Zobrazují se příspěvky se štítkempetrolhead. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempetrolhead. Zobrazit všechny příspěvky

2020-05-24

Autem po Finsku

Nadpisem jsem začal jako by to byla pohádka, ale není... Finsko je Evropa, navíc ta vyspělá. Žádné zásadní překvapení se tu nekoná. Tímto základním článkem bych spíše sumarizoval některé místní souvislosti, které by možná mohly potencionálnímu cestovateli / řidiči uniknout při přípravě či samotné jízdě. Na článek navazuje rozšiřující text pro fajnšmekry. 




Finsko je obrovská země a všude je to daleko středoevropskými měřítky. Pod dvě hodiny cestování se mezi domorodci považuje za kousek a proto se počítadla kilometrů točí jako o závod. Nadruhou stranu se jezdí plynule. Jak se dostanete z města, tak se jede po hlavní silnici v podstatě konstatní rychlostí.

Finové jsou ohleduplní a respektují ostatní účastníky silničního provozu. Tomu odpovídá i pořádek na cestách s asertivním defensivním stylem jízdy. Dávají přednost všemu i když nemusí, neradi se někam cpou, drží rozestupy a i řidiči dodávek a Wolt rozvozů spěchají tak nějak pomalu.


Na tuto skutečnost se rychle adaptovali chodci, kteří tak nějak automaticky počítají s tím, že jim na přechodu všechno zastaví. Přijde mi, že se nesnaží navázat s řidičem oční kontakt a prostě skáčou do cesty. Jako český chodec si očním kontaktem umím vyjednat zastavení aut i mimo přechod.

Cyklisté na přechodech pro chodce přednost ze zvyku mají (i když teď přesně nevím co říká zákon), taktéž se nedívají a kromě toho se zjevují rychle. Velmi doporučuji se při odbočování vpravo pořádně podívat, jestli nejede nějaké kamikaze - pokud je souběžně stezka pro cyklisty s hlavní silnicí, pak má cyklista dokonce i přednost. Je to trošku náročné, protože přes sloupky není vidět a zrcátko má špatný úhel, ale opět Finsko je velká země a provoz je řidký.


Rovnostářští seveřani si převelice oblíbili přednost zprava. Najdete ji i na nečekaně velkých křižovatkách ve městě a je potřeba na to stále myslet, protože druhá věc: hlavní silnice nebývá označena kosočtversovou značkou. Poznáte ji tak, že na připojujících se komunikacích vidíte zboku trojúhelníky "dej přednost v jízdě”, ale taky nemusí být vidět přes čekající autobus.

Občas ve Finsku naleznete dopravně-inženýrské šílenosti. Třeba klasickou křižovatku s pravidlem pravé ruky, jen na jednom rameni je stopka. Zákazové značky na levé straně silnice, přednost chodcům při odbočování vlevo na světelné křižovatce atp. Pointou je, že vy máte vědět, jak oni to mysleli a neukecáte to, že to neplatí, když to není podle normy. 


Zvířata na cestách jsou podle statistik nejčastější dopravní nehodou, nicméně není to tak horké zejména ve spodní polovině Finska nebo jsem měl jen štěstí. Narozdíl od české srny, která pod kola skočí, losi či sobi na cestě stojí a vy to “jen” neubrzdíte. Proto je dovoleno jezdit jenom 80 km/h na rovných cestách podél lesa. Stádo sobů jsme srazili na zájezdu autobusem za polárním kruhem a dvě zvířata usmrtili. Prostě se objevili za zatáčkou a řidič to vzal naštěstí středem vozovky, než aby se snažil o nebezpečný manévr. 


Dodržujte rychlost! Jednak kvůli krizovému brždění, a taky vysokým pokutám progresivně udělovaných podle výše přijmu (ale i ta základní sazba stačí). Seveřani jsou posedlí automatickými kamerami, ale už jsem viděl i civilní dodávku s radarem. Starý typ pevných radarů v šedé bedně měří jenom ve statickém bodě, ale ty nové válcovitého tvaru monitorují úsek o délce 150 metrů. Radary se nacházejí hlavně na větších tazích a navigace Waze je má všechny v databázi, doporučuji. Tajemství o radarech: nechodí z nich pokuty vozidlům registrovaným v zahraničí (z legislativních důvodů, něco jako u nás byla osoba blízká) - kamarády vyzkoušeno na mém autě, ale pozor z Estonska pokuty chodí - vyzkoušeno osobně.

