Malý výlet malým autem kolem komína

Velké plány na Velký výlet po Evropě jsme začali vymýšlet už během mého prvního pobytu ve Finsku. Cílem je objet pár kamarádů z Erasmu v jejich bydlištích. A tak, na konci července, méně než měsíc do mého odjezdu zpět do Finska, usedáme s kamarádkami do nevyzkoušeného auta, směrem vzhůru do nekonečna a ještě dále. K podrobnostem ohledně plánování se jistě dostaneme v průběhu výletu.

Sobota 22.7.

V pátek konečně přišly všechny balíčky z eBaye, a tak provádím testovací jízdu, abych všechny ty bazmeky od nabíječek, kabelů a držáků připevnil pod palubku a připojil na předem připravené pozice. Shodou okolností zjišťuju, že kazeta s jackem pro připojení mobilu je značně nespolehlivá…

Neděle 23.7.

…a tak neděli zahajuji nejen nákupem plné nádrže benzínu, ale také návštěvou ElectroWordu a zakoupením FM transmitteru, protože Igi a Iitu připravily playlist k poslechu. Moje zvyklost v přecvakávání rádií se totiž mnoha pasažérům se specifičtějším hudebním vkusem nezamlouvá.

Ostrava, nasedáme do auta téměř podle časového plánu a vyrážíme na dobře známou dálnici směrem na Katowice. Na 100. kilometru nedaleko Gliwic odstavuji na parkovišti s původním plánem vystřídat se v řízení, nicméně zběžným přeletem palubky zjišťuji, že svítí kontrolka „došlo k poruše systému řízení motoru“ a jednoduchým poslechem odhaluji, že auto jede na 3 válce. V mnoha moderních vozech by to byla známka plné funkčnosti, nicméně já mám 4 válec.

Než vyřídím telefon o možné závadě svíčky nebo její cívky a druhý telefon o tom, jestli je druhé auto provozní, motor dostane rozum a jede zase jak má. Drama se odkládá a jedeme dále… Tady se hodí dodat, že se Murphy asi zalekl toho, že jsem si zaplatil celoevropskou roční asistenci motoristům od ÚAMKu. Doufám, že Murphy nezjistí, že jim ještě nedorazila platba a nemám tak s sebou potřebnou kartičku…

Zastavili jsme se na oběd v IKEA ve Wroclawi a jelikož je to druhá zastávka v tomto řetězci na jídle, došlo k opětovnému otestování jazykových schopností personálu. Výsledek? Ani v Česku i v Polsku se v IKEA nedomluvíte švédsky, skandál. Nicméně šopování nebylo cílem, a tak jsme se přesunuli k prohlídce města. Holky nejvíce zaujaly trpaslíci a já jsem si vyfotil tramvaje. Z dopravních zajímavostí: Itu poprvé parkovala auto, protože její zajíždění do garáže doma se dá stěží nazvat opravdovým parkováním. Takže pauza na kafe a pokračujeme za našim kamarádem z Vaasy – Oskarem.

Sompolno: Dorazili jsme kolem 23. hodiny po divoké cestě polskými okreskami. Uvítala nás celá Oskarova rodina. Nastal obvyklý problém komunikace, neboť rodiče obvykle nemluví anglicky, nicméně já už se chvíli věnuji transformaci češtiny do polštiny, a tak jsem bardzo rozumiał.

Pondělí 24.7.

Oskar se zjevně rozhodl přebít můj dosavadní program v Česku pro fiFinky, a kromě prohlídky města zařídil audienci u burmistrza gminy, kde jsme kromě přátelského povídání byli vyfoceni do místního plátku a obdrželi propagační předměty. 

Poté jsme pokračovali do katedrály v Líchni, 3. největší kostel v Evropě, který je vlastně velmi mladý, působí však velkolepě. Zde jsme strávili nějaký čas i vystoupáním na rozhlednu a pohledem na placaté Welkowojwodstwo Polska. Co stojí za nějaký ten čas je prohlídka tamější křížové cesty, která je ehm, netradiční… No nic, skočili jsme do auta, rozloučili se se Sompolnem a po dálnici jsme se přesunuli dále...

Poznaň: Při vjezdu do města jsem okamžitě uviděl objekt zájmu, tramvaj RT6, nicméně před bližším průzkumem se ukázalo, že plánování nebylo dokonalé – ubytování jsme měli přes AirB’n’B v největším centru, jen nebylo kam dát auto…

Bezprostředně po vybalení jsme navštívili centrální náměstí a pro celkové tělesné vyčerpání také Ministerstwo Browaru, kde se k nám připojil Oskarův kamarád a společně jsme hráli Jengu tak dlouho, než začal brutální liják, za kterého jsme se přesunuli zpět na ubytování.

Úterý 25.7.

