Finský Erasmus: za Polárním kruhem

Mám "rád" zákon schválnosti! Ve chvíli kdy jsem zveřejnil poslední příspěvek, že jsem rád, že nesněží, tak začalo. Napadlo asi 15 centimetrů sněhu, a proto se všichni výměnní studenti vrhli na koulování a focení všeho zasněženého okolo, tuž to jsem se taky musel přidat...

Nicméně sníh neměl dlouhého trvání a po pár dnech postupně zmizel. Při té příležitosti jsem zjistil, že do mých (globálně) jediných zimních bot teče a tak se procházky v břečce staly o něco mokřejšími. Co se hodí zmínit je fakt, že Finové nesolí cesty ani chodníky, jenom odhrabují a sypou kamínky, takže ulice vypadají o mnoho lépe než ty příšerné solné roztoky a mapy, které zbudou po tání doma. 

Kromě toho, že mě docela dost pronásleduje škola, respektive všelijaké úkoly, reporty a zkoušky, tak jsem se stal součástí sauna týmu, protože relaxace je třeba. Ten se ve složení Adama, Davida a mě pravidelně schází v některé za saun, které nedílně patří k ubytování. Při té příležitosti máme v mezinárodním Česko-Slovenském prostředí prostor podiskutovat věci, které se dějí okolo. Do sauny se totiž nedá chodit o samotě, protože je to nuda a cimrmanovské živé obrazy mám už zvládnuté.

Na párty není zrovna mnoho prostoru, ale když se udělá, tak vyrazím(e) do místního "svatostánku" ve Fontáně (klub nikoliv kašna). Naposledy jsem tam zcela náhodou potkal Finku, kdy z konverzace vyplynulo, že její mamka je zrovna v Ostravě na služební cestě, tak jsem se snažil získat zpětnou vazbu na město. Body pro nás téměř žádné, rozčarování nad kvalitou služeb a prý rozbité domy ve městě. Proč to zmiňuji je fakt, že mi nikdy nedošlo, že ta obluda, co už měla dávno spadnout, stojí naproti Hotelu Imperial a tak si cizinci při ubytování v nejluxusnějším hotelu v Ostravě pamatují zříceninu v centru města. Vidíte, jak jsme "slavní"!

Mám za sebou další zkoušku a za odměnu jsem si nadělil v září zakoupený 4 denní výlet do Laponska, což je severní oblast Finska. Takže pokud jsem normálně na severu, tak jsem byl ještě více a při té příležitosti jsem se dostal za hranici Polárního kruhu. Normálně bych mohl při té příležitosti asi hodinu citovat Dobytí severního pólu, ale nikdo z Čechů či Slováků to tu nezná. 

Takže o co šlo: 650 km dlouhý 10 hodin trvající přesun z Vaasy do dědinky Luosto, kde kromě hotelu není vůbec nic. No teda je tam malá samoobsluha a sjezdovka, otázka hádat, co tam bylo dříve. Ubytování bylo překvapivě luxusní a tak jsem se řádně najedl při švédských stolech (tady se jmenují jen bufet, Švédy nemají rádi) a pak společně s ostatními účastníky zájezdu rekreoval v bazénku či sauně.

Cílem nebylo se válet v hotelu, ale prozkoumat Lapland. Navštívili jsme sobí "farmu", kde jsme se projeli na sáních tažených těmito zvířaty, a Husky safari. Ono to teda s představou o tomto plemenu nemělo mnoho společného, ale i tak byla možnost svést se na saních tažených psy. Ale když máte místo psů mě?

Cestou zpátky na ubytování jsme se ještě zastavili na dalším sauna místě, které bylo nachystáno pro rituální skok do vody otvorem v ledu. Aktivita se nazývá ice-swimming, nicméně s plaváním to nemá mnoho společného, protože déle než minutu ve vodě nikdo nevydržel.

