Topgírová cesta na sever

Je to tady zase! Čeká mě cesta další cesta do Finska, v pořadí už 4., nicméně tentokráte jsem se rozhodl udělat to jinak a neletět letadlem. Loni jsem prohlásil, že kdybych byl na severu déle, tak přijedu autem, a protože jsem cítil závazek, rozhodl jsem se ho splnit. 

Obecně téma auto ve Finsku popisuje tento článek.

Prvním krokem byl nákup auta asi měsíc před odjezdem, čímž se dostávám k tomu, proč jde cestu jako z pořadu Top Gear, kde jezdí auty v pochybném stavu přes půl kontinentu. Ne, že by můj vůz nebyl v dobré kondici, protože už objel půl Evropy, ale...

Zcela samostatným příběhem bylo balení a odjezd. Ve stručnosti jsem měl asi miliardu zavazadel, protože ačkoliv mám rád minimalismus, zejména na cestách, tak se mi to moc nepovedlo...

K tomu jsem předposlední týden strávil hledáním vhodného držáku na kola na svůj vůz, protože jsem si s sebou chtěl vzít 4 kola, což je o 4 více než se do auta pohodlně vleze. Více než slova vypoví obrázek: auto sedí na zadních kolech a za hlavou mám hromadu věcí až po strop. Kdo o tom autě říká, že je to nákupní taška? Jo, ale ta z IKEA!

Je pátek 18.8. a v 7:20 odjíždím od domu, kde mi auto pomohl naložit brácha. 7:30 zastavuji v Ostravě na Hlavním nádraží, kde z prvního vlaku z Vratislávky vystupuje Alena, můj sdílený spolucestující z(s)e stránek sdílení společné spolujízdy. Do přecpaného auta zatetrisuju ještě její obrovský batoh a po krátkém domlouvání té hromadě věcí zavírám dveře.

Cesta začíná tradičně na Polsko směrem na letiště Pyrzowice a dále na Częstochowou až k Piotrków Trybunalski, kde se silnice na cílovou Warszawu rozděluje na Łódź (A1) a Warszawu (S8). Nějak přirozeně nedůvěřuji navigaci, a tak jsem jel po šipkách, což byla navigační chyba, neboť jsem pak musel projet centrem města kterému bych se cestou přes Łódź vyhnul. Cestou jsem ještě musel přeložit pár drobností z nákladu, neboť auto na nerovnostech škrábalo podběhem o pneumatiku.

A chvíli před Warszawou začíná první z technických obtíží, kterou jsem zjevně nevyřešil předchozími opravami. Palivové čerpadlo vynechává takovým způsobem, že se občas auto rozhodne nezrychlovat a nezávisle na přidání plynu se zastavuje - někdy se vzpamatuje a jede, jindy se musí restartovat, což je místy dost děsivé v provozu. V centru města se pak přidá problém s nekonstantními volnoběžnými otáčkami, a tak každé přibrzdění znamená zhasnutí motoru, což je super při poskakování kolonou. Rallyovou brzdu a plyn současně sice už ovládám z předchozího vozu francouzské provenience, ale moc mi to teď nepomáhá, protože se problém násobí chybou čerpadla.

Uf, nějak jsem doskákal na parkoviště u IKEA ve Warszawě, kde jsem měl v plánu se najíst. Nechám auto chladnout a telefonátem na asistenční službu zjišťuji, že mi vlastně moc nepomůžou, dokud auto byť jen trochu jede. Alespoň jsem vyčistil škrtící klapku, neboť to byla poslední věc, o které jsem věděl, že by mohla dělat problém. Celou dobu vidím na očích Aleny ten výraz, že "s kým to vlezla do auta", ale jinak je úžasně pohodový spolucestující!

V tento moment jsem už věděl, že se mi dost rozjíždí časový plán dne vinou poruch a navigační chyby. No nic, cílem je dojet tak daleko jak jen to jde, ale na zabookované ubytování v Rize to nebude. Plán dojet do lotyšského hlavního města mě napadl v Regiojetu a zevrubným plánovačem jsem zjistil, že by se to mohlo dát zajet. Detailním plánováním s pauzami a provozem už z toho vycházelo od 7:30 do 2:00, přičemž ubytování přijímalo do půlnoci.

