Zobrazují se příspěvky se štítkemFinsko. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemFinsko. Zobrazit všechny příspěvky

2018-03-12

Kde jsou finské univerzitní restaurace (KELA)

Tento článek vzniká jako rozšíření mého původního článku o stravování a kuchyni ve Finsku. Mé zkušenosti a seznam navštívených míst se rozšířil a byla by škoda jej nechat bez možnosti využitím i někým dalším.

Nejprve však krátký úvod. Nejlepší je využít těchto jídelen, když jste místní student, jen dodávám, že i když nejste, tak je stravování na univerzitách jedno z nejlevnějších a pravděpodobně se vám vyplatí více než klasická restaurace. Více o systému stravování v ukecaném článku.



Pro využití slevy, tedy jídla za 2,60 € namísto 8,5 € je ale potřeba mít kartičku vydanou finskou vzdělávací institucí - na jinou neplatí. Nicméně můžete to zkusit i s českým ISICem, mají tu podobný, ale záleží na obsluze, jestli se bude dívat, protože ji většinou stačí něčím zamávat.

Teď už slíbený seznam míst v aktualizaci 3/2018. Vždy si ověřte, že má skutečně otevřeno - časy se občas mění. Na státní svátky máte většinou smůlu. Pokud není uvedeno jinak, nesmíte si nabírat více druhů jídel bez placení extra. Toto neplatí u příloh, jestli nechápete o čem mluvím, přečtěte si odkazovaný článek. Jídelny se liší v možnosti, zda-li si můžete vzít pro salát zvláštní talíř nebo musíte použít ten hlavní, nemilým trendem se stává politka jednoho talíře z "ekologických důvodů".

 

Helsinki

"Porthania Opettajien ravintola" je klasická stravovna na výhodné pozici při chození po památkách nebo cestování, neboť je asi 10 minut chůzí od hlavního nádraží a asi 5 minut od katedrály. Nemají otevřeno o víkendu, před týden do 16. Osobně je mi nejsympatičtější.

Druhá restaurace "UniCafe Päärakennus" je jen pár kroků vzdálená, kdy z okna můžete koukat na "české tramvaje". Chodím do ní, když mám trochu více času, než se najíst a běžet na vlak.






Třetí restaurace "UniCafe Ylioppilasaukio" je nejblíže hlavnímu nádraží (5 min), je otevřena každý den do 19 hodin a dokonce i o víkendu. Mám ji nejméně rád v celém Finsku, protože si po nabrání příloh musíte říct o hlavní chod a nikdy nemám dost času se ve frontě rozmyslet co chci. Z logiky věci je porce hlavního chodu určena obsluhou, což je velice netypické. Zajímavost: od nádraží do ní dojdete průchodem pod logem Zetor.

V Helsinkách jsem hledal i další možnosti jídla a našel vcelku rozumný "fast food" s pizzou, kebabem a dalšími zdravými věcmi, jen pár kroků od autobusové stanici na Kamppi.

 

Espoo

Navštívil jsem restauraci "Dipoli" na Aalto University. Trefil jsem špatný den, jídlo bylo nějaké odbyté, nicméně systém odpovídal zvyklostem.

 

Vaasa

Do mého bývalého univerzitního města se asi při výletování nedostanete, na druhou stranu tu znám nejvíce restaurací, protože jsem na jejich zkoušení měl nejvíce času. Aktualizace: od roku 2016 se situace dost změnila, zejména po změně agentury z Amica na Juvenes.

Hlavní je Mathilda v kampusu University of Vaasa. Jídlo vydávají do 15. hodiny a poté do 16. dost příšernou pizzu, nicméně lepší než být hlady. Moje nejoblíbenější menza, protože zde byla většinou většina spolužáků a známých tváří. V sousední budově Fabrikki je druhá výdejna, ale ta nestojí za návštěvu.








Cotton Club, soukromý podnik, domorodci říkají, že má lepší jídlo než Mathilda, ale má to háček - není samoobslužná, ale musíte kuchařkám říct, co chcete, což není úplně příjemné, když nevíte, co si objednáváte. Navíc je lehoulince dražší a porce není přes celý talíř. Ale jednou za čas pro změnu, proč ne...





Serveri na VAMKu patřila mezi mé oblíbené tím, že byla otevřená i v sobotu (už není 2018), což mi snížilo počet vaření v týdnu o jedna. Mají zde i masové "speciality" jako třeba řízek, ale dotovaná cena je i tak 4,58€ za porci, což mi moc nevonělo. Přes léto 2017 ji rekonstruují, tak uvidíme, jak bude vypadat.





Nová restaurace vznikla až po mém odjezdu v budově univerzity Novia "Juvenes Aleri". S kartičkou studenta zde nejlevnější porce stojí 0,85€ (mají i standardní za 2,60), což je cena za kterou se běžně prodává jen kelímek kávy. To nejlevnější jídlo má horší pověst nadruhou stranu za ty prachy tady nemáte ani nanuka, vhodné pro druhý chod dne.


