchaná po 2 osobách od každé fakulty na JAMKu, aby se lidi seznámili mezioborově. My poskládali skupinu Erasmáků, abychom domorodce nestresovali angličtinou, dostali své tutory a vyrazili na trasu. Jednou jsme přeskakovali řeku plnou krokodýlu za pomocí přehazování dřevěných destiček, poté skákali hromadně pres švihadlo, hráli běhací pexeso či rozpoznávali pantomimu. Proti očekávání to zabralo celé odpoledne až do afterparty v místním klubu, ale abych řekl pravdu, tak zdejší diskotéka není nikterak poutavé zajímavé místo, abych tam chodil častěji...

Jak se týden přiblížil ke svému konci, ozvali se novomanželé Konvičkovi, že teda už dorazili na svých líbánkách ve vlastnoručně vyrobeném obytném voze na sever a že kde mě v těch Helsinkách najdou. Vzhledem k tomu, že naše datum a čas setkání bylo více než značně nejasně specifikováno (=nedomluveno), tak jsem je navedl doleva, doprava a 300 km rovně do Jyväskyly, kde teda studuji, pokud to někomu není zřejmé a chce taky přijet.

Po kompletní prohlídce města jsme za hodinu neměli co dělat, bylo zima, pršelo a Finové vyklusávali maratonský závod kolem jezera (bo kde jinde). Doma bychom takový nečas ukončili v nějaké hospodě, ale nikdo z nás není zbytečně bohatý, a tak jsme seděli a vykládali si u mě v kuchyňce. P. S. Když jsem říkal, že bydlím na kolejích, tak mě nikdy nenapadlo uvažovat o tom, že tady nemáme kolejbábu, kolem které se musí jinde návštěvy prosmýknout. Je to panelák jako každý jiný, kde se můžete courat dle libosti.

Zdálo se, že je Radka s Jankem jen velmi vlažně seznámení se severem, když je udivuje, že tady není nic moc k vidění a že, slovy klasika, krajina je sice hezká, ale omrzí. Přeji jim proto hodně štěstí na farmě v Norsku, kam vzápětí pokračovali v rámci WWOOFingu, ať je ten sever moc nedostane. P.S. publikovali mapku, z Česka jedou na nejsevernější bod Evropy, odtud na nejjižnější a pak domů.

Další týden (6.) se nesl ve znamení řešení demonstračního přikladu pro jednu z firem ve které se snažím získat stáž, takže jsem neměl na nic jiného čas. Po týdnu a půl snažení se mi ovšem podařilo stvořit něco, co snad můj bývalý spolužák Tomáš z VŠB, který do firmy za 3 roky nějak zarostl, vyhodnotí jako technicky dobré a doporučí mě k přijetí. Říkám to proto, že se mi líbí paradoxní situace, hold se někdo neumí vrátit domů z Erasmu...

V sobotu jsem se konečně dostal k naplnění svého cíle, kterým bylo objetí jezera Jyväsjärvi na kole. Vede kolem něj totiž pěkná cyklostezka a výlet má asi 15 km, což je skvělé na sobotní odpoledne, když je náhodou hezky. 

Ostatně počasí v tomto týdnu bylo nadpřirozeně příznivé, a tak jsem s Ditou a Timem v neděli spáchal ještě výlet do Petäjävesi, kde je dřevěný kostel, který je na seznamu UNESCO. I když mel být podle Google otevřený, našli jsme jej zamknutý, tak jsme se prošli okolo něj a jezera, protože co jiného chcete dělat. Stejně je skanzen v Rožnove p. R. zajímavější. Alespoň se podařilo ulovit spoustu pěkných podzimních fotek.

V podvečery "chodím běhat" do místního lesa a jeho okolí a viditelně v něm rostou obrovské pocty hub, chtělo by to ale dobrý katalog, protože se mi nedařilo najít nic moc vizuálně poživatelného, což je pravděpodobně důsledek volby špatného lesa. Naštěstí mě to netrápí, protože houby nemusím, ale chtěl jsem zodpovědět na vaše dotazy, "zdali rostou". Při běhu se dá taky slušně uvolnit od programátorských problému, které jsem musel řešit, ale musím se naučit vybíhat dříve, protože po setmění nejen, že nevidím na cestu, ale je hned také citelněji chladněji.

