Zobrazují se příspěvky se štítkemFinsko. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemFinsko. Zobrazit všechny příspěvky

2019-10-25

Na Erasmus do Finska a hlouběji o severu

Tento blog se zjevně stal odrazovým můstkem pro mnoho českých a slovenských erasmáků, kteří se rozhodli se vydat do severské krajiny za poznáním a vzděláním. Dokonce se mi podařilo osobně narazit na nejednu/nejednoho z vás čtenářů, neboť jsem se po dokončení školy v Česku do Finska vydal tentokrát jako domácí student a strávil na severu o něco více času.

Ve většině rozhovorů s navrátivšími studenty (z jakékoliv země) není prostor, natož znalosti, pro hlubší analýzu, a tak se vytrhávají místní záležitosti z kontextu a dělají zkratky. Nedávno jsem si četl články lákající na studijní pobyt v rozličných zemích a rád bych si namísto stereotypů přečetl o Finsku raději něco hlubšího. Už delší dobu mi leží v hlavě podobný příspěvek, a tak jsem to celé zpatlal dohromady.





Tak to vezmeme od podlahy: Finská republika se ráda prezentuje jako mezinárodně přívětivá, a proto vysloveně podporuje výměnné programy. Dále jako jedna z mála evropských zemí ani nevybírá školné od prezenčních studentů pocházejících z Evropské unie studujících v jiném než domácím jazyce (české univerzity chtějí zaplatit, schválně si to najděte kolik) u mimoevropských studentů se zase školné kolikrát promíjí. Zkrátka chtějí se ukázat v nejlepším světle. To je dost důležitý faktor v tom, jak dobře se jako výměnný student na místě cítíte. My Češi totiž cizince v Česku trpíme, ale tady vás mnozí dokonce i vidí rádi.

Zásadní věc, proč je o tuto zemi zájem, je také všeobecně vysoká znalost angličtiny. Život je pohodlný s lingua franca, což se hodí třeba když se musíte zeptat řidiče v MHD a na podobných obyčejných místech. Dle mého je to dáno tím, že se tu neměnil politický systém, orientace na západ tu byla, je a bude, takže se všichni napříč generacemi učili stejný třetí cizí jazyk – angličtinu. Obyvatelé Finska jsou si navíc vědomi, že je jejich jazyk unikátní a specifický, a tak nemají potřebu všechno nadabovat a přeložit, jo a taky protože to prostě nejde. Tím, jak kolem sebe angličtinu slyší, jsou s ní mnohem více smíření, a tedy ochotni ji používat, čím se dostávám opět na začátek tohoto odstavce. Finská angličtina (rallienglanti) je ovšem specifická, a ne o mnoho lepší než Čengliš u nás, jen se s ní statisticky častěji domluvíte.

Finové jsou velice pozitivně vlastenecký národ. Mají tu dohromady jen pár osobností, firem, značek a konceptů a téměř každý domorodec je umí vyjmenovat a dále zvelebovat. Schválně se zkuste náhodných Čechů a Češek zeptat v čem je Česko fakt dobré (s vynecháním pití piva prosím). Drobný problém se všemi těmi severskými moderními přístupy je v tom, že nefungují v místech, kde žije hodně lidí na malém prostoru, což je tedy (kromě severu) zbytek Evropy a snad i světa. Ale toto je několikaletá znalost, každému, kdo sem přijede, nechť je dopřáno být chvilku izolován od negativismu doma, opravdu to stojí za to!

Finské školství je buzzword (bzukoslovo) na které se lákají studenti, protože ve Finsku mají nejlepší výsledky (i když dlouhodobě klesající) srovnávacích testů žáků základních a středních škol. Univerzity netrhají světové rekordy, ale opět je to pro studenty z českého prostředí (protože všichni Slováci bez výjimek stejně studují v Brně) příjemná změna. Co je cítit při studiu je očekávání zachování důvěry a férovosti z obou stran katedry a hromada samostudia doprovázená skupinovým vypracováním. To u nás nejde, protože se to špatně hodnotí podle tabulkového klíče. Ještě jedna podstatná informace. Finský vysokoškolský systém má klasické univerzity zaměřené na teorii a pak praktičtější univerzity aplikovaných věd, které známe jako vyšší odborné školy i když jsou si v systému rovny. Lidé z univerzit, ale rádi tvrdí, že univerzity jsou lepší. Obě instituce jsem si vyzkoušel a každá má svůj význam a opodstatnění.

Obecně se ví, že semestr pro erasmáka není zadarmo jako v některých jiných zemích, kam výměnní studenti jezdí hlavně pít a pařit. Ale stále platí, že si lze dovést kredity za Cčkové a volitelné předměty za menší (nebo jinou) námahu. Většina erasmáků se do Finska vydává v zimním / podzimním semestru, a to z důvodu, že podzimní semestr na finských školách začíná poslední srpnový týden a končí před Vánoci. Naopak jarní/letní semestr začíná ještě v našem zkouškovém, a proto se to hůře kombinuje se stávajícím studiem. Oba dva půlroky mají své kouzlo a doporučuji zvolit pobyt na celý akademický rok, protože ač se to zdá jako dlouhá doba, tak jeden semestr uteče jako lusknutí prstem a doma se během té doby zase tak moc nestane. Díky mnoha super lidem okolo je ermásmácký čas skvělý tematický pobyt, ale o životě na severu se toho za půlrok můžete dozvědět překvapivě málo. Roli hraje i to, zdali půjde o první zkušenost s mezinárodním prostředí či opakovaná, ale každý musí nějak začít a toto je skvělá příležitost.

Nevýhody: českou optikou je všechno na severu hodně finančně náročné. Při porovnání s ostatní Evropou je ve Finsku o něco dráž, při porovnání se zbytkem severní Evropy je pak v zemi tisíců jezer vlastně levno. Nedá se tu najít brigáda při studiu. Snad jedině rozvoz jídla na kole. Jen tak mimochodem, kamarádka z Barcelony přijela studovat do Jyväskyly, protože je to pro ni levnější místo k životu než doma. Z dalších nevýhod výměnného pobytu: Můžete se také dostat do nějakého skluzu s domácím studiem, proto je lepší jet na celý rok.

