2017-12-04

Finský hackathon a výlet do Polska

Události se tady dějí neuvěřitelně rychle, v momentu psaní tohoto příspěvku mi zbývají do vánočního návratu 2 týdny a pro mnohé tady je toto datum definitivním odjezdem. Pozoruji, jak se všichni snaží zuřivě a se ztrátami prodat svá kola a vybavení bytu. Ono před rokem jsem to měl stejné a tak jim to vůbec nezávidím. Nejprve však shrnutí událostí minulých týdnů pro mou rodinu a čtenáře.


Z nějakého mi neznámého důvodu si tady výměnní studenti libují v praní oblečení. Neustále máme zablokovanou prádelnu a rezervaci si musím udělat 2 týdny dopředu, což je značně nepohodlné v případě, kdy už fakt "nemám co na sebe". Vymyslel jsem tedy hybridní způsob, kterým je naložení prádla do pračky, usazením v sauně, v mezičase přehozením do sušičky a než si dám závěrečnou sprchu, tak je proces dokončen. Tomu říkám optimalizace!


Podařilo se mi najít díru v rozvrhu a podařilo se mi najít levné letenky, ideální příležitost jít navštívit Iiris do Warszawy. Cestu Onnibusem nad ránem mám již nacvičenou, takže dojít na zastávku v 6:00 bylo opět zabíjející, ale ne nezvládnutelné. Vystoupil jsem v Turku a tentokráte s dostatečnou časovou rezervou jsem dojel na letiště. Na lince do Gdaňsku společnosti WizzAir teď létá nový Airbus A321, který má i trochu jiné uspořádání a barvy interiéru než většinově používané A320 téže firmy, které tam byly i loni, pokud si dobře vzpomínám. Pocitově je cesta nyní komfortnější, protože u sedaček je o chlup více místa.


V Gdaňsku jsem opět narazil na nedomyšlený systém, neboť při cestě z letiště autobusem si musíte koupit jízdenku v předstihu, ale automat na jízdenky je pro celé letiště jenom jeden, a tak se tvoří fronta (já jsem si koupil lístek u řidiče, protože jsem nechtěl čekat). Po dojezdu do centra města jsem se okamžitě zorientoval a taky jsem se vrhl na jídlo, protože v ceny v Polsku odpovídají těm finským, jen měna není euro, ale złoty...


Za hodinku už mi odjížděl vlak do Warszawy v podobě slavného polského Pendolina. Cesta byla rychlá a komfortní, proti jiným vlakovým vzpomínkám, které mám z této země. Na nádraží už mě čekala Iiris a následující dny byly ve znamení poznávání této metropole, ve které jsem byl shodou okolností pouze jednou na méně než pár hodin při cestě autem do Finska v létě. takže bylo co dělat.


Protože doma probíhal státní svátek, tak v hlavách některých kamarádů probíhala myšlenka, jak s prodlouženým víkendem naložit (protože kdo by se zabýval významem volného dne). A tak jsme ráno vyzvedli z nádraží také Pavla (shodou okolností exfinského výměnného studenta).
Jednou z prvních zastávek byla jídelna ze systému mleczných barů, kde se dá levně najíst v socialistickém stylu i když jsme později navštívili i moderní varianty. Tento typ restaurací u nás (myšleno v Česku) v podstatě už 20 let není a jediný podobný podnik je na Prokešově náměstí v Ostravě (případně dejte vědět o dalších).


Dále byl program ve znamení muzei. Líbí se mi kontrasty, zatímco železniční Muzeum Stacja je v podstatě před zbouráním, tak muzeum Warszawskiego Powstania působí jako by bylo otevřeno včera. Také jsme zavítali do Muzeum Narodoweho. Varšavská muzea mají tu výhodu, že mají jeden den v týdnu otevřeno zdarma, nicméně rádi tyto dny mění. Respektive ve všech přehledech byl uvedený jiný den, než jaká byla skutečnost, a tak nezapomínejte ověřovat na webu daného muzea.


Iiris mi také ukázala svou univerzitu a spoustu dalších zajímavostí. Poslední den jsme se přesunuli opět do Gdaňsku, protože let byl brzy ráno (9:35) a problém je se na tento čas dostat na letiště z větší vzdálenosti. Alespoň se nám podařilo narušit nějaké natáčení vánočního videoklipu, protože filmaři blbli přímo před naším ubytováním. 

Celý příběh, případně jiný pohled, si můžete v češtině a angličtině přečíst u Pavla a také v angličtině u Iiris.


Ráno v Gdaňsku poletoval sníh, ale ve Finsku už bylo kompletně bílo a hodně větrno, s letadlem to házelo o dost více než normálně a někdo na letišti říkal, že pár letů bylo v Helsinkách dokonce zrušeno. Měl jsem pocit, že po přistání jsem nad rozmary počasí vyhrál, ale nebylo tomu tak. 

Linkový autobus z letiště do města se nemohl rozjet ze zastávky, protože mu to v hluboké břečce klouzalo, a protože to byl elektrobus, tak kontrola trakce odpojila kola okamžitě při prokluzu. Ve výsledku tedy vozidlo asi 10 minut plavalo sem a zpátky. Když nepomohlo vystoupení pasažérů, tak jsme si autobus museli odtlačit sami asi o půl metru, kde konečně zabral. Tím bylo drama ukončeno.


Jako v posledním příspěvku si musím postěžovat na nepružnost Finů. Koupil jsem si jízdenku na autobus domů v 16:30, ale protože nedošlo nikde ke zdržení, tak jsem se náhodou a pohodlně dostal k autobusu o 3 hoďky dříve. Tuž jsem zašel za řidičem, jestli mě může vzít, když je v autobusu místo podle rezervačního systému. Ani se tím moc nezabýval, odsekl že ne, a ještě se na mě tvářil, že co jsem to za gangstera, co chce jet v jiný čas...  Prostě jak něco nezapadá do systému, tak se s tím nedá nic dělat, občas je to pěkně otravné...