Řekl bych, že mě poslední období dost unavilo a nedařilo se mi nacházet dostatek relaxace. Jakmile jsem úspěšné absolvoval první zkoušku, tak jsem se sbalil na výlet...

P.S. publikaci tohoto příspěvku jsem poněkud oddalovat a ve výsledku obsahuje dění z kompletně celého září, proto je tak trochu delší, ale věřím, že vás to neodradí.

P.S.2 při úpravách textu se ztratilo formátování a zdá se, že i přes dodatečné doplnění chybí stále dost interpunkce, omlouvám se, není to záměr.

Intel HAXM is required to run this AVD a vůbec VT-x u Android Studia

Vyčerpané místo na disku mě donutilo reinstalovat Windows a s tím i všechny mé vývojářské nástroje, což je vždycky peklo, neboť po reinstalaci Visual Studia a Android Studia jsem byl opět téměř bez místa na disku (ach ten 128 GB oddíl kvůli SSD).

Při té příležitosti jsem si vzpomněl na 3 roky starý problém s během Android Virtual Device a vůbec virtuálních strojů pod Windows (10). První návod zní zapnout podporu VT-x (tedy běhu instrukcí pro virtualizaci na CPU) v BIOSu, ale to dělám standardně. Přesto se AVD stále nechtělo spustit a akci blokovalo s hláškou:

Intel HAXM is required to run this AVD. Enable VT-x in your BIOS security settings...

Rychlý test toho, že problém je na systémové úrovni se dá provést například pokusem o spuštění nějakého virtuálního počítače skrz VirtualBox, kde vyskakuje stejná hláška.

Nicméně fakt, že problém není HW charakteru, ověří utilita Intel HAXM (předpokládám, že jej máte nainstalovaný), kdy s pomocí příkazového řádku nalistujete do složky:

cd C:\Android\sdk\extras\intel\Hardware_Accelerated_Execution_Manager

a spustíte nástroj haxm_check.exe, viz obrázek.

Příčinu bychom měli diagnostikovánu, ale jak ji odstranit? V mém případě je na vině mnou doporučovaný antivir Avast, který instrukce VT-x blokuje z bezpečnostních důvodů. Jako důvod  je dobrý, ale hláška o takové akci by byla více než vhodná.

Je tedy nutné otevřít okno antiviru, klepnout na položku Nastavení (vlevo dole), přejít do části Řešení problémů a zaškrtnout položku "Povolit hardwarovou virtualizaci". 

Po restartu se problém s VirtualBoxem vyřeší, ale Android studio stále nespolupracuje, protože přišlo s druhou hláškou:

/dev/kvm not found

Tato zpráva je na Windows zařízení více než podezřelá, nicméně internetová fóra si s ní již umí poradit. 

Nutností je odstranit přes Ovládací panely předchozí instalaci Intel HAXM a nainstalovat ji ručně ze stránek Intelu. Po stáhnutí haxm-windows_v6_2_1 a úspěšné instalaci se již Android Emulator spouští bez komplikací a je možné se tedy vrátit k původní činnosti.

Finský Erasmus už zase začíná

První dny po příjezdu byly poměrně krušné, neboť jsem chtěl zůstat co nejdéle doma a přijet až na poslední chvíli, což by bylo v pořádku, jen jsem pak spadl rovnýma nohama do všeho chaosu. Trvalo mi celý týden, než jsem zorganizoval v pokoji tu hromadu věcí vytaženou z auta, ale trocha nepořádku ještě nikoho nezabila, že babi...

V neděli po příjezdu jsem padl jako zabitý do postele, abych v pondělí v 10 hodin usedl do lavice. Předtím jsem ještě musel složit z nosiče první jízdní kolo a uvést jej do provozního stavu, abych se vůbec na univerzitu dostal. Ve frontě před aulou proběhlo první seznamování s ostatními studenty a už nám vyprávěli všechny náležitosti našeho pobytu v severské zemi. 

