Finský Erasmus: Cože, to už je konec?

Obvykle jsem začínal první odstavec hodnocením počasí, nicméně tentokráte bych se rád zaměřil pouze na slunce. Klasickou vlastností života na severu je polární den či noc. I když se ve Vaase přímo neprojevuje, stejně je vliv na délku světla výrazně vyšší než v ČR a hlavně mi to nabourává vnímání dne.

Začátek rozednění je totiž v druhé polovině prosince kolem půl desáté ráno a kdykoliv předtím je normální noc, takže brzké vstávání je “prakticky nemožné”. Navíc v kombinaci se světelnými podmínkami východu slunce do poledne, následované okamžitým západem slunce, kdy je ve 3 tma, je den poměrně krátký. Informatik den nepotřebuje, ale působí to zvláštně jet v 1 hodinu na kole na oběd za pocitu, který bych měl v létě v Česku v 6 ráno, pomineme-li sníh. Většinu dnů je stejně oblačno až mlžno, jak to známe z Ostravy, jen to vzduch není tak jedovatý…

6. prosince je doma dobře známé datum, ve Finsku ale nic jako Mikuláš neexistuje, místo toho slaví svůj den nezávislosti (Itsenäisyyspäivä) z roku 1917. Stejně jako na našeho 28. října je volno a večerní ceremoniál, kdy jsou do prezidentského paláce v Helsinkách pozvány významné osobnosti a v TV je živě přenášen 2 hodinový proces podávání rukou a domorodci to se zaujetím sledují.

Ani nevím jak jsem se připletl do studentského průvodu ke dni nezávislosti, kdy tiché procesí s pochodněmi prošlo městem až k sousoší na náměstí, kde zazněly projevy a zpěv sboru. Díky zkušenostem ze sokolských stafáží mi už ani nepřijde tak zvláštní stát v první řadě podobné akce… Nicméně pomalou chůzí a stáním v -8°C se docela snadno prochladne, a tak jsme se společně s ostatními výměnnými studenty připojili k plánové akci na sledování výše zmíněného přenosu a k návštěvě sauny, jak jinak…

Ten týden byl ostatně netradiční, protože kromě volna v úterý mi hořely všechny možné termíny na projekty. Jedním z nich byla závěrečná prezentace do semináře o eHealthu, kterou však učitelka posunula bez upozornění o den dříve. Protože to byl týmový projekt mne a 3 Slováků, tak jsme samozřejmě neměli skoro nic nachystáno dopředu (jak je u nás studentským zvykem) a tak mám za sebou svou první prezentaci “z patra” v angličtině. 

Abyste zase neměli pocit, že mé celé studium bylo pořád jenom z párty do párty, tak jsem nejen po večerech usilovně programoval úkoly do předmětu, který paralelně studuji na VŠB a vůbec mi to nešlo a dělalo si to, co chtělo, ale to není zajímavé pro čtenáře tohoto příběhu. Takže rozlučková párty na univerzitě byla fajn. Skončil jsem druhý ve znalostní soutěži o Finsku, což mi bylo k ničemu, protože hodnoceno bylo pouze první místo. Nicméně šlo spíše o formální akci, takže ta “pořádná” rozlučková párty byla o den později v klubu. Rozlučková bylo proto, že někteří z výměnných studentů dokončili předměty a další týden už byli pryč. 

Po delší odmlce jsem měl možnost si také naplnit šotoušské touhy, neboť do Vaasy přijel parní vlak a projížděl po manipulační vlečce do přístavu, kde jsem před i po výměně kolejí žádný vlak nikdy neviděl. Jízdné bylo vysoké, takže jsem ani nemusel zabírat místo dětem a vrhl se na lovení snímků. 

Použil jsem klasické metody z Ostravy na focení MHD a vyrazil na kole. Teda doma jsem nikdy nenaháněl na kole vlak a už vůbec ne na sněhu a ledu, ale zase jsem tak moc na výběr neměl - místní na to šli auty. Povedlo se mi pár snímků na klasických místech a strávil tak celý den postupným focením a následným přebíráním výtvorů. Šotoušství je pro mé finské kamarády natolik exotické, že si mě dokonce vybrali jako téma pro interview jako cvičení do nějakého předmětu. Ve finštině si jej můžete přečíst rovněž na mém blogu.