Dále se dá najíst i v budově Åbo Academy, či si dát polévku v kavárně Oskar v knihovně Tritonia.

 

Tampere

V Tampere jsem jedl v hlavní restauraci Reaktori tamější technické univerzity. Má to háček v tom, že při běžné turistice je výrazně stranou ve čtvrti Hervanta. Výhodou je snad jen to, že kousek od ní zastavuje Onnibus. Jídlo bylo dobré a bylo v sobotu!



V Tampere jsem jedl také na TAMKu, v restauraci "Campusravita", kam jsem se zastavil cestou okolo autem, opět není vůbec po ruce pro běžného návštěvníka města. 

NEPLATÍ, zrušeno! Co je bomba o které málokdo ví, je restaurace "Juvenes Ravintola Ziberia" kousek od hlavního náměstí v budově Finlayson. Je to normální restaurace, ale lze tam uplatnit studentskou slevu. Vřele doporučuji!

Jyväskylä

Mé druhé město, kde jste trávil hodně času, kam tedy zajít? Specialitou Jyväskyly jsou dlouhé časy otevření, denně do 16-18 hodin není problém. Superspecialitou jsou otevíračky v sobotu i neděli.

Nejblíže do centra je restaurace "JAMK Dynamo" o které mám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Dobrá je, že je zde možnost míchat hlavní chody, tedy fungovat v režimu klasického bufetu včetně polévky (tady se to nevím proč nejmenuje švédský sůl), respektive na tác se vleze velký talíř, malý na salát, miska s polévkou a sklenice s vodou a džusem - to je můj rekord ve Finsku. Špatná je, že agentura Sodexo vaří amarouny. Jídlo pouze v pracovní den. Druhá a větší pobočka je v hlavním kampusu na Rajakatu.

V přijatelné vzdálenosti s vycházkou u jezera je restaurace Piato, kde se dá najíst se i v sobotu. Jídlo standardní s prostornou jídelnou.



Mezi mé oblíbené patří restaurace JYU i když nesmíte míchat pokrmy a vše musí na jeden talíř. Ve službě je Sonatti. Nejblíže do města je Libri, přes kopec pak Ilokivi a kousek od něj Lozzi. Lozzi má otevřeno i v sobotu do 18 a v neděli do 16, což je obrovská vyjímka z finských pravidel. Nemůžu si to vynachválit.

 

Turku

Zde jsem se asi nejvíce nahledal, kde se restaurace Brygge nachází. Je vzdálenější od centra i když chůzí dosažitelná. Vaří tam dobře, místa je dost a vzhledem k tomu, že jsem tam byl ve všední den, tak i s druhou návštěvou na večeři.







Podruhé jsem byl v Turku v restauraci Delica. Není moc po ruce, ale pokud jedete z letiště, tak zakoupený lístek na MHD má jen časové omezení a s přestupem se tam dá v pohodě dojet a také odjet.

Při cestování ve spěchu je přes cestu od autobusového nádraží Mc'Donalds, kde se dá cheeseburgerem za 1€ zahnat okamžitý hlad.

 

Oulu

Na univerzitu v tomto severním městě jsem se dostal při výletu do Laplandu. Při běžné návštěvě města je restaurace Central Station nepoužitelně daleko. Jídlo měla dobré i když univerzita jako taková není moc útulná.





Alternativou na oběd z jiného výletu do Oulu by mohla být palačinko-omeletárna Pannukakkutalo Renesans, která se nachází jen pár kroků od tamější dominanty sochy policisty. Jídlo zde není dotované, ale lze ochutnat palačinku se sobím masem a další docela chutné varianty.






Rovaniemi

Restauraci Petronella navštívil Pavel ...jen dodám, že je to krásné prostředí, hned vedle je místnost, která původně byla knihovna ale už je spíše jako chill out místnost, kde jsem si dobil NTB a mobil a strávil tam déšť venku a díky WiFi i chvíli pracoval. Je to od centra trochu dále, ale za tu cestu jsem nelitoval a procházka je pěkná

Fast food

Domácí řetězec je Hesburger - podobný Burger Kingu či McDonalds, protože je alespoň trochu jiný než zbytek globálních řetězců, tak je mi nejsympatičtější. Nicméně základní cheesburger stojí 2,60€, což se mi zdá přehnané.
Takže na rychlou levnou svačinu do McDonalds na cheesburger, který stojí vždycky 1€. Když se nad tím zamyslíte je to extrémně nefér, protože u nás taky stojí 1€. Specialitou finských mekáčů je McVegan s nějakým měkkým "masem" z "mletých pilin a sóji". Zkoušel jsem a neoslovil mě, nicméně u místních má úspěch.

Street food alias hladová okna jsou problém, zejména proto, že stojí příšerné peníze. Vyprošťovák po cestě "z chlastačky" začíná na 6 €, ale spíš více...