Mám pocit, že více oficiálně vedených seznámení s finskou kulturou už nepotřebuji, přišlo mi to stejně vtipné jako přednáška o Češích a Česku pro Erasmáky v Ostravě od ISC, se spoustou více či méně přesných stereotypů. Snažil jsem se co nejvíce tvářit, že nic o ničem nevím a že jsem tady taky prvně, ale nemohl jsem zakrýt, že znám odpovědi na spoustu otázek...

Od Ondry, kamaráda, co zde studoval přede mnou, jsem zdědil obrovskou bednu více či méně užitečných věcí, které zaplnily všechny skříňky v kuchyni, takže kromě hromady svých žďorbů jsem měl i ty jeho a najednou jsem měl vybavení pro 10 člennou rodinu. Ve volných chvílích jsem se tak zabýval rozprodejem přebytků.

Kombinace člověka, co něco zná a rozprodává věci, mi přinesla mezi některými indiánskou přezdívku "muže, co všechno ví a všechno má", no naštěstí se lidi rychle zabydleli a už s tím dali pokoj. Taky téměř okamžitě zmizela kola, která jsem dovezl ke spekulacím. A aby to bylo zajímavější, tak všechna mají české majitele.

Na univerzitě si pro všechny nově nastupující zelenáče připravili působivý vítací večer ve formě keynote kombinovaně ve finštině a angličtině s proslovy papalášů ze školy a města. Odehrávalo se to na výstavišti Paviljonki a kompozice lehce připomínala pódium nějakého festivalu. Bylo to na první pohled uchvacující, protože klidně mohli zvolit nějakou přednáškovou místnost. Tak dobře, nemohli, tak velkou nemají…

Překvapení byla asi hodinová motivační přednáška od Madvantures, dvou extrémních cestovatelích, o kterých jsem neměl ponětí, že jsou z Finska. Přišlo mi zajímavé udělat takovou věc pro nováčky na VŠ, protože se mohou potýkat s nedostatkem zápalu během studia. Na VŠB by to jistě šlo udělat také, kdyby místo první hodiny s doc. Šalounem přišel například Petr Ludwig či někdo podobný, kdo se motivačními "kecy" živí profesionálně. No a celý program zakončil koncert Pete Parkkonena, nebudu to komentovat, koukněte na video... Cestu domů ještě vylepšil masivní liják.

V dalších dnech nás zasvětili do tajů vytváření rozvrhu a jiných školních systémů. Nás, studenty IT-PRO, si ještě vzali stranou a pozvali na přednášku firmy Solteq, kde jsme byli informováni o možných formách spolupráce na stáži. Ale to by byla nuda, kdyby nebyla párty, takže pro páteční odpoledne si studentská organizace nachystala piknik na břehu jezera (jak jinak). Seznamování bylo dost kostrbaté a tak jsem zapadl do mobilní sauny (poprvé), osazenstvo uvnitř ale bylo slabé, ani tam nebylo pořádné teplo a už to zabalili, amatéři...

O prvním víkendu jsem se vydal do Vaasy za starými známými. Jako dopravní prostředek jsem zvolil auto. Cestou jsem potkal mnoho radarů, které mě však tentokráte doufám nevyfotily. V tomto týdnu mi totiž přišla pokuta z Estonska, když jsem jel 57 v 50, což mě po odečtení tolerance stálo 9 EUR. Mám řidičák již téměř 6 let a toto byla moje první pokuta, proto mě překvapil telefonát z domova, který mi hlásil, že jsem dostal další pokutu. Ještě v Ostravě na začátku měsíce to bylo 50 ve 40 za 500. Nevím, kdo tyhle souhry osudu řídí, ale dva postihy za týden mi naznačují, že si musím dávat více pozor, ale to už ostatně dělám. Ke specifikům řízení ve Finsku se dostanu v některém z dalších článků...

