Finský Erasmus, který je v Rumunsku

Neobvyklou tradicí mého pobytu ve Finsku se stalo jet na výlet někam úplně jinam. Po několika nabitých týdnech jsem si potřeboval oddechnout, a proto jsem se vydal na zájezd do Maďarska a Rumunska. Akce nebyla až tak spontánní, jak vypadala, měl jsem ji naplánovanou od května, nicméně dlouho nebylo zřejmé, jestli se budu moci výletu zúčastnit.

Prohlášení: Tento ani žádný jiný z výletů popsaných na blogu nebyl financován z prostředků poskytnutých mi výhradně pro studijní účely.

O co šlo? Kroužek přátel MHD v Ostravě pořádá pravidelné podzimní poznávací zájezdy. Spíše bych měl tedy říci, že Petr F. pořádá výborně zorganizované zájezdy, protože v minulosti udělal tu chybu, že se osvědčil a nyní je hlavním vyjednavačem. Otázkou bylo, jak se dostat z Finska do autobusu z Ostravy do Szegedu. Problémem cestování domů byla časová náročnost a potřeba opustit Finsko ještě o den dříve, takže jsem prozkoumal jízdní řády letadel a našel spoj z Tampere do Budapešti, odkud už nebyl problém přesednout na vlak, dojet na jih Maďarska a počkat na příjezd skupiny.

Vyrážel jsem z kolejí v 5 hodin ráno na kole při asi 4°C. Měsíc v předstihu jsem si koupil lístky na dálkový autobus z Jyväskyly do Tampere, který stál ve výsledku stejně jako dojezd s MHD na letiště. Tamperské letiště má dva terminály, jeden nový a hezký a pak ten ze kterého léta nízkonákladový Ryanair, což obnáší nezbytnou procházku za roh přes parkoviště. Letadla Ryanair nemám rád, používají Boeingy s příšerně zbarveným interiérem, a navíc tento let mi nepřišel ani moc nízkonákladový, ale do Budapešti jsem se dostal.

Za použití MHD jsem se dostal do centra, kde jsem se vrhl na jídlo, které sice stálo desetitisíce místní měny, ale proti Finsku příjemná a dostupná změna. Za moment jsem už nasedal na vlak do Szegedu, kde jsem po procházce městem přespal v hotelu na stadionu, který byl ještě více retro než naše sokolovna. Ráno jsem se přesunul k vratům do místní trolejbusové vozovny a díky skvělému načasování přijel asi za 60 sekund autobus s kamarády z Ostravy.

Vozovna společnosti SZKT je překvapivě moderní, na dvoře sice stojí několik vraků vozidel, společně s jedním autobusem Škoda 21ab původem z Ostravy, ale haly jsou rekonstruované. Vozový park je udržovaný, což odpovídá 3. největšímu maďarskému městu, protože podobně jako v Ostravě se dopravní podnik zabývá výrobou pseudonových vozidel pro místní použití. Specialitou Szegedu jsou přestavby autobusů a trolejbusů Škoda 21ab/Tr na úplně jiné trolejbusy s podobným vzhledem z původních skeletů.

Při použití historického ZIU-9, kterým jsem svezl poprvé v životě, jsme se dostali do vozovny tramvajové, kde jsme si prohlédli místa údržby a výpravnu. Rovněž se zde vyskytují vozidla české výroby původem z Německa, protože nic neudělá našinci větší radost než vidět vlastní vozidla, která zná. Poté probíhal volný program ve městě, který zahrnoval návštěvy konečných zajímavých linek a přilehlých občerstvoven jako jedna z tradičních aktivit při výletech s touto skupinou.

Zajímavost, kterou jsem neřekl v úvodu: na výlet jsem s sebou vzal i Iiris, protože měla volno, protože se uvolnilo místo, a protože jsem ji už dlouho neviděl. Výzvou byl fakt, že se nacházela ve Warszavě, takže po prozkoumání možností leteckých spojů dojela vlakem do Ostravy a zvládla nastoupit do autobusů plného neznámých lidí. Brilantně jsme si tak vyměnili domovská města – zatímco já jsem byl v Tampere, Iiris byla v Ostravě a později oba někde na “konci světa”.

