Zobrazují se příspěvky se štítkemcestování. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemcestování. Zobrazit všechny příspěvky

2020-05-24

Autem po Finsku

Nadpisem jsem začal jako by to byla pohádka, ale není... Finsko je Evropa, navíc ta vyspělá. Žádné zásadní překvapení se tu nekoná. Tímto základním článkem bych spíše sumarizoval některé místní souvislosti, které by možná mohly potencionálnímu cestovateli / řidiči uniknout při přípravě či samotné jízdě. Na článek navazuje rozšiřující text pro fajnšmekry. 




Finsko je obrovská země a všude je to daleko středoevropskými měřítky. Pod dvě hodiny cestování se mezi domorodci považuje za kousek a proto se počítadla kilometrů točí jako o závod. Nadruhou stranu se jezdí plynule. Jak se dostanete z města, tak se jede po hlavní silnici v podstatě konstatní rychlostí.

Finové jsou ohleduplní a respektují ostatní účastníky silničního provozu. Tomu odpovídá i pořádek na cestách s asertivním defensivním stylem jízdy. Dávají přednost všemu i když nemusí, neradi se někam cpou, drží rozestupy a i řidiči dodávek a Wolt rozvozů spěchají tak nějak pomalu.


Na tuto skutečnost se rychle adaptovali chodci, kteří tak nějak automaticky počítají s tím, že jim na přechodu všechno zastaví. Přijde mi, že se nesnaží navázat s řidičem oční kontakt a prostě skáčou do cesty. Jako český chodec si očním kontaktem umím vyjednat zastavení aut i mimo přechod.

Cyklisté na přechodech pro chodce přednost ze zvyku mají (i když teď přesně nevím co říká zákon), taktéž se nedívají a kromě toho se zjevují rychle. Velmi doporučuji se při odbočování vpravo pořádně podívat, jestli nejede nějaké kamikaze - pokud je souběžně stezka pro cyklisty s hlavní silnicí, pak má cyklista dokonce i přednost. Je to trošku náročné, protože přes sloupky není vidět a zrcátko má špatný úhel, ale opět Finsko je velká země a provoz je řidký.


Rovnostářští seveřani si převelice oblíbili přednost zprava. Najdete ji i na nečekaně velkých křižovatkách ve městě a je potřeba na to stále myslet, protože druhá věc: hlavní silnice nebývá označena kosočtversovou značkou. Poznáte ji tak, že na připojujících se komunikacích vidíte zboku trojúhelníky "dej přednost v jízdě”, ale taky nemusí být vidět přes čekající autobus.

Občas ve Finsku naleznete dopravně-inženýrské šílenosti. Třeba klasickou křižovatku s pravidlem pravé ruky, jen na jednom rameni je stopka. Zákazové značky na levé straně silnice, přednost chodcům při odbočování vlevo na světelné křižovatce atp. Pointou je, že vy máte vědět, jak oni to mysleli a neukecáte to, že to neplatí, když to není podle normy. 


Zvířata na cestách jsou podle statistik nejčastější dopravní nehodou, nicméně není to tak horké zejména ve spodní polovině Finska nebo jsem měl jen štěstí. Narozdíl od české srny, která pod kola skočí, losi či sobi na cestě stojí a vy to “jen” neubrzdíte. Proto je dovoleno jezdit jenom 80 km/h na rovných cestách podél lesa. Stádo sobů jsme srazili na zájezdu autobusem za polárním kruhem a dvě zvířata usmrtili. Prostě se objevili za zatáčkou a řidič to vzal naštěstí středem vozovky, než aby se snažil o nebezpečný manévr. 


Dodržujte rychlost! Jednak kvůli krizovému brždění, a taky vysokým pokutám progresivně udělovaných podle výše přijmu (ale i ta základní sazba stačí). Seveřani jsou posedlí automatickými kamerami, ale už jsem viděl i civilní dodávku s radarem. Starý typ pevných radarů v šedé bedně měří jenom ve statickém bodě, ale ty nové válcovitého tvaru monitorují úsek o délce 150 metrů. Radary se nacházejí hlavně na větších tazích a navigace Waze je má všechny v databázi, doporučuji. Tajemství o radarech: nechodí z nich pokuty vozidlům registrovaným v zahraničí (z legislativních důvodů, něco jako u nás byla osoba blízká) - kamarády vyzkoušeno na mém autě, ale pozor z Estonska pokuty chodí - vyzkoušeno osobně.