 

Obecný tip

Jak najít jinou restauraci? Jde to celkem snadno, výhodou je použít místního jazyka. Do Googlu zadávám: město + yliopiston ravintolat

 

Závěr

Jak z příspěvku vyplynulo, stravování na univerzitách jsem pojal jako sport a baví mě navštěvovat nová místa zejména při cestování. Snažím se tak využít možnosti, které mi poskytuje místní statut studenta. 

Ten rozdíl v komfortu je dramatický proti našemu systému v Česku, kdy lze využívat jen svou vlastní vysokoškolskou menzu a uzavřený systém platby za jídlo. Taktéž kvalita nebo alespoň styl jídla je taktéž značně odlišný. Nekonečným zdrojem radosti je samoobslužný systém, kdy lze talíře pořádně zatížit.

Další doplnění přidávám postupně.

2018-01-25

Zkušenost s hřeby na pneu pro jízdní kolo

Je to už nějaký čas, kdy jsem usoudil, že mi chybí zkušenost pneumatikami s hřeby a jejich vlastnostmi na sněhu. Z možností, na co je obout, jsem měl auto a jízdní kolo. Vzhledem k tomu, že na kole najezdím ve Finsku v průměrném pravidelném režimu více než autem, padla volba na přezutí mého kola.


Ne, začneme ještě více pragmaticky, pneu na auto s hřeby stojí 300 € za sadu, a i když by to bylo velmi užitečné, tak jsem si tuto legraci dopřát nechtěl (něco více o řízení auta). Jedna pneumatika s hřeby pro kolo začíná na částce 30 €, což je poněkud hodně, když celé vaše kolo stojí 80 €. Připomínám, že normální lepší pneumatika se dá koupit za 15 €.


Avšak protože místo mého bydliště je na kopci a překonání 4,7 km na praxi v centru je pro mě denní nutností, rozhodl jsem se tentokrát vyzkoušet na vlastní kůži pocity a napsat o tom článek, protože z diskusí na Facebooku nejen s domorodci, ale i expaty jsem měl rozporuplný dojem.


Narazíte totiž na názor, že kola s hřeby se jednoznačně vyplatí, jenže dát 60 € (1 500 Kč) za přezutí kola je hodně, a to je cena, když si to uděláte sami. Takže jsem na to šel "chytře" a přezul jsem jenom jednu pneumatiku, abych poznal rozdíl.

Klíčová otázka je, kterou osu – přední nebo zadní? Intuitivní většinová odpověď by byla kolo zadní, protože ta je přece poháněná, ale jde o odpověď špatnou. Pokud totiž máte klasické pánské kolo, kde jste nakloněni nad kolo přední, tak v případě smyku "zadku" máte prostor reagovat třeba položením nohou na zem, ale když ujede kolo přední, tak čas chybí na cokoliv. Navíc pád dopředu je podstatně horší z hlediska najít nějakou únikovou polohu a neletět přímo "na hubu". OKej s příchodem prvního sněhu v půlce října mám tedy přezuto a můžu sbírat statistická data. 


Hřeby téměř nepomáhají v čerstvém lehkém sněhu – když napadne 10 cm, tak kolo jede zhruba stejně jako bez něj, jen s větším odporem. Okrajově jsou hřeby užitečné i v případě, kdy se jede po rovnoměrně ujeté vrstvě sněhu a to proto, že se v takovém případě kolo nemá důvod smýkat, ledaže to výrazně klopíte, ale kdo by to dělal...


Kdy hřeby pomáhají je situace, když to klouže i chodcům. Tzn. uježděný sníh přes den povolí na slunci a po západu zmrzne. Případně je kluzko všeobecně – při mrznoucím dešti atp. Jak jsem si ale vyzkoušel, když to přepálíte na takovém povrchu, tak vás ani hřeby nezachrání a stejně to položíte. Co může být výhoda je skutečnost, že přetáčivý(?) smyk zadního kola vás o milisekundu dříve upozorní na problém a až pak jde k zemi i kolo přední. Tak jako tak, šel jsem shánět nové pedály a mám módní díru v jeansech.


Nastal ale moment, kdy jsem byl neskutečně rád za hřeby. Situace byla následující: na dlouhodobý uježděný sníh udeřily v pondělí mrazy kolem -20 °C, v úterý začalo sněžit, teplota vystoupala na -10 °C a připadlo 10 cm, no a ve středu byly 4 °C nad nulou a kompletně všechno začalo roztávat dramatickým tempem. V podstatě byla blbost jen na kole, ale já jsem osoba odolná + šetřivá za autobus, a tak jsem vyjel.