Když už byla řeč o kole, nevzdal jsem se jeho používání ani v zimě a na ledu, přičemž do konce pobytu jsem spadl se symbolicky pouze 3 krát. Čímž si otevírám téma pro typičtější zimní sport, kterým je bruslení. Od začátku pobytu se těším, že si zajezdím na nějakém zmrzlém jezeře, či mnohé ledové ploše. Předpokladem proto bylo zapůjčení bruslí, což se ukázalo jako kámen úrazu, protože zde není žádná půjčovna - každý má své vlastní. Tak vám alespoň popíšu, jak probíhá výroba ledové plochy na kterou jsem koukal z okna svého pokoje. 

Základem bylo škvárové hřiště, které vždy po napadnutí sněhu ujezdil traktor. Několikrát jim to roztálo, ale když už se zdála situace stabilní, tak tu silně vlnitou plochu srovnali radlicí a začali polévat vodou z vlečky. Vytváření ledu trvalo asi týden a bylo kombinované s odhrnováním nového sněhu. Určitě nejde o nic levného neboť počet moto hodin traktorů byl vysoký. Když už byl led dobrý, přibyly branky a já jsem zjistil, že lední hokej je velmi hlasitá hra, neboť nárazy puku do hokejek jsou docela slyšet takhle nad ránem. 

V mezidobích přicházely výsledky zkoušek, čímž se zdárně naplňoval můj studijní plán a přibývaly kredity. Dokonce takovým způsobem, že poslední zkoušku jsem už ani nebral příliš vážně. Také bylo potřeba se zamyslet nad odjezdovými náležitostmi a ještě několikrát navštívit “mezinárodní kancelář. Při té příležitosti jsem zjistil, že srpnový déšť, který mě zdržel na první registrační schůzku na univerzitě způsobil, že možná budu vracet malou část stipendia, čímž by se z něj stal zatím nejdražší déšť v životě. Uvidíme, jak se s tím na VŠB poperou...

A jak jsem naložil s posledním víkendem? Především bylo potřeba začít rozprodávat ten pracně a draze nabytý majetek. Nikoho nepřekvapí, že v zimě (a v momentě, kdy většina studentů odjíždí) nechtěl nikdo nic kupovat. No naštěstí se mi podařilo zamaskovat všechny vady vlastnosti jízdního kola a najít mu kupce. Nábytek, teda pokud tak lze nazývat stůl a židli, se značnou ztrátou postupně také zmizel. Taktéž se uskutečnila definitivně rozlučková párty a tak jsem byl připraven zabouchnout naposledy dveře, ponechat Ukrajince svému osudu a odjet... 

Cesta zpět probíhala podle plánu. V Helsinkách jsem tak měl 40 minut čas na přestup mezi vlaky, a tak jsem usoudil, že by bylo fajn si naposledy zajít na oběd za dotovanou cenu. S těžkými zavazadly jsem odkráčel z hlavního nádraží na univerzitu, kde jsem se řádně najedl. Nikdy jsem neměl rád to úsloví, že “svět je malý”, ale i tak jsem zde potkal spolužáka s Vaasy, což vzhledem tomu, že jsem se zde zdržel asi 20 minut vytváří statistickou pravděpodobnostní anomálii. 

Na vlak na letiště jsem poněkud běžel, nicméně vše jsem stihl (včetně přebalení kufru při odbavení, protože byl moc těžký) a po zpoždění letadla dorazil do Prahy. Zde mě už čekala Míša po návratu z Anglie a společně nás vypekly České dráhy, jak jinak, když přemístily zastávku Airport Express autobusu bez většího upozornění, takže nám ujel RegioJet. Při té příležitosti ještě Míše upadlo kolečko na kufru a tak se stala cesta domů o něco fyzicky náročnější. Opět a znovu říkám, že Hlavní nádraží v Ostravě měli zbourat namísto rekonstrukce a už jsem otevíral dveře domů. Poněkud jsem nemohl uvěřit, že jsem skutečně doma, protože ten pocit byl zvláštní…

Zbývá si uvědomit, co mi pobyt v zahraničí přinesl. Vyhodnotit, pokračovat ve vnímání rozdílů a nějak rozumně to využít. Rozhodně to stálo za to! Spousta kamarádů má podobně nadšené zkušenosti, což si můžete ověřit. Děkuji, že jste věnovali čas čtení mých příběhů, to je však už vše, i když se toho odehrálo mnohem více než se vlezlo do článků. Více někdy osobně...