Finové jsou národ jako každý jiný a těžko dělat nějaké stručné závěry. Můžete nabýt dojmu, že je většina z nich je otevřených a příjemných. No pak existuje ta další skupina, která cizince nevyhledává, její zástupci jsou spíše uzavření, moc toho nenamluví, nikdy vám do očí neřeknou, že děláte něco špatně i když to přesně ví. Vyhýbají se konfliktům a raději sami ustoupí. Když jde o něco důležitého, tak nějakým více či méně složitým způsobem najdou cestu, jak vám to oznámit, ať už jde o nadřízeného, ochranku či třeba policii, která vám sdělí, že hlasitou konverzací rušíte noční klid. Systémové problémy se ve Finsku řeší přidáním prostoru či větším zdaněním. Důležitější je pohoda u práce než výsledek. Co dělá ze severu skvělé místo na život je skutečnost, že všichni nemají potřebu se ke všemu vyjadřovat a ukazovat těm ostatním, že oni mají pravdu. Když už se zdejší spíše konzervativní domorodci na něčem dohodnou, tak i nesouhlasící přestanou nahlas kafrat. 

Další věc o lidech, řekl bych, že finská mentalita ("u všech bez vyjímek") funguje naopak než česká. Většina seveřanů je na první pohled velmi milá a nápomocná, jenomže je současně taky velmi rezervovaná a tím uzavřená, drží si tím tak ostatní od těla (protože jsou zvyklí na osobní prostor). Proto se říká, že je těžké si z nich udělat přátele. Češi ("všichni bez vyjímek") fungují naopak, jsou ve výchozím stavu na všechny naštvaní, ale když utrousíte nějaké vhodné poznánky, pookřejí a pustí vás blíže. Také jsme notně nastavení na humor (ještě navíc sebeironický), což lidé s jinou mentalitou obtížně chápou.

Zpět k folkloru: Daná stejně jako nepsaná pravidla jsou základem všeho a vybočení z jejich kolejí nepřípustné. Je prakticky nemožné mít nedefinovanou výjimku v prostředích více na jednoho (úřady, procesy). Improvizace se nenosí, na druhou stranu, dokud jste v mantinelech je většina lidí velice příjemných a ochotných, kyselé ksychty se nechávají doma. S těmi pravidly je to ve Finsku jako kdysi v Česku. Je spousta situací, které jsou ošetřeny selským rozumem, což je fajn, dokud se neřeší přesný výklad - třeba zákazové dopravní značky na levé straně silnice.

Značně unikátní je severská levicově orientovaná (sociální) politika. Studenti a obecně slabší sociální a finanční skupiny toho mají spoustu dotovaného, ale při existenci progresivní dani toho pak pracující při překročení průměru životního standardu zaplatí o mnoho více než jiní, aby bylo co rozdělovat. Lidi v tom vidí férový přístup, a proto vcelku spořádaně daně rádi platí a nevymýšlejí optimalizace. Že ještě nedošlo na divoký kapitalismus je zase dáno nejspíše tím, že jen pár kilometrů na východ číhala dlouhé roky hrozba komunismu, a tak si bohatí dávali pozor na to, aby náhodou nepřišli o všechno. Obechcávání systému bylo a je považováno za podraz, a nikoliv za národní sport či symbol společenského uznání jako v některých jiných zemích. Ve Finsku je malá kriminalita, a i když věci nepřipevníte kotvou do betonu, tak na místě zůstanou. To přisuzuji historickému vývoji, neboť tam kde žije pár lidí se přivlastňovací specialista brzy odhalí. 

Zatímco českým cílem vývoje je nejspíše dohnat a předehnat Západ. Západ se Severem hledá, kam jít dále. Současný kulturní vývoj jde cestou individuality, důrazu na osobnost a předpoklad v ohleduplnosti, rozumnosti a obecně v těžce vzletných myšlenkách. Srovnávání práv nejrůznějších menšin i těch které ještě nedávno neexistovaly včetně etnik, národností, genderu i zvířat. Zkrátka předpokládá, že lidé jsou veskrze dobří a myslí na dobro také těch ostatních, takže třeba ponechají toaletní papír v kabince stejně jako sekeru u tábořiště (versus "kdo neokrádá stát okrádá rodinu!"). Příjemně se v tom žije, funguje to zejména proto, že v systému je málo lidí, a i těch pár hraje stejnou hru. Co se s tím bude dít nadále je otázka, zejména s příchodem imigrantů (kam řadím i sebe), kteří mají jiný kulturní základ. Například můj kamarád ze země Visegrádské čtyřky má radost, když si v kantýně vezme dva plátky masa namísto jednoho a pokladní toto nezaregistruje. Že je to přesně to, co výše popsaný systém kazí, si neuvědomuje, protože nad pravidly se mu přece podařilo vyhrát. No a jak se bude mění globální klima a na některých místech planety nebude až tak k žití, tak se na sever zřejmě bude přesouvat stále více lidí no a po čase se z Finska stane mrzuté Česko. 

Finové-gangsteři existují a také to nejsou žádní svatoušci. Zejména rádi mají vytváření monopolů a tvorbu pravidel podle svých potřeb. Helsinkoidní politika stanovuje například podporované bydlení podle potřeb hlavního města, stejně jako jsou elektroauta daňově nejvhodnějším řešením i v oblastech hluboko za polárním kruhem, kam se příliš nehodí. Lumpů je ale zdá se poměrně málo a vzájemně se hlídají, takže to tolik nerazí a zejména se drží dále od veřejného života.

To byla tedy velká vzdělávací-globálně-politická exkurze ukončující výpravu (bez akademické podloženosti) do vysledovaných rozdílů mezi životem v Česku a ve Finsku. V duchu výše popsaných tradic a své národnosti jsem domácí atmosféru a vlastnosti lidí spíše zhoršil, abych ty ostatní spíše vyzdvihnul. Souhrnně je naše a jejich problematika stejná, ale jednotlivé koncepty jsou mezi prostředími nepřenosné a pokud na to budete pamatovat, až někdo zase objeví nějaké módní řešení ze severu, tak budu rád.