Možná máte pocit, že tento příspěvek je přesaunový, pak alespoň vidíte, jak je tady tato činnost obvyklá. Kromě nějakého historického pozadí je to totiž jedno z mála míst, kde se dá zahřát a hovořit s lidmi. V podstatě je to paralela k českému chození do hospody. Oficiální zdůvodnění má zdravotní základ, ale ve svých vlastních pozorováních jsem dospěl k závěru, že návštěvou sauny se jenom mnozí domorodci snaží ušetřit za jinak drahý alkohol pro následnou párty.

Hodí se také poznamenat, že výlety v zimě v této části světa jsou docela omezené: Vyrazili jsme hned po rozednění v 10, poté sledovali ve 14 hodin západ slunce no a ve 3 jsme šli za tmy "na večeři".

Další den jsem zvolil (namísto pokusu o běžkování) expedici do ametystového dolu. Po vcelku úchvatném výstupu k místu samotnému, nám průvodce po přednášce o tomto kameni nechal kolovat minerály. Později jsme se vrhli přímo na jeho těžbu, respektive pokus o nalezení svého vlastního "šťastného kamene".

Proč to zmiňuji je fakt, že jsem tady objevil výborný business model. V přednášce zaznělo, že místo je unikátní také tím, že nepoužívají trhaviny ani mechanizaci a veškerá činnost se děje pouze ručně. Takže nám všem dali kladívka, abychom začali kutat svůj ametyst, který si můžeme odnést společně s podmínkou, že může být jenom jeden a že nesmí být větší než do dlaně - všechny ostatní námi nalezené kameny zůstanou důlní společnosti. 

Ha! Takže zde ručně nepracují zaměstnanci, ale turisté! Že vstupné činilo 15 € už jenom zlepšuje účetní bilanci. Mám pocit, že si takovou atrakci otevřu v Ostravě taky, akorát to bude o uhlí...

Při cestě zpátky do Vaasy jsme zastavili v Rovaniemi, kde se na schengenské hranici Polárního kruhu nachází Santova vesnička. Nevím jak vy, ale kromě toho, že Santu jako národ nemáme rádi, tak jsem si ho nikdy nespojoval s Finskem, přitom je to jejich "národní hrdina" na export. Samotná vesnička je typicky komerční, můžete si tu koupit všelijaké nesmysly či použít Santovu poštu a tím hlavním lákadlem je osobní setkání. 

Já jsem se Santy ptal, jestli tam pracuje celý rok, na což mi odpověděl, že ano, ale zejména před Vánoci je to náročné. Tak jsem pokračoval dotazem, kde na to bere energii být pořád tak pozitivně naladěný a on mi odpověděl, že od dětí. Logickou indukcí jsem dospěl k závěru, že se ten lump v podstatě živí dětskou energií a tudíž by k němu neměly být žádné další děti puštěny!  No nic, tak jsme se s ním vyfotili, vyplázli za to 40 € a s jeho přáním bohatých Vánoc odešli. Tím skončil výlet do Laplandu.

V aktuálním týdnu se toho mnoho nedělo, protože se blížil kritický pátek, ve kterém mě čekaly dvě zkoušky, a bylo potřeba se na ně učit. Výsledky budu vědět až za dlouho, nicméně protože nás mělo hodně alespoň jednu zkoušku, tak jsme se setkali u mě v kuchyňce a společně hodili náročný týden za hlavu. 

Ještě zpráva o počasí, střídavě sněží, taje a mrzne a občas to přináší velmi zajímavé situace. Samozřejmě, že jsem se nevzdal dojíždění do školy na kole, protože bez něj je to moc zdlouhavé. Nicméně jednoho večera při jízdě po oblevě se mi zdálo, že je chodník příliš lesklý a ve snaze zastavit a sesednout jsem sebou švihl o zem. (možná jsem neměl zastavovat) Proto jsem další ráno raději vyrazil pěšky, teda ono by to na bruslích šlo snadněji, protože všechno příšerně klouzalo. Nicméně cestou mě objíždělo na kole pár babiček a lidí na skútrech, takže jakmile to posypali, tak jsem se za řídítka zase vrátil. 

Ať koukám do kalendáře, jak chci, tak mi tady zbývá už jen 14 dní, takže honem rychle dokončit všechny možné úkoly, úlohy a poslední zkoušky před cestou domů, lístky už mám koupené...