Když už jsem to nakousl, Fin nemůže řídit vůz s cizí státní značkou bez přítomnosti majitele. Vozidlo registrované v zahraničí nemůže být na území Finska déle než 6 měsíců bez přerušení a déle než rok s přerušením. Všechno kvůli povinnosti platit nemalou silniční daň.


Parkování zdarma ve městech je problém a je potřeba platit. Volná místa jsou omezena časem na parkovacím kotouči a fakt se to hlídá! Já stání hledám přes Parkopedii. Pracovní dny do 18 hodin budou problém, ale soboty po obědě a neděle nejsou problém. Mají na to takovou fajnovou dodatkovou tabulku, kdy první řádek černým fontem, je pondělí až pátek, druhý řádek černým písmem v závorce je sobota a červeně v závorce jsou neděle a svátky.

Chytákem je kulatá značka v hranatém žlutém orámování (373. Pysäköintikieltoalue). U nás se to používá ke zvýraznění značky, nicméně ve Finsku je to zóna. Používá se to zejména pro zákaz stání.

Tmavá část roku je z hlediska cestování poměrně nezajímavá, protože nejsou vidět panorámata, zvěř ani díry ve vozovce. Hodí se mít dobrá světla, se žárovkovými 55 W na mokré cestě je to o silné představivosti. Domorodci mají přídavná světla ve stylu kolik toho jen alternátor snese, ale když je potřeba se míjet a vyhýbat, tak to musí zhasnost a oba jenom doufáte, že za oslňujícími světly není žádné nebezpečí. 


Zima a čas sněhu je proti Česku stabilní, trvá dlouho v několika etapách. První sníh na čistém podkladě je radost, pak to tak různě taje do břečky a znova mrzne, než napadne pořádně. Odhrnou to, ale ujezdí se souvislá vrstva, která opět různě taje a postupně se sjíždí do hladka. Časem se vyjezdí ledové koleje až k asfaltu. Ke konci zimy horní sníh odtává a v potocí odtéká, zatímco vespod je zdrádně kluzký led. V pozdním jaru jsou cesty už suché, kromě některých zatáček ve stínu. Každá z etap má své kouzlo a piluje řidičské schopnosti.


Domorodci jezdí na zimních pneumatikách s hřeby, které vytáhnou po prvním nasněžení ke konci října a suchý asfalt hoblují se sněhovou přestávkou do konce dubna. Proto je hlavní stopa cest rozdrásaná a dělá na normálních gumách takový kravál. Mimojiné je to důvod, proč je máme v Česku zakázané používat. Celou zimu se dá jezdit na normálních zimácích, ale je potřeba používat hlavu a nejezdit když je příliš hladko a led. Důvod je takový, že vypadáte jako pitomec, když se na křižovatce do kopečku nerozjedete na zelenou a ještě při tom nabouráte auto za sebou a to nezmiňuji pokusy nečekaně zastavit. Všem ostatním to totiž jde i když s lehkým prokluzováním.


Cena benzínu je znatelně vyšší než u nás, pakliže v Česku tankujete N95 za 30 Kč litr (1,25 €), ve Finsku je cena 1,46€ (37 Kč). Nafta už poslední roky stojí stejně nebo i více. Slušně (ale ne nutně všude) je rozšířený i citelně levnější E85, na který starší benzíňáky jedou také. Hustota čerpacích stanic je dobrá a každých +/- 100 km se dá natankovat na nějaké ze samoobslužných pump. V odlehlých částech země je třeba doplňování PHM trochu více plánovat ať nedojde nevhod. Ve stručnosti k popisu dynamických cen je nejlevnější Shell za městem v první polovině týdne. LPG ve Finsku není. CNG vyjímečně jo. Navíc mají bioplyn. Nabíječky pro elektro jsou časté u motorestů a ve slušné míře ve městech, kromě toho má většina vyhrazených parkovacíh míst 230 V zásuvku pro přídavné vytápění, ze které by se dalo nabít také. 