Nedávno jsem zaregistroval na serveru Autíčkář následující komentář. Myslím si, že říká totéž jako já, ale jde na to z druhé strany a v kratší podobě, tak tedy:
"Já jsem ve Švédsku strávil hodně času, dohromady skoro rok. Dobře, neříkejme tomu komunismus, ale takový skupinový socialismus a snaha o vyšší dobro je tam prostoupena lidmi opravdu dost a občas je to teda extrémně otravné. Všichni tam chtějí, aby se děly "dobré věci" a pokud náhodou se tohoto chtění neúčastníš, tak se z veselého "Hej", kterým tě sousedi častovali stane brzy jen přezíravý pohled, hřebíky na příjezdové cestě a udání berňáku dvakrát do měsíce. Když se pokusíš o přímou konfrontaci ("tak co vás na mě tak strašně štve?"), tak jsou odpovědí jen špatně zahrané nechápavé pohledy. Narovinu ti nikdo nic neřekne, nikdo ti nevynadá. Ale když přijdeš do krámu, tak ztichne družný hovor, když se rozdávají letáky o vesnické burze, tak se k tobě omylem nedostane. A to vůbec nezačínám o tamní provázanosti církve, sociální politiky a povinného dobra... Švédsko je nádherná země, Volva jsou skvělá auta, mezi Švédy mám dost kamarádů, ale jsem neskutečně rád za to, že žiju tady u nás a ne na 'povinně dobrodiném a šťastném' severu".

2019-08-13

Cesta do Finska přes Pobaltí a itinerář

Cestu napřímo jsem si již vyzkoušel. Ve stručnosti šlo o dálnici E67 Praha-Helsinki – to je fakt takto značené a známé jako „via Baltica“. Touto cestou lze jet napřímo a zejména v Lotyšsku jsou zde památky jako Hora křížů, zámek Rundale či hrad Sigulda. Nicméně tento příspěvek je o trase, která byla záměrně vedena jinudy. Je delší, pomalejší, ale jejím cílem byla poznávací dovolená a návazná WRC Rally Finland. Kritická u plánování je balance mezi návštěvami pamětihodností při zachování rozumné denní porce kilometrů určeným směrem a noclehy.


Výlet začal výjezdem z Ostravy v sobotu 10:00 dálnicí směrem na Warszawu, tady nešlo o nic jiného než se tam dostat relativně včas. Většina cestovatelů z Česka to zapíchne v místní IKEA na oběd. Já jsem zvolil zastávku na oběd v Mleczarnia Jerozolimska, nedaleko Muzea Varšavského povstání, kde se dá na ulici Siedmiogrodzka volně zaparkovat. Byli jsme tam v 15:30 a v 17:00 už jsme pokračovali dále. Mini tour po Varšavě je asi také možná, asi bych pak zaparkoval placeně na Plac Defilé a najedl bych se ve Wegetariański Bar Mleczny.


My pokračovali dále do oblasti Mazurských jezer v Polsku, což je známá dovolenková oblast s centrem v Giżycko. Jet tam vprostřed července znamená nutně narazit na hromady rekreujících se Poláků. Díky jízdě v odpoledních hodinách přes Jezioro Zegrzyńskie byly davy proudících z pláží naštěstí v opačném směru. Trasování dále vedlo na Pultusk, Przasnysz a Szczytno. Ve Szczytně jsme si dali hodinovou protahovací zastávku u zdejšího zámečku, mola na jezeře a zakoupili jsme si večeři v Kauflandu. Mezitím padla tma – ve 21 hodin cesta pokračovala dost rozbitou, ale zato klikatou cestou směrem na Kętrzyn, kde je zámek (v rekonstrukci). Prošli jsme se tedy alespoň po městě a dojeli poslední naplánovanou část. Cesta do Varšavy byla po dálnici za ní už šlo o cesty okresního formátu, nicméně pořád ještě ve slušném stavu.


Cílem sobotní etapy bylo Wolfsschanze, což je Hitlerův hlavní bunkr, u kterého je špatně informačně dohledatelný kemp i když je v areálu. Tam jsme přistáli ve 23:15. Závora byla zavřená, nicméně uvnitř seděl u karavanu chlapík, který nám přišel otevřít a odkázal nás na platbu ráno po otevření pokladny. 65 PLN za dvě vstupenky, parkování a přespání pro dva ve stanu je příjemná cena. Uvnitř ubytovávají také do budovy, kde je možné využít 1, slovy jednu, sprchu. Ráno jsme si prohlédli zbytky bunkrů a přečetli k nim cedule. Za prerekvizitu návštěvy bych uvedl film Valkýra.



V 11 hodin jsme se probili přijíždějícími automobily k odjezdové cestě a přesunuli k dalším vojenským pamětihodnostem oblasti – bunkry Mamerki. Čtením o nich na internetu jsem dostal pocit, že jde o nějaké výjimečně zachované objekty s expozicemi. Realita je taková, že jde o „samo-domo“ prohlídkové okruhy i výstavky s neexistujícím zázemím. Zatímco Vlčí doupě je po vyhození do vzduchu, Mamerki pro Wehrmacht zůstaly nedotčené a přesně v takovém stavu, jak je tam nechali před 75 lety bez další údržby. Pokud jste rozmazlení návštěvami pevností Československého opevnění, tak nebudete ohromeni. Poslední objekt je zdymadlo na Mazurském kanálu, kde naštve placené parkoviště nějakého soukromého iniciativce.



Byla neděle 14:30 a bylo potřeba se pohnout dále. Přejeli jsme do města Gołdap, kde jsme si dali pozdní oběd v Restauracja Pasjonata stranou hlavní cesty a dokoupili zásoby v supermarketu. Cesta pokračovala v 17:00 směrem k Trójstyk granic Wisztyniec, kde se potkávají hranice Polska, Litvy a Ruska (kaliningradské enklávy) a kde je možné ilegálně překročit hranici Ruské federace. Zde jsme byli do 18:15. 