Něco tak šíleného si budu pamatovat dlouho. Přesně jsem cítil, jak celé jízdní kolo plave mezi vrstvou rozbředlého sněhu a zbytky dosud zmrzlého podkladu. Bylo tak přesně poznat, jak má zadní kolo neustále tendenci někam ujíždět, a to každých cca 10 metrů, zatímco předek jel až nebývale sebejistě. Těsně před místem určení jsem pak o trochu aktivněji zatočil a zadní kolo dostalo smyk, opět díky hřebům na předku jsem to rozpoznal včas a stihl zahájit seskok – drama skončilo bez zranění i škod.

Důvodem je fakt, že uježděný sníh roztává rozdílně a vytváří tak ohlazené ostrůvky mezi kalužemi, což extrémně klouže. Předchozí zmíněná situace je pak nebezpečná v tom, že roztopeným sněhem se projet dá, ale jakmile opět zmrzne, jde o nebezpečný povrch se spoustou vyjetých stop, který jeho uživatele s radostí katapultuje kamkoliv v náhodném směru zmrazků. 


Na tomto místě se hodí faktografická poznámka. Pánské kolo je svým rámem o poznání méně vhodné pro zimní jezdění než kolo unisexové, které má středovou trubku dole, protože se z něj při podobných pádech výrazně lépe vysedá, kromě toho se na nich obvykle jezdí mnohem více vzpřímeně a váha je více na zadním kole. V podstatě paralela motorkářského choperu versus silničního nakedu.

Souhrnně nepřekvapivá informace: hřeby nepomáhají ve sněhu, to se ví. Jsou dobré na ledě. Jenže, už jste někdy jeli po hokejovém hřišti? Ne? Přesně! V momentě, kdy to začíná klouzat chodcům je kolo ještě slušně použitelné, ale ve chvíli, kdy je třeba velmi obezřetná chůze je i jízda na kole značně riskantní. To snad dává smysl...


Verdikt: v Česku jsou takové pneumatiky zbytečné – sníh se u nás poslední zimy nedrží dlouho, hned jej rozsolí a jeho odhrnutím do míst, kudy se pohybují cyklisté, dojde k situaci, že pro jízdu nezbývá prostor a jen magor jezdí za kluzka po cestě s auty. Tím myslím situaci denního dojíždění, na blbnutí v horách je to zase příliš drahá sranda.

Co ve Finsku? Těžko říct, moje hodnocení je spíše v neprospěch této investice, pakliže je neplánujete používat několik zim. Více se vyplatí zakoupit trošku lepší pneumatiky klasické, které mají hluboký dezén (viz níže). Čím dražší kolo máte, čím častěji jej používáte a čím rychleji jezdíte, tím spíše oceníte zimní kola. Jízdní styl totiž udělá mnohem větší rozdíl. Po nějakém množství zkušeností a pádů už pak rozpoznáte, že pro jednou je možné nechat kolo doma než to zbytečně riskovat.


Ještě jsem nakousl pneumatiky klasické. U dovezeného bratrova exkola Superior jsme už několik let uvažovali o přezutí, protože se z horských pneu staly v podstatě MTB slicky. Po obvodu špunty, nicméně běhoun hladký na plátno. Jezdil jsem na tom za sněhu a největší problém byl asi v udržení trakce + taková guma strašlivě prská vodu. 


Když jsem píchnul, tak jsem rovnou toto pneu vyměnil na Continental Traffic s univerzálním vzorkem a vlastnosti i na sněhu se podstatě zlepšily. Proto bych podobný přístup doporučil i někomu dalšímu. Hlavně z důvodu, že se pak není třeba o nic starat v průběhu roku, kdy hřeby na asfaltu zbytečně rachotí.



Přehled použitých pneumatik: 
  • přední s hroty: Biltema 27956 26x1,90 "dubbdäck" (křivé téměř jako Rubena) za 30 €
  • zadní klasická: Continental Traffic 26x1,90 za 15 €
Pokud jde o výrobky s hřeby, tak abych to vzal tuto zimu pořádně, koupil jsem si ještě protiskluzové návleky na boty za 10 € a používám je na běžeckých tretrách při běhání venku. Význam hrotů je daleko větší, než u kolegů osazených na pneumatice kola, tento vynález se vyplatí mít.


Abych to vzal ještě kompletně. Téměř všechna osobní auta ve Finsku používají v zimě kola s hřeby, ale běžně není problém jezdit jen s normálními zimními pneumatikami. Problém nastane v momentě, kdy to klouže fakt hodně a tím, že se vaše auto chová jinak než všechna ostatní, pak je třeba být dvakrát obezřetný, a hlavně nikde nezastavovat, protože takové dávání přednosti do kopce je na do tvrda (a hladka) uježděném sněhu docela "peklíčko", zejména když se někdo "nasáčkuje" příliš těsně za vás.

Tolik k mému hřebovému speciálu na základě mých zkušeností.

2017-12-31

Zdánlivý konec dobrodružství

Stejně jako před rokem je tu čas rozluček a odjezdů, pro mě je situace odlišná, neboť sice odjíždím, ale zase se po Vánocích vracím, což dělá mou situaci značně pohodlnou, ale o tom později.