Opět prší, no nic, jdeme přes několik zastřešených pamětihodností s Oskarem na jeho univerzitu, poté do botanické zahrady a na oběd. Pokus o prohlídku pivovaru Lech nevyšel, protože jsme si neudělali rezervaci, a tak nás, po zdolání místa dalekého rozhledu, Oskar opustil a jel domů. Nakoupili jsme si zásoby a trochu zajistili rezervaci ubytování na další noc… S Oskarem se uvidíme za měsíc, protože i on se rozhodl prodloužit své studium ve Finsku.

Středa: 26.7.

Tento den byl určen k přesunu do Berlína, nicméně usoudil jsem, že kamarádů nebylo dost, a tak se mi podařilo dohodnout si schůzku s Angelou, kamarádkou z Vaasy, která také bydlí v Poznani a se kterou jsme šli na kávu. Angela si, na rozdíl od Oskara, dělala nahlas legraci z mého akcentu při pokusu mluvit polsky, nicméně to mi nezabránilo ve snaze používat jazyk sousedů (Poznaň nejsou Katowice, kde to funguje hybridně). Po příjemném povídání jsme naskočili do auta a pokračovali po dálnici směrem na Berlín.

Cesta příjemně ubíhala až na hranice mezi Polskem a Německem, kde si nás vyhlédla Straż Graniczna a s majáky pronásledovala téměř k hraniční čáře, kde si od nás, podezřelých osob, vyžádala doklady od vozidla a občanky. Jedna zajímavost: Finové mají fajnou vychytávku, neboť používají sloučenou občanku a řidičák. Přední strana je občanka, zadní řidičák, když se podíváte na své české doklady zjistíte, že je to vlastně velice logické, nicméně má to jednu nevýhodu a to, že na straně občanky je napsáno „řidičák“, takže Polákům se to jako doklad moc nelíbilo, no naštěstí holky měly (musí mít) pasy.

Do Berlína jsme dorazili bez dalších problémů a zvládli jsme i ubytování. Ukázalo se opět, že najít rozumné parkování na pár dnů v zóně zákazů a povolenek není až tak snadné, ale mi se to podařilo. Řídit v hlavním městě je docela fajn adrenalin a při porovnání s řízením ve Finsku horor, moc mi nepomohla navigace od Mapy.cz, jelikož byla v beta verzi a nějak nestíhala zobrazovat odbočky, ale já jsem si poradil…

Následovalo setkání s kamarádkou od Itu, se kterou se zná z Anglie, další převyprávění našeho příběhu a takové všeobecné klábosení. Na jeden den toho bylo dost, ale pokus o spánek přerušil požární poplach v hostelu, naštěstí byl planý, ale proč si nevyjít ven na čerstvý vzduch…

Čtvrtek 27.7.

Čas na památky a čas na používání S/U-Bahnu, etalonu v městské hromadné dopravě! Hned první linka, kterou jsme zvolili, byla v autobusové výluce, ale i tak jsme to zvládli a prošli se po pamětihodnostech. V poledne jsme zruinovali restauraci „vše co můžete sníst za 9,90€“ a už byl čas na setkání s mým bratrancem Martinem, žijícím a pracujícím v Berlíně, který se již stal dokonale domorodcem. Na sraz bychom dokonce přišli včas, nebýt odbočky do Primarku, ale to je moje chyba, měl jsem zvolit cestu větším obloukem…

Martin nám pověděl spoustu zajímavostí a detailů, jako správný průvodce ukázal místo, kde si koupit drogy, poseděli jsme v parku, vypili pivo a zašli do tradiční berlínské pákistánské restaurace. Zde můj padl památný výrok, kdy jsem komentoval jednu z přinesených omáček: Ta zelená totiž nepálila jako ty ostatní, a proto jsem prohlásil, že zelená barva je symbolem bezpečnosti. Načež Itu dodala, že to neplatí vždy a příkladem, nechť je mé zelené auto. Nakonec nám bratranec pověděl, že výlukové autobusy jezdí častěji než často a díky nim se dostali na ubytování.

Pátek 28.7.

Další den jsme zahájili bez povědomí o programu, plán byl otevřený takovým způsobem, že jsme neměli ani ubytování, a tak jsme sedli do auta a že prý to vyřešíme cestou, což je obecně špatný nápad. Po německých dálnicích jsme upalovali k městu Drážďany, kde jsem předtím nikdy nebyl, abychom si prohlédli historické centrum města. Obecně je pro mě orientace v německy mluvících zemích obtížná, protože tento jazyk neovládám. Oběd jsem vyřešil velice elegantním zastavením v nějaké staré benzínové stanici, která byla přetvořena na bio prodejnu s občerstvením.