Po příjezdu domů jsem se v podstatě jenom přebalil a už jsem vyrážel na další akci do Espoo. Opravdu jsem přišel jenom přespat a vzít si jiný počítač, neboť jsme se v polsko-slovensko-ukrajinsko-nizozemsko-české formaci přihlásili na hackathon Junction. Hack-marathon je soutěž o nejlepší nápad a jeho realizaci v časově omezeném prostoru na jednom místě. Cílem je využít nejnovější technologie a přístupy na řešení nějakého problému či tématu, které spolu s penězi přinesou firmy, které se účastní.


Autobus odjížděl v pátek po 12. hodině, takže jsem předtím stihl ještě i výuku, konkrétně hodinu finštiny. Posléze tedy náš tým, tým spolužáků a pár dalších skupinek pokračovalo na místo konání na Helsinskou technickou univerzitu. Ještě předtím nás ubytovali na nějaké základce, se spaním na karimatkách, prostě klasická bojovka...


Akce začala v pátek v 18 hodin a po úvodním ceremoniálu se začalo odpočítávat 40 hodin do odevzdání výsledků, vrhli jsme se tedy na brejnstorming. Našim tématem bylo chytré osvětlení s podotázkou "kdo potřebuje vypínač". Zadavatelem byla firma Helvar, která vyrábí elektroniku kontrolující LED panely pro různé kanceláře a průmysl. Vzali jsme tedy všechna chytrá slova jako IoT, neuronové sítě, rozpoznávání obrazu, senzory a propojili to dohromady. Vznikla demoverze, respektive Potěmkinova aplikace, která na základě pohybu osoby v místnosti zapínala světlo a upravovala intenzitu a barvu podle rozpoznávání činností uživatele.


V průběhu programování nás pořadatel zásoboval čajem, kávou a nějakým jídlem. V podstatě jsme kromě pár hodin neměli čas ani jít odpočívat a za ty tři dny jsme spali každý maximálně kolem 5 hodin. Nad nedělním ránem navíc vypukl falešný požární poplach, a tak nás v 5 hodin ráno vyhnali všechny ven, což bylo jistě osvěžující nebýt té strašné zimy...




Sice jsme měli pocit, že náš projekt nic nedělal, ale i tak se po ukončení soutěže a hodnoceních líbil náš nápad porotě nejvíce v konkurenci ostatních a my vyhráli hlavní cenu v naší kategorii, což byl dron pro každého z nás. S tím jsme nepočítali a velmi mile nás to překvapilo. 


V rámci toho musím zmínit, že jediná žena v našem týmu je velmi schopná programátorka s úžasnými praktickými schopnosti. Olena je Ukrajinka bydlící trvale ve Varšavě a mimo jiné mi opravila mínění o tomto národu, protože jak pravidelní čtenáři ví... Podařilo se jí implementovat onu neuronovou síť bez další pomoci, což není až taková legrace. Navíc je to úžasný dříč i jinak, neboť o jejich cyklistických výkonech kolují zvěsti. Jezdí totiž na kole bez přehazovačky do toho kopce, na kterém tady bydlíme, zvládne přitom předjet 3 borce na normálních kolech, a ještě jezdí v kozačkách s podpatky. Zřejmě má natrénováno na kole značky její vlasti...


Po návratu do školy mě čekalo ještě několik posledních hodin výuky, předposlední zkouška z posledního technického předmětu a zkouška z finštiny, kterou jsem zvládl, nicméně do praktického používání jazyka mám ještě kilometry daleko. Mezitím musím také chodit na praxi do firmy, kde se pomalu snažím zjistit, co to vlastně dělám a úspěšně v tom pokračovat. 


Shodou okolností se také konal vánoční večírek, kdy nás firma převezla do Tampere, ukázala nové kanceláře a skončili jsme v drahém hotelu. Proti tradicím firemních vánočních večírků však nikdo nebyl opilý na šrot, a i pokec s lehce omámeným nadřízeným byl spíše pohodovým zážitkem než noční můrou. Někdo v davu tvrdil, že to bylo smícháním různých poboček, kdy si nikdo nechtěl udělat špatné renomé...


No a aby někdo neřekl, že v příspěvku bylo málo alkoholu proti zaběhnutým zvyklostem, tak jsem byl na druhý den pozvaný na finskou oslavu narozenin, kde jsem díky odjezdu většiny kamarádů na zájezd do Laplandu, zůstal jediný nefin. Výsledek byl zábavný, protože i dost Finů se necítí dobře, když mluví anglicky, nicméně po několika pivech je ta obava přejde... Jak podobné! 


Zbytek víkendu jsem pak strávil dopisováním těchto příběhů a řešením dalších restů. Jak jsem zmínil, do odjezdu zbývají 2 týdny, ve kterých se toho určitě ještě stane dost na to, věnovat tomu zvláštní příspěvek, minimálně rozlučkových akcí je naplánování přehršel! Kam dále? Zkuste rozcestník...



Jo taky se musím pochlubit, že už jsem tu za těch 14 týdnů najezdil přes 600 km na kole, což je více než jsem najezdil za zbytek roku v ČR...

2017-11-30

Finský říjen - zima je tady

Je načase zrekapitulovat další část mého pobytu tady na severu. Počasí si při našem návratu z Petrohradu nachystalo podívanou v podobě prvního sněhu, což všechny výměnné studenty uchvátilo, neboť sníh si v půlce října většinou neužívají, jestli vůbec kdy jindy... Než se dostanu k zimnímu tématu pořádně, tak jsme v týmu s Jardou nejprve museli akutně vyřešit problém s dokončením prezentace o mapových podkladech do jednoho z předmětů, jehož výsledkem je tato úžasná aplikace a předmět se tak uzavřel – o problém a důvod méně jít do školy na oběd.



Během týdne začalo sněžit více a více a trochu mi to zbořilo skeptickou představu o tom, že ten sněhový poprašek obratem zmizí. Jenže 8 cm čerstvého sněhu mělo odlišný názor, a tak bylo potřeba se s tím týdenním vtipem nějak vyrovnat. 