Volba trasy: když je tma a škaredě, tak asi není co řešit a jet rovnou k cíli. Když je ale hezky a tma až pozdě či jestli vůbec doporučuji to vzít jinudy než po přímých silnicích. Jsou totiž malebnější a klidné bez provozu. Hlavní trasy mají tendence vytvářet vláčky aut za kamionem a předjížděcí pruhy se objevují sporadicky. Migračními dny je pátek odpoledne a neděle odpoledne, kdy je lepší dálkově nejezdit. Proti Česku to samozřejmě není nic, ale proč se zbytečně stresovat na cestě a neužívat si řízení osamotě.


Hlavní a větší trasy jsou v dobrém stavu a nikoho nic nepřekvapí, když z nich ale sjedete už to začíná být horší s kvalitou vozovky. No a pak je tu ohromné množství nezpevněných cest. Hliněné cesty jsou plné děr a výmolů, překvapivě se po nich dá jezdit docela rychle, zejména když nic nevíte o mechanických částech náprav. Taky se na nich příšerně práší. Doporučuji neblbnout s rallye stylem ježdění, protože na štěrkovém podkladu to smykuje jako na ledu.

To je můj úvod do řidičské průpravy. Více méně šlo jen o to nejnutnější, v dalších dílech to bude trochu více pro petrol heady.

2019-10-01

Superb přídavná zrcátka na karavan či vozík

Používání přídavných zpětných zrcátek je povinné, pokud jízdní souprava překročí délku 7 metrů, což je u 5metrové Škody Superb (3T4) snad každá situace, kdy je něco připojeno na tažné zařízení. 



Pro splnění požadavku jsem zakoupil v síti auto Kelly dva kusy nejlevnější "Zrcátko boční přídavné CARAVAN" s objednacím kódem DO 05235. Nejprve jsem ověřil, že na trvalá zrcátka pasují popruhy (i když poměrně na těsno s délkou gumových úchytů), než jsem zakoupil druhý kus. Díky symetrické konstrukci není rozdíl v umístění vlevo nebo vpravo.



Jaká je zkušenost s používáním? "Díky gumovým upínačům zrcátko nevibruje" říká popis, realita není až tak růžová, neboť i díky většímu zvětšení se obraz dost výrazně klepe a neřekl bych, že je v tom ve větších rychlostech něco použitelně vidět, nicméně zrcátka dobře fungují v nízké rychlosti pro manévrování, kde jsou tedy dle mého nejvíce potřeba. Neměl jsem nejmenší problém s upevněním, protože zrcátka držela stabilně, ale nejel jsem více než 90 km za hodinu. Podle popisu mají zvládnout rychlost do 110 km/h.



Vzhledem k velmi příležitostnému použití je to rozumná volba. Při ceně 2x 295 Kč nejsou zrovna nejlevnější nicméně profesionální kusy stojí o dost více. 

2019-09-29

Škoda palubní PC telefon není kompatibilní

Připojení pomocí protokolu RSAT je specifické v tom, že jde o režim vzdálené SIM karty. To znamená, že zařízení, které se připojuje přebírá veškerou činnost komunikační části telefonu – tedy jako by byla SIM vložena do jiného telefonu – v tomto případě autě.

Prakticky je pro připojení potřeba nejen vhodný telefon (za mě třeba šuplíková Nokia N97), ale je potřeba aby v něm byla vložena SIM karta. Je možné, aby byla nefunkční (tedy odregistrovaná / stará / bez kreditu), ale musí být vložena, protože jinak nelze režim vzdálené SIM navázat. Tento model není k ničemu dobrý prakticky, ale hodí se pro diagnostické účely a testování telefonů.