Po prohlídce Szegedu jsme nastoupili do autobusu a vydali se za hranice Schengenského prostoru: do Rumunska. Hraničním přechodem jsme projeli bez problému s potěšením směnili peníze za další měnu a už se ubytovávali v Aradu. Pěkném historickém městě, kde mají historické tramvaje, v denním provozu. 

Vozidla pocházejí z různých německých měst, kdy bez větších úprav jezdí ve městě, mnohdy i s původními plány sítí nade dveřmi. Někteří cestovatelé ze skupiny se cítili jako v živém interaktivním muzeu, což ještě umocnila návštěva Depou Tramvaie Dosoftei, kterou za 2 týdny od naší návštěvy uzavírají. V dílně jsme dostali nápad, že by to bylo skvělé místo pro hipster kavárnu, protože se zde čas zastavil před 50 lety a lidi by platili už jenom za vstup (jako DOV?).

Následovala ještě větší rarita, kterou je meziměstská tramvajová trať Arad – Ghioroc. V běžném provozu horská dráha s rychlostí cyklisty, nicméně my jsme měli objednánu zelenou šipku, historické vozidlo z této trati se stářím 104 let, a tak jsme do muzea a mini městečka dorazili velmi stylově. 

Zpátky jsme již jeli běžnou linkou se kterou jsme se svezli až do vozovny, ve které sídlí mimo jiné opět české tramvaje T4, protože a opět je tato forma vlastenectví vcelku vtipná. Závěr dne byl opět v podobě objíždění konečných, protože je třeba využít 24 hodinovou jízdenku...

Co se mi na cestování do této oblasti líbí je připomínka těch zlatých starých časů, na které u nás starší generace stále vzpomíná, jak byla skvělá. Stará neudržovaná vozidla, město plné rozbitých starých domů doplněná o nekvalitně postavené paneláky a spousta drobností na které si vzpomenete, že doma už nejsou. Ale dobře už bylo, protože vám bylo 25. Můj postřeh je v tom, nepoužívat tento druh označení časového období, protože je relativní a jistě bude někdo nesouhlasit. A sám doufám, že se vyvaruji říkat takové blbiny...

Výlet pokračoval přesunem do Timisoary, dalšího rumunského města, kde jsme navštívili nově opravenou vozovnu/muzeum ve které ten den probíhala vernisáž moderního umění ArtExpo. Na ploše by bylo těžké odlišit kdo přišel s foťákem za uměním a kdo za vozidly, kdyby styl a způsob projevu těchto dvou skupin nebyl příliš odlišný. Jedni obdivovali umělecké ztvárnění tématu lidských práv na tramvaji, druzí nechápavě koukali na zničený vlečný vůz. Iiris se výstava líbila, a tak jsme vydrželi déle, zatímco ostatní už pobíhali po městě s foťáky. Stejně jsme se všichni potkali na nádraží, které funguje jako magnet na všechny šotouše.

Co nás zaujalo, ne-li naštvalo, je systém chytrých zastávek v podobě displejů. Ty mají za úkol operativně ukazovat čas, kdy vozidlo přijede, nicméně hodnoty minut v Temešváru pocházely z množiny náhodných čísel. Po příchodu na zastávku svítilo do odjezdu 28 minut, po 2 minutách skočil čas na minut 8, poté na 3, zvětšil se na 4, snížil na 2 a pak spoj přijel. Slovy marketérů jsme 10minutovým stáním na zastávce ušetřili 20 minut svého času, ale nejsem si jistý, jestli je to ten správný způsob implementace.

V Temešváru nebo místně Timisoiře (Timisoara), podle toho, jak máte rádi ohýbání cizích slov, je taktéž pivovar s velmi stylovou restaurací, kam jsme nemohli nezavítat. Měli tu stylové tupláky, což zpříjemňovalo dobu mezi příchody obsluhy. Iiris taky konečně prakticky poznala, co znamená česká pivní kultura, neboť se nám během ne zase tak krátké chvíle podařilo diskusí s odborníky u stolu vyřešit její problém s lístky na vlak zpátky, což popisuji v jiném příspěvku.