Jednou z cest bylo vybavit své kolo zimními pneumatikami s hřeby. Respektive poté, co jsem zjistil jejích cenu ve výši 30€, tak jsem přezul pouze přední gumu, nicméně i tak je to podstatný krok ke zlepšení stability kola na sněhu a ledu. Jak jsem za měsíc zjistil, nejde však o prostředek zázračný. Zdůvodněním nákupu byl však fakt, že kolo tady používám denně a jeho pánská konstrukce neumožňuje tak elegantní vysednutí v případě pádu jako mé loňské unisexové kolo. Navíc jsem to chtěl prostě zkusit…


Některé situace vyžadují speciální (a levná) řešení.

Na lekci finštiny, kam nás každé páteční ráno(!) jezdí početná skupina, jsme vyrazili dokonce autem, protože cyklistické řešení nebylo dostatečně bezpečné a při té příležitosti jsem zase zjistil, že automobilové pneumatiky bez hřebů způsobují rozdílná očekávání v reakcí vozidla v porovnání s domorodci. Zkrátka jsem se na uježděném ledosněhu rozjížděl do mírného kopce celou zelenou. Ale už odpoledne sníh povolil a na další měsíc zmizel. Bylo to jen takové varování… Mezitím jsem dopsal také článek o řízení auta ve Finsku…


Taktéž došlo k očekávané události v podobě prvního CZ&SK setkání, kdy se naplno ukázalo, kolik nás tady vlastně z těchto dvou zemí je. A o tématické sešlosti nebyla nouze ani tak, protože přišel Halloween. Mezitím tady stále řeším boj o saunu ve smyslu toho, že se v naší budově pořád kazí a člověk by tam skoro nastydl… Nikdo se neměl k žádné akci, tak jsem napsal zprávu na základě, které došlo k opravě, nicméně už je zase rozbitá. Pec v sauně je asi 30 let stará a řekl bych, že má nárok stávkovat, ale ať to dělá někomu jinému…


Jedno odpoledne jsem řešil další z projektů k odevzdání do kurzu o vývoji Android aplikací a během toho jsem si telefonoval s Iiris, která zjevně někam cestovala, dle mého odhadu ze školy na koleje ve Warszavě. Probírali jsme rutinní záležitosti, když mě zarazila výzva, ať se jdu podívat z okna. No naprosto nečekaně mě překvapila svou přítomností, ačkoliv měla být v Polsku!

Iiris totiž usoudila, že už ji otravuje, že se v Polsku mluví jenom polsky a pořádně anglicky se nedomluví, navíc měla nějaké další povinnosti doma a ve škole. Podařilo se jí vyhmátnout si lety za 20€ na lince Gdaňsk – Turku a prostě přiletěla.



Mezi bonton cestování z Polska do Finska patří také nákup Soplicy, oříškové vodky, která se pije s mlékem a výsledný nápoj chutná jako Nutela/Monte. Nevím, kdo to vymyslel, ale je to vcelku nevyhnutelná záležitost. Pointa je v tom, že v rámci svolané akce jsme tento nápoj testovali a Iiris s vegetariánským založením používala místo mléka sójové „mléko“, což samozřejmě všichni nejprve odsoudili, nicméně po ochutnání byla tato kombinace vyhodnocena jako lepší. Výsledná otázka teda zní, jaké mají vlastně složení výše jmenované produkty…



Dále tato spontánní akce pokračovala výletem do Vaasy, protože naši společní kamarádi ještě nebyli dostatečně překvapeni, že přijela. Po zkontrolování cen autobusů, jsem vcelku snadno rozhodl, že pojedeme autem, což mi dále umožnilo podívat se do místa, které jsem ve Vaase vynechal. Šlo o odpolední výlet na rozhlednu Näköalatorni Saltkaret, ze které lze pozorovat, jak místní Kvarken pomalu mizí pod zvedající se hladinou zálivu.



V dalších dnech jsme se ještě zastavili v Tampere u Iirisiných rodičů a už jsem se hnal zpátky do Jyväskyly, neboť mě čekal nástup na praxi v místní firmě, jakožto součást studia. Udělali jsme si zkrátka takový malý výlet přes 3 města, což není nic zvláštního, kdyby na konci tachometr netvrdil, že jsme najeli 800 km, vzdálenosti jsou tady zkrátka obrovské…


Ani se mi nestihl usadit prach na zážitcích z výletu a už naše studentská lokalita měnila na víkend v párty prostory. Nejprve to byla oslava narozenin jednoho francouzského studenta, který se proslavil tím, že se v Petrohradu opil, ztratil a probral na záchytce. Dopředu prohlašoval, že to bude decentní, nicméně pozval asi 300 lidí v hromadném chatu(!) a po našem zjištění, že celá budova M je plná lidí a v bytě oslavence se nedá nadechnout natož pohnout, vymyslel můj spolubydlící, že bude lepší se v omezené skupince přesunout do naší kuchyně a bavit se normálně, což jsme také udělali.



Další den, po proměně místnosti zpět na kuchyň, mě čekal s Jardou zajímavý úkol, kterým byla příprava bramboráků na slovanskou párty. Polská skupina vymyslela, že je nás tu dostatečný počet na to, udělat něco zajímavého, a tak bylo stanoveno datum a místo, kde bude ochutnávka národních pokrmů a nápojů zajištěná reprezentativními účastníky.



Holky se vrhly na výrobu masových knedlíků, a protože já nic jiného neumím, tak jsem si vymyslel bramboráky. V zásobách z domova jsem ještě „objevil“ poslední slivovici a obětoval předposlední Kofolu. Poláci připravili spoustu pierogů, a hlavně nakoupili vodku, což je vždycky špatný nápad…



Ještě k bramborákům: ve dvojici se ani těch 5 kg brambor nezpracovává tak špatně, nicméně jsme se pak trochu bavili o tom, že je považuji za vlastní skoro všichni z prostředku Evropy, což je historicky pochopitelné. Akorát Němci je jí na sladko s jablečným pyré, což nám tedy moc nesedí… Nakonec všechny zmizely z demonstračního stolu velmi rychle, což lze považovat za úspěch.