Přiložené obrázky popisují postup, jak smazat z vozidla spárovaný telefon předchozího majitele. Toto je možné jen a tehdy máte-li k dispozici jiný spárovatelný/připojitelný telefon a to je příležitost pro prohlídku šuplíků a pátraní po vhodném přístroji.






Ve vozidle mám jednotku 3C8 035 730, která údajně pracuje s iPhone (nezkoušeno), nicméně Android zařízení nelze připojit. Existuje sice aplikace, nicméně ta vyžaduje ROOT telefonu, který nemám z bezpečnostních důvodů na svém běžném telefonu udělán. Android telefon se mi tedy připojit nepodařilo.

Nicméně byla by škoda přijít o funkci Škoda handsfree úplně. Situaci jsem vyřešil způsobem, který nebude vyhovovat každému. Zažádal jsem o další firemní číslo s minimálním paušálem a "pay as you go" plánem (alternativou by mohla být SIM karta IoT od O2 a dalších) tuto SIM kartu vložil do šuplíkového telefonu Nokia C5-03 (?) a bez problému spojil s vozidlem. 
Do nového-starého telefonu bylo potřeba si zaslat nejpoužívanější kontakty z bežného přístroje a poté přes palubní menu u stojícího vozidla vyvolat synchronizaci kontaktů, protože ta neprobíhá automaticky. Nejlepší by byla samozřejmě synchronizace kontaktů přímo s Google bez ručního postupu, ale nastavení má nějaký zádrhel (který jsem zapomněl) a já skutečně potřebuji volat jen na pár čísel, jejichž majitele navíc informuji o skutečnosti, že mám dedikovaný palubní telefon s nastavenými přesměrováními pro případ, kdy je vypnutý.

Alternativním funkčním postupem by mohl být klon SIM karty, který operátoři poskytují. U Vodafone se služba jmenuje DvojSIMka a funguje výborně. Vztaženým problémem je nutnost při každém vystoupení z vozidla aktivovat a deaktivovat režim letadla na právě používaném přístroji, což jistě není pohodlné. Nadruhou stranu takový postup umožňuje mít stále stejné číslo. U delších cest toto řešení smysl má...

Jinak ovládání handsfree je pohodlné. Nastavení na rádiu a čtení SMS přes MaxiDot funguje jinak skvěle stejně, jako to bylo v roce 2008 nadesignováno.

Stále jsem nepřišel na to, jak zrušit automatické navazování Bluetooth spojení při každém nastartování, pokud telefon není zapnutý, ale pokud si vzpomínám, tak to po měsíci, kdy telefon nebyl přítomen samo přestalo až do chvíle, než jsem ho znovu připojil.

Jak někdo odpověděl na fóru Škodovky, oficiální řešení tohoto problému má dva postupy: koupě starého telefonu nebo nového auta. Nic lepšího není komerčně vymyšleno... Teoreticky by šlo naprogramovat nějaké Rapsberry PI se SIM modulem, aby dělalo nějaký proxy server s připojením na nový telefon. V podstatě by to mohl být modul pro Google Asistent / Siri / Cortanu, protože jakékoliv jiné než hlasové ovládání je pro jedoucí vozidlo nevhodné. Zatím jsem neviděl a asi ani neuvidím takové řešení...

2019-08-13

Cesta do Finska přes Pobaltí a itinerář

Cestu napřímo jsem si již vyzkoušel. Ve stručnosti šlo o dálnici E67 Praha-Helsinki – to je fakt takto značené a známé jako „via Baltica“. Touto cestou lze jet napřímo a zejména v Lotyšsku jsou zde památky jako Hora křížů, zámek Rundale či hrad Sigulda. Nicméně tento příspěvek je o trase, která byla záměrně vedena jinudy. Je delší, pomalejší, ale jejím cílem byla poznávací dovolená a návazná WRC Rally Finland. Kritická u plánování je balance mezi návštěvami pamětihodností při zachování rozumné denní porce kilometrů určeným směrem a noclehy.