Poznámka: od října 2019 je možnost vstoupit na území Ruské ferderace - Kalinigradské oblasti (a Petrohradu) jen s elektronickým vízem. To je zásadní změna, který ušetří nějakých 2500 Kč za vyřízení víza. Vstup s automobilem bude ovšem problematický. Ať už z důvodu nutnosti sjednat extra pojištění, nějaké celní záležitosti na místě a hlavně několik hodin ve frontě na hranicích... Nicméně tato skutečnost může zamíchat s trasováním, protože je tak možné se dostat do Finska po zemi právě přes Rusko (Estonsko - Ивангород a pak Светогорск / Брусничное / Торфяновка - Finsko). Nemyslím si, že se to vyplatí časově ani finančně, lepší je zůstat s vozidlem v EU, protože trajekty nejsou zase tak drahé v pracovní dny a časy kdy Estonci nejedou do/z práce ve Finsku. Ale jako alternativa? Proč ne...

Z trojmezí jsme se rozjeli směrem na hranici s Litvou, kde došlo ke změně časového pásma, takže bylo najednou o hodinu více. Začalo být nutné řešit, kde přespíme. Zdá se, že v turistické oblasti poblíž hradu Trakai má monopol na ubytování jediný kemp. Nakonec jsem na booking.com zajistil přespání ve „Vaidotų Malūnas“ nedaleko Vilniusu. 



Po cestě od hranic Litvy je nad cestou A16 u obce Birštonas docela velkolepá rozhledna. Jestli budete mít časový náskok, tak si tam skočte. Další naše zastávka byl hrad Trakai, který se zdá být hromadnou turistickou atrakcí, ačkoliv je to v podstatě novostavba. Nedávno ho navštívilo pár mých kamarádů a všichni celkem svorně tvrdili, že je více bavila projížďka na vypůjčené lodičce po jezeře než návštěva interiérů. Tím pádem nevadilo, že jsme nestihli prohlídku. Do města jsme vjeli pár minut po 22. hodině, přičemž před touto hodinou se tam platí poměrně vysoké parkovné. Následujících 45 minut jsme strávili na ostrově s hradem a procházkou po promenádě. V různých příručkách jsou unešení i z městečka samotného, ale „když to srovnám s tím výletem na Kokořín, tak zas nic tak extrovního nevidím“. 

Na ubytování jsme dorazili hodinu po check-inu, protože při komunikaci s recepcí, jsem se dozvěděl, kde najdu klíče a že je paní domácí na dovolené u moře. Komunikace byla v litevsko-polsko-ruštině. Docela zajímavý moment byl, když jsme uprostřed tmy otevírali vrata k nějakému domu bez suverénní jistoty, že jde o správné místo. Nicméně spaní bylo po noci ve stanu s komáry mimořádně pohodlné.


V pondělí byla na programu prohlídka Vilniusu a přesun „někam“ dále. Plán byl splněn! Den byl zahájen půlhodinovým přejezdem z ubytování do Vilniusu a prohlídka s Free Walking Tour v 10 hodin. Ta se trochu protáhla, a tak nás přepadnul hlad, který byl zažehnán ve stravovacím koutku nějakého obchodního domu, který, jak se později ukázalo, byl toho dne poprvé otevřen. Ve 14:30 jsme se vydali na cestu dále. Krátká zastávka byla u geografického středu Evropy (jednoho z mnoha), ta by se dala příště přeskočit. Rozjeli jsme se tedy na sever po docela zajímavých cestách. Stav byl takový provozně dost rozbitý, občas hodně úzký a zejména mezi Vilniusem a další zastávkou přes samé kopečky-vlnky.



Další odpočinek při pondělním podvečeru se odehrál v muzeu úzkorozchodné dráhy ve městě Anykščiai, kam jsme dorazili 45 minut před zavírací hodinou. Železnice se zde rozjela v roce 1899 a v současnosti je v provozu 12 km tratě, které o víkendu projíždějí soupravy tažené dieselovou lokomotivou. Prohlídka byla vedená v poloangličtině, po neúspěšném pokusu nás provést v ruštině. Nicméně bylo to milé a hezky opečovávané místo. Nejednou byl večer (18 hodin) a následovala otázka co provést dále. Bylo potřeba se posunout severněji, a tak jsme prostě jeli.



Během přesunu jsme projeli celé Lotyšsko na jeden zátah, teda kromě zastávky v supermarketu. Trasa vedla přes Rokiškis, Aknīste na Jēkabpils. I české ministerstvo zahraničí varuje před špatnými cestami v této baltské zemi, pokud nevedou na Rigu. I když jsme místy jeli po cestách lokálního charakteru, neřekl bych že šlo o nesjízdné vozovky. O tom, že se v Lotyšsku nedá nikam jet píšou zejména řidiči obytných dodávek, ale po mé zkušenosti, že i kruhový objezd projetý v rychlosti chůze je v obytňáku centrifuga bych ty pojízdné obýváky nepovažoval za žádný etalon kvality vozovek. Zkrátka řinčení talířků v šuplíku se nepočítá, když žádné nemáte.


Dalším významným bodem na trase bylo město Cēsis, kde je hrad. Tím jsme v noci jen projeli, navzdory doporučením z internetu, a pokračovali na východ směrem na Estonsko. Ještě v Lotyšsku jsme doplnili nádrž benzínu po špunty a na benzínce si vyčistili zuby. Půlnoc nás zastihla na hranicích u města Ape. Pro přespání jsme zvolili Pähni metsaonn, turistický přístřešek s ohništěm, kadibudkou a molem u jezera spravovaný státní lesní agenturou. Estonci si adaptovali finský přístup ke sdílení přírody, a tak najdete mnoho podobných tábořišť, která jsou zdarma a udržovaná v kondici. Stránka VisitEstonia.com je výborně vedena, najdete tam v angličtině každou lokální prkotinu. Kéž by mohli cizinci využít podobného portálu i v Česku. Ještě dodám, že ráno ve Vilniusu bylo okolo 33 °C, ale tohoto večera přišla nejstudenější noc léta, a tak jsme stan stavěli při 10 °C, ale zase nebyli komáři, jej!


