Autem z Finska přes Švédsko do Česka

Den nultý

Odjezd z Jyväskyly byl zahájen pokusem o včasné zabalení vozidla a odjezd na čas, který se příliš nevydařil. Přesunovali jsme se do Tampere, kde jsme měli za úkol přestěhovat nějaký nábytek.

Tím se ostatně dostávám k představení celého výletu. Původně jsem dojel do Finska přes Pobaltí a naskýtala se otázka, jak to vzít jednoho dne zajímavě a jinak zpátky. Jednou z možností byla cesta přes Švédsko, která zahrnuje minimálně o trajekt více než ostatní cesty a která je také o něco delší, pokud se však pojme jako výlet je výrazně zajímavější než jen 2000 km dlouhý přejezd.

Tento příběh volně navazuje na dva roky staré vyprávění o cestě do Finska.

Den první 

Když bylo přestěhováno, zahájili jsme vlastní výlet nejprve návštěvou univerzitní kantýny a pak přejezdem do Turku - s procházkou po čtvrti Naantali a Mumínkovský ostrov, kde jsme nemuseli platit vstupné, jelikož sezóna ještě nezačala. K večeru jsme „vykradli“ McDonalds a nalodili se na trajekt do Stockholmu. Začali jsme hrát hru, kdy uvidíme další české auto a narazili jsme na něj až o dva dny později na jihu Švédska.

Den druhý

Časové zóny jsou nepříjemné. Když letíte letadlem, tak si po přistání zapnete telefon a místní čas se sám nastaví – žádná věda. Tento způsob ale nefunguje na lodi, když si musíte natáhnout budíka, včas vstát a vyjet autem z fronty vozidel. Nikdy totiž nevíte, jestli se telefon do nové zóny přehodí a co se stane s nastavenou hodinou. Překvapivě to telefon zvládl, ale televizní služba buzení v kajutě vyvolala alarm o hodinu dříve. Výjezd z lodi probíhal naprosto automaticky, a tak nechápu jak se jim (nám) podařilo nás zařadit do fronty na opětovné nalodění. Po zbytečném čekání jsem tedy projel hromadou jednosměrek opačně a vydal se do probouzejících se nedělních ulic Stockholmu.

První neplánovaná zastávka vedla do Skansenu, tedy originálu všech našich skanzenů. Z prvního parkoviště nás však vyhodil bezzubý metař chodníků, že se tam dnes nesmí parkovat kvůli sezónnímu úklidu (perfektní angličtinou). Ranní snídaně proběhla piknikovým stylem až kousek dále.

Dále jsme se vypravili do Mariefredu, kde je velmi pěkný hrad, jehož prohlídkový okruh vede přes 65 místností a je vidět, že stavitelé s průchodem návštěvníků počítali. Hned přes příkop od hradu je úzkorozchodná železnice (600 mm), kde skupinka nadšenců připravovala parní lokomotivu na sezónu.

Cesta pokračovala do Malkopingu nádhernou klikatou cestou. V tomto městečku je totiž tramvajové muzeum i když tam žádné tramvaje nikdy nejezdily, ale opět skupinka nadšenců se rozhodla upravit místní dráhu pro tramvaje. Ty se tam dostaly při švédském přechodu na pravostranný provoz namísto likvidace. Naneštěstí otevírali až v dalším týdnu, a tak opět probíhala horlivá přípravná činnost. Na oběd jsme si dali na místním náměstí thajské jídlo z foodtrucku (teda spíš unimobuňky, ale to nezní tak stylově).

Další zastávka byla v Norrkopingu, „shodou okolností“ také jedno z měst s tramvajovým provozem na dvou linkách. Auto jsme nechali na konečné a vydali se do města tramvají. Doběhli jsme odjíždějící tramvaj a na palubě začali zjišťovat, jak si koupit lístek. Ve vozidle byl jenom terminál na místní karty, na zastávkách žádné automaty, informace na internetu, že nákup je možný v trafikách, které jsme kolem neviděli. Jízdenku se tedy podařilo získat přes mobilní aplikaci, která byla švédsky a která nabízela primárně nějaké regionální lístky. Svezli jsme se tedy přes centrum a vrátili se zpátky pěšky, přičemž se nám podařilo mimoděk projít velmi hezkým průmyslovým centrem s „vodopádem“. Osvěžení jsme hledali v kiosku, kde se mi podařilo náhodou vybrat místní limonádu Trocadero, kterou jsme pak po zbytek výletu vyhlíželi v obchodech.