Výlet začal výjezdem z Ostravy v sobotu 10:00 dálnicí směrem na Warszawu, tady nešlo o nic jiného než se tam dostat relativně včas. Většina cestovatelů z Česka to zapíchne v místní IKEA na oběd. Já jsem zvolil zastávku na oběd v Mleczarnia Jerozolimska, nedaleko Muzea Varšavského povstání, kde se dá na ulici Siedmiogrodzka volně zaparkovat. Byli jsme tam v 15:30 a v 17:00 už jsme pokračovali dále. Mini tour po Varšavě je asi také možná, asi bych pak zaparkoval placeně na Plac Defilé a najedl bych se ve Wegetariański Bar Mleczny.


My pokračovali dále do oblasti Mazurských jezer v Polsku, což je známá dovolenková oblast s centrem v Giżycko. Jet tam vprostřed července znamená nutně narazit na hromady rekreujících se Poláků. Díky jízdě v odpoledních hodinách přes Jezioro Zegrzyńskie byly davy proudících z pláží naštěstí v opačném směru. Trasování dále vedlo na Pultusk, Przasnysz a Szczytno. Ve Szczytně jsme si dali hodinovou protahovací zastávku u zdejšího zámečku, mola na jezeře a zakoupili jsme si večeři v Kauflandu. Mezitím padla tma – ve 21 hodin cesta pokračovala dost rozbitou, ale zato klikatou cestou směrem na Kętrzyn, kde je zámek (v rekonstrukci). Prošli jsme se tedy alespoň po městě a dojeli poslední naplánovanou část. Cesta do Varšavy byla po dálnici za ní už šlo o cesty okresního formátu, nicméně pořád ještě ve slušném stavu.


Cílem sobotní etapy bylo Wolfsschanze, což je Hitlerův hlavní bunkr, u kterého je špatně informačně dohledatelný kemp i když je v areálu. Tam jsme přistáli ve 23:15. Závora byla zavřená, nicméně uvnitř seděl u karavanu chlapík, který nám přišel otevřít a odkázal nás na platbu ráno po otevření pokladny. 65 PLN za dvě vstupenky, parkování a přespání pro dva ve stanu je příjemná cena. Uvnitř ubytovávají také do budovy, kde je možné využít 1, slovy jednu, sprchu. Ráno jsme si prohlédli zbytky bunkrů a přečetli k nim cedule. Za prerekvizitu návštěvy bych uvedl film Valkýra.



V 11 hodin jsme se probili přijíždějícími automobily k odjezdové cestě a přesunuli k dalším vojenským pamětihodnostem oblasti – bunkry Mamerki. Čtením o nich na internetu jsem dostal pocit, že jde o nějaké výjimečně zachované objekty s expozicemi. Realita je taková, že jde o „samo-domo“ prohlídkové okruhy i výstavky s neexistujícím zázemím. Zatímco Vlčí doupě je po vyhození do vzduchu, Mamerki pro Wehrmacht zůstaly nedotčené a přesně v takovém stavu, jak je tam nechali před 75 lety bez další údržby. Pokud jste rozmazlení návštěvami pevností Československého opevnění, tak nebudete ohromeni. Poslední objekt je zdymadlo na Mazurském kanálu, kde naštve placené parkoviště nějakého soukromého iniciativce.



Byla neděle 14:30 a bylo potřeba se pohnout dále. Přejeli jsme do města Gołdap, kde jsme si dali pozdní oběd v Restauracja Pasjonata stranou hlavní cesty a dokoupili zásoby v supermarketu. Cesta pokračovala v 17:00 směrem k Trójstyk granic Wisztyniec, kde se potkávají hranice Polska, Litvy a Ruska (kaliningradské enklávy) a kde je možné ilegálně překročit hranici Ruské federace. Zde jsme byli do 18:15. 