Další ráno jsme posnídali a vydali se jako správní turisté zdolat blízkou nejvyšší horu Estonska. Od parkoviště zabralo pěší stoupání na Suur Munamägi v 318 metrech nad mořem dobré 4 minuty. Mezitím jsme se poprvé ocitli na nezpevněných šotolinových cestách.


Poprvé od začátku cesty jsme měli špatné počasí a místy skutečně intenzivně pršelo. Tak jsme přeskakovali jeden naplánovaný cíl za druhým jako například Vastseliina Episcopal Castle, Estonian Road Museum či Estonian Aviation Museum. Do města Tartu jsme dorazili chvíli před 12. hodinou. Déšť neustával, proto jsme se vypravili hledat oběd do obchoďáku Lounaskeskus. Překvapilo mě, že součástí nákupního střediska byl zimní stadion s kluzištěm – jen tak mezi butiky.


Později déšť ustál a my se vydali si prohlédnout centrum druhého největšího estonského města s univerzitou a zajímavou zříceninou katedrály. Ve 13:30 jsme seděli opět ve vozidle a pokračovali dále směrem na městečko Mustvee u jezera Peipus, protože proč ne, se zastávkou na 20 minut. V 16:15 přijíždíme do města Rakvere, kde je majestátný hrad na jednom z nemnoha místních kopců a socha býka, což je nějaká jazyková hříčka k příležitosti oslav 700 let od založení.



Chvíli před 18. hodinou parkujeme u výběžku Kasmu, který je součástí Estonského národního parku Lahemaa. Výhodou návštěv významných cílů v netradičních časech je znatelně chybějící nápor turistů. Prošli jsme se po 5 km okruhu s roztroušenými bludnými balvany a dozvěděli se o ledovci. Mám pocit, že některé informační cedule neumisťovala ani tak správa parku, ale spíš chytří komáři, a tak bylo potřeba se vzdělávat v tanečním rytmu. A ještě jedna pamětihodnost byla toho dne po cestě – Viru Raba – známé rašeliniště s rozhlednou v půlce vycházkové trasy. Ve 21:30 se přesunujeme za kamarádkou Lísou, která pobývá v letním rodinném sídle (protože to není jenom chata), kde máme domluvený nocleh opět pod střechou. Abychom k ní dorazili je nutné projet přes Kolga Manor, což je rozsáhlý opuštěný zámek a asi i slušná Urbex lokalita.



Středa měla být závěrečným dnem putování. Ráno se tedy vydáváme do Tallinnu, kde v centru tankujeme opět do plna a umyjeme auto na samoobslužné myčce. Volnou chvíli bylo možné strávit pozorováním vkusu ruských karosářů, respektive majitele vozidla.


Ještě před vyplutí trajektu ve 13:30 nám zbyde asi hodina na prohlídku historického centra Tallinnu, kde se snažím vzpomenout na střípky komentáře z únorové Free Walking Tour. Tu jsem tehdy absolvoval s příjemným Estoncem, který byl taktéž jako výměnný student v Ostravě. Prohlídka města utekla, hamburgery u McDonalda zakoupeny a snězeny během čekání ve voze na nalodění. Já totiž trajektem bez obložené housky zřejmě jezdit neumím, nicméně nová loď jménem Megastar společnosti Silja Line má řetězec s fast foodem na palubě, což je novinka. Dvouhodinová plavba rychle utekla, ještě zbyl čas dokoupit pivo v akci v lodním obchodu a už jsme projížděli kolem celníků na finské pevnině.



Přískokem vpřed z přístavu a zaparkování na nehorázně drahém stání v centru Helsinek. Finské hlavní město je velké (bez trojměstí) jako Brno a jeho pamětihodnosti lze (také?) projít za hodinu, což se nám podařilo zejména proto, že v mé oblíbené studentské restauraci (více info) měli sanitární den. Naštěstí je na výpadovce IKEA, kde byla v 18 hodin možnost večeře – kromě klasického pultu také formou švédských stolů (jak jinak řekli byste si). Deset minut před 23. hodinou jsme dorazili při západu slunce do cíle v Jyväskyle.



Čtvrtek byl relaxačním dnem hlavně bez řízení. Po vydatném spánku jsme se vydali na recepci hotelu zakoupit vstupenky na Neste Rally Finland, zašli jsme si na univerzitu pro oběd a do servisní zóny rallye. Taktéž jsem konečně využil bonusu přivést hosta na svou permanentku do posilovny. Následovala večeře v restauraci se studentskou slevou a přesun na městskou rychlostní zkoušku Harju, kde bylo těžké sledovat závodníky světového formátu přes les estonských vlajek, čímž se vysvětlilo, proč byl levnější trajekt Eckeroline předchozího dne vyprodán. Celé město se ponořilo do nevídaného turisticko-sportovního šílenství. Většina veřejných parkovišť se proměnila díky obytným automobilům na kempy.



V neděli vyhlásili „nečekaného“ estonského závodníka a kandidáta na světového šampiona WRC vítězem. V kategorii WRC2 vyhrál finský jezdec Kalle Rovanperä, takže si domorodci užili i finskou hymnu, která je mimochodem stejná jako estonská. A protože Kalle jezdí ve Škodovce továrního týmu, hrála se i hymna česká. Tím rallye šílenství opadlo a fanoušci tentokrát neucpali všechny hospody, ale výpadové silnice. Cesta zpátky do Česka proběhla kombinací vlaku, letadla ČSA do Prahy se zpožděním a Regiojetem, čímž se kruh a výlet uzavřel.