Při cestě z hospody se jsme se ještě zvládli proběhnout na v zastávce stojící tramvaj, za což děkujeme chytrým panelům, abychom na palubě zjistili, že řidič je Slovák. Obecně Slováků potkala naše skupina více, většinou je objevil někdo jiný, protože já jsem komunikovat anglicky, ale zbytek skupiny používal češtinu, na kterou se do docela dobře navázat právě slovensky, protože rumunsky nepřekvapivě nikdo nemluvil.

Obecně jsem si ve Finsku celkem pohodlně zvyknul používat domorodé výrazy, případně i při jiných cestách po Evropě používat lokální pozdravy, nicméně na tomto výletu jsem byl dost ztracen. Začalo to maďarštinou, kde je značně náročné zapamatovat si i přípitek – egészségedre (neboť se spolubydlícím zase tolik nechlastáme) a pokračovalo to rumunštinou, ze které také nic neznám. Pořád jsem se nemohl vzdát pocitu, že je jazyk nějak podobný francouzštině a on je, respektive 38 % společné slovní zásoby.

Po noci zde jsme již nasedali do autobusu, který se vracel domů. Na maďarských hranicích jsme strávili větší půlhodinku pasovou kontrolou – přál bych podobný zážitek všem fanouškům odtržení ČR od EU, protože jsme prostě jenom čekali, až se někdo prolistuje pasy (a to je Rumunsko v EU, jen není v Schengenu). Zajímavostí pro systém detekování anomálií (kdyby tam byl) musel být jeden finský pas v kombinaci s jedním slovenským a většinou českých. No každopádně jsme se dostali přes hranice a za nepatrný moment jsem už vystupoval poblíž letiště na okraji Budapešti, když mi zbývaly 4 hodiny do odletu, zatímco zbytek výpravy pokračoval do Szentende a odtud do Ostravy.

Já jsem využil volného momentu na nákup potravin za normální peníze v přilehlém supermarketu, kde jsem si pořídil zejména slané pečivo, protože Finové prostě nemají zapečené rohlíky či pizza šneky a když už mají třeba sladké koblihy, tak stojí přes euro, což je naprosto příšerná suma. Úspěšně jsem to všechno propašoval přes bezpečnostní kontrolu a už jsem si to šlapal přes půl letiště, venkovním koridorem do plechového altánku někde na ploše, bo Ryanair a bo nízkonákladovka.

Jelikož mi zbýval nějaký čas a Muzeum Aeropark na letišti umožňuje platbu kartou, tak jsem si prošel ještě výstavku letadel, která jsou přístupná vevnitř. V interiéru je vždy nějaký hlídač, který buď sedí v koutě a dlube do mobilu nebo, když se trochu vyzná, tak vypráví příběh letadla. Já jsem narazil na nějakou mladou Maďarku, která sice věděla o letadle  jen fakta naučená z venkovní cedule, ale byla komunikativní, a tak jsme probrali cestovatelské triky a dozvěděl jsem se, že má dozor na letišti jako součást středoškolské povinné praxe na dva týdny. Nějak mi to celé připomínalo naši muzejní noc.

Po vysednutí z letadla v Tampere mě čekal teplotní šok, předchozí dny jsem strávil v tričku a večer ve svetru, tak v Finsku bylo opět tma, zima a mokro (respektive tekuté slunce). Dostal jsem se do centra, počkal na svůj dálkový spoj a o půlnoci šlapal v Jyväskyle na kole domů, abych za pár hodin jel zpátky na přednášku. Tak pro mě skončil výlet na jih. Iiris zvládla dojet do Ostravy, a dokonce se po cestě někteří dobrodruzi z naší KPMHD skupiny odvážili s ní hovořit, naneštěstí uměli anglicky tolik jako Iiris česky, ale prý to bylo docela milé.

Je vcelku zajímavé sledovat reakce okolí, když se o víkendu uděláte facebookový check-in (něco jako poslání pohlednice) na druhé straně Evropy a v pondělí jste zase ve škole jako obvykle. No naštěstí je to zatím stále možné. Jak jsem zjistil při psaní tohoto článku, měsíc říjen bude pro zvláštní v tom, že opustím dvakrát hranici Schengenského prostoru, ale o tom zase v dalším příspěvku. Teď fofrem řešit povinnosti...

P.S. pokud si chcete přečíst o výletu z pohledu Iiris, tak je to možné zde.