Nechtěl jsem jízdu vyhrocovat už v plánu přesunu v pátečním odpoledni a pro příště bych zvolil ubytování v litevském Kaunasu. P.S. celá diskuse s hotelem byla super, sice měli na Booking.com něco v angličtině, ale reálně se s nimi šlo domluvit jen lotyšsky a rusky. Cítil jsem se jako zahraniční turista v Česku, protože u nás je to místy úplně totéž...

Cesta pokračovala po silnici S8, což je sice velká tranzitní cesta do Pobaltí, reálně je to tak napůl dvouproudá "dálnice" plná kamiónů. Navíc před městem Ostrov Mazowiecka došlo k nějaké nehodě, a tak se mi podařilo na úplně posledních chvíli sjet dálničním výjezdem, abych nemusel poskakovat v další zácpě. Já už si ten Waze fakt musím nainstalovat! Výlet se tedy přesunul po 50 km na polské okresky.

Místo nehody jsme objeli a vrátili se na trasu a trochu větší cestu. Na jediném rychlejší úseku se mi nějaký polský řidič myškou rozhodl ukázat, jak se jezdí v této části světa. Po dupnutí na brzdy se přeložené auto sice rozmyslelo, že zastaví, ale asi s sebou vzalo i brzdové destičky. Od té doby vydávají brzdy takový ten zvuk, co nechcete slyšet a já raději brzdím motorem, jak to jen jde...

Ale dobré zprávy přicházejí! V polské Łomże jsme zastavili na odpočinek, navíc se problémy jízdou zhoršovaly, jak benzín docházel, tak jsem dokoupil plnou a následujících 100 km bylo bez zaváhání. Závadu jsem tedy dočasně opravil objevem, že na první čtvrtinu nádrže jede auto bez problémů. Hurá, akorát to znamená, že se musí tankovat každých cca 150 km, a to jsem teprve v polovině cesty, 900 km zbývá do cíle!

Cesta se tedy stála plynulejší, krajina ještě více rovinatou, pomalu se šeřilo a kilometry ubíhaly. "Občasná" zastávka na benzín zažehnala i potřebu spát, a tak jsem jel dál směrem na litevské hranice ke kterým jsme dorazili už za tmy a kde taky nastalo další drama!

Několik desítek metrů před hranicí PL-LT se totiž pár minut před námi převrátila cisterna. Bylo tam už sice množství hasičů, ale cesta byla uzavřena. Kolem hranic samozřejmě není moc jiných cest, a tak se nabízelo čekat nebo dlouhá zajížďka. Alena se stala navigátorem a společně s aplikací Mapy.cz v telefonu se jí podařilo najít lesní cestu a polňačku, kterou to lze objet. Víte, takovou tu čárkovanou cestu, po které nejezdím raději ani na kole, ale čekat se nám fakt nechtělo. Mezitím ostatní řidiči rozkládali na kapotách vozů mapy obrovských formátů (to fakt ještě někdo vozí!) a svítili na ně svými chytrými přístroji.

Suverénně jsem se tedy otočil a odbočil do lesa, čehož si všimlo několik Rusů, Poláků a Litevců a následovali naše světla mizející v lese. Nevím proč, ale asi jim v jejich obrovských terénních SUV přišlo bezpečné následovat malý Opel s českými značkami sedící pod tíhou nákladu téměř na břiše a jedoucí po pekelně hrbolaté cestě-necestě. A tak jsem se stal vedoucím kolony překračující o půlnoci a po tmě litevskou hranici - úspěšně! Podařilo se nám vrátit na cestu pár metrů za nehodou a následujících 25 km míjet odstavené kamiony a ani netrefit jejich neosvětlené řidiče postávající všude okolo. Taky jsme si přestavili hodinky, protože došlo ke změně časového pásma.

Cesta se mezitím stala docela únavná, rovná silnice s rychlostním limitem 90 km/h mimo město bez světel v okolí, ale ještě bylo brzo na to odstavit vůz. Lehce po půlnoci jsem do programu kupodivu plánovaně zařadil prohlídku litevského města Kaunas. Všude bylo živo, bary otevřené a domorodci vesele slavili konec týdne. Dokonce díky pokročilé hodině se mi podařilo zaparkovat přímo na hlavním náměstí, kde jsme svolali poradu nad dalšími plány.