Jak už to v mých příspěvcích bývá, doplním nějaké statistiky, které jsem si udělal pro vlastní potřebu. Ujetá vzdálenost 2300 km. V denních etapách přibližně 665 km, 365 km, 500 km, 340 km a 380 km. Spotřeba vozidla podle palubního počítače 7,8 l/100 km, což je za zhruba 270 EUR. Čím severněji, tím dráž. Nutný výdaj byl za trajekt a to 100 EUR. Další náklady pak klasicky stravování, vstupenky, ubytování atp. za 150 EUR pro dvě osoby bez zpáteční cesty. Ve výsledku tedy o pořádný kus levnější než dřívější cesta přes Švédsko (protože nešlo spát ve stanu), nicméně uražená vzdálenost takto přes Pobaltí byla dokonce větší.

2019-05-27

Autem z Finska přes Švédsko do Česka

Den nultý
Odjezd z Jyväskyly byl zahájen pokusem o včasné zabalení vozidla a odjezd na čas, který se příliš nevydařil. Dva roky vymýšlím, které krámy chci odvést autem a stejně jsem neměl plán hotový pořádně, zdá se však, že jsem nic zásadního nezapomněl. Přesunovali jsme se do Tampere, kde jsme měli za úkol přestěhovat nějaký nábytek.



Tím se ostatně dostávám k představení celého výletu. Původně jsem dojel do Finska přes Pobaltí a naskýtala se otázka, jak to vzít jednoho dne zajímavě a jinak zpátky. Jednou z možností byla cesta přes Švédsko, která zahrnuje minimálně o trajekt více než ostatní cesty a která je také o něco delší, pokud se však pojme jako výlet je výrazně zajímavější než jen 2000 km dlouhý přejezd.

Tento příběh volně navazuje na dva roky staré vyprávění o cestě do Finska.

Den první 
Když bylo přestěhováno, zahájili jsme vlastní výlet nejprve návštěvou univerzitní kantýny a pak přejezdem do Turku - s procházkou po čtvrti Naantali a Mumínkovský ostrov, kde jsme nemuseli platit vstupné, jelikož sezóna ještě nezačala. K večeru jsme „vykradli“ McDonalds a nalodili se na trajekt do Stockholmu. Začali jsme hrát hru, kdy uvidíme další české auto a narazili jsme na něj až o dva dny později na jihu Švédska.



Den druhý
Časové zóny jsou nepříjemné. Když letíte letadlem, tak si po přistání zapnete telefon a místní čas se sám nastaví – žádná věda. Tento způsob ale nefunguje na lodi, když si musíte natáhnout budíka, včas vstát a vyjet autem z fronty vozidel. Nikdy totiž nevíte, jestli se telefon do nové zóny přehodí a co se stane s nastavenou hodinou. Překvapivě to telefon zvládl, ale televizní služba buzení v kajutě vyvolala alarm o hodinu dříve. Výjezd z lodi probíhal naprosto automaticky, a tak nechápu jak se jim (nám) podařilo nás zařadit do fronty na opětovné nalodění. Po zbytečném čekání jsem tedy projel hromadou jednosměrek opačně a vydal se do probouzejících se nedělních ulic Stockholmu.

První neplánovaná zastávka vedla do Skansenu, tedy originálu všech našich skanzenů. Z prvního parkoviště nás však vyhodil bezzubý metař chodníků, že se tam dnes nesmí parkovat kvůli sezónnímu úklidu (perfektní angličtinou). Ranní snídaně proběhla piknikovým stylem až kousek dále.




Dále jsme se vypravili do Mariefredu, kde je velmi pěkný hrad, jehož prohlídkový okruh vede přes 65 místností a je vidět, že stavitelé s průchodem návštěvníků počítali. Hned přes příkop od hradu je úzkorozchodná železnice (600 mm), kde skupinka nadšenců připravovala parní lokomotivu na sezónu.

Cesta pokračovala do Malkopingu nádhernou klikatou cestou. V tomto městečku je totiž tramvajové muzeum i když tam žádné tramvaje nikdy nejezdily, ale opět skupinka nadšenců se rozhodla upravit místní dráhu pro tramvaje. Ty se tam dostaly při švédském přechodu na pravostranný provoz namísto likvidace. Naneštěstí otevírali až v dalším týdnu, a tak opět probíhala horlivá přípravná činnost. Na oběd jsme si dali na místním náměstí thajské jídlo z foodtrucku (teda spíš unimobuňky, ale to nezní tak stylově).




Další zastávka byla v Norrkopingu, „shodou okolností“ také jedno z měst s tramvajovým provozem na dvou linkách. Auto jsme nechali na konečné a vydali se do města tramvají. Doběhli jsme odjíždějící tramvaj a na palubě začali zjišťovat, jak si koupit lístek. Ve vozidle byl jenom terminál na místní karty, na zastávkách žádné automaty, informace na internetu, že nákup je možný v trafikách, které jsme kolem neviděli. Jízdenku se tedy podařilo získat přes mobilní aplikaci, která byla švédsky a která nabízela primárně nějaké regionální lístky. Svezli jsme se tedy přes centrum a vrátili se zpátky pěšky, přičemž se nám podařilo mimoděk projít velmi hezkým průmyslovým centrem s „vodopádem“. Osvěžení jsme hledali v kiosku, kde se mi podařilo náhodou vybrat místní limonádu Trocadero, kterou jsme pak po zbytek výletu vyhlíželi v obchodech.




Protože čas ten den pokročil, rezervovali jsme si ubytování a vydali se k němu po nudné dálnici E4. Po cestě se naskýtala odbočka do městečka Vadstena, kde je hrad ve francouzském stylu a úzkorozchodná trať, která ovšem působí opuštěně. Při západu slunce jsme dojeli do kempu v Jonkopingu, ve kterém jsme měli rezervovaný elegantní bungalov.


Postřeh: je vidět rozdíl v krajině mezi středním Finskem a jižním Švédskem a to hodně. Složení stromů je jiné a toho času bylo vše o mnoho víc zelenější. Navíc se zde nevyskytovaly žádné ledovcové balvany, a i kopce vypadaly tak nějak více středoevropsky.