Týden po minulém příspěvku byl velmi klidný, protože se většina kamarádů vydala na výlet do Laplandu, kde jsem byl loni, a tak jsem nepovažoval za nezbytné utrácet poměrně velké peníze za tuto cestu.


"Raději" jsem vyrazil do školy na poslední hodinu předmětu Mezinárodních dovedností, kde probíhala neformální poslední hodina a na kterou jsme měli donést ochutnávku národních jídel. Jak už se jednou stalo v tomto příběhu, jediný pokrm, který umím udělat, jsou bramboráky, ale tentokráte se mi poštěstilo a udělal je za mě někdo jiný. Holky se totiž účastnily jiné akce, kam měly donést jídlo, ale přišly pozdě a všichni už byli plní, a proto jsem pohotově znárodnil "zbytky". Tento přístup považuji za vysoce důležitý v procesu poznávání mezinárodních schopností.


Ve středu na našeho Mikuláše došlo k dlouze očekávané události, kterou byla oslava 100 let nezávislosti Finska. (Česko se připravuje na výročí 28.10.2018, ale slavnostní je celý rok, včetně sletu) Trochu zklamán jsem byl programem v Jyväskyle, protože město si nepřipravilo žádnou velkolepou oslavu a v podstatě docházelo na množství menších akcí, které se ale vesměs podobaly letům předchozím. Opět jsme se zúčastnili pochodu studentů s pochodněmi na místní hřbitov. Tentokrát jsem však neskončil v první řadě, a tak jsme to s ostatními zabalili, protože nám bylo zima a z proslovu ve finštině jsem chytal každé 10. slovo, čímž mě řeč moc neuchvátila. Ty hlavní události se odehrávaly v televizi, nicméně tu nepřijímám.

Aby nebyla nuda, tak hned následující den jsem měl poslední zkoušku, kterou jsem vykonal s překvapivě dobrým výsledkem, čímž jsem ukončil studijní povinnosti a už zůstalo jen chození na praxi.


V pátek tohoto intenzivního týdne jsem si obnovil reputaci, neboť jsem uspořádal "sauna party" číslo dvě ve svém rezervovaném čase pro své kamarády, neboť běžně chodíme ve sdílených blocích. Už od minulé události si píšu emaily s organizací, která nám pronajímá koleje o tom, že sauna v našem baráku je mizerná a že potřebuje vyměnit. Několikrát to vyřešili opravou, ale dlouhodobě to nefungovalo. Naposledy jsem tedy napsal do emailu dost specificky, že by bylo fajn, kdyby ji vyměnili a po posvěcení pár osobami došlo k výměně téměř přes noc. Výhodou tohoto kroku je dlouhodobě fakt, že mnoho lidí si o této sauně myslí, že nestojí za návštěvu, a proto je v ní volněji než v jiných.


Ostatně nejen tento týden bylo veselo, v sobotu slavil Tomáš narozeniny a vzal to ve slovenském stylu. Nejveselejší ho bylo potkat další ráno při cestě z obchodu, protože toho moc nenaspal – zřejmě slušný oddíl! No a v neděli svolal náš tutor vánočně-rozlučkovou sešlost, kdy jsme snědli nějaké finské jídlo a pohovořili s ním o našich zážitcích. Jo, příjemná akce bez alkoholu no a už mi začínal další týden, kdy jsem neměl žádnou školu, ale "jen" jsem chodil na praxi. Je to neuvěřitelně vysilující aktivita, ale jak mi všichni důvěrně připomínáte, tak "si mám zvykat"...


Mezitím už taky nasněžilo trvale, a to dost masivním způsobem, což ještě více ozvláštnilo mou cyklistickou dopravu na pracoviště, protože nebudu přeci jezdit autobusem! Dokonce bylo tolik sněhu, že když jsem se vydal vyzkoušet ruční brzdu svého automobilu, tak to nejezdilo bokem, protože auto plavalo po břiše, což už jsem pár let nezažil. Doma se tomu tuším říká kalamita, tady bylo prostě a jen bílo. Jo, a protože Finové zásadně nic nesolí (jídlo i cesty), tak to po denní oblevě fajnově klouže.


Nakonec přišel víkend poslední, čímž začala nevyhnutelná rozlučková sezóna. Nejprve menší setkání, kam měl každý donést nějaké jídlo, což vyvrcholilo ve slušnou hostinu, ze které jsem nakonec dostal i výslužku v podobě upečeného koláče. Na pátek pak byla svolána skutečně masivní akce, kterou ovšem nějaký amatér nastavil na Facebooku jako veřejnou a místní ochranka to vyčmuchala a nahlásila, takže byla akce ještě před začátkem rozpuštěna. Naštěstí zde byla zkušená organizátorka z Lipníku nad Bečvou, která rozlučku zachránila menší akcí ve svém bytě. Pro mnohé to byla také poslední možnost si na sebe obléci opět sporadicky využívané overaly.