Poznámka: od října 2019 je možnost vstoupit na území Ruské ferderace - Kalinigradské oblasti (a Petrohradu) jen s elektronickým vízem. To je zásadní změna, který ušetří nějakých 2500 Kč za vyřízení víza. Vstup s automobilem bude ovšem problematický. Ať už z důvodu nutnosti sjednat extra pojištění, nějaké celní záležitosti na místě a hlavně několik hodin ve frontě na hranicích... Nicméně tato skutečnost může zamíchat s trasováním, protože je tak možné se dostat do Finska po zemi právě přes Rusko (Estonsko - Ивангород a pak Светогорск / Брусничное / Торфяновка - Finsko). Nemyslím si, že se to vyplatí časově ani finančně, lepší je zůstat s vozidlem v EU, protože trajekty nejsou zase tak drahé v pracovní dny a časy kdy Estonci nejedou do/z práce ve Finsku. Ale jako alternativa? Proč ne...

Z trojmezí jsme se rozjeli směrem na hranici s Litvou, kde došlo ke změně časového pásma, takže bylo najednou o hodinu více. Začalo být nutné řešit, kde přespíme. Zdá se, že v turistické oblasti poblíž hradu Trakai má monopol na ubytování jediný kemp. Nakonec jsem na booking.com zajistil přespání ve „Vaidotų Malūnas“ nedaleko Vilniusu. 



Po cestě od hranic Litvy je nad cestou A16 u obce Birštonas docela velkolepá rozhledna. Jestli budete mít časový náskok, tak si tam skočte. Další naše zastávka byl hrad Trakai, který se zdá být hromadnou turistickou atrakcí, ačkoliv je to v podstatě novostavba. Nedávno ho navštívilo pár mých kamarádů a všichni celkem svorně tvrdili, že je více bavila projížďka na vypůjčené lodičce po jezeře než návštěva interiérů. Tím pádem nevadilo, že jsme nestihli prohlídku. Do města jsme vjeli pár minut po 22. hodině, přičemž před touto hodinou se tam platí poměrně vysoké parkovné. Následujících 45 minut jsme strávili na ostrově s hradem a procházkou po promenádě. V různých příručkách jsou unešení i z městečka samotného, ale „když to srovnám s tím výletem na Kokořín, tak zas nic tak extrovního nevidím“. 

Na ubytování jsme dorazili hodinu po check-inu, protože při komunikaci s recepcí, jsem se dozvěděl, kde najdu klíče a že je paní domácí na dovolené u moře. Komunikace byla v litevsko-polsko-ruštině. Docela zajímavý moment byl, když jsme uprostřed tmy otevírali vrata k nějakému domu bez suverénní jistoty, že jde o správné místo. Nicméně spaní bylo po noci ve stanu s komáry mimořádně pohodlné.


V pondělí byla na programu prohlídka Vilniusu a přesun „někam“ dále. Plán byl splněn! Den byl zahájen půlhodinovým přejezdem z ubytování do Vilniusu a prohlídka s Free Walking Tour v 10 hodin. Ta se trochu protáhla, a tak nás přepadnul hlad, který byl zažehnán ve stravovacím koutku nějakého obchodního domu, který, jak se později ukázalo, byl toho dne poprvé otevřen. Ve 14:30 jsme se vydali na cestu dále. Krátká zastávka byla u geografického středu Evropy (jednoho z mnoha), ta by se dala příště přeskočit. Rozjeli jsme se tedy na sever po docela zajímavých cestách. Stav byl takový provozně dost rozbitý, občas hodně úzký a zejména mezi Vilniusem a další zastávkou přes samé kopečky-vlnky.



Další odpočinek při pondělním podvečeru se odehrál v muzeu úzkorozchodné dráhy ve městě Anykščiai, kam jsme dorazili 45 minut před zavírací hodinou. Železnice se zde rozjela v roce 1899 a v současnosti je v provozu 12 km tratě, které o víkendu projíždějí soupravy tažené dieselovou lokomotivou. Prohlídka byla vedená v poloangličtině, po neúspěšném pokusu nás provést v ruštině. Nicméně bylo to milé a hezky opečovávané místo. Nejednou byl večer (18 hodin) a následovala otázka co provést dále. Bylo potřeba se posunout severněji, a tak jsme prostě jeli.