Po příjezdu do Vaasy jsem se rozhodl, že nezaparkuji na velkém parkovišti, ale na mně dobře známé ulici. Při zajíždění do řady vozidel mě překvapil pohled do zrcátka, kde bylo vozidlo s jihočeskou poznávací značkou snažící se rovněž najít místo ke stání. Po chvíli se ukázalo, že je to Tomáš z Třebíče, chvíli jsme vykládali a pak se rozloučili. Opět veselou shodou okolností jsme se znovu potkali večer na párty, které pořádali tutoři pro nové studenty. Zdá se, že v každém městě existuje pár vysoce kontaktních lidí, které když znáte, tak už znáte všechny... 

Pro všechny případy jsem pozval Toma na návštěvu do Jyväskylÿ. P. S. taky mi sdělil, že se na svůj Erasmus připravoval i čtením mého blogu, což je pro mě milá satisfakce za hodiny strávené jeho psaním a další obrovská náhoda v tomto článku.

Návrat do Jyväskylÿ proběhl bez problému i když po zhlédnutí posledního díly Hry o trůny se na severu cítím trochu méně bezpečně. Ve škole zatím probíhal první týden opravdové výuky a oproti očekáváním byl docela ostrý. Rozhodl jsem se také, že konečně vyřeším závadu na brzdách auta, protože ten zvuk, které vydávaly, se mi vůbec nelíbil a tak mám další zářez do pažby zahraničních zkušeností z jejich opravy. 

Musel jsem totiž najít obchod, ve kterém prodávají brzdové destičky, který je však opět shodou okolností hned u mého ubytování a poté provést výměnu na parkovišti. Pravá brzda šla bez zaváhání a tak jsem v dobrém rozmaru, že to tak pěkně jde, strhl hlavu šroubu na brzdě levé. Závadu se mi nedařilo odstranit s mým základním vybavením a tak jsem potřeboval navštívit dílnu. Další milou náhodou je asi 2 km odtud neznačková opravna aut, se kterou se mi přes Facebook podařilo domluvit schůzku. Po příjezdu trvalo asi jen 5 minut, než šroub povolil a za dalších 10 jsem odjížděl s vyměněným brzdovým obložením i na druhé straně vozu.

Poučení ze situace je nejasné. Inženýrské pravidlo tvrdí, že na věci, které fungují, se nesahá, nicméně v mém případě šlo o zjevnou chybu při odhadu údržby. Naštěstí mě to nestálo ani moc peněz navíc, než bych za podobnou akci dal doma, ale toho brouka v hlavě, že je třeba něco řešit, rozhodně nemohu nedoporučit. Na druhou stranu mi přijde lepší zabývat se technickým problémem než zdravotním. Bratři Slováci se totiž zranili, když jeli navalení na kole a řešili pak návštěvu nemocnice. Mé auto je tedy konečně z krku a můžu se zase věnovat školním a životním problémům, jako třeba management jídla a domácí úkoly.

O víkendu dorazily zase pro změnu Igi, Itu a Tiia z Vaasy za mnou a tak bylo veselo. Součástí programu byla prohlídka města s organizací ESN. Vycházku po pamětihodnostech jen ztrpčovalo to, že se jí účastnilo asi 3x více lidí, než kolik by bylo vhodné, ale nebudeme to kazit detaily. V rámci sobotního programu jsem zavelel k výstupu na místní velehoru Laajavuori s 212 metry nad mořem a byl jsem označen za tyrana. Na vrcholku sjezdovky se však nachází zajímavost, pro kterou se vyplatí si vyšlápnout. Je zde totiž lyžařský skokanský můstek, na jehož menší variantu lze, při ignorování pár zákazových cedulek, vystoupat. Odměnou je výhled do daleka a na město samotné. Neděli jsme zakončili piknikem na břehu jezera (jak jinak) a tím skončil můj druhý týden v zahraničí.

S bydlením žádné problémy nemám, maďarský spolubydlící je velmi milý, máme tu pořádek a strpí i nějakou návštěvu, takže pokud čtete můj blog jenom pro veselé příběhy z domácnosti, tak si budete muset najít novou zábavu. Všechny ostatní zdravím a těším se v dalším díle. Heippa!