V průběhu neděle a pak každém dalším dni jsem z okna viděl velké skupinky lidí s kufry, jak odjíždí domů. Sám jsem se zúčastnil odvozu dvou kamarádů na autobus ve 2 hodiny ráno a pak v 6, protože kdo potřebuje spát... Poslední den jsem pak nedělal nic jiného, než jenom přenášel a fasoval různé haraburdí od lidí, kteří odjíždějí, které mám později pře(pro)dávat nováčkům. Zejména zajímavý je teď stav, kdy mám k dispozici 5 jízdních kol. Ale protože jsem se nechtěl mermomocí stavět do role překupníka a mít zapraný celý byt blbostmi, tak mám teď zapraný celý být darovanými věcmi...


A už tu bylo odjezdové finále i z mé strany! Rozpomenout se co potřebuji, dojít na vlak na letiště a nasednout na letadlo do Prahy. Z této fáze cesty byl nejzajímavější právě nástup do letadla, neboť jsme se tu všichni zase sešli. Dohromady 12 lidí z Jyväskyly (a to ještě další 3 odletěli letadlem do Prahy o 2 hodiny dříve) a k tomu jsem potkal i kamarádku Češku, která studuje trvale ve Vaase (prý tam byli i další kamarádi kamarádů). Ostatně na tomto spoji Norwegianu šlo celkem dobře poznat, že je plný Čechů a Slováků, a to zejména z důvodu, že to byl nejlevnější let před Vánoci. Ještě před odbavením na letišti jsem pomohl Jardovi tím, že jsme z jeho kufru přesunuli nadváhu do mého příručního zavazadla a taky oběť nejvyšší, museli jsem vypít pivo, které chtěl přivést na ukázku.


Po zpoždění jsme se konečně odlepili od země a úspěšné přistáli v Praze, kde nastala další zajímavá situace, neboť jsem na vánoční akci s tutorem přislíbil Taiwance, že ji v rámci možností ukážu Prahu. Chtěla tam zůstat na Vánoce, než poletí domů, tak mi přišlo, že by bylo fajn ji něco ukázat. Teda na přestup mezi letadlem a vlakem jsem měl 2 hodiny, takže to vyšlo akorát na svezením se všemi formami MHD z letiště do centra, bo Pražáci a vlak na letiště... Pochopitelně se přidal také Jarda, ale alespoň jsme té metrové holce odtáhli její dvakrát větší kufry na ubytování. V poklusu se rozloučili a v podstatě plynule naskočili do RegioJetu směrem do Ostravy. Na palubě v coupé byla spousta legrace s bodrými Slováky, a konečně také místo, kde mají pořádné pivo na spláchnutí cestovatelského prachu z hrdla.


Ostrava mě uvítala, jak to jenom šlo. Po osamoceném výstupu z vlaku v 1:15 v noci jsem vystoupal na nadchod Hlavního nádraží, kde úspěšně plápolal oheň v odpadkovém koši a chodba byla už lehce zakouřená. Vzhledem k tomu, že do odjezdu jediné tramvaje zbývalo několik sekund, proběhl jsem vstupní halou bez spatření kompetentní osoby, a tak jsem z jedoucího vozidla směrem k domovu zavolal ještě hasiče. BO OSTRAVA JE REGION RAZOVITY!!!

Nastal mi opět ten zvláštní pocit být doma, čekala mě spousta odložených úkolů a papírů a hlavně vědomí, že tentokrát to není "na pořád" jako posledně, ale za dva týdny se bude potřeba vrátit. Alespoň Vánoce byly za dveřmi...

2017-12-04

Finský hackathon a výlet do Polska

Události se tady dějí neuvěřitelně rychle, v momentu psaní tohoto příspěvku mi zbývají do vánočního návratu 2 týdny a pro mnohé tady je toto datum definitivním odjezdem. Pozoruji, jak se všichni snaží zuřivě a se ztrátami prodat svá kola a vybavení bytu. Ono před rokem jsem to měl stejné a tak jim to vůbec nezávidím. Nejprve však shrnutí událostí minulých týdnů pro mou rodinu a čtenáře.


Z nějakého mi neznámého důvodu si tady výměnní studenti libují v praní oblečení. Neustále máme zablokovanou prádelnu a rezervaci si musím udělat 2 týdny dopředu, což je značně nepohodlné v případě, kdy už fakt "nemám co na sebe". Vymyslel jsem tedy hybridní způsob, kterým je naložení prádla do pračky, usazením v sauně, v mezičase přehozením do sušičky a než si dám závěrečnou sprchu, tak je proces dokončen. Tomu říkám optimalizace!