Během přesunu jsme projeli celé Lotyšsko na jeden zátah, teda kromě zastávky v supermarketu. Trasa vedla přes Rokiškis, Aknīste na Jēkabpils. I české ministerstvo zahraničí varuje před špatnými cestami v této baltské zemi, pokud nevedou na Rigu. I když jsme místy jeli po cestách lokálního charakteru, neřekl bych že šlo o nesjízdné vozovky. O tom, že se v Lotyšsku nedá nikam jet píšou zejména řidiči obytných dodávek, ale po mé zkušenosti, že i kruhový objezd projetý v rychlosti chůze je v obytňáku centrifuga bych ty pojízdné obýváky nepovažoval za žádný etalon kvality vozovek. Zkrátka řinčení talířků v šuplíku se nepočítá, když žádné nemáte.


Dalším významným bodem na trase bylo město Cēsis, kde je hrad. Tím jsme v noci jen projeli, navzdory doporučením z internetu, a pokračovali na východ směrem na Estonsko. Ještě v Lotyšsku jsme doplnili nádrž benzínu po špunty a na benzínce si vyčistili zuby. Půlnoc nás zastihla na hranicích u města Ape. Pro přespání jsme zvolili Pähni metsaonn, turistický přístřešek s ohništěm, kadibudkou a molem u jezera spravovaný státní lesní agenturou. Estonci si adaptovali finský přístup ke sdílení přírody, a tak najdete mnoho podobných tábořišť, která jsou zdarma a udržovaná v kondici. Stránka VisitEstonia.com je výborně vedena, najdete tam v angličtině každou lokální prkotinu. Kéž by mohli cizinci využít podobného portálu i v Česku. Ještě dodám, že ráno ve Vilniusu bylo okolo 33 °C, ale tohoto večera přišla nejstudenější noc léta, a tak jsme stan stavěli při 10 °C, ale zase nebyli komáři, jej!


Další ráno jsme posnídali a vydali se jako správní turisté zdolat blízkou nejvyšší horu Estonska. Od parkoviště zabralo pěší stoupání na Suur Munamägi v 318 metrech nad mořem dobré 4 minuty. Mezitím jsme se poprvé ocitli na nezpevněných šotolinových cestách.


Poprvé od začátku cesty jsme měli špatné počasí a místy skutečně intenzivně pršelo. Tak jsme přeskakovali jeden naplánovaný cíl za druhým jako například Vastseliina Episcopal Castle, Estonian Road Museum či Estonian Aviation Museum. Do města Tartu jsme dorazili chvíli před 12. hodinou. Déšť neustával, proto jsme se vypravili hledat oběd do obchoďáku Lounaskeskus. Překvapilo mě, že součástí nákupního střediska byl zimní stadion s kluzištěm – jen tak mezi butiky.


Později déšť ustál a my se vydali si prohlédnout centrum druhého největšího estonského města s univerzitou a zajímavou zříceninou katedrály. Ve 13:30 jsme seděli opět ve vozidle a pokračovali dále směrem na městečko Mustvee u jezera Peipus, protože proč ne, se zastávkou na 20 minut. V 16:15 přijíždíme do města Rakvere, kde je majestátný hrad na jednom z nemnoha místních kopců a socha býka, což je nějaká jazyková hříčka k příležitosti oslav 700 let od založení.



Chvíli před 18. hodinou parkujeme u výběžku Kasmu, který je součástí Estonského národního parku Lahemaa. Výhodou návštěv významných cílů v netradičních časech je znatelně chybějící nápor turistů. Prošli jsme se po 5 km okruhu s roztroušenými bludnými balvany a dozvěděli se o ledovci. Mám pocit, že některé informační cedule neumisťovala ani tak správa parku, ale spíš chytří komáři, a tak bylo potřeba se vzdělávat v tanečním rytmu. A ještě jedna pamětihodnost byla toho dne po cestě – Viru Raba – známé rašeliniště s rozhlednou v půlce vycházkové trasy. Ve 21:30 se přesunujeme za kamarádkou Lísou, která pobývá v letním rodinném sídle (protože to není jenom chata), kde máme domluvený nocleh opět pod střechou. Abychom k ní dorazili je nutné projet přes Kolga Manor, což je rozsáhlý opuštěný zámek a asi i slušná Urbex lokalita.