Při zastávce jsme se tedy definitivně rozhodli, že další noc strávíme v Karlových Varech, kam to z Drážďan není daleko a kam jsme hezkými cestičkami přes Jáchymov dorazili. Ještě předtím jsem jako dopravák ocenil zastávku u úzkokolejky Fichtelbergbahn a prohlídku odstavených vagónů.

Sobota 29.7.

Prohlídku Karlových Varů jsme nemohli zahájit jinak než stereotypně s Becherovkou a lázeňskými oplatky. Prohlédli jsme si kolonádu a stezky v blízkém okolí, protože větší stereotyp mě už nenapadl. Holky obdivovaly keramické nádobí na pití z vřídel, ale chytře jsem je přesvědčil, aby si žádné nekupovaly, že jim dovezu ty lapače prachu, které mám doma. Jako tradičně v českých zemích jsme se potýkali s problémem stravování, neboť vegetariáni jsou u nás odkázáni pouze na smažený sýr (se šunkou) a bývá obtížné najíst se v neturistických restauracích, ještě navíc když chcete menu v angličtině.

Když už jsme byli Varů plní, zakoupil jsem podruhé v životě českou dálniční nálepku a vyrazili na Prahu a dále na Brno, neboť to byla naše další destinace. No víckrát takovou chybu dělat nechci. Cesta byla tradičně zasekaná, plná rekonstrukcí a asi 4x jsme vjeli do kolony. V autě bez klimatizace začalo být příšerně, navíc Finové pořád vzpomínají, jak si můžou kdekoliv po cestě doma zastavit a vykoupat se v jezeře. No tak jsem usedl k Mapám.cz a našel koupaliště, kam jsme z dálnice za chvilinku dojeli. Seveřani se prostě neumí zabavit jako normální lidé (a jít do hospody), pořád ta jejich sauna (v autě) a plavání v jezeře.

Dálnice se k večeru uklidnila a cesta na Brno šla hladce. V průběhu jízdy se mi záhadně podařilo domluvit setkání s Tomášem z ČsoL v Moravském muzeu. Začal jsem, že nebudu pít a dlouho se toho držel, než z něho vypadla možnost přespat v Legiovlaku, což by byl vrchol sokolských zážitků. Tím by se také mohla rychlá prohlídka Brna o něco prodloužit.

Neděle 30.7.

V místní vinárně zakupujeme víno ze sudu do PET lahve a přesunujeme se s kytarou na Špilberk, kde se zpívá a v přátelské náladě se do kroužku zapojuje další skupinka, která k obíhajícímu vínu přidá flašku s vodkou, na kterou jsme si dávali všichni pozor, kromě legionáře Tomáše, což jsme zjistili v momentě, kdy upadl do roští ze srázu a odkud ho bylo problém dostat. Jako komplikace se také ukázalo, že jedině on ví, na kterém zapadlém nádražíčku stojí Legiovlak, respektive to nebyl schopný nikomu sdělit, a tak jsme za dalšího zpěvu čekali až přijde trochu k sobě. Mezitím ze mě vyprchal alkohol, což potvrdil alkotester (i když ho trochu podezřívám), naložili Tomáše a jako taxi ho doručili tam, kam si řekl. Naše nálada zůstat déle se změnila a nad ránem jsme pokračovali už do Ostravy po prázdné dálnici, kdy se mi podařilo překonat konstrukční rychlost vozidla.

Neděle byla dále odpočinková, ale už večer se holky odpojili s tím, že chtějí jet ještě do Vídně, na co už jsem neměl náladu, protože jsem byl ucestovaný. Posadil jsem je tedy do vlaku a už jen online sledoval jejich příběh. Jako dost ubíjející se ukázalo velké horko ve Vídni, které jim asi dost zkazilo zážitky, nicméně podle všeho navštívily vše podstatné. Další den nasedly na vlak do Prahy a dále na letiště, čímž byl výlet uzavřen. Těžko říci, jestli je tento příběh takto popsaný zajímavý nebo ne, jako vždy má hodnotu především pro jeho účastníky, kteří jej prožili.

Mě přinesl především zkušenost, že úplná volnost v rozhodování a plánování, kterou přináší svévolná cesta automobilem potřebuje nějaký způsob přípravy, který je trošku detailnější než jenom seznam měst. Například parkování v centrech blízko ubytování vyžaduje podrobnější vyhledávání a seznámení se s místem. Logicky se hodí přenést zodpovědnost za jednotlivé lokality na účastníky a učiniti z nich vedoucí dne. Nejhorší situace je kdy všichni chtějí něco dělat / někde zastavit a nikdo neví kde a co. Naštěstí jsem byl na tuto situaci připraven, ale vždycky je pohodlnější, pokud tuto činnost za vás udělá někdo jiný. To jenom dovětek k příběhu a případným dalším zájezdům.