Podařilo se mi najít díru v rozvrhu a podařilo se mi najít levné letenky, ideální příležitost jít navštívit Iiris do Warszawy. Cestu Onnibusem nad ránem mám již nacvičenou, takže dojít na zastávku v 6:00 bylo opět zabíjející, ale ne nezvládnutelné. Vystoupil jsem v Turku a tentokráte s dostatečnou časovou rezervou jsem dojel na letiště. Na lince do Gdaňsku společnosti WizzAir teď létá nový Airbus A321, který má i trochu jiné uspořádání a barvy interiéru než většinově používané A320 téže firmy, které tam byly i loni, pokud si dobře vzpomínám. Pocitově je cesta nyní komfortnější, protože u sedaček je o chlup více místa.


V Gdaňsku jsem opět narazil na nedomyšlený systém, neboť při cestě z letiště autobusem si musíte koupit jízdenku v předstihu, ale automat na jízdenky je pro celé letiště jenom jeden, a tak se tvoří fronta (já jsem si koupil lístek u řidiče, protože jsem nechtěl čekat). Po dojezdu do centra města jsem se okamžitě zorientoval a taky jsem se vrhl na jídlo, protože v ceny v Polsku odpovídají těm finským, jen měna není euro, ale złoty...


Za hodinku už mi odjížděl vlak do Warszawy v podobě slavného polského Pendolina. Cesta byla rychlá a komfortní, proti jiným vlakovým vzpomínkám, které mám z této země. Na nádraží už mě čekala Iiris a následující dny byly ve znamení poznávání této metropole, ve které jsem byl shodou okolností pouze jednou na méně než pár hodin při cestě autem do Finska v létě. takže bylo co dělat.


Protože doma probíhal státní svátek, tak v hlavách některých kamarádů probíhala myšlenka, jak s prodlouženým víkendem naložit (protože kdo by se zabýval významem volného dne). A tak jsme ráno vyzvedli z nádraží také Pavla (shodou okolností exfinského výměnného studenta).
Jednou z prvních zastávek byla jídelna ze systému mleczných barů, kde se dá levně najíst v socialistickém stylu i když jsme později navštívili i moderní varianty. Tento typ restaurací u nás (myšleno v Česku) v podstatě už 20 let není a jediný podobný podnik je na Prokešově náměstí v Ostravě (případně dejte vědět o dalších).


Dále byl program ve znamení muzei. Líbí se mi kontrasty, zatímco železniční Muzeum Stacja je v podstatě před zbouráním, tak muzeum Warszawskiego Powstania působí jako by bylo otevřeno včera. Také jsme zavítali do Muzeum Narodoweho. Varšavská muzea mají tu výhodu, že mají jeden den v týdnu otevřeno zdarma, nicméně rádi tyto dny mění. Respektive ve všech přehledech byl uvedený jiný den, než jaká byla skutečnost, a tak nezapomínejte ověřovat na webu daného muzea.


Iiris mi také ukázala svou univerzitu a spoustu dalších zajímavostí. Poslední den jsme se přesunuli opět do Gdaňsku, protože let byl brzy ráno (9:35) a problém je se na tento čas dostat na letiště z větší vzdálenosti. Alespoň se nám podařilo narušit nějaké natáčení vánočního videoklipu, protože filmaři blbli přímo před naším ubytováním. 

Celý příběh, případně jiný pohled, si můžete v češtině a angličtině přečíst u Pavla a také v angličtině u Iiris.


Ráno v Gdaňsku poletoval sníh, ale ve Finsku už bylo kompletně bílo a hodně větrno, s letadlem to házelo o dost více než normálně a někdo na letišti říkal, že pár letů bylo v Helsinkách dokonce zrušeno. Měl jsem pocit, že po přistání jsem nad rozmary počasí vyhrál, ale nebylo tomu tak. 

Linkový autobus z letiště do města se nemohl rozjet ze zastávky, protože mu to v hluboké břečce klouzalo, a protože to byl elektrobus, tak kontrola trakce odpojila kola okamžitě při prokluzu. Ve výsledku tedy vozidlo asi 10 minut plavalo sem a zpátky. Když nepomohlo vystoupení pasažérů, tak jsme si autobus museli odtlačit sami asi o půl metru, kde konečně zabral. Tím bylo drama ukončeno.


Jako v posledním příspěvku si musím postěžovat na nepružnost Finů. Koupil jsem si jízdenku na autobus domů v 16:30, ale protože nedošlo nikde ke zdržení, tak jsem se náhodou a pohodlně dostal k autobusu o 3 hoďky dříve. Tuž jsem zašel za řidičem, jestli mě může vzít, když je v autobusu místo podle rezervačního systému. Ani se tím moc nezabýval, odsekl že ne, a ještě se na mě tvářil, že co jsem to za gangstera, co chce jet v jiný čas...  Prostě jak něco nezapadá do systému, tak se s tím nedá nic dělat, občas je to pěkně otravné...