Mezi Kaunasem a Rigou je 270 km, které se jedou 3,5 hodiny. Na oba z nás padala únava po celodenním cestování, a tak jsme po 80 km začali hledat místo k přespání venku neboť předpověď byla dobrá a stan byl někde na dně auta. I podařilo se mi potmě najít sympatickou odbočku, jejíž vegetaci se několika přejetími podařilo posekat. Vytáhl jsem deky (děkuji Majce), karimatku a rozložil spacák. Pohodový spánek rušila jenom kombinace vedra ve spacáku a nemožnost ho otevřít kvůli komárům.

Brzy ráno jsme věci naházeli do auta a na nejbližší benzince si dali kávu a já posnídal buchtu z domova (děkuji Majce). Poté jsme pokračovali na prohlídku Rigy, kde zrovna probíhaly slavnosti města, což znamenalo, že cesty byly zavřené a všude byla spousta lidí. Podařilo se mi také domluvit setkání s kamarádkou, která zde žije a která byla na Erasmu v Ostravě. Příjemně jsme pokecali o já získal další přehled nad pobaltskými státy. Čas ubíhal rychle, až se Alena naštvala, že přijedeme pozdě do Tallinnu, cíle její cesty, což se stalo, nicméně občas nejde věci uspěchat.

Cesta Lotyšskem byla nezajímavá kromě jedné věci a tou je vodorovné značení silnic. Klasická středová čára byla jasná, nicméně oddělení jízdního pruhu a zpevněné krajnice bylo provedeno přerušovanou čarou a domorodci ji chápali něco jako pomocný jízdní pruh do kterého ubývali, když někdo předjížděl. Krajina se stala definitivně nechutně placatou a "dálnice" v podobě rovné cesty s jedním jízdním pruhem byla trochu únavná...

Do pozoru mě dostaly automatické rychlostí radary v Estonsku poté, co jsem se zakecal a jeden si mě vyfotil. "Úplně se těším", až toto zařízení objeví i u nás, protože jejich hustota je asi stejná jako u těch našich cedulích "vaše rychlost". I na okolním provozu bylo vidět, že úzkostlivě sleduje rychloměr a já si uvědomil, že mi asi skončilo to období, kdy jezdím "tak nějak přiměřeně", no uvidíme, zdali mi pošlou pokutu... Poslali! 57 km/h v 50, tolerance +/- 4 km/h, překročení o 3 km/h, což bylo ohodnoceno 9 EURy, no mohlo být hůře...

Do Tallinnu jsme se dostali se zpožděním proti plánu, vysadil jsem Alenu, která pokračovala za přítelem objíždějící severní Evropu na kole a už jsem přenastavoval navigaci na nové místo. Tím byl Národní park Lahemaa, kde jsem měl domluvené přespání na chatě kamarádky rovněž z Erasmu v Ostravě. Cesta k ní byla místy dosti lokální, ale vše jsem taky díky navigaci našel. 

Ani jsem nestačil vydechnout a už se na scéně objevil nový plán kam vyrazit v sobotní večer. Byl jsem pozván na párty zvanou příznačně Estonská škola pití. Akce byla asi 40 km daleko a bylo potřeba mít jedno místo v autě navíc, což byl dost velký problém vzhledem k proměně Oplíka na dodávku. Vytáhl jsem pár zavazadel, dal jsem si pořádnou kávu a za nádherného západu slunce jsme ve třech vyrazili do dědinky Vergi, kde jsme se potkali s dalšími asi 10 lidmi v jedné chatě dedikované pro oslavy.

Estonská škola pití se skládala z několika "předmětů" ve kterých se sbíraly "kredity". První úlohou byl dobrodružný lov indicií na významných lokalitách vesnice s cílem najít další místo. Druhou hrou byl beer-pong, na severu celkem oblíbená chlastací zábava. Poslední úloha byla ochutnávka piv a jejich správné přiřazování ke značkám, což by se mohlo jevit jako příjemná věc, jenže v Česku máme jinou představu o tom, co je to pivo... 