Ve výsledku skončila tedy akce stylem, že tam bylo i spousta ostatních národů, které přimigrovaly, když slyšeli o jídle. Jako zajímavá výzva se ukázalo sestavení play listu s vhodnými českými písničkami. Hluk nicméně eskaloval a za chvilku už stejně nebylo nic slyšet, což vyústilo ve 22:01 v příchod bezpečnostní služby.

Ochranka se dala odbýt tím, že akce byla domluvená a všichni informováni a odešla. Organizátoři totiž předem upozornili všechny okolní nestudentské nájemce, že se akce bude konat a že pokud nesouhlasí, tak to udělají jinde i přesto nedostali žádnou zamítavou odpověď. Později však stejně dostali písemné napomenutí od správce, jelikož si někdo stěžoval na nepovolenou akci. Tak to je přesně Hygge po Finsku (či lagom nebo co to vlastně je). Nikdo nikomu nic neřekne, protože interakce s lidmi je nežádoucí, ale za zády už volají policii. Prostě ani o milimetr z pravidel, žádná výjimka, žádný relax, Finsko…



Byl to zajímavý víkend a vzduch v kuchyni je mastný ještě teď… V úterý mě pak čekalo uzavření dalšího předmětu prezentací projektu o vývoji v Androidu. Známku jsem dostal zapsanou do systému, a tak jsem v tomto příspěvku uzavřel dva předměty…

Počasí se mezitím zajímavě střídalo, následuje historický přehled: Ve 43. týdnu začalo dost sněžit až k 8 cm, poté sníh postupně tál, teplota byla lehce nad nulou. (Objevil se nový problém se štěrkem na cyklistických stezkách, který začal v hrubé vrstvě na suché cestě klouzat.) Týden 45 víceméně propršel a ve 46. už opět nasněžilo, aby to hned roztálo. Ve 48. týdnu spadl první sníh v ČR, a tak máte doma podobnou situaci jako já teď. Neurčitá teplota a neurčitý sníh. Ideální kombinace na pády z kola, protože nikdy nevíte, kdy ten mokrý podklad po ránu zmrzne… Ale přeci nebudu jezdit autobusem!



Když to tak po sobě čtu, tak mi to přijde opět strašlivě alkoholické, nicméně nebojte se. Nepropadám tomuto hobby, to jen tak působí, když vynechám rutinní záležitosti a popíšu jenom něčím zajímavé momenty posledního měsíce... Zatím se mějte hezky, další pokračování v rozcestníku

2017-11-15

O řízení auta ve Finsku

Nadpisem jsem začal jako by to byla pohádka, ale není... Finsko je Evropa, navíc ta vyspělá. Žádné zásadní překvapení se tu nekoná, jako je tomu například v Africe, kde to fakt stojí za to... Tímto článkem bych spíše sumarizoval některé místní souvislosti, které by možná mohly potencionálnímu cestovateli / řidiči uniknout.


Finsko je obrovská země a všude je to daleko středoevropskými měřítky. Tři hodiny cestování mezi městy se mezi domorodci považuje za „kousek“ a tomu odpovídají i najezděné vzdálenosti. Finové jsou neskutečně ohleduplní lomeno neradi interagují, tomu odpovídá i pořádek na cestách s asertivním a defensivním stylem jízdy. Pokud nevíte, co to je, tak dávají přednosti všemu, neradi se někam cpou a obecně spěchají pomalu.



Na tuto vlastnost se rychle adaptovali chodci a cyklisté, kteří tak nějak automaticky počítají s tím, že jim na přechodu všechno zastaví (a občas i mimo). Protože taky neradi interagují, tak zásadně nenavazují s řidičem oční kontakt a prostě skáčou do cesty. Toto je druhá nejnebezpečnější věc pro řidiče (první jsou zvířata), alespoň já ji tak cítím, neboť při každém odbočování vpravo trnu, aby mi pod kola nevjel kamikaze cyklista.



Cyklistů jinak není třeba se obávat, v 95 % případů mají své oddělené trasy. Velmi často vedou po chodnících, ale protože Finsko je velká země s širokými chodníky, lidé jsou ohleduplní a cyklista není druh, který musí plechovkáři zabít, tak to funguje dobře.

Na druhou stranu nechápu, že v zemi, kde není nic jiného než místo (já vím, že jste to ještě neslyšeli), je tak neuvěřitelně obtížné zdarma zaparkovat ve městech. Neobejdete se bez parkovacího kotouče, alespoň časově omezená stání 2–4 hodiny se najít dají. Parkopedia bude váš kamarád. Finsko je podzaměstnaná země, kde si i jídlo na talíř v restauraci musíte dát sami, nicméně pikolíků na kontrolu těch kotoučů mají hromady a můžete si být více jistí, než nejistí, že to přijde někdo zkontrolovat. Sám jsem málem dostal pokutu, když jsem přišel 5 minut pozdě (pokuta je 60 nebo 80€).


Finové mají snad ve všech autech nezávislé vytápění, které se napájí z 220 V časově spínaných zásuvek v bedýnkách u stání. Místo s touto krabičkou se považuje automaticky za vyhrazené pro jeho nájemce.


Zajímavostí je také značka zákaz stání rozdílná pro liché a sudé kalendářní dny – většinou se nachází v obytných blocích. Na její význam jsem se ale musel zeptat, tedy jako dodatková tabulka "platí v sudé dny".

Na severu se hodně dodržují předpisy, zejména rychlost. Šach-mat je městská dálnice, kde se je maximum 80 km/h. V Česku neoficiálně platí, že když už chcete jet 80, tak buďte vpravo a neblokujte levý pruh pro spěchající lidi se 120 na tachometru (Ostrava #rudná #místecká). Fin klidně pojede 80 vedle vás zrcátka na zrcátka až do doby, než bude muset odbočit.


