Esej psychologie na téma učební styly

Tento text vznikl jako semestrální shrnutí předmětu Psychologie z běhu předmětů sociálních věd, které v druhém ročníku studia na VŠB absolvuje každý student. Účelem je přiblížit i netechnické a „měkké“ znalosti v jinak technicky orientovaném studijním plánu. Následující myšlenky nevyjadřují nikterak převratné nápady, je mi však líto nechat je pouze v šuplíku.

Učební styly

Každému z nás vyhovuje jiný způsob, jak se něco naučit. Nejprve bych se rád vyjádřil, co vlastně pojem učit se vymezuje. Každému jistě naskočí asociace se školou a vysedáváním v lavici. Dovolím si nejprve nesouhlasit s tímto pochopením. Učíme se přece stále, všemu! Naše poznávání přece probíhá stále a nejen ve vymezeném čase. Každé ráno objevuji a obměňuji způsoby, jak si uvařit svůj ranní šálek čaje. Každý den si zapamatuji nový spoj v jízdním řádu. A to vše dříve než dojdu do školy. Permanentní poznávání je neoddělitelnou součástí života člověka ve společnosti. Hlavou se mi honí pár vzpomínek na lidi, kterým se toto již podařilo oddělit, ale nerad bych se ubíral nesprávným směrem…

Problematiku stylu učení si tak automaticky stáhnu také na sebe, jelikož člověk člověku je si nejlepším příkladem. Často se setkávám s problémem, kdy je po mne vyžadován „učební styl“ jiný, než mi tak úplně vyhovuje. Plně souhlasím s metodou, kdy je nejlepší na probíranou látku přijít sám, ovšem chybí mi zažití nových vědomostí, praxe a komplexní použití. Nemohu se zbavit pocitu, že mnohdy převládá kvantita nad kvalitou. A nebudu skrývat, že se jedná především o školní záležitost.  Zvládnout 10 programovacích jazyků způsobem průletu z rychlíku? Nadrilovat se elektrotechnické technologie? Zvládnout elektrická měření a jejich neoddělitelné zpracovávání protokolů? Rozhodně nechci být monotematicky zaměřen, rozhodně nechci shazovat důležitost, nicméně je vše nezbytné? Proč neubrat jednu až dvě kapitoly za semestr a nevěnovat se podrobněji některé z náročnějších oblastí tak, aby se dostalo (všem) pocitu, že vlastně nejde o nic složitého? Nemám zájem nijak studentům (ani sobě) zlehčovat již tak místy nenáročné studium, zejména při srovnání se zahraničím, ale ne vždy se mi podaří zachytit tu podstatnou myšlenku hned na začátku. V opačném - extrémním - případě je snadné zapomenout příliš lehce nabyté znalosti. V každém případě chci vyjádřit, že by mi a mému stylu lépe sedělo zabývat se problémy o něco méně povrchně.

Tato práce (a rovněž jedna z hodin psychologie) mě taktéž přinutila se zamyslet nad způsobem jakým se učím já. Uvažoval jsem nad metodikou školní a svou vlastní, pokud jde zejména o témata mimoškolní. Ve škole je typicky předkládáno k naučení několik základních pojmů s nějakou základní definicí. Později se zcela logicky navazují na tyto stavební kameny další prvky. Pokud si dobře uvědomuji, tak většinou tyto naprosté základy vědomě ignoruji, protože je považuji a) za příliš elementární b) nedokážu rozlišit jejich význam bez dalšího kontextu c) myslím si, že je nebudu potřebovat d) nedávám pozor, protože to jsou přece základy. Dovolím si ihned spustit kritiku sám na sebe, protože takový přístup mně z čistě racionálního pohledu jen okrádá o čas. V momentě, kdy jsem dospěl k tomuto závěru, jsem si uvědomil, že pokud se učím něco mimo školu - u mne typicky nová technologie, nový postup v IT, ale vlastně úplně ve všem - pak postupuji většinou tak, že si najdu nějaký hodnověrný zdroj informací a začnu jej „konzumovat“. V momentě kdy narazím na termín, který neznám, pak jej vyhledám ve druhém okně prohlížeče. Když najdu odpověď, vracím se zpět k textu. (Ó kolik času by mi ušetřilo, kdyby rozšířená realita zobrazovala u všech pojmů vysvětlivky a výklady podobně, jako to dělá elektronická čtečka Kindle s anglickými výrazy.) Když porovnám oba zmíněné postupy, narážím na zjevný rozdíl mezi „přípravou před řešením problému“ a „řešení za běhu problému“. Omlouvám se za podivné pojmenovávání - je to profesionální deformace. Mé logické uvažování mi nedovolí říct ani o jednom způsobu, že je špatný, nicméně jak se ukazuje v reálném provozu, při učení u mne převládá právě druhá zmíněná metoda.

Asi neobjevím Ameriku, když vyjádřím myšlenku, že k různým druhům činností - učení - vyžadujeme jiné okolnosti. Někomu vyhovuje hudba, někomu hluk zásadně vadí a takových kombinací jsou spousty. Pokud jde o mne, snažím se neúspěšně odbourat svůj stereotyp, že k řešení úkolů potřebuji klid a čistý stůl. Poslední dobou bývám zahlcený záležitostmi, které musím udělat. Ať už skutečně potřebných či prokrastinujících, jenže v takovém stavu se mi velmi obtížně hledá onen „prázdný stůl“. Cestu, kterou jsem zvolil ke zdolání svého stereotypu, jsem zvolil na základě několika time-manegementových technik, kdy si úkoly někam vypíšu, určím jejich prioritu a postupně je odškrtávám. Tento způsob se nazývá "mít vše hotovo" a je posledním hitem na poli efektivní práce. Nerad bych si zde jen stěžoval, nicméně ani takový postup nezaručí dobré výsledky instantně, protože, jak už jsem zmínil, úkolů je vždy více než volného času a tak vypsání všech činností, kterým bych se měl věnovat obvykle vede k ještě větší sklíčenosti nad tím neuvěřitelně dlouhým seznamem. Ale na vše existuje lék a tím je založení druhého seznamu s termíny odevzdávání jednotlivých prací. Priority se náhle vyjasní a to zásadně nepatřím k lidem, kteří úkoly řeší na poslední chvíli - obvykle horkou jehlou, protože se jim nepodařilo přehrát horkou bramboru na cizí píseček. Dosvědčí mi to tento text, který vzniká sice v noci (kdy je klid a prázdný stůl), ale do „deadline“ zbývá ještě celý týden!

Obávám se, že osvojení si technik na vyšší efektivitu a zodpovědnou práci je velkým osobním úsilím a také tréninkem sebekázně. Kdy určitě nikomu nevystačí si pouze přečíst těch pár chytrých knih, se kterými vidím v poslední době mnoho lidí.  Závěr by měl tradičně patřit shrnutí informací, nicméně v tomto případě nemohu tuto úlohu splnit já a proto nechávám čtenáři volný prostor k vlastnímu úsudku…