Zapomněl jsem dodat, že celou dobu jsem nepil, neboť jsem byl řidičem, a tak jsem si vychutnával všechny radosti s tím být střízliv na takové akci. Jelikož jsem byl také jediný cizinec, tak jsem si užil zábavu přinejmenším 6x vyprávět svůj příběh, co vlastně v takovém zapadákově dělám...

Párty se vyvíjela zajímavě, nicméně bylo třeba si jít alespoň na chvíli lehnou, protože další den mě čekala nejnapínavější část programu. Po 3 hodinách spánku mě probudil budík, který mi oznamoval, že musím naložit zase všechna zavazadla do auta a vrátit se do Tallinnu, kde mě čekalo nalodění na trajekt do Helsinek. Jelikož to byla moje první přeprava auta lodí, trochu vám to popíšu. 

Po příjezdu na seřadiště projedete branou, kde vám obsluha vymění jízdenku na trajekt za vstupní kartu a přijedete do fronty, která čeká na nájezd do lodi. Zde došlo k první uklidňující záležitosti, kterým bylo vizuálně provedené přeřazení mého miniauta do kategorií velkých, neboť na zadních dveřích naložená kola měla výšku na centimetr přesně (s tím jsem si dal práci) s limitem pro nejlevnější plavenku. Poté jsem dostal pokyn najet do lodi, kde jsem po vnitřním kroužení zastavil v řadě ostatních aut a vydal se na palubu.

Jelikož z několika předchozích výletů už prostředí lodí znám (typická severská zábava se někam plavit), tak jsem se vrhl do kantýny na masové kuličky, poté jsem vystoupal na sluneční palubu, kde jsem na lavičce téměř celou plavbu prospal. Teda protože jsem si zapomněl mikinu v autě stojícího v podpalubí, tak jsem tomu říkal raději opalování i když bylo dost zima. Probral jsem se jenom chvíli předtím, než zavřeli obchod s alkoholem bez daní na lodi, doplnil pivo (protože to je taky část finské tradice) do místa, kde byl Alenin batoh a šel startovat auto. 

U výjezdu z lodi stála finská policie a celníci a tehdy mi spadl poslední kámen ze srdce, protože jsem měl téměř legální množství alkoholu s sebou, ale určitě nerad bych jim ho musel ukazovat vzhledem k naložení auta. Jo já vím, že už jenom ze čtení článku nadýcháte, ale všechno to pití není pro mou vlastní potřebu - klíčem je se podělit a na to je třeba být připraven. Cena všech nápojů v autě na hranici schengenských limitů odpovídala zhruba tomu, co se tu dá propít ve Finsku v jedné osobě za jeden večer, jen tak na vysvětlenou.

Chvíli mi trvalo, než jsem se dostal z Helsinek na dálnici, protože nedělní provoz byl ve znamení migrace všeho obyvatelstva z chat a chalup zpátky do města. Podařilo se mi vyzvednout Igi v nějaké zapadlé čtvrti a při diskusi o prvním teroristickém útoku ve Finsku jsem se řítil po dálnici do Jyväskylÿ. Po příjezdu jsem si vyzvedl klíče od svého finského tutora a dorazil na ubytování.

Tentokráte mě nečekal žádný šok, byt byl vybaven nábytkem a spolubydlící je příjemný Maďar, který sice dle svých slov nemá rád uklízení, ale na rozdíl od Ukrajince chápe, že když pořádek nevytváří, tak ho nemusí uklízet. Tímto bych asi ukončil příběh o mé cestě, další radosti a strasti pobytu v nové Finské lokaci přinesu v dalším článku. Heippa!

Další článek s automobilovou tématikou popisuje specifika ježdění a obecně řízení ve Finsku, k přečtení zde. Cesta zpátky proběhla takto.

Ještě trochu matematiky. Loňská cesta letadlem do Vaasy a vlakem mě stála přibližně 5000 Kč s kufry, cesta autem mě bez odpočtení příspěvku pasažéra vyšla na cca 8000 Kč z čehož jsou 3000 Kč režijní náklady zejména ve formě trajektu a také hotel, stravování a nekonečný přísun kávy pro řidiče. Ve výsledku je jízda autem dražší (nezapočítávám amortizaci), trvá déle, je nebezpečnější, ale na druhou stranu umožňuje snížit náklady na místě tím, že máte spoustu vybavení s sebou. Zkrátka žádný oběd není zadarmo.