Když už jsem to nakousl, Fin nemůže řídit vůz s cizí státní značkou bez přítomnosti majitele. Vozidlo registrované v zahraničí nemůže být na území Finska déle než 6 měsíců bez přerušení a déle než rok s přerušením. Všechno kvůli povinnosti platit nemalou silniční daň.


Parkování zdarma ve městech je problém a je potřeba platit. Volná místa jsou omezena časem na parkovacím kotouči a fakt se to hlídá! Já stání hledám přes Parkopedii. Pracovní dny do 18 hodin budou problém, ale soboty po obědě a neděle nejsou problém. Mají na to takovou fajnovou dodatkovou tabulku, kdy první řádek černým fontem, je pondělí až pátek, druhý řádek černým písmem v závorce je sobota a červeně v závorce jsou neděle a svátky.

Chytákem je kulatá značka v hranatém žlutém orámování (373. Pysäköintikieltoalue). U nás se to používá ke zvýraznění značky, nicméně ve Finsku je to zóna. Používá se to zejména pro zákaz stání.

Tmavá část roku je z hlediska cestování poměrně nezajímavá, protože nejsou vidět panorámata, zvěř ani díry ve vozovce. Hodí se mít dobrá světla, se žárovkovými 55 W na mokré cestě je to o silné představivosti. Domorodci mají přídavná světla ve stylu kolik toho jen alternátor snese, ale když je potřeba se míjet a vyhýbat, tak to musí zhasnost a oba jenom doufáte, že za oslňujícími světly není žádné nebezpečí. 


Zima a čas sněhu je proti Česku stabilní, trvá dlouho v několika etapách. První sníh na čistém podkladě je radost, pak to tak různě taje do břečky a znova mrzne, než napadne pořádně. Odhrnou to, ale ujezdí se souvislá vrstva, která opět různě taje a postupně se sjíždí do hladka. Časem se vyjezdí ledové koleje až k asfaltu. Ke konci zimy horní sníh odtává a v potocí odtéká, zatímco vespod je zdrádně kluzký led. V pozdním jaru jsou cesty už suché, kromě některých zatáček ve stínu. Každá z etap má své kouzlo a piluje řidičské schopnosti.


Domorodci jezdí na zimních pneumatikách s hřeby, které vytáhnou po prvním nasněžení ke konci října a suchý asfalt hoblují se sněhovou přestávkou do konce dubna. Proto je hlavní stopa cest rozdrásaná a dělá na normálních gumách takový kravál. Mimojiné je to důvod, proč je máme v Česku zakázané používat. Celou zimu se dá jezdit na normálních zimácích, ale je potřeba používat hlavu a nejezdit když je příliš hladko a led. Důvod je takový, že vypadáte jako pitomec, když se na křižovatce do kopečku nerozjedete na zelenou a ještě při tom nabouráte auto za sebou a to nezmiňuji pokusy nečekaně zastavit. Všem ostatním to totiž jde i když s lehkým prokluzováním.


Cena benzínu je znatelně vyšší než u nás, pakliže v Česku tankujete N95 za 30 Kč litr (1,25 €), ve Finsku je cena 1,46€ (37 Kč). Nafta už poslední roky stojí stejně nebo i více. Slušně (ale ne nutně všude) je rozšířený i citelně levnější E85, na který starší benzíňáky jedou také. Hustota čerpacích stanic je dobrá a každých +/- 100 km se dá natankovat na nějaké ze samoobslužných pump. V odlehlých částech země je třeba doplňování PHM trochu více plánovat ať nedojde nevhod. Ve stručnosti k popisu dynamických cen je nejlevnější Shell za městem v první polovině týdne. LPG ve Finsku není. CNG vyjímečně jo. Navíc mají bioplyn. Nabíječky pro elektro jsou časté u motorestů a ve slušné míře ve městech, kromě toho má většina vyhrazených parkovacíh míst 230 V zásuvku pro přídavné vytápění, ze které by se dalo nabít také. 