Den třetí
Probuzení v bungalovu bylo příjemné, leč poněkud zatažené, naštěstí se to při snídani vybralo, aby se počasí v zápětí změnilo na krátkou průtrž mračen. Tak vypadalo ve skutečnosti nejen ráno, ale celý den (a i zbytek výletu), jen se do výčtu přidaly také kroupy.



Hned co jsme se vyhrabali z postele a podívali na nejnovější epizodu Hry o trůny bylo potřeba si v centru Jönkopingu najít oběd. Překvapivě jsme jej nenašli na univerzitě v jejíž knihovně mě příjemně překvapil starý portálový jeřáb. Oběd se nám podařilo ulovit "až" na výpadovce z města v IKEA, čímž si mohu odškrtnout ze seznamu "musím udělat" - navštívit IKEU ve Švédsku. Parkování v Jonkopingu bylo poměrně náročné, neboť všechna místa byla na parkovací automat, nicméně jenom s platební kartou se to dalo zařídit. Zdůrazňuji, že v průběhu výletu jsem ve Švédsku nepotřeboval hotovost nějaké jejich lokální měny – všechno kartou (stejně jako ve Finsku).

Původně jsme chtěli z Jonkopingu pokračovat do Gotenburgu, nicméně nějak nám to nesedělo do plánu noclehů a navíc mě ježdění autem po dálnicích mezi velkými městy a hledání parkování nebaví. Gotenburg je dostatečně velký na samostatný výlet někdy jindy. Namísto toho jsme zamířili do Halmstadu. Ještě předtím jsme zastavili ve velkém westernovém městečku v High Chapral, který byl stejně jako většina ostatních atrakcí ještě zavřený a na turistickou sezónu zatím vyčkával.




Halmstad nás nenadchnul, má sice hezký zámeček a nábřeží, ale to bylo tak nějak všechno. V místním supermarketu nás překvapil regál pro migranty, kde se daly koupit nejdůležitější polské speciality. Taktéž měli slovinské potraviny, nikoliv však české.

Odtud jsme se přesunuli do Ängelholmu, kde se nachází pomník návštěvy mimozemšťanů v roce 1946, který Iiris našla v seznamu švédských kuriozit. Prostě uměle vytvořená atrakce v lesoparku za městem, perfektní cíl procházky. Přesně takové zbytečné výletní cíle chybí ve Finsku. V Ängelholmu je i muzeum železnice a zahradní dráha, kam jsme však dorazili až po zavírací hodině.




Poslední zastávka třetího dne byl Helsingborg, který se stal překvapením dne / výletu. Začněme od překladu jména: Helsinský hrad, což se snadno zamění s Helsingfors - Helsinská pevnost (známá též jako Helsinki). Z wikipedie doplňuji, že Helsing je populární přijmení, které referuje na administrativní oblast Hälsingland. Město nás uchvátilo svým pojetím, majestátní věží tyčící se v parku nad městem a k ní vedoucí schodiště. Centru města pak působilo luxusně. Jinak ze zdejšího přístavu vyplouvají do Dánska trajekty, které mohou být alternativou k použití Oresunského mostu za cenu o něco málo nižší.

Jazykové okénko: Ve Švédsku mluví snad všichni také anglicky, nejvíce překvapí ta samozřejmost, s jakou přepnou jazyk bez přemýšlení a vykoktávání se. To je taktéž z jedna ze schopností Švédů, která rozčiluje Finy (protože ty změna jazyka kolikrát taky zaskočí) navíc se Finové Švédsky povinně učí a pak na ně stejně mluví anglicky, protože je domorodci poznají podle přízvuku.




Dopravní okénko: Ve Švédsku vyvinuli nějaké úžasné automatické rychlostní radary, které umí detekovat prudkou změnu rychlosti až 150 m od místa měření a které instalují docela často na různá místa. Nejdřív jsem si říkal, proč jsou tak "blbí" a místo měření označí značkou a vyžadovanou rychlostí cca 200 metrů před místem měření, ale po zamyšlení mi to přišlo vlastně fér. Jsou dopravní situace jako křižovatky, které vyžadují nižší rychlost, takže má smysl na nich měřit. Pokud i přes všechnu snahu rychlost nepřizpůsobíte, dostanete pokutu v opačném případě projedete bezpečně nějakým problematickým úsekem. Přijde mi to mnohem logičtější než česká policie číhající nečekaně za rohem u nějaké značky upravující rychlost.

Den čtvrtý
Přespání jsme měli zajištěno přes AirBnB ve staré nádražní budově na švédském venkově. V našem plánu byla pro další den zastávka v Malmö, zanechání zde vozidla a pokračování do Kodaně přes most vlakem na zpáteční 24 jízdenku (protože přejezd autem je nákladný a parkování ve městech horor). Internet je plný příběhů z Malmö o vykradených autech i v placených garážích. Vzhledem k viditelnému nákladu (jehož přikrytím se situace nezlepší) jsem rozhodl situaci elegantně zvládnout parkováním na placeném státní v nedalekém Lundu a odkud je jízdenka také platná. Pocitově mi přijde, že i parkování v Malmö už není takový problém jako byl pár let zpátky.



V Lundu jsme se prošli po městě, viděli katedrálu, která je hlavní turistický cíl i když je to stejný kostel jako všechny ostatní velké chrámy. Viděli jsme stavbu tramvaje a po chvíli jsme naskočili na vlak do Kodaně přes slavný Oresundský most.




Největším překvapením dánského hlavní města byly ceny. Jakože Helsinky jsou proti tomu levná destinace. Hodnoty na cenovkách by byly příjemné v českých korunách no naneštěstí byly v korunách dánských (tedy 3,5x více). Ubytovali jsme se v nejlevnějším hostelu a šli na Free walking tour po městě. Shodou okolností byl ve městě na pracovním pohovoru a dovolené také náš kamarád z Budapeště, kterého jsme měli podle plánu minout, ale díky dynamickým změnám v programu jsme se ocitli ve stejném městě po několik hodin společně. Zašli jsme si tedy na pivo do „alternativní“ čtvrti Christiania a nadýchali se tam čerstvého vzduchu. Dalšího rána jsme dotáhli zbytek „musítevidět“ památek a dvě minuty před vypršením 24 hodinového lístku a minutu před jeho kontrolou revizorem vystoupili zase zpátky ve švédském Lundu.

