Zdánlivý konec dobrodružství

Stejně jako před rokem je tu čas rozluček a odjezdů, pro mě je situace odlišná, neboť sice odjíždím, ale zase se po Vánocích vracím, což dělá mou situaci značně pohodlnou, ale o tom později.

Týden po minulém příspěvku byl velmi klidný, protože se většina kamarádů vydala na výlet do Laplandu, kde jsem byl loni, a tak jsem nepovažoval za nezbytné utrácet poměrně velké peníze za tuto cestu.

"Raději" jsem vyrazil do školy na poslední hodinu předmětu Mezinárodních dovedností, kde probíhala neformální poslední hodina a na kterou jsme měli donést ochutnávku národních jídel. Jak už se jednou stalo v tomto příběhu, jediný pokrm, který umím udělat, jsou bramboráky, ale tentokráte se mi poštěstilo a udělal je za mě někdo jiný. Holky se totiž účastnily jiné akce, kam měly donést jídlo, ale přišly pozdě a všichni už byli plní, a proto jsem pohotově znárodnil "zbytky". Tento přístup považuji za vysoce důležitý v procesu poznávání mezinárodních schopností.

Ve středu na našeho Mikuláše došlo k dlouze očekávané události, kterou byla oslava 100 let nezávislosti Finska. (Česko se připravuje na výročí 28.10.2018, ale slavnostní je celý rok, včetně sletu) Trochu zklamán jsem byl programem v Jyväskyle, protože město si nepřipravilo žádnou velkolepou oslavu a v podstatě docházelo na množství menších akcí, které se ale vesměs podobaly letům předchozím. Opět jsme se zúčastnili pochodu studentů s pochodněmi na místní hřbitov. Tentokrát jsem však neskončil v první řadě, a tak jsme to s ostatními zabalili, protože nám bylo zima a z proslovu ve finštině jsem chytal každé 10. slovo, čímž mě řeč moc neuchvátila. Ty hlavní události se odehrávaly v televizi, nicméně tu nepřijímám.

Aby nebyla nuda, tak hned následující den jsem měl poslední zkoušku, kterou jsem vykonal s překvapivě dobrým výsledkem, čímž jsem ukončil studijní povinnosti a už zůstalo jen chození na praxi.

V pátek tohoto intenzivního týdne jsem si obnovil reputaci, neboť jsem uspořádal "sauna party" číslo dvě ve svém rezervovaném čase pro své kamarády, neboť běžně chodíme ve sdílených blocích. Už od minulé události si píšu emaily s organizací, která nám pronajímá koleje o tom, že sauna v našem baráku je mizerná a že potřebuje vyměnit. Několikrát to vyřešili opravou, ale dlouhodobě to nefungovalo. Naposledy jsem tedy napsal do emailu dost specificky, že by bylo fajn, kdyby ji vyměnili a po posvěcení pár osobami došlo k výměně téměř přes noc. Výhodou tohoto kroku je dlouhodobě fakt, že mnoho lidí si o této sauně myslí, že nestojí za návštěvu, a proto je v ní volněji než v jiných.

Ostatně nejen tento týden bylo veselo, v sobotu slavil Tomáš narozeniny a vzal to ve slovenském stylu. Nejveselejší ho bylo potkat další ráno při cestě z obchodu, protože toho moc nenaspal – zřejmě slušný oddíl! No a v neděli svolal náš tutor vánočně-rozlučkovou sešlost, kdy jsme snědli nějaké finské jídlo a pohovořili s ním o našich zážitcích. Jo, příjemná akce bez alkoholu no a už mi začínal další týden, kdy jsem neměl žádnou školu, ale "jen" jsem chodil na praxi. Je to neuvěřitelně vysilující aktivita, ale jak mi všichni důvěrně připomínáte, tak "si mám zvykat"...

Mezitím už taky nasněžilo trvale, a to dost masivním způsobem, což ještě více ozvláštnilo mou cyklistickou dopravu na pracoviště, protože nebudu přeci jezdit autobusem! Dokonce bylo tolik sněhu, že když jsem se vydal vyzkoušet ruční brzdu svého automobilu, tak to nejezdilo bokem, protože auto plavalo po břiše, což už jsem pár let nezažil. Doma se tomu tuším říká kalamita, tady bylo prostě a jen bílo. Jo, a protože Finové zásadně nic nesolí (jídlo i cesty), tak to po denní oblevě fajnově klouže.