Dodržování rychlosti má své důvody: na některých tazích (Tampere – Vaasa) a obecně v obcích, jsou na každé druhé křižovatce automatické rychlostí radary (stejné, jako mě vyfotily v Estonsku) a nikdy nevíte, který funguje. Je dobré jezdit podle navigace Waze nebo jakéhokoliv jiného podpůrného systému, který má aktuální pozice těch zatracených bedýnek. P.S. radary jsou označené značkami, že se měří, ale od značky k radaru může být i více než 5 km… Poznámka: Výše pokuty je progresivní a odvíjí se podle platu.


Jsou ale trasy, kde je radarů málo, třeba Jyväskylä – Vaasa, ty vedou převážně lesy, a tak jezdí místní slušně, kvůli možnosti střetu se zvěří. O losech a sobech na vozovce toho bylo napsáno hodně a místní se jich fakt bojí. Já jsem je zatím nepotkal, a tak se nebojím, jen zuřivě sleduji horizont…

Když už jsem u cest, kromě dálnice Helsinki – Lahti, je většina cest s jedním jízdním pruhem v daném směru, ale stejně nemáte důvod předjíždět, protože všichni jedou podle rychlostního limitu. Pokud je cesta do kopce, tak se otevře stoupací pruh pro kamiony a vy máte možnost se zbavit nepohodlných aut před sebou. V průběhu stoupacích pruhů nejsou kamery (až za) a tak i domorodci kolikrát přidají…


Záležitost hodně ovlivňující provoz je počasí. V létě není moc co řešit, protože je pořád vidět a nejhůř prší. Já jsem tu však celý rok, což obnáší také tmavé období, což už taková legrace není. Na autech majitelů bydlících mimo město naleznete téměř vždy do montovaná přídavná dálková světla (kolikrát jsou předsunuty nárazníkům), ale používání kazí fakt, že je musíte zhasínat protijedoucím autům. Na druhou stranu, na neosvětlené cestě v noci a za deště toho moc s 2x 55 W žárovkových H4 neuvidíte a přitom víte, že tam někde ve tmě jsou losi, co rádi stojí na cestě… A kdyby ne zvířata, tak pořád pátráte po těch blbých radarech…


Z drobností ještě tasím poznatek, že Finové používají nějaký hrubozrnný asfalt nebo jeho úpravu, který docela hlasitě šumí, a ještě více na zimních pneumatikách, ale tady je tolik ticha, že to nikomu nevadí. Cena benzínu je znatelně vyšší než u nás, pakliže doma tankujete za 30 Kč (1,25 €) litru N95, tady se dá zaplatit i 1,46€ (37 Kč), což se projeví, když jezdíte hodně a to děláte, protože je všechno daleko. Se spotřebou kolem 6,5 litru počítám, že 100 km je za 10 €. Hustota čerpacích stanic je ovšem dobrá a každých 50 km se dá natankovat na nějaké ze samoobslužných pump… Dokonce jsem viděl v Juustoportti i originální Tesla supercharger, ale i tak raději nechte svůj elektromobil zatím doma.


A teď něco k mému příběhu: Do Finska na druhý studijní pobyt jsem se autem vydal poté, co jsem po tom prvním prohlásil, že na rok bych si auto vzal (na půlrok to nemá cenu). Docela mě k tomu inspiroval i Martin, který tu byl přede mnou (protože naše fakulta neumí nikam jinam jezdit). Volba automobilu je na vás. Obecně by to mělo zvládnout každé auto. Kvůli startům v zimě se doporučuje benzíňák na kvalitních zimních kolech. Já jsem sem dojel i s tou mojí legrační zelenou nákupní taškou, viděl jsem slovenskou Felicii a pod okny na kolejích stojí 207 z italské Boloně, což teprve považuji za dobrou mučírnu v ní přijet…


Důvodů proč si sem vzít i nevzít auto je několik – doplním několik faktů, které nejsou na první pohled tolik vidět. Finové platí obrovskou silniční daň při vlastnictví automobilu a obrovské pojistky, což dělá dohromady asi 1000 € ročně(!). Ve výsledku tedy místní studenti nemají svá auta (hurá Česko, kde má každý druhý nějakou německou ojetinu pojištěnou na rodiče). Když tu budete déle než 12 měsíců nepřerušeně, tak ovšem daň z vozidla musíte zaplatit také, ale pokud máte auto pro studijní účely (jak jinak) a doložíte potvrzení o studiu místnímu finančáku, tak jste osvobozeni od platby, což se hodí. Jak to kontrolují nevím, ale celníci snímají RZ kamerami po příjezdu trajektem.


Studenti však mají řidičáky i přesto, že jejich získání stojí v přepočtu na naše neuvěřitelné peníze. Autoškola je dvoustupňová a součástí je například jedna celá vyučovací hodina ovládání světel. Z hospodských diskusí vyplynulo, že nejlepší místo, kde si trénovat řízení je zamrzlé jezero. Říká se, že Finové jsou dobří řidiči, což je pravda jenom napůl. Ano, umí jezdit rallye po zasněžených lesních cestách, ale zase jsou úplně nepoužitelní ve městech. Nic je nevyděsí více než podélné parkování na těsno a obecně se neumí prosadit v provozu (viz druhý odstavec), takže bych to neviděl černobíle…


To je všechno, co mě momentálně napadá k tématu. Později doplním i zkušenosti s jízdnou v zimě, protože mě právě čeká. Moje dosavadní zkušenost je pouze v tom, že jsem se snažil na uježděném sněhu rozjet na křižovatce do kopce s pneumatikami bez hřebů a na celou zelenou jsem projel jenom já, a ještě to bylo na oranžovou. Článek vzniká, protože si Jarda půjčuje mé auto, tak doufám, že to budu mít ještě čím vyzkoušet…

Více o cestě na sever autem v prvním příspěvku, doufám, že jste nepřeskočili Martinův článek no a dále pak klasický rozcestník

Kdyby to o severských cestách nestačilo, tak tady je vlog mého bratrance a jeho ženy, kteří jsou v Norsku a Švédsku...