Volba trasy: když je tma a škaredě, tak asi není co řešit a jet rovnou k cíli. Když je ale hezky a tma až pozdě či jestli vůbec doporučuji to vzít jinudy než po přímých silnicích. Jsou totiž malebnější a klidné bez provozu. Hlavní trasy mají tendence vytvářet vláčky aut za kamionem a předjížděcí pruhy se objevují sporadicky. Migračními dny je pátek odpoledne a neděle odpoledne, kdy je lepší dálkově nejezdit. Proti Česku to samozřejmě není nic, ale proč se zbytečně stresovat na cestě a neužívat si řízení osamotě.


Hlavní a větší trasy jsou v dobrém stavu a nikoho nic nepřekvapí, když z nich ale sjedete už to začíná být horší s kvalitou vozovky. No a pak je tu ohromné množství nezpevněných cest. Hliněné cesty jsou plné děr a výmolů, překvapivě se po nich dá jezdit docela rychle, zejména když nic nevíte o mechanických částech náprav. Taky se na nich příšerně práší. Doporučuji neblbnout s rallye stylem ježdění, protože na štěrkovém podkladu to smykuje jako na ledu.

To je můj úvod do řidičské průpravy. Více méně šlo jen o to nejnutnější, v dalších dílech to bude trochu více pro petrol heady.

2020-04-19

Velikonoční výlet obytňákem do Joensuu

Slova klasika praví, že „osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz“. I tak lze charakterizovat nápad na velikonoční výlet obytným autem v roce 2020 ve Finsku. Letošní Velikonoce byly o dva týdny dříve než loňské, kdy jsme podobný zájezd realizovali taktéž. Snadnost divokého kempování v severských krajinách, vzdálenost mezi výletními cíli a cenách krátkodobého ubytování mě dlouhodobě lákají k pronájmům bydlíka jako cestovatelského a řidičského zážitku. Saturninův výrok také připomíná, jak si člověk začne vážit, sprchy, zásuvky s energií, tepla a záchodu, který poté nemusí v servisním bodě vylévat. Taktéž garsonka působí po pár dnech v obytňáku jako palác…

Den první

Ráno vstát a vyzvednout vozidlo. Naživo vše vypadá hůře, vnitřní plynové topení je celé rozpadlé, ale i tak pronájem zaplatíme a auto převezmeme na 4 dny. Další hodinu strávíme jeho plněním našimi žďorby a vyzvednutím obědu, který na dobře známém malebném místě za městem sníme uvnitř našeho obyváku na kolech. Zasekneme se zjišťováním, jak sakra nastartovat to topení a další spotřebiče – a pak nacházíme skrytý uzávěr plynu. Vše je připraveno, můžeme jet! „Můžeme jet“ je takové vzletné slovo pro pokus držet krok s provozem. Auto totiž podle mého vkusu vůbec nejede, jsem přesvědčený, že jde o zanedbanou údržbu. Později se s příšerným nedostatkem výkonu sžiji, sjedu z velkých cest a nakonec zjistím, že to nebyla chyba, ale vlastnost. V obytňáku se prostě nespěchá – to říkají zkušení cestovatelé, já dodávám, že rychle jet ani nejde. A tím tuplem ne v tomto bydlíku s 66 kW motorového výkonu.


