Finsko, ve stručnosti zima začíná

Uplynul opět nějaký čas a mám potřebu zrekonstruovat dění ve Finsku pro nejvěrnější ze čtenářů. Jako vždy se potýkám s problémem, jak ze všech událostí vybrat zábavné zajímavosti, které nepotřebují příliš obsáhlé seznámení s náležitostmi děje a zároveň byly veřejně publikovatelné. Uvidíme, jak se mi to povedlo tentokrát.

Takže tu pokutu, co jsem dostal za stání (technicky parkování) s Iirisiným autem a vozíkem na gigantické asfaltové ploše před naší budovou jsem nakonec musel zaplatit. Moje odvolání bylo zamítnuto, že tam prý nikdo 10 minut okolo nebyl tečka. Další instance odvolání by byla s poplatkem 250 €. Protože se považuju za vtipného člověka, tak autům, které stojí na chodníku před naším domem teď, dávám za stěrače účtenky z obchodů, protože vypadají stejně jako lístek, který jsem tam našel já.

Čas letí (nutno zmiňovat?) a nutnost technické prohlídky na mém autě se blíží, zakroužil jsem prstem po mapě a vymyslel, jak ho dostanu domů. Po zkušenostech z cesty do Finska a problémy jsem se však rozhodl, že se musí nechat zkontrolovat palivové čerpadlo, které bylo po úvaze (a dodání štosku bankovek) vyměněno.

Na jedné sešlosti jsme se bavili o zkušenosti mnoha Čechů, že Finové netřídí plastový odpad. Mají popelnice na bio, kovy, dva druhy papíru a klasický mix, ale našincům to nedá a žlutý (tady jsou teda barvy jinak) kontejner jim ze zkušenosti chybí. (Věděli jste, že v rámci EU je ČR první v množství vytříděného plastového odpadu?). I zavedli jsme na toto téma řeč s domorodcem, který logicky argumentoval, že svážet plasty do ojedinělých zpracovatelských podniků v tak obrovském státě by nebylo ekonomické. Navíc, že recyklace plastů z domovního odpadu více méně technologicky neexistuje, a tak se používá jako garantované palivo pro spalování. To třeba v Ostravě děláme také, kdy vytřízené plasty končí v cementárně v Hranicích na Moravě. Tolik k plastové euforii a nepořádku v oceánech. Odpadu navíc není tak mnoho, protože nápojové obaly jsou zálohované a lidé je poctivě nosí zpět do obchodů do výkupních strojů. O tom, že to tak nemůže fungovat se zase u nás vede horlivá debata, jelikož všichni hned ví, proč něco nejde...

Trudomyslný podzim udeřil, a i týmový vedoucí v práci usoudil, že je třeba svolat teambuilding, který se uskutečnil v místních něcojako lázních. Program byl luxusní, ubytování v chatkách, sauna, vodní park (s nejdelším tobogánem na severu) a poté výborná 6 chodová večeře. Proč mám rád tyto akce je skutečnost, že v přítomnosti alkoholu se rozmluví i kolegové, ze kterých je jinak problém vypáčit slovo a něco se tak o nich dozvědět. Samozřejmě, že jsme diskutovali i nějaké pracovní věci, ale mám pocit, že to nikdo pořádně neřešil... Jo a dostal jsem ocenění za světoběžnictví, neboť jsem v uplynulém roce pracoval na nejvíce místech z našeho týmu, kde nakonec nějakou cenu získal každý. Tak je ten světoběžník v obci již třetí zimu...

Občas narazím na některé zajímavosti týkající se zdejšího místa. Například Finsko jako sociální stát je vnímán velmi pozitivně jeho občany a tak když neplatíte daně dostanete pejorativní přezdívku daňového obchazeče, zatímco u nás stejná operace nazývá daňovou optimalizací a je společensky uznávaná až oceňovaná mi přijde. Proto mě překvapilo, když jsem narazil na informaci, že v rámci příjmové rovnosti je Česká republika na první místě v Evropě. Jindy zase Tomáš Sedláček hezky popsal zdejší mentalitu víkendových chat v Česku a Finsku. Mimochodem to je přesně ten rozdíl na který v tomto článku ještě alespoň dvakrát narazíte...

V mezičase se odehrála spousta pěkných drobnějších akcí, jakože nás třeba přijeli navštívit kamarádi z Vaasy a pro které jsme tak mohli konečně uspořádat kolaudační párty našeho bytu. Abychom předešli rušení nočního klidu, vydali jsme se také do města do místního pajzlu Onnibar, který je legendární skladbou lidí v něm a karaoke hudbou. Považuji takový zážitek za nadmíru autentický, kazí jej jen skutečnost, že to není jediná hospoda v širokém okolí. Aby to nebylo pořád jenom o akcích, opravil jsem Iiris kolo, kterému stále padal neuvěřitelně vytahaný řetěz a přichytil odpadávajíc blatník za pomoci improvizovaných nástrojů. Tak schválně jak dlouho to vydří tentokrát...

