Finský Erasmus už zase začíná

První dny po příjezdu byly poměrně krušné, neboť jsem chtěl zůstat co nejdéle doma a přijet až na poslední chvíli, což by bylo v pořádku, jen jsem pak spadl rovnýma nohama do všeho chaosu. Trvalo mi celý týden, než jsem zorganizoval v pokoji tu hromadu věcí vytaženou z auta, ale trocha nepořádku ještě nikoho nezabila, že babi...

V neděli po příjezdu jsem padl jako zabitý do postele, abych v pondělí v 10 hodin usedl do lavice. Předtím jsem ještě musel složit z nosiče první jízdní kolo a uvést jej do provozního stavu, abych se vůbec na univerzitu dostal. Ve frontě před aulou proběhlo první seznamování s ostatními studenty a už nám vyprávěli všechny náležitosti našeho pobytu v severské zemi. 

Mám pocit, že více oficiálně vedených seznámení s finskou kulturou už nepotřebuji, přišlo mi to stejně vtipné jako přednáška o Češích a Česku pro Erasmáky v Ostravě od ISC, se spoustou více či méně přesných stereotypů. Snažil jsem se co nejvíce tvářit, že nic o ničem nevím a že jsem tady taky prvně, ale nemohl jsem zakrýt, že znám odpovědi na spoustu otázek...

Od Ondry, kamaráda, co zde studoval přede mnou, jsem zdědil obrovskou bednu více či méně užitečných věcí, které zaplnily všechny skříňky v kuchyni, takže kromě hromady svých žďorbů jsem měl i ty jeho a najednou jsem měl vybavení pro 10 člennou rodinu. Ve volných chvílích jsem se tak zabýval rozprodejem přebytků.

Kombinace člověka, co něco zná a rozprodává věci, mi přinesla mezi některými indiánskou přezdívku "muže, co všechno ví a všechno má", no naštěstí se lidi rychle zabydleli a už s tím dali pokoj. Taky téměř okamžitě zmizela kola, která jsem dovezl ke spekulacím. A aby to bylo zajímavější, tak všechna mají české majitele.

Na univerzitě si pro všechny nově nastupující zelenáče připravili působivý vítací večer ve formě keynote kombinovaně ve finštině a angličtině s proslovy papalášů ze školy a města. Odehrávalo se to na výstavišti Paviljonki a kompozice lehce připomínala pódium nějakého festivalu. Bylo to na první pohled uchvacující, protože klidně mohli zvolit nějakou přednáškovou místnost. Tak dobře, nemohli, tak velkou nemají…

Překvapení byla asi hodinová motivační přednáška od Madvantures, dvou extrémních cestovatelích, o kterých jsem neměl ponětí, že jsou z Finska. Přišlo mi zajímavé udělat takovou věc pro nováčky na VŠ, protože se mohou potýkat s nedostatkem zápalu během studia. Na VŠB by to jistě šlo udělat také, kdyby místo první hodiny s doc. Šalounem přišel například Petr Ludwig či někdo podobný, kdo se motivačními "kecy" živí profesionálně. No a celý program zakončil koncert Pete Parkkonena, nebudu to komentovat, koukněte na video... Cestu domů ještě vylepšil masivní liják.

V dalších dnech nás zasvětili do tajů vytváření rozvrhu a jiných školních systémů. Nás, studenty IT-PRO, si ještě vzali stranou a pozvali na přednášku firmy Solteq, kde jsme byli informováni o možných formách spolupráce na stáži. Ale to by byla nuda, kdyby nebyla párty, takže pro páteční odpoledne si studentská organizace nachystala piknik na břehu jezera (jak jinak). Seznamování bylo dost kostrbaté a tak jsem zapadl do mobilní sauny (poprvé), osazenstvo uvnitř ale bylo slabé, ani tam nebylo pořádné teplo a už to zabalili, amatéři...

O prvním víkendu jsem se vydal do Vaasy za starými známými. Jako dopravní prostředek jsem zvolil auto. Cestou jsem potkal mnoho radarů, které mě však tentokráte doufám nevyfotily. V tomto týdnu mi totiž přišla pokuta z Estonska, když jsem jel 57 v 50, což mě po odečtení tolerance stálo 9 EUR. Mám řidičák již téměř 6 let a toto byla moje první pokuta, proto mě překvapil telefonát z domova, který mi hlásil, že jsem dostal další pokutu. Ještě v Ostravě na začátku měsíce to bylo 50 ve 40 za 500. Nevím, kdo tyhle souhry osudu řídí, ale dva postihy za týden mi naznačují, že si musím dávat více pozor, ale to už ostatně dělám. Ke specifikům řízení ve Finsku se dostanu v některém z dalších článků...