Protože čas ten den pokročil, rezervovali jsme si ubytování a vydali se k němu po nudné dálnici E4. Po cestě se naskýtala odbočka do městečka Vadstena, kde je hrad ve francouzském stylu a úzkorozchodná trať, která ovšem působí opuštěně. Při západu slunce jsme dojeli do kempu v Jonkopingu, ve kterém jsme měli rezervovaný elegantní bungalov.

Postřeh: je vidět rozdíl v krajině mezi středním Finskem a jižním Švédskem a to hodně. Složení stromů je jiné a toho času bylo vše o mnoho víc zelenější. Navíc se zde nevyskytovaly žádné ledovcové balvany, a i kopce vypadaly tak nějak více středoevropsky.

Den třetí

Probuzení v bungalovu bylo příjemné, leč poněkud zatažené, naštěstí se to při snídani vybralo, aby se počasí v zápětí změnilo na krátkou průtrž mračen. Tak vypadalo ve skutečnosti nejen ráno, ale celý den (a i zbytek výletu), jen se do výčtu přidaly také kroupy.

Hned co jsme se vyhrabali z postele a podívali na nejnovější epizodu Hry o trůny bylo potřeba si v centru Jönkopingu najít oběd. Překvapivě jsme jej nenašli na univerzitě v jejíž knihovně mě příjemně překvapil starý portálový jeřáb. Oběd se nám podařilo ulovit "až" na výpadovce z města v IKEA, čímž si mohu odškrtnout ze seznamu "musím udělat" - navštívit IKEU ve Švédsku. Parkování v Jonkopingu bylo poměrně náročné, neboť všechna místa byla na parkovací automat, nicméně jenom s platební kartou se to dalo zařídit. Zdůrazňuji, že v průběhu výletu jsem ve Švédsku nepotřeboval hotovost nějaké jejich lokální měny – všechno kartou (stejně jako ve Finsku).

Původně jsme chtěli z Jonkopingu pokračovat do Gotenburgu, nicméně nějak nám to nesedělo do plánu noclehů a navíc mě ježdění autem po dálnicích mezi velkými městy a hledání parkování nebaví. Gotenburg je dostatečně velký na samostatný výlet někdy jindy. Namísto toho jsme zamířili do Halmstadu. Ještě předtím jsme zastavili ve velkém westernovém městečku v High Chapral, který byl stejně jako většina ostatních atrakcí ještě zavřený a na turistickou sezónu zatím vyčkával.

Halmstad nás nenadchnul, má sice hezký zámeček a nábřeží, ale to bylo tak nějak všechno. V místním supermarketu nás překvapil regál pro migranty, kde se daly koupit nejdůležitější polské speciality. Taktéž měli slovinské potraviny, nikoliv však české.

Odtud jsme se přesunuli do Ängelholmu, kde se nachází pomník návštěvy mimozemšťanů v roce 1946, který Iiris našla v seznamu švédských kuriozit. Prostě uměle vytvořená atrakce v lesoparku za městem, perfektní cíl procházky. Přesně takové zbytečné výletní cíle chybí ve Finsku. V Ängelholmu je i muzeum železnice a zahradní dráha, kam jsme však dorazili až po zavírací hodině.

Poslední zastávka třetího dne byl Helsingborg, který se stal překvapením dne / výletu. Začněme od překladu jména: Helsinský hrad, což se snadno zamění s Helsingfors - Helsinská pevnost (známá též jako Helsinki). Z wikipedie doplňuji, že Helsing je populární přijmení, které referuje na administrativní oblast Hälsingland. Město nás uchvátilo svým pojetím, majestátní věží tyčící se v parku nad městem a k ní vedoucí schodiště. Centru města pak působilo luxusně. Jinak ze zdejšího přístavu vyplouvají do Dánska trajekty, které mohou být alternativou k použití Oresunského mostu za cenu o něco málo nižší.

Jazykové okénko: Ve Švédsku mluví snad všichni také anglicky, nejvíce překvapí ta samozřejmost, s jakou přepnou jazyk bez přemýšlení a vykoktávání se. To je taktéž z jedna ze schopností Švédů, která rozčiluje Finy (protože ty změna jazyka kolikrát taky zaskočí) navíc se Finové Švédsky povinně učí a pak na ně stejně mluví anglicky, protože je domorodci poznají podle přízvuku.