V místní kultuře obrovským způsobem chybí české "pojďme na jedno", které dorovnává nedostatek socializačních aktivit. Například má florbalová skupina se s poslední minutou západu vysloveně rozprchne a zmizí, proto jsem byl rád, když se mi podařilo domluvit s komunikativnějším kamarádem Petrim, že vyrazíme do města o sobotním večeru provést diskusi o světě, a tak vůbec. Zjistil jsem, že ještě nevím o spoustě míst, kam jít na pivo a kam asi moc chodit nebudu, protože jsem během večera utratil jako za celý měsíc chození do hospody v Česku, ale konverzace byla hodnotná...

Taktéž se mi podařilo se domluvit na setkání s věrnou čtenářkou tohoto blogu Silvou, která je na Erasmu ve Vaase, a které jsem odpovídal na některé její otázky ohledně Finska, což je zavádějící, neboť studuje na prominentní švédské škole ve společnosti švédských Finů, kteří si žijí ve své speciální bublině a infikovali Silvu třeba tím, že se má naučit raději švédštinu než finštinu, což "my hrdí Finové" neuznáváme. O to milejší bylo, když za mnou přicestovala do Jyväskyly podařilo se nám projít místní zajímavost(i), zajít na bowling a setkat se se skupinou přátel, kteří si umí také dělat srandu ze Švédů.

Letos jsem měl opět po dvou letech možnost cestovat do Laplandu, což je nejsevernější oblast Evropy pomyslně začínající polárním kruhem (i když lidé z Helsinek tak nazývají všechno od 100 km z hlavního města). Měl jsem možnost zde cestovat jako skupinový vedoucí od ESN jako odměnu za mou předchozí práci na jiných studentských akcích (které teda hlavně řešila Iiris). Vlastností této role byla nutnost zkontrolovat, že jsou všichni ostatní v autobuse, komunikovat čurací přestávky a spousta drobných výzev. 

Po úvodním chaosu s odjezdem, protože lidé nevěděli, do kterého autobusu si sednout, se nám podařilo se ve 3 hodiny ráno vydat sever. Noc v autobuse proběhla jako noc v autobuse a kolem 13. hodiny jsme dorazili do Santovy vesničky v Rovaniemi, která je stále nechutně komerční. Po dvouhodinové pauze a zapomenutí našeho cestujícího ve druhém autobusu jsme se vydali za tmy ještě více na sever až k cílovému městu Inari. Po 12 hodinách a 1000 km na sedadle jsme dorazili do na ubytování v mládežnickém centru, které mi extrémně připomínalo česká rekreační zařízení (chatky, hlavní budova, jídelna se školními židlemi atd.) Hlavní doménou místa byl chybějící mobilní internet – první místo ve Finsku, kde datový přenos nefungoval a shodou okolností je tam takové zařízení "pro mladé", to musí být nějaká pomsta...

Jako nemilý problém se ukázal také historický nedostatek sněhu, protože ať můžete změnu klimatu popírat, jak chcete, sníh v Laplandu nebyl poprvé za 60 let, říkali. Respektive bílo bylo, ale ne tak, jak by mělo. V průběhu pobytu se navíc oteplilo, a tak to bylo místy docela brouzdaliště. Přišli jsme o běžkování a huskyové nás ve spřežení nesvezli. Včasným pohledem do předpovědi počasí při rezervaci aktivit jsem alespoň zachránil svou premiérovou jízdu na sněžném skútru. Lovení ryb dírou v ledu i návštěva sobí farmy se naštěstí podařila. 

Mezi nevšední zážitky patřil také výlet do Norska, které bylo odtamtud "jen" 3 hodiny jízdy a kde má pořádající agentura Timetravels sauny v Barentsově moři, které je součástí Arktidského oceánu. Zážitek bylo vidět, jak se s překročením státní hranice krajina téměř okamžitě dramaticky změnila a nekonečnou placku Finska vystřídaly norské hory a jezera jako v Alpách. Po sauně a prosincovém koupání v moři jsme se celí slaní vydali do městečka Bugøynes, kde na nás v bistru čekala večeře místní rybí polévky. Na tomto pokrmu byl nejzajímavější jeho zpropagováni majitelem bistra a bývalým ředitelem školy, což "vůbec" nešlo poznat. Ve 14 hodin místního času jsme pak za úplné tmy zahájili cestu zpátky. První vesnice za finskou hranicí bylo Näätämö, kde mají úžasný obchod, ve kterém lze zakoupit úplně vše od jídla po řemeny na sněžné skútry. Tentýž supermarket má také celou poloviny střechy pokrytou solárními panely, což mi přišlo velice zajímavé, neboť v oblasti je půl roku pořád tma a ani tu druhou nemůže být dle mého intenzita slunečního svitu dostatečná, přesto tam byly...