2017-10-29

Finský Erasmus, který je v Rusku

Z typických míst, kam se musí severský výměnný student vydat, jsem už navštívil většinu, ale jedna z významných lokalit mi stále chyběla… Proto jsem se ji na počátku odjezdu do Finska rozhodl, že tento rok nevynechám návštěvu Petrohradu, o které bude nadcházející příspěvek.


Petrohrad je významné město, na které si mnoho lidí při cestování po Evropě ani nevzpomene. Tento fakt má jednoduchý důvod, kterým je jeho poloha v Rusku, kam jak známo je třeba mít víza. Zařídit si vízum není nemožné, ale je třeba projít si papírováním od zvacího dopisu po návštěvu ambasády, což se nikomu pochopitelně nechce dělat, protože v EU se “takové blbosti” řešit nemusí, ale tam my podle některých názorů patřit nechceme.


Pointa výletu je v tom, že existuje výjimka pro nutnost mít vízum při příjezdu do petrohradského přístavu za použití trajektu (z Helsinek a Talinnu). Nemám představu, kdo to proloboval, ale je to výborné právě v tom, že ušetříte asi 2500 Kč + čas za zařizování víza. Dalším omezením je platnost vstupu na 72 hodin, což je tak akorát na prohlídku Petrohradu. Pro googlitele doplňuji informaci, že výjimku nelze uplatnit na přílet letadlem. Taktéž neexistuje striktní omezení na geografickou platnost, takže teoreticky lze cestovat i do Moskvy, ale různí průvodci to nedoporučují. Při první návštěvě to rozhodně nedává význam z hlediska využití času. A musíte mít platný pas.¨


Zpátky k výletu: na kole jsem došlapal na místo srazu v Jyväskyle, odkud nás autobusy převezly do Helsinek do přístavu, kde jsme se nalodili na trajekt M/S Pricess Anastasia. Tato věta zní velmi krátce, ale šlo o zdlouhavý proces, protože nástup byl v 11:00 a uzavření brány na loď bylo do 18:15, cesta do Helsinek trvá 3 hodiny, takže bylo třeba někde rozpustit 4 hodiny osobního volna, což se nedělá úplně příjemně. A tak mám nové fotky tramvají v Helsinkách, protože na Jätkäsaari je spousta spletitých tratí linek 6T, 7, 8, 9.


Já, jako již „zkušený námořní“ cestovatel jsem si nabalil hromadu jídla ze supermarketu, protože stravování na lodi bývá drahé (respektive o něco levnější než na pevnině, ale podle mého pořád drahé), což ostatní neudělali, protože nejsou stejně prosíraví. Co bývá významně zajímavější je cena nápojů v duty free shopu, což se ale nekonalo na této lodi, přesto se postupně loď s údajně 500 studenty proměnila v párty loď, kdy se některá patra zaplnila kroužky lidí hrající různé hry, či si jenom volně povídajícími.


Ráno v 9 hodin jsme se probrali v naší kajutě pro 4 lidi s namalovaným oknem (bo vnitřní blok), ale loď jsme opustit nemohli (bo víza). Lidi se různě poflakovali a nadávali, že restaurace jsou zavřené a není se ani kde nasnídat, já jsem se alespoň zase pořádně vyspal. Ve 14 hodin odpoledne „zazněl gong“ a všichni se sborově vydali z lodi, což ucpalo východ, kde se vytvořila fronta, abychom se za moment naštosovali v budově pasové kontroly. Tam ruští pohraničáři neuvěřitelně důkladně kontrolovali naše pasy a porovnávali fotografie s aktuální podobou, což způsobilo některým lidem velké problémy (a zbytku zablokování přepážky).


Po kontrole dokumentů jsme pak ještě čekali na zbytek lidí v autobusu, kde už jsme naštěstí nestáli na nohou, ale taktéž pálili čas, protože důsledná kontrola trvala asi 4 minuty na osobu a nás bylo 500. Tuším, že jsme se odpíchli v 17 hodin, takže vstup do Ruska zabral naší gigantické skupině 3 hodiny. V ten moment jsem pochopil, proč se organizující agentura jmenuje Time travelers.

Organizace večerního programu jsem se chopil já, protože nikdo jiný si nic nepřipravil. Nejprve bylo třeba se najíst a poté pěší procházku do blízkého centra, kterou jsem zakončil prohlídkou metra. Petrohradské metro je úžasný dopravní prostředek, protože je vcelku dostupný a rychlý. Navíc nejstarší část systému na červené lince má neuvěřitelně nádherné stanice, které musíte vidět. Na jeden lístek za 45 rublů (18 Kč) jde o výbornou investici, navíc pod zemí není zima. I nedopraváci byli unešení…



Ráno byla na programu prohlídla Kateřinského paláce, který je asi 30 km za samotným Petrohradem. Původně jsem se tam chtěl dostat po vlastní ose, ale protože si všichni koupili fakultativní výlet, tak jsem nenašel nikoho, kdo by šel do toho dobrodružství se mnou. Nakonec jsem to vzdal taky, což možná nebyl tak špatný nápad, protože jsme měli jednak průvodce s výkladem a také vstup bez fronty. Kateřinský palác je místo, kde přijdete na to, že všeho moc škodí, neboť z místností plné zlata a zlatých dekorů přechází zrak (zejména pořízeného za veřejné peníze).


Po prohlídce interiérů a zahrad této ruské verze Versailles jsme měli volno, a tak jsem se stal opět velitelem patroly hledající nějaké jídlo a dále skupinky, která se vydala na procházku v okolí hlavního bulváru – Něvského prospektu. Dlouho jsem hledal nějaké místo, kam si sednout na točené pivo, protože ve městě nejsou moc přirozeně hospůdky, což jsem nečekal (bo kaфebary). Nakonec jsme zasedli do podniku řetězce Beer house, ale spokojen se stavem občerstvoven jsem rozhodně nebyl.