Nakonec přišel víkend poslední, čímž začala nevyhnutelná rozlučková sezóna. Nejprve menší setkání, kam měl každý donést nějaké jídlo, což vyvrcholilo ve slušnou hostinu, ze které jsem nakonec dostal i výslužku v podobě upečeného koláče. Na pátek pak byla svolána skutečně masivní akce, kterou ovšem nějaký amatér nastavil na Facebooku jako veřejnou a místní ochranka to vyčmuchala a nahlásila, takže byla akce ještě před začátkem rozpuštěna. Naštěstí zde byla zkušená organizátorka z Lipníku nad Bečvou, která rozlučku zachránila menší akcí ve svém bytě. Pro mnohé to byla také poslední možnost si na sebe obléci opět sporadicky využívané overaly.

V průběhu neděle a pak každém dalším dni jsem z okna viděl velké skupinky lidí s kufry, jak odjíždí domů. Sám jsem se zúčastnil odvozu dvou kamarádů na autobus ve 2 hodiny ráno a pak v 6, protože kdo potřebuje spát... Poslední den jsem pak nedělal nic jiného, než jenom přenášel a fasoval různé haraburdí od lidí, kteří odjíždějí, které mám později pře(pro)dávat nováčkům. Zejména zajímavý je teď stav, kdy mám k dispozici 5 jízdních kol. Ale protože jsem se nechtěl mermomocí stavět do role překupníka a mít zapraný celý byt blbostmi, tak mám teď zapraný celý být darovanými věcmi...

A už tu bylo odjezdové finále i z mé strany! Rozpomenout se co potřebuji, dojít na vlak na letiště a nasednout na letadlo do Prahy. Z této fáze cesty byl nejzajímavější právě nástup do letadla, neboť jsme se tu všichni zase sešli. Dohromady 12 lidí z Jyväskyly (a to ještě další 3 odletěli letadlem do Prahy o 2 hodiny dříve) a k tomu jsem potkal i kamarádku Češku, která studuje trvale ve Vaase (prý tam byli i další kamarádi kamarádů). Ostatně na tomto spoji Norwegianu šlo celkem dobře poznat, že je plný Čechů a Slováků, a to zejména z důvodu, že to byl nejlevnější let před Vánoci. Ještě před odbavením na letišti jsem pomohl Jardovi tím, že jsme z jeho kufru přesunuli nadváhu do mého příručního zavazadla a taky oběť nejvyšší, museli jsem vypít pivo, které chtěl přivést na ukázku.

Po zpoždění jsme se konečně odlepili od země a úspěšné přistáli v Praze, kde nastala další zajímavá situace, neboť jsem na vánoční akci s tutorem přislíbil Taiwance, že ji v rámci možností ukážu Prahu. Chtěla tam zůstat na Vánoce, než poletí domů, tak mi přišlo, že by bylo fajn ji něco ukázat. Teda na přestup mezi letadlem a vlakem jsem měl 2 hodiny, takže to vyšlo akorát na svezením se všemi formami MHD z letiště do centra, bo Pražáci a vlak na letiště... Pochopitelně se přidal také Jarda, ale alespoň jsme té metrové holce odtáhli její dvakrát větší kufry na ubytování. V poklusu se rozloučili a v podstatě plynule naskočili do RegioJetu směrem do Ostravy. Na palubě v coupé byla spousta legrace s bodrými Slováky, a konečně také místo, kde mají pořádné pivo na spláchnutí cestovatelského prachu z hrdla.

Ostrava mě uvítala, jak to jenom šlo. Po osamoceném výstupu z vlaku v 1:15 v noci jsem vystoupal na nadchod Hlavního nádraží, kde úspěšně plápolal oheň v odpadkovém koši a chodba byla už lehce zakouřená. Vzhledem k tomu, že do odjezdu jediné tramvaje zbývalo několik sekund, proběhl jsem vstupní halou bez spatření kompetentní osoby, a tak jsem z jedoucího vozidla směrem k domovu zavolal ještě hasiče. BO OSTRAVA JE REGION RAZOVITY!!!

Nastal mi opět ten zvláštní pocit být doma, čekala mě spousta odložených úkolů a papírů a hlavně vědomí, že tentokrát to není "na pořád" jako posledně, ale za dva týdny se bude potřeba vrátit. Alespoň Vánoce byly za dveřmi...