Dopravní okénko: Ve Švédsku vyvinuli nějaké úžasné automatické rychlostní radary, které umí detekovat prudkou změnu rychlosti až 150 m od místa měření a které instalují docela často na různá místa. Nejdřív jsem si říkal, proč jsou tak "blbí" a místo měření označí značkou a vyžadovanou rychlostí cca 200 metrů před místem měření, ale po zamyšlení mi to přišlo vlastně fér. Jsou dopravní situace jako křižovatky, které vyžadují nižší rychlost, takže má smysl na nich měřit. Pokud i přes všechnu snahu rychlost nepřizpůsobíte, dostanete pokutu v opačném případě projedete bezpečně nějakým problematickým úsekem. Přijde mi to mnohem logičtější než česká policie číhající nečekaně za rohem u nějaké značky upravující rychlost.

Den čtvrtý

Přespání jsme měli zajištěno přes AirBnB ve staré nádražní budově na švédském venkově. V našem plánu byla pro další den zastávka v Malmö, zanechání zde vozidla a pokračování do Kodaně přes most vlakem na zpáteční 24 jízdenku (protože přejezd autem je nákladný a parkování ve městech horor). Internet je plný příběhů z Malmö o vykradených autech i v placených garážích. Vzhledem k viditelnému nákladu (jehož přikrytím se situace nezlepší) jsem rozhodl situaci elegantně zvládnout parkováním na placeném státní v nedalekém Lundu a odkud je jízdenka také platná. Pocitově mi přijde, že i parkování v Malmö už není takový problém jako byl pár let zpátky.

V Lundu jsme se prošli po městě, viděli katedrálu, která je hlavní turistický cíl i když je to stejný kostel jako všechny ostatní velké chrámy. Viděli jsme stavbu tramvaje a po chvíli jsme naskočili na vlak do Kodaně přes slavný Oresundský most.

Největším překvapením dánského hlavní města byly ceny. Jakože Helsinky jsou proti tomu levná destinace. Hodnoty na cenovkách by byly příjemné v českých korunách no naneštěstí byly v korunách dánských (tedy 3,5x více). Ubytovali jsme se v nejlevnějším hostelu a šli na Free walking tour po městě. Shodou okolností byl ve městě na pracovním pohovoru a dovolené také náš kamarád z Budapeště, kterého jsme měli podle plánu minout, ale díky dynamickým změnám v programu jsme se ocitli ve stejném městě po několik hodin společně. Zašli jsme si tedy na pivo do „alternativní“ čtvrti Christiania a nadýchali se tam čerstvého vzduchu. Dalšího rána jsme dotáhli zbytek „musítevidět“ památek a dvě minuty před vypršením 24 hodinového lístku a minutu před jeho kontrolou revizorem vystoupili zase zpátky ve švédském Lundu.

Den pátý

Autem jsme tedy dorazili (zpět) do Malmö, které mám nyní uloženo jako nejnepřátelštější město pro tlumiče automobilu, protože mají každých „5“ metrů zpomalovací práh. Pokud čtete Aeronet a další ruskou propagandu, musíte mít pocit, že Malmö je apokalyptické město. Zavítali jsme tedy do nejslavnější imigrantské no-go zóny na Rasmusgatan. My zvyklí na cyklistické přejezdy po Ostravě-Přívoze jsme shledali čtvrť jako nadmíru přátelskou, bezpečnou a hezky vypadající. Zbytek města byl rovněž v pořádku. Pro prohlídku města jsme zaparkovali v drahých garážích pod univerzitou, kde jsme krátce diskutovali o nutné délce parkování, až do doby, než nám odjíždějící šofér věnoval svůj lístek platný do konce dne.

V Malme jezdí tříčlánkové BRT autobusy, plně elektrické elektrobusy a pak normální diesely. Zejména ty dlouhé skorotramvaje vypadají impozantně. Taktéž zde mají hrad / pevnost a technické muzeum v rekonstrukci. Na náměstí jsme si pak dali zmrzlinu, zakoupili lístek na noční trajekt do Německa a zašli se osprchovat do fitcentra, jehož sítě jsme zákazníky ve Finsku.