S překvapením jsem tak zjistil, že točené pivo (ovšem do plastu), lze dostat ve večerce pár kroků od hotelu. Na čepu bylo místní pivo, a ještě pár dalších, které neměli jinde ani ve skle či plechu a bylo velmi dobré. To bych ve večerce nečekal… (možná ale, že mi ty finské patoky kazí chutě) P.S. flašku nám dal prodavač do papírového pytlíku, aby autority na ulici neviděli, že pijeme, což rozhodně nešlo poznat na všech ostatních chodcích, co pili z flašek v a papírových pytlících…

Taktéž bylo třeba poslat nějaký pohled, protože mě zajímá, za jak dlouho dojdou do schránek v ČR. Sehnat čumkartu už není tak snadné jako dříve, ale pořád to není nemožné. Pošta je naštěstí stále stejná instituce, akorát vypadali dost překvapeně, že po nich chci známky. Vyvrcholením bylo, že mi dali nějakou výroční známku za 41 RUB se sousoším vojáků a popisem „Za bitvu o Krym a nezávislost Sevastopolu“ ano, to opravdu chci posílat do zahraničí… Jo a mimochodem lepidlo vůbec nelepilo.


Zatím jsem psal poměrně volně o komunikaci s domorodci, což bylo velmi dobrodružné téma. Mé dva semestry ruštiny mi stačily na to, abych byl schopný přečíst alespoň nápisy či uhodnout jídlo z popisu ve stánku na ulici. Pokud jde o jazykové schopnosti místních, tak bylo venku téměř nemožné domluvit se anglicky (i mladí lidé měli problém), z čehož byli dost nešťastní zejména Němci, a tak jim bylo smutno a těšili se zpátky do EU. Já jsem otázku mluvení řešil hybridní kombinací těch pár základů, které si pamatuji z lekcí ruštiny, kombinovanou s češtinou a myšlením v polštině, což sice není gramaticky nejkorektnější způsob, ale kupodivu nějak fungoval – a opět jsem tak získal spoustu kamarádů, zejména Němců...


Následujícího rána jsme měli na programu návštěvu (H)Ermitáže, kterou lze více méně přesně srovnat s pařížským Louvre i s francouzskou výslovností i přesto, že všichni mluví o Hermitáži. Uvnitř je spousta uměleckých děl, ze kterých „přechází zrak“, ale výklad průvodkyně v nejzajímavějších částech udělal z prohlídky docela atraktivní program. Uvnitř byly také nekonečné zástupy asijských turistů v čele se staršími a velmi agresivními Číňany razící si cestu občas dost nevybíravými způsoby. Nevím, jak se s fenoménem cestujících Asiatů hodlají nejvytíženější památky vyrovnat, protože byli skutečně všude v hojných počtech, a to ještě nepřijeli všichni… Město prý zvažuje, že stávající názvy ulic přeloží nejen do latinky (což by Němci ocenili), ale taky do čínštiny…


Po Ermitáži se pohodlná skupina cestovatelů vypravila na organizovaný výlet po katedrálách, a tak jsem se společně s kolegou Němcem, který taky prohlásil, že nebude platit za vstup do kostelů, vydal na prohlídku univerzity. Nápad skončil dříve, než začal, protože za sérií dveří byl turniket na čipovou kartu. Byli jsme hladoví a koukali, kde se najíst a tu jsem zahlédl polosamoobslužný řetězec столовая, který mě již dříve zaujal. Naneštěstí jsme tam vstoupili ve stejný moment jako skupinka nějakých vojenských oficírů a co jsem pochopil, tak si dělali srandu z mé „ruštiny“ při pokusu o objednávku, ale to nevadí, nějakým záhadným způsobem jsem nám objednal dobré a levné jídlo. Proč to zmiňuji je fakt, že anglicky se nedomluvíte, ale na každém druhém rohu se dá platit bezkontaktně kartou.


Následovalo krátké lovení snímků tramvají PX na přerušené lince a přesun na Finlyandyiske nádraží (to nemůže být náhoda), odkud jede tramvaj do oblasti Industrialneho prospektu, což je brutálně obrovské betonové předměstí, kde zdánlivě nic není. Chtěl jsem se podívat, jak postupuje rekonstrukce trati, na které se mají pohybovat stejné tramvaje jako časem v Ostravě, ale chabá příprava na tak rozsáhlém prostoru mi neumožnila se trefit přesně.



Zapomněl jsem dodat, jak zajímavá byla cesta autentickou tramvají. Tak luxusně rozhrkané vozidlo na horské dráze jsem již dlouho neviděl, ale jak každý ví, Rusko není země, to je životní styl! Po vystoupení z vozidla jsem akorát viděl protijedoucí linku odjíždět, což znamenalo alespoň 30 minut pohov. Zabrousil jsem tedy do mapy a objevil jinou trať zajíždějící k metru, akorát bylo potřeba projít sídlištěm a přesně na takových místech se berou autentické zážitky (a ne v turistickém centru). Po doputování na zastávku mě zarazila hromada štěrku na kolejích a absence trolejí, což znamenalo, že bylo třeba hledat náhradu…



V okamžiku jsem přečetl ceduli okolo prolétnuvší dodávky, která jela na Zanevskiy Kaskad, a tak mám do seznamu použitých dopravních prostředků také maršrutku. Naskočili jsme do ní s na poslední chvíli, a tak jsem se nedobrovolně stal průvodčím, když přes mě začali ostatní lidé platit. Uf, alespoň, že číslovky nejsou taková výzva! Arne pořád jenom koukal a říkal, že kdyby se tam ocitl sám, tak si zavolá taxíka i když nevím, jak by se do takového místa beze mě vlastně dostal…