Den pátý
Autem jsme tedy dorazili (zpět) do Malmö, které mám nyní uloženo jako nejnepřátelštější město pro tlumiče automobilu, protože mají každých „5“ metrů zpomalovací práh. Pokud čtete Aeronet a další ruskou propagandu, musíte mít pocit, že Malmö je apokalyptické město. Zavítali jsme tedy do nejslavnější imigrantské no-go zóny na Rasmusgatan. My zvyklí na cyklistické přejezdy po Ostravě-Přívoze jsme shledali čtvrť jako nadmíru přátelskou, bezpečnou a hezky vypadající. Zbytek města byl rovněž v pořádku. Pro prohlídku města jsme zaparkovali v drahých garážích pod univerzitou, kde jsme krátce diskutovali o nutné délce parkování, až do doby, než nám odjíždějící šofér věnoval svůj lístek platný do konce dne.



V Malme jezdí tříčlánkové BRT autobusy, plně elektrické elektrobusy a pak normální diesely. Zejména ty dlouhé skorotramvaje vypadají impozantně. Taktéž zde mají hrad / pevnost a technické muzeum v rekonstrukci. Na náměstí jsme si pak dali zmrzlinu, zakoupili lístek na noční trajekt do Německa a zašli se osprchovat do fitcentra, jehož sítě jsme zákazníky ve Finsku.

Do opuštění Švédka zbývalo pár hodin, zašli jsme si tedy do IKEA na večeři a já zakoupil v hobbymarketu kyblíky slavné švédské červené barvy na dřevo, která se z mi neznámého důvodu prodává v Česku za nepřijatelné ceny. Noc jsme strávili na trajektu z Trelleborgu do německého Rostocku. Na rozdíl od luxusního a vlastně levnějšího trajektu z Finska do Švédska byl tento trajekt starý, osobáky zamíchané natěsno s náklaďáky, mezi kterými se bylo potřeba protáhnout při vstupu na palubu. Kajuta by nás stála více než jízdenka, takže jsme si podle plánu roztáhli spacáky pod schody a bez problému spali 6 hodin (odpozorováno na trajektech do Estonska).



Den šestý
V Německu nás čekala 3 hodinová cesta po autobahnu do Berlína, což byla „zábava“ s nevyváženými koly, které vibrovaly jako o závod. Do německého hlavního města jsme dorazili na 74. výročí konce 2. světové války. Poobědvali jsme s mým bratrancem Martinem, která zde žije. Dále nakoupili v Primarku a opět se potkali s kamarádem z Budapeště, protože jsme si zapomněli v Kodani udělat společnou fotku.


Ježdění autem po Berlíně je za trest. Poprvé po 1400 km to bylo přískokama vpřed v koloně. Taktéž jsem podruhé zúročil ekoteroristickou nálepku na čelním skle nezbytnou pro vjezd do centra. Iiris byla rozčilená z faktu, že co je to za zemi, která vybírá peníze na každých toaletách. Na dálnici jsme se dostali do kolony, ale v podstatě se to obratem rozjelo. Večeři jsme si dali ve městě Cottbus s procházkou a zlatým hřebem byl 100 km úsek hitlerovy dálnice na polské straně, kde se v maximální 60 km/h rychlosti otestovaly na kaňonech betonových panelů podvozkové komponenty vozidla. Do Vratislavi jsme dojeli před půlnocí a na náměstí si dali svačinku. Tentokrát spadla odpovědnost za komunikaci s domorodci na mě.



Do Česka jsme dojeli už vcelku unavení po mi známé polské dálnici A4, kde byla v noci příjemná úroveň provozu a slavnostně vjeli do Ostravy po 860 km denní porci kilometrů a po 2200 km celkového výletu. Děkuji Městské policii Ostrava, že mi nedali pokutu za noční parkování.

Poznatky z cesty
Kdybych ještě něco podobného plánoval, tak ať nezapomenu: Po 6 dnech cestování bylo potřeba dát si alespoň den pauzu a srovnat si plány přípravy, uklidit své věci, vyprat, přebrat fotky a vydat příběhy. Více méně to odpovídá i zkušenosti z mého předchozímu výletu.

Parkování ve městě je problém téměř vždy. Zajímavý hack je parkování u hřbitova, který nebývá tak daleko od centra a jsou zde alespoň časově omezená stání, pokud neomezená. Nemá moc cenu dělat roadtrip po velkých městech (čím větší tím horší), kam se dá dojet hromadnou dopravou. Pro výlety autem je mnohem lepší si naplánovat spoustu malý zastávek v místech obtížně dostupných, což obvykle vyžaduje enormní čas na přípravu, ale výsledek stojí za to.



Nějaká hrubá statistika, když už jsem si s ní dal práci. Náklady na palivo byly pro nás 24 % z celkové ceny. Nejdražší z ostatních položek bylo stravování 18 % a trajekty 18 %, dále ubytování s 15 %, parkování a MHD spotřebovalo 13 %, vstupné / zábava za 12 %. 100 % tvořilo 750 EUR. Původně jsem chtěl šetřit na ubytování stanováním, ale ranní brzké květnové teploty okolo 7°C měly jiný názor...

V průběhu výletu jsme také prováděli velmi zajímavé pozvolné snižování našich standardů: první noc vlastní cesty byla na luxusní výletní lodi, druhá v pěkném bungalovu, třetí na železniční stanici, čtvrtá v našlapaném hostelu, pátá na zemi na trajektu a šestá v podstatě žádná, neboť jsme do cíle dojeli až nad ránem. Z důvodu vývoje situace jsme se chtěli další noci vyhnout. Obecně to byl hezký výlet namísto účelového přesunu a pokud se něco nestane, už se chystá další cesta podobného charakteru, ale o tom zase někdy příště...