Středa měla být závěrečným dnem putování. Ráno se tedy vydáváme do Tallinnu, kde v centru tankujeme opět do plna a umyjeme auto na samoobslužné myčce. Volnou chvíli bylo možné strávit pozorováním vkusu ruských karosářů, respektive majitele vozidla.


Ještě před vyplutí trajektu ve 13:30 nám zbyde asi hodina na prohlídku historického centra Tallinnu, kde se snažím vzpomenout na střípky komentáře z únorové Free Walking Tour. Tu jsem tehdy absolvoval s příjemným Estoncem, který byl taktéž jako výměnný student v Ostravě. Prohlídka města utekla, hamburgery u McDonalda zakoupeny a snězeny během čekání ve voze na nalodění. Já totiž trajektem bez obložené housky zřejmě jezdit neumím, nicméně nová loď jménem Megastar společnosti Silja Line má řetězec s fast foodem na palubě, což je novinka. Dvouhodinová plavba rychle utekla, ještě zbyl čas dokoupit pivo v akci v lodním obchodu a už jsme projížděli kolem celníků na finské pevnině.



Přískokem vpřed z přístavu a zaparkování na nehorázně drahém stání v centru Helsinek. Finské hlavní město je velké (bez trojměstí) jako Brno a jeho pamětihodnosti lze (také?) projít za hodinu, což se nám podařilo zejména proto, že v mé oblíbené studentské restauraci (více info) měli sanitární den. Naštěstí je na výpadovce IKEA, kde byla v 18 hodin možnost večeře – kromě klasického pultu také formou švédských stolů (jak jinak řekli byste si). Deset minut před 23. hodinou jsme dorazili při západu slunce do cíle v Jyväskyle.



Čtvrtek byl relaxačním dnem hlavně bez řízení. Po vydatném spánku jsme se vydali na recepci hotelu zakoupit vstupenky na Neste Rally Finland, zašli jsme si na univerzitu pro oběd a do servisní zóny rallye. Taktéž jsem konečně využil bonusu přivést hosta na svou permanentku do posilovny. Následovala večeře v restauraci se studentskou slevou a přesun na městskou rychlostní zkoušku Harju, kde bylo těžké sledovat závodníky světového formátu přes les estonských vlajek, čímž se vysvětlilo, proč byl levnější trajekt Eckeroline předchozího dne vyprodán. Celé město se ponořilo do nevídaného turisticko-sportovního šílenství. Většina veřejných parkovišť se proměnila díky obytným automobilům na kempy.



V neděli vyhlásili „nečekaného“ estonského závodníka a kandidáta na světového šampiona WRC vítězem. V kategorii WRC2 vyhrál finský jezdec Kalle Rovanperä, takže si domorodci užili i finskou hymnu, která je mimochodem stejná jako estonská. A protože Kalle jezdí ve Škodovce továrního týmu, hrála se i hymna česká. Tím rallye šílenství opadlo a fanoušci tentokrát neucpali všechny hospody, ale výpadové silnice. Cesta zpátky do Česka proběhla kombinací vlaku, letadla ČSA do Prahy se zpožděním a Regiojetem, čímž se kruh a výlet uzavřel.


Jak už to v mých příspěvcích bývá, doplním nějaké statistiky, které jsem si udělal pro vlastní potřebu. Ujetá vzdálenost 2300 km. V denních etapách přibližně 665 km, 365 km, 500 km, 340 km a 380 km. Spotřeba vozidla podle palubního počítače 7,8 l/100 km, což je za zhruba 270 EUR. Čím severněji, tím dráž. Nutný výdaj byl za trajekt a to 100 EUR. Další náklady pak klasicky stravování, vstupenky, ubytování atp. za 150 EUR pro dvě osoby bez zpáteční cesty. Ve výsledku tedy o pořádný kus levnější než dřívější cesta přes Švédsko (protože nešlo spát ve stanu), nicméně uražená vzdálenost takto přes Pobaltí byla dokonce větší.