Do opuštění Švédka zbývalo pár hodin, zašli jsme si tedy do IKEA na večeři a já zakoupil v hobbymarketu kyblíky slavné švédské červené barvy na dřevo, která se z mi neznámého důvodu prodává v Česku za nepřijatelné ceny. Noc jsme strávili na trajektu z Trelleborgu do německého Rostocku. Na rozdíl od luxusního a vlastně levnějšího trajektu z Finska do Švédska byl tento trajekt starý, osobáky zamíchané natěsno s náklaďáky, mezi kterými se bylo potřeba protáhnout při vstupu na palubu. Kajuta by nás stála více než jízdenka, takže jsme si podle plánu roztáhli spacáky pod schody a bez problému spali 6 hodin (odpozorováno na trajektech do Estonska).

Den šestý

V Německu nás čekala 3 hodinová cesta po autobahnu do Berlína, což byla „zábava“ s nevyváženými koly, které vibrovaly jako o závod. Do německého hlavního města jsme dorazili na 74. výročí konce 2. světové války. Poobědvali jsme s mým bratrancem Martinem, která zde žije. Dále nakoupili v Primarku a opět se potkali s kamarádem z Budapeště, protože jsme si zapomněli v Kodani udělat společnou fotku.

Ježdění autem po Berlíně je za trest. Poprvé po 1400 km to bylo přískokama vpřed v koloně. Taktéž jsem podruhé zúročil ekoteroristickou nálepku na čelním skle nezbytnou pro vjezd do centra. Iiris byla rozčilená z faktu, že co je to za zemi, která vybírá peníze na každých toaletách. Na dálnici jsme se dostali do kolony, ale v podstatě se to obratem rozjelo. Večeři jsme si dali ve městě Cottbus s procházkou a zlatým hřebem byl 100 km úsek hitlerovy dálnice na polské straně, kde se v maximální 60 km/h rychlosti otestovaly na kaňonech betonových panelů podvozkové komponenty vozidla. Do Vratislavi jsme dojeli před půlnocí a na náměstí si dali svačinku. Tentokrát spadla odpovědnost za komunikaci s domorodci na mě.

Do Česka jsme dojeli už vcelku unavení po mi známé polské dálnici A4, kde byla v noci příjemná úroveň provozu a slavnostně vjeli do Ostravy po 860 km denní porci kilometrů a po 2200 km celkového výletu. Děkuji Městské policii Ostrava, že mi nedali pokutu za noční parkování.

Poznatky z cesty

Kdybych ještě něco podobného plánoval, tak ať nezapomenu: Po 6 dnech cestování bylo potřeba dát si alespoň den pauzu a srovnat si plány přípravy, uklidit své věci, vyprat, přebrat fotky a vydat příběhy. Více méně to odpovídá i zkušenosti z mého předchozímu výletu.

Parkování ve městě je problém téměř vždy. Zajímavý hack je parkování u hřbitova, který nebývá tak daleko od centra a jsou zde alespoň časově omezená stání, pokud neomezená. Nemá moc cenu dělat roadtrip po velkých městech (čím větší tím horší), kam se dá dojet hromadnou dopravou. Pro výlety autem je mnohem lepší si naplánovat spoustu malý zastávek v místech obtížně dostupných, což obvykle vyžaduje enormní čas na přípravu, ale výsledek stojí za to.

Nějaká hrubá statistika, když už jsem si s ní dal práci. Náklady na palivo byly pro nás 24 % z celkové ceny. Nejdražší z ostatních položek bylo stravování 18 % a trajekty 18 %, dále ubytování s 15 %, parkování a MHD spotřebovalo 13 %, vstupné / zábava za 12 %. 100 % tvořilo 750 EUR. Původně jsem chtěl šetřit na ubytování stanováním, ale ranní brzké květnové teploty okolo 7°C měly jiný názor...

V průběhu výletu jsme také prováděli velmi zajímavé pozvolné snižování našich standardů: první noc vlastní cesty byla na luxusní výletní lodi, druhá v pěkném bungalovu, třetí na železniční stanici, čtvrtá v našlapaném hostelu, pátá na zemi na trajektu a šestá v podstatě žádná, neboť jsme do cíle dojeli až nad ránem. Z důvodu vývoje situace jsme se chtěli další noci vyhnout. Obecně to byl hezký výlet namísto účelového přesunu a pokud se něco nestane, už se chystá další cesta podobného charakteru, ale o tom zase někdy příště...