Cesta zpátky byla stejně únavná jako cesta tam, jen nám ji trochu ozvláštnilo sražení soba. Stádečko stálo na cestě a koukalo na ně se řítící světla. Odnesli to dva sobi a autobus, nicméně alespoň ten byl schopný pokračovat dále. Domů jsme dorazili se zpožděním asi v 6 hodin ráno, a mě do budíku a odchodu do práce zbývaly 2 hodiny. Celý den jsem byl velkolepě gumový!

On byl celý týden rozhozený, přijeli jsme v úterý ráno a ve čtvrtek byl státní svátek, Finský den nezávislosti. Vydali jsme se do Tampere abychom v televizi sledovali klasickou recepci v prezidentském paláci, kde si významní hosté potřepávají pravicí s prezidentem po 2 hodiny v přímém přenosu. Naštěstí se nám podařilo zachytit také ohňostroj ze střechy obchodního domu. Cestou zpátky jsem pak nemohl vynechat erzetu WRC Ouhninpohja, kterou jsem večer natočil na zrychlený záběr, takže z toho nejde nic poznat...

Klasického režimu doma jsem si nedopřával dlouho, ve čtvrtek jsem se prvním vlakem vydal na konferenci DevOps 2018 v Helsinkách. Spíš než obsah konference, který byl zajímavý z profesního hlediska, popíšu způsob, jak jsem se na ni dostal. Stále dokončuji svou bakalářskou práci pro finskou školu, a tak otevírám různé stránky na kterých na mě vyskočila reklama, abych si za 600 € zakoupil vstupenky. I obratně jsem napsal organizátorům, že zpracovávám práci na toto téma a jestli nemají nějaký lepší tarif. Nabídli mi, že mohu dělat dobrovolníka, pomáhat s organizací a mít tedy vstup zdarma. Vedoucí v práci, když jsem se ho dotazoval na absenci, prohlásil, že to je pracovní cesta a že když jsem ušetřil na vstupném, tak mi firma zaplatí hotel. Výborně! Na afterparty se mi ještě podařilo protáhnout kamarádku, která se teď zdržuje v Helsinkách a celý program završilo posezení v hotelové sauně v 16. patře s výhledem na město. V tomtéž podlaží je také bazén, který má prosklený balkón, ze kterého je možné si prohlížet město a chodce o 16. pater níže – zajímavý zážitek!

Jakmile konference skončila odhlásil jsem se v hotelu Clarion Helsinki a přemístil se příměstským vlakem do hotelu Clarion Vantaa, kde byla na tento večer naplánovaná podniková vánoční párty a kde jsme měli jako "pracovníci z Laplandu" zarezervováno přespání, přičemž místní museli domů. Více než o programu a dobrém jídle byla akce podněcujícím prostředím k pokusu rozmluvit a udělat si kamarády s dalšími lidmi z kanceláře, což se myslím podařilo. Ráno mě pak překvapil kolegův kamarád spící u nás v pokoji na zemi, protože on je veselá kopa a ve 3 ráno by se domů stejně nedostal. Ten moment kdy vystrčil hlavu zpoza hrany postele byl po ránu nečekaný. Před snídaní jsme si stihli dát ještě hotelovou saunu, která byla bez výhledu a vydatnou snídani, abychom se včichni leč odděleně v jednom vlaku dostali zpátky do Jyväskyly. Tím byl můj výlet za poznáváním předražených hotelů ukončen.

Semestr skončil a nastala opět rozlučková sezóna a odjezdy lidí, co tady byli jenom na jeden semestr. Já letos zvolil netradiční cestu domů, neboť už jsem unavený z cesty přes letiště Praha a letenka přes Krakow nebyla za zajímavé peníze. Já proto zvolil, že vyzkouším novou trasu přes Berlín, kam byla shodou okolností letenka za 30 €. V Berlíně jsem měl dvě a půl hodiny na procházku po centru, dal jsem si tradiční německé jídlo kebab a už jsem naskakoval na rychlík do Prahy. Protože jsem o cestě věděl dostatečně v předstihu, zakoupil jsem si lákavou jízdenku do první třídy a hravě tak smazal rozdíl v ceně letenky. 

V Praze na mě čekal kamarád z Budapeště, který byl v Praze na vánoční prohlídce. Ukázal jsem mu dobré místo na jídlo a zašli jsme si i do Výtopny na Václaváku. Naše spoje odjížděly 12 minut po sobě o půlnoci a tak jsem strávil začátek noci ve vlaku ve vykoupeném expressu Ostrava v coupé, kde se nedalo hnout. Nějak jsem to přečkal do Ostravy. Co chci říct, že už takové pokusy dělat moc nebudu a zřejně ani nebudu muset neboť od března létá nová nízkonákladová linka Turku - Krakow.

Takže máme Vánoce, zdravím z Ostravy. Můj návrat bude zajímavý, ale o tom v dalším příspěvku.