Po příjezdu do Vaasy jsem se rozhodl, že nezaparkuji na velkém parkovišti, ale na mně dobře známé ulici. Při zajíždění do řady vozidel mě překvapil pohled do zrcátka, kde bylo vozidlo s jihočeskou poznávací značkou snažící se rovněž najít místo ke stání. Po chvíli se ukázalo, že je to Tomáš z Třebíče, chvíli jsme vykládali a pak se rozloučili. Opět veselou shodou okolností jsme se znovu potkali večer na párty, které pořádali tutoři pro nové studenty. Zdá se, že v každém městě existuje pár vysoce kontaktních lidí, které když znáte, tak už znáte všechny... 

Pro všechny případy jsem pozval Toma na návštěvu do Jyväskylÿ. P. S. taky mi sdělil, že se na svůj Erasmus připravoval i čtením mého blogu, což je pro mě milá satisfakce za hodiny strávené jeho psaním a další obrovská náhoda v tomto článku.

Návrat do Jyväskylÿ proběhl bez problému i když po zhlédnutí posledního díly Hry o trůny se na severu cítím trochu méně bezpečně. Ve škole zatím probíhal první týden opravdové výuky a oproti očekáváním byl docela ostrý. Rozhodl jsem se také, že konečně vyřeším závadu na brzdách auta, protože ten zvuk, které vydávaly, se mi vůbec nelíbil a tak mám další zářez do pažby zahraničních zkušeností z jejich opravy. 

Musel jsem totiž najít obchod, ve kterém prodávají brzdové destičky, který je však opět shodou okolností hned u mého ubytování a poté provést výměnu na parkovišti. Pravá brzda šla bez zaváhání a tak jsem v dobrém rozmaru, že to tak pěkně jde, strhl hlavu šroubu na brzdě levé. Závadu se mi nedařilo odstranit s mým základním vybavením a tak jsem potřeboval navštívit dílnu. Další milou náhodou je asi 2 km odtud neznačková opravna aut, se kterou se mi přes Facebook podařilo domluvit schůzku. Po příjezdu trvalo asi jen 5 minut, než šroub povolil a za dalších 10 jsem odjížděl s vyměněným brzdovým obložením i na druhé straně vozu.

Poučení ze situace je nejasné. Inženýrské pravidlo tvrdí, že na věci, které fungují, se nesahá, nicméně v mém případě šlo o zjevnou chybu při odhadu údržby. Naštěstí mě to nestálo ani moc peněz navíc, než bych za podobnou akci dal doma, ale toho brouka v hlavě, že je třeba něco řešit, rozhodně nemohu nedoporučit. Na druhou stranu mi přijde lepší zabývat se technickým problémem než zdravotním. Bratři Slováci se totiž zranili, když jeli navalení na kole a řešili pak návštěvu nemocnice. Mé auto je tedy konečně z krku a můžu se zase věnovat školním a životním problémům, jako třeba management jídla a domácí úkoly.

O víkendu dorazily zase pro změnu Igi, Itu a Tiia z Vaasy za mnou a tak bylo veselo. Součástí programu byla prohlídka města s organizací ESN. Vycházku po pamětihodnostech jen ztrpčovalo to, že se jí účastnilo asi 3x více lidí, než kolik by bylo vhodné, ale nebudeme to kazit detaily. V rámci sobotního programu jsem zavelel k výstupu na místní velehoru Laajavuori s 212 metry nad mořem a byl jsem označen za tyrana. Na vrcholku sjezdovky se však nachází zajímavost, pro kterou se vyplatí si vyšlápnout. Je zde totiž lyžařský skokanský můstek, na jehož menší variantu lze, při ignorování pár zákazových cedulek, vystoupat. Odměnou je výhled do daleka a na město samotné. Neděli jsme zakončili piknikem na břehu jezera (jak jinak) a tím skončil můj druhý týden v zahraničí.

S bydlením žádné problémy nemám, maďarský spolubydlící je velmi milý, máme tu pořádek a strpí i nějakou návštěvu, takže pokud čtete můj blog jenom pro veselé příběhy z domácnosti, tak si budete muset najít novou zábavu. Všechny ostatní zdravím a těším se v dalším díle. Heippa!