U vjezdové cedule města Kuopio „strhávám“ volant z rovné cesty a vydáváme se směrem k lossi Puutossalmi – prvnímu trajektu na našem výletě. Někteří si dali za cíl vylézt na všechny vrcholky Beskyd, já se snažím projet lodě převážející auta v místech, kde by most vyšel příliš draho – myslím tím most tak vysoký, že se pod něj vejdou lodě danými místy proplouvající. Přívozy jsou vlastněny státem a jejich použití je zdarma. Po tom prvním, který se nám a cestě hodil, je v plánu ještě druhý trajekt Kortesalmen lossi, ale tam je mi blbé se hned otočit a jet zpátky. Na ostrově Vaajasalo žije 84 obyvatel a podle prvního pohledu tam nic k vidění není. Nicméně našli jsme tam farmu Alahovin Viinitila, kde se vyrábí ovocné víno. Samozřejmě bylo zavřeno, ale na dvoře způsobíme poplach a už se tu objevuje paní majitelka, která jen pro nás otevře obchod, kde zakupujeme lahev lokálního rybízového vína. Podle výhledu přes jezero na město Kuopio, velkého baru uvnitř a konstrukce svatebního stanu tu bude v létě asi dost živo. 




V samoobsluze později dokupujeme pár drobností, zapomínáme koupit sirky a po spotřebování poslední na startování vařiče při přípravě večeře, provádíme pátrání uvnitř vozu a naštěstí nalézáme jiné. Den utekl a my nejsme ani náhodou tam, kde jsem si naplánoval být, ale v obytňáku je to jedno. Další na programu je přírodní rezervace Pisan luonnonsuojelualue, tak koukám do map a aplikací, jestli se dá někde poblíž strávit noc. Zdroje se svorně shodnou, že nejlepší bude areál přírodního koupaliště v Lastukoski, který je vybaven uzavřeným altánkem s ohništěm či dvěma dalšími otevřenými ohništi. Přijíždíme, ale na opékání je pozdě, zkontrolujeme místo s baterkami a chystáme se spát. Mezitím zjišťujeme, že akumulátory obytné nadstavby v našem vozidle nestojí za nic, neboť jsou za půlden jízdy vybité, což znamená tmu a netekoucí vodu. Alespoň plynové topení funguje. Laborujeme s myšlenkou, jestli je možné jej na noc vypnout nebo musí běžet. Budíme se po hodině zimou a konstatujeme, že zapnuté být musí.

Den druhý

Ráno je chladné, ale slunečné. Auto necháváme stát a pešky jdeme na prohlídku přilehlého národního parku Pisa, zejména vyšplhat na vrcholovou rozhlednu. Vyhlídková věž stojí zcela rovně, přesto je návštěvní kniha plná vtipů. Na vyhlídkovou terasu vede neúměrně úzké schodiště. Výhled je úchvatný! Proti Česku jsou vidět jen nekonečné lesy (a jezera) bez přerušení obcemi či poli s řepkou. Díky za blízkého dřevorubce, který prostoupil až nepříjemné ticho nekonečna vrčením motorové pily a připomněl soboty strávené na chatě. 



Jdeme zpátky na plovárnu u jezera. Ohříváme si jídlo a já se stihnu za vlažného slunce opláchnout v jezeře, které od rána u břehu roztálo. Než vytáhneme příbory už je tady sněhová bouře. Výborné aprílové počasí! Vyrážíme po okresních silnicích do městečka Juuka, kde je jak jinak než přívoz Hirvisalmen lossi na ostrov. Iiris našla v průvodcích možnost zdolat pěknou dřevěnou rozhlednu Paalasmaan näkötorni, kam však vedla úzká a tou dobou bahnitá cesta. Tím se prozkoumaly terénní možnosti našeho pojízdného příbytku, které toho dne ještě přišly k užitku, ale nepředbíhejme. Na cestě zpátky na trajekt jsme si udělali přestávku, uvařili kávu a udělali plán druhé poloviny dne s přesností na půlhodiny. Při příjezdu k lodi samotné došlo ke zjištění, že právě začala převozníkova 20minutová přestávka. Hlavně, že máme detailní harmonogram dne. No, co už, lehl jsem si do bubliny nad kabinou a vybral bezpečnostní přestávku. Po 19 minutách slyším volání posádky, že semafor už je zelený a je třeba najet na loď.