Po příjezdu domů jsem se v podstatě jenom přebalil a už jsem vyrážel na další akci do Espoo. Opravdu jsem přišel jenom přespat a vzít si jiný počítač, neboť jsme se v polsko-slovensko-ukrajinsko-nizozemsko-české formaci přihlásili na hackathon Junction. Hack-marathon je soutěž o nejlepší nápad a jeho realizaci v časově omezeném prostoru na jednom místě. Cílem je využít nejnovější technologie a přístupy na řešení nějakého problému či tématu, které spolu s penězi přinesou firmy, které se účastní.


Autobus odjížděl v pátek po 12. hodině, takže jsem předtím stihl ještě i výuku, konkrétně hodinu finštiny. Posléze tedy náš tým, tým spolužáků a pár dalších skupinek pokračovalo na místo konání na Helsinskou technickou univerzitu. Ještě předtím nás ubytovali na nějaké základce, se spaním na karimatkách, prostě klasická bojovka...


Akce začala v pátek v 18 hodin a po úvodním ceremoniálu se začalo odpočítávat 40 hodin do odevzdání výsledků, vrhli jsme se tedy na brejnstorming. Našim tématem bylo chytré osvětlení s podotázkou "kdo potřebuje vypínač". Zadavatelem byla firma Helvar, která vyrábí elektroniku kontrolující LED panely pro různé kanceláře a průmysl. Vzali jsme tedy všechna chytrá slova jako IoT, neuronové sítě, rozpoznávání obrazu, senzory a propojili to dohromady. Vznikla demoverze, respektive Potěmkinova aplikace, která na základě pohybu osoby v místnosti zapínala světlo a upravovala intenzitu a barvu podle rozpoznávání činností uživatele.


V průběhu programování nás pořadatel zásoboval čajem, kávou a nějakým jídlem. V podstatě jsme kromě pár hodin neměli čas ani jít odpočívat a za ty tři dny jsme spali každý maximálně kolem 5 hodin. Nad nedělním ránem navíc vypukl falešný požární poplach, a tak nás v 5 hodin ráno vyhnali všechny ven, což bylo jistě osvěžující nebýt té strašné zimy...




Sice jsme měli pocit, že náš projekt nic nedělal, ale i tak se po ukončení soutěže a hodnoceních líbil náš nápad porotě nejvíce v konkurenci ostatních a my vyhráli hlavní cenu v naší kategorii, což byl dron pro každého z nás. S tím jsme nepočítali a velmi mile nás to překvapilo. 


V rámci toho musím zmínit, že jediná žena v našem týmu je velmi schopná programátorka s úžasnými praktickými schopnosti. Olena je Ukrajinka bydlící trvale ve Varšavě a mimo jiné mi opravila mínění o tomto národu, protože jak pravidelní čtenáři ví... Podařilo se jí implementovat onu neuronovou síť bez další pomoci, což není až taková legrace. Navíc je to úžasný dříč i jinak, neboť o jejich cyklistických výkonech kolují zvěsti. Jezdí totiž na kole bez přehazovačky do toho kopce, na kterém tady bydlíme, zvládne přitom předjet 3 borce na normálních kolech, a ještě jezdí v kozačkách s podpatky. Zřejmě má natrénováno na kole značky její vlasti...


Po návratu do školy mě čekalo ještě několik posledních hodin výuky, předposlední zkouška z posledního technického předmětu a zkouška z finštiny, kterou jsem zvládl, nicméně do praktického používání jazyka mám ještě kilometry daleko. Mezitím musím také chodit na praxi do firmy, kde se pomalu snažím zjistit, co to vlastně dělám a úspěšně v tom pokračovat. 


Shodou okolností se také konal vánoční večírek, kdy nás firma převezla do Tampere, ukázala nové kanceláře a skončili jsme v drahém hotelu. Proti tradicím firemních vánočních večírků však nikdo nebyl opilý na šrot, a i pokec s lehce omámeným nadřízeným byl spíše pohodovým zážitkem než noční můrou. Někdo v davu tvrdil, že to bylo smícháním různých poboček, kdy si nikdo nechtěl udělat špatné renomé...


No a aby někdo neřekl, že v příspěvku bylo málo alkoholu proti zaběhnutým zvyklostem, tak jsem byl na druhý den pozvaný na finskou oslavu narozenin, kde jsem díky odjezdu většiny kamarádů na zájezd do Laplandu, zůstal jediný nefin. Výsledek byl zábavný, protože i dost Finů se necítí dobře, když mluví anglicky, nicméně po několika pivech je ta obava přejde... Jak podobné! 


Zbytek víkendu jsem pak strávil dopisováním těchto příběhů a řešením dalších restů. Jak jsem zmínil, do odjezdu zbývají 2 týdny, ve kterých se toho určitě ještě stane dost na to, věnovat tomu zvláštní příspěvek, minimálně rozlučkových akcí je naplánování přehršel! Kam dále? Zkuste rozcestník...



Jo taky se musím pochlubit, že už jsem tu za těch 14 týdnů najezdil přes 600 km na kole, což je více než jsem najezdil za zbytek roku v ČR...