Finský Erasmus a akcivní podzim

Po návratu z Rumunska jsem chvíli studoval, abych měl důvod navštívit haalarit liput neboli svěcení zelenáčů, kteří si pořídili studentský stejnokroj – montérky, které se nosí do půl pasu a na které se připevňují nášivky navštívených akcí. Proč to zmiňuji je fakt, že používám svůj overal z předchozí univerzity, který mezi mými kamarády trochu razí, jednak počtem nášivek za druhé barvou, protože jasně červený - tu tady má nějaká jazyková fakulta, zatímco technici mají vínově červený. Doufám, že bude více příležitostí je nosit, protože přišívání nášivek je úžasně zdlouhavé a lepit se podle tradic nesmí.

Během všedních dnů došlo také k několika setkáním v rámci voleb výboru pro bydlení v naší lokalitě, které mají pozitivní dopad na okolí. V rámci kampaně totiž firma, která pronajímá koleje (nepatří univerzitě) pustila nějaké peníze na uspořádání grilování s jídlem zdarma, takže účast překonala zásoby, ale mimoděk jsem se tak poznal s dalšími Čechy a Slováky a skončili jsme na posezení u Juraje, neboť po Tomovi je to další významná osobnost zdejšího společenského života, která neumí svůj Erasmus ukončit a vrátit se domů.

V čem má volba výboru úspěch je skutečnost, že se začaly zlepšovat některé drobnosti denní rutiny. Prosadili úklid a opravu tělocvičny, dovybavení společenské místnosti a zprovoznění zasedačky, která ještě nevím, kde je, protože byla rozbitá. Heh, dá to práci pojmenovat to česky, když každý říká meeting room.

V mezičase začala také má přítelkyně Iiris psát blog (kde to asi vzala?) o svém dobrodružství ve Warszavě, kde se právě nachází. Pokud neovládáte angličtinu, tak si moc nepočtete – přesto pořád lepší než to mít ve finštině. Ve studiu tohoto zajímavého jazyka moc nepokračuji, neboť jsem se zasekl na problému se zapamatováním si podstatných i přídavných jmen a také sloves, ale našel jsem jeden kvalitní článek, který tento komunikační protokol hezky vysvětluje. 

Taktéž jsem absolvoval další zkoušku, protože ten předmět jich má nějak hodně, a hlavně nikdo další žádné testy ještě nemá. V mezičase dělám domácí úkoly a vůbec všechny studijní povinnosti. Jednou z nich byla prezentace do předmětu International skills, o kterém už byla řeč, kde jsme dostali za úkol představit svou zemi (ideálně z pohledu obchodování), což by mohla být pohoda, jenže já už jsem dost alergický stavět naši zahraniční národní identitu na levném pivě a hezké Praze. Jestli se mi to povedlo můžete posoudit sami.

O víkendu jsme se vydali se zdejší skupinou na pronajatou chatu někde uprostřed lesů u jezera. “Nejsem si jistý”, jestli jsem se do sedmičlenné skupiny výletníků dostal, protože jsem kamarád nebo protože mám auto, které jsme k dosažení místa potřebovali, ale věřím v první možnost. Naše česko-německo-nizozemsko-francouzská skupina obsadila majestátný srub. (po zaplacení jsme dostali přesnou adresu, po příjezdu na místo byly klíče v zámku) 

Ještě předtím jsme museli nakoupit zásoby, takže byl Opel opět naložený po střechu, abychom se mohli nerušeně oddávat finskému druhu relaxace a téměř kompletnímu nic nedělání. A kdybyste náhodou chtěli vyrazit na výlet, tak máte smůlu, protože v okolí vůbec nic nebylo (tak jako ve většině Finska). Největší vzrušení poskytuje benzínová pumpa 10 km daleko na které jsem nemohl rozpoznat kasu, kde zaplatit za benzín, protože tam byl supermarket, fastfood a domácí potřeby nějak podivně zamíchané do sebe.

Nevynechali jsme grilování, saunu se skokem do jezera a projížďku na veslici, kdy jsem uprostřed jezera Hankavesi obsadil ze země čouhající kameny a prohlásil se na nich za císaře. Mou nezávislost na Finsku ale nechtěli uznat kamarádi na lodi, a tak se sbalili a odpluli. No naštěstí se za chvíli vrátili, jinak bych na to šutru stál dodneška. Následující den celý propršel, a tak jsme strávili nic nedělání uvnitř. Prostě typická finská zábava pro dlouhé zimní večery…

Týden předcházející samostudijnímu týdnu (neoficiálně podzimní prázdniny) byl živý. Jednak spolubydlící měl narozeniny, kdy zorganizoval nemalou sešlost ve společenské místnosti, kde bylo možné podiskutovat o všech možných tématech. Také já jsem měl konečně čas na využití soukromého času v sauně, kam jsem pozval přátele. Naneštěstí však byla pec rozbitá a s polovičním výkonem saunu neuděláte, následovalo pozvání ke mně do kuchyňky na posezení, kdy jsem se rozhodl servírovat hranolky z trouby, které se dělaly příšerně pomalu no a tragédii zakončilo pozorování polární záře, když se zatáhlo mraky. Ale snaha byla a prý to zase taková nuda nebyla… #toZaseBuduPříštěNěcoOrganizovat

S akcemi se roztrhl pytel, parta Němců se rozhodla představit typické německé jídlo, které nejsou jenom párky a připravili Maultaschen na 100 způsobů, což bylo milé a chutné. Taktéž jsme si tu zašli na bowling, pěkná profesionální dráha v hezkém klubu, akorát moje část za pronájem stála stejně, jako když si doma pronajmu celou dráhu sám, a ještě jsem tam seděl jak u Suchánků, protože točené „pivo“ stojí majlant. Jako zážitek s kamarády to stojí za to, ale asi tam nebudu chodit obden. V utkání jsem skončil druhý za Belgičanem.

Taktéž domovní výbor uspořádal autobusový nedělní výlet do ne zase tak dalekého národního parku. A ačkoliv všechny lesy ve Finsku vypadají stejně, šlo o pěknou procházku překvapivě proměnným prostředím. Početná skupina pořizovala jako o život fotky pro svůj Instagram na asi 7 km stezce přes kopečky, mezi jezery, do přístřešku, kde hořel oheň a bylo možné si udělat párky, kdybych si je nezapomněl koupit. Opět jsme pohovořili s širokým spektrem lidí různých národů a už jsme pochodovali zpátky. Nedostatek oběda jsem si vynahradil na univerzitě, protože zdejší menza má otevřeno i v neděli odpoledne, což nechápu, ale navýsost oceňuji.

Před časem odjezdu na další výlet, protože to musí už tak dost vypadat, že vůbec nic nedělám, jsem dokončoval projekt, který musím po volnu prezentovat, ale celý den strávený nad počítačem se zase tak dobře nekomentuje, proto se v dalším příspěvku zase dozvíte o zajímavém navštíveném místě. Heippa!