U stanice metra bylo nákupní centrum, kde jsme zakoupili potraviny na loď, otevřeli si plechovku tradičního českého piva „Zlatá Praha“, kochali se panorámaty. (A tou paní naproti, která měla flašku nenápadně v tašce…) Cestou na hotel jsem ještě zkušeně objednal večeři a už bylo třeba se připravovat na další dobrodružství, kterým byla plavba po kanálech Benátek severu. Na lodi jsme se všelijak proplétali pod nízkými mosty, dělali dutoúhlé otočky do bočních říček a skláněli hlavy před mosty. Kdybych se nepolil „šampaňským“, tak by se ani nic zajímavého nestalo, protože většina čtenářů s radostí vyčkává na mé nezdary…


Po této akci jsme se hromadně přesunuli do Rossiho klubu, kde probíhala diskotéka, personál prodával místní pivo za cenu Heinekenu a vůbec spousta legrace. Na cestu zpátky bylo třeba použít taxi, jelikož MHD už nejezdila, a kdy jsme využili Uberu a Yandex taxi. Když totiž půjdete i jen lehce posilněni alkoholem stopovat taxi bez správného přízvuku, tak skončíte s cenou za jízdu skoro jako v Praze (někteří zjistili). To je důvod, proč jsou všechny alternativní taxislužby tolik populární namísto klasických drožek. Začnete tím, že kam chcete jet naťukáte v aplikaci, víte cenu a jen čekáte na správné vozidlo, kdy kromě pozdravu nepotřebujete komunikovat v neznámém jazyce. Až zase budete hodnotit počiny pražské taxislužby, tak si na tento pohled prosím vzpomeňte.


A propos: Rusko je roamingová zóna 3, tedy pořádně mastné ceny za hovory, SMS i data. (minuta za 29,41 příchozího volání a 12 Kč za SMS) Žádné pohodlí vlastního internetu, na který jsem si od června 2017 zvyknul po Evropě, kdy se platí stejné ceny jako v doma. Už abychom byli taky venku z EU… A druhý dodatek: Offline mapy od Seznamu v mobilní aplikaci už mají konečně mezinárodní verzi v angličtině!


Další zajímavý postřeh je ruská přezaměstnanost, která silně kontrastuje s finskou podzaměstnaností. Ve Finsku si musíte i sirup k obědu namíchat sami, protože 1 pokladní zajišťuje pouze platby. V Rusku byli i v úplně pidistánečku s občerstvením 3 lidi, taktéž bábuška u všech eskalátorů v metru, průvodčí v každé tramvaji a vůbec spousta lidí pracujících místo strojů… Bez dalšího komentáře nechávám tento postřeh k vlastnímu uvážení…


Posledního rána jsme se sbalili, posnídali, nakoupili zásoby za poslední rubly a už nás autobus vezl stát opět frontu na ruských hranicích. Naší skupince se podařilo obsadit jednu z prvních pozic pro pasovou kontrolu, takže jsme byli na palubě lodi brzy a vesele mohli vyčkávat do odplutí 4 hodiny. Na lodi nebylo co dělat, tak jsem se alespoň nechal ostříhat, protože ve Finsku bych se nedoplatil… V 7 hodin ráno dalšího dne jsme se vylodili v Helsinkách, nastoupili do autobusů a vrátili se do běžného života o kterém bude zase další příspěvek. Každopádně teď už zase výlet mimo hranice Schengenu nějakou dobu nechystám.

Jinak ono to bylo docela symbolické být v roce 2017 v Petrohradu (nápovědou je rok 1917) a proto bylo zajímavé přečíst si tento článek o zpětném pohledu na historii.

Jestli chcete porovnat zážitky, tak tady je Pavlova (EN+CZ) zkušenost před 2 roky s Petrohradem, protože jak jsem začal, jde o typické místo, kam „musíte“ ze severu jet...

A pod čarou ještě jednou: Publikuji poznámku svého kamaráda Jiřího Vobeckého, který reagoval na sdílení mého článku na Facebooku. 

"Hezké počteníčko. Pitěr je už určitě jiný, než jak jsem jej poznal v roce 1979 já. Já tam jel noc, den a noc lůžkovým vlakem, bydlel v mezinárodním hotelu Dvorec Malaďoži, jedl v něm neuvěřitelně dobré jídlo a připravili nám nabitý program, včetně Ermitáže, Muzea blokády, návštěvy opery v divadle, prohlídku Piskarevského hřbitova, zájezdu do Petrodvorce, ale byl čas i nakupovat (měli tam plno vinylů s americkou hudbou šedesátých let, skupiny byly psány azbukou ve stylu Bič Bojz nebo Kridenc). Piva jsme moc nevypili, protože každý vyfásl od děžurného láhev šampaňského za neuvěřitelných pět rublů, tak jsme se opíjeli šampaňským. Bylo mi krásných 18, ale foťák jsem neměl. 

Po pěti krásných dnech nás pak vlakem převezli do Moskvy, abychom se poklonili Leninovi a shlédli výstavu úspěchů SSSR. Moji ruštině se nikdo nesmál, na družební diskotéce se na mě holky lepily, zvaly mě na Pepsi Colu a tvrdily, že jejich obrovskou touhou je provdat se do Československa... V obchodech se mě prodavačky ptaly, jestli jsem z Lotyšska nebo Estonska, tak jsem si za domov vybral Estonsko... jinak by mě chtěly určitě balit i prodavačky. Dneska je už ale všechno jinak. Pitěr na mě působil jako nádherné německé město s ruskou údržbou. Nejvíce mě fascinovala reklama na kino, podobná té na Picadilly Circus, ovšem z obyčejných žárovek. V noci tam bylo už tehdy na bulvárech více neonů, než na Václaváku. 

Z Moskvy jsme vyjeli vlakem v poledne za sněhové vichřice, v Rusku jsme prožili den a noc, ráno se probudili na Ukrajině a koukali na vesnice z dřevěných domů, bez pouličního osvětlení, cesty jenom blátěné a v blátě se brodilo pár terénních vozů. Pak jsme přejeli na Slovensko, všechny domy zděné, všude asfaltky, před každým barákem škodovka, pouliční osvětlení bylo samozřejmostí a na jednom sloupu byl nápis: Sovietský zvaz - náš vzor. Tak ještě jednou děkuji za hezké počteníčko..."