Poměrně svižně jsme dojeli do hlavního bodu programu, kterým byl národní park Koli. To je taková profláknutá destinace, kam dojede každý druhý zájezd do Finska, nicméně my přijeli dost k večeru, a i díky pandemii zde skoro nikdo nebyl. Vychutnali jsme si místa obvykle „v obležení“ turisty naprosto sami a kochali se západem slunce. Trojvrší Koli reprezentuje v průvodcích typické Finsko, ačkoliv mi přijde natolik výjimečné, že není vůbec typické. Kromě toho je tu velké návštěvnické centrum a luxusní hotel s pozemním výtahem, ale naštěstí vše zavřené a vypnuté. 




Po dostatečném kochání panorámaty a prochladnutím je na čase přesunout se na další vyhlídnuté nocoviště. Před odjezdem jsem se ptal matadora národních parků Tomáše, jak on absolvoval Koli a dostalo se mi mimo jiné odpovědi, že si užil jízdu po silnici Rantatie vedoucí na hranici národního parku a jezera. Kouknu na to na mapě a klikatá silnice skutečně vypadá lákavě – to musí být paráda si zde zařídit. No takový řidičský očistec jsem ještě nezažil. 45 minut rallye jízdy po napůl zmrzlé a napůl rozbředlé bahnité cestě s naprosto nevhodným vozidlem. Jak jste pochopili jde o jednu z cest, kde není položen asfalt, každý normální člověk to objede okolo (i když Waze to tvrdil taky). Obvykle stačí randál, co ten obývák na kolech vyprodukuje na normální cestě a já s tím zamířil na tankodrom… 


Na konci nás čekala noc strávená na pěkné pláži Ahvenisen uimaranta u jezera s hlasitě praskajícím ledem. Iiris prohlásila, že je jí stále zima po těch vrcholcích a že potřebuje teplou sprchu s čímž se nechtěly ztotožnit baterie pohánějící vodovodní čerpadlo od bojleru. Zvedli jsme kotvy a vydali se na benzínovou pumpu u Joensuu, kde měla být podle internetu sprcha pro řidiče kamionů a kde došlo k úspěšnému ukecání obsluhy čerpací stanice. A kam to teď zaparkujeme? Jedno místo z aplikace nevyšlo, takže jsme zůstali stát na parkovišti před muzeem, které bylo v plánu na další den…

Den třetí

Obavy o otevření bunkerního muzea v Joensuu se nakonec ukázaly jako liché, neboť místo je veřejně přístupné už od roku 1997 a podle toho trochu sešlá expozice vypadá. Představený bunkr z roku 1940 chránící vodní kanál z ochranného pásu Salpa z letmého laického pohledu zjevně nedosahoval kvalit československého opevnění, takže popojedeme. 


Ostrov Utrasaari je vyhlášeným výletním místem nedaleko centra města Joensuu. Na parkovišti opět oceňuji, že toto obytné auto není monstrózních rozměrů a lze s ním zajet do řady vozů. Procházka kolem ostrova se spoustou mostků je pěkná, ale kazí ji silný a studený vítr. Domorodci se za nedělního rána pokoušejí rozdělat ohně na mnoha ohništích a opékat párky, ale moc jim to nejde. Oklepeme bahno z bot a jedeme do historického centra, které nad očekávání nevypadá jako přes kopírák se zbytkem Finska. Díky coronaviru, špatnému počasí a neděli je všechno zavřené a liduprázdné. Chtěli jsme si koupit lokální pečivo s rybou kalakukko, ale to nevyšlo. Krátce se projdeme po náměstí, ale fouká a pocitově je velká zima. Trochu plánujeme, co dělat dále. Podle předpovědi se žene déšť, proto zvedáme kotvy ≈ ruční brzdu. Cestou jsme ještě koukli na kampus univerzity UEF, který vypadal esteticky a proběhla nezbytná kontrola nádraží. Už létají první vločky a za chvíli jedeme dubnovou chumelenicí, alespoň neprší! 



Zbývá poslední ze čtyř naplánovaných trajektů, tentokrát to vypadá na dobrodružný rafting, ale přepluli jsme klidně. Jak se Fini vyhýbají pohledem i v samoobsluze, tak převozníci mávají na pozdrav jak o závod, zdravíme zpátky a užíváme si houpajícího se vozidla. Na poloostrově, kam jedeme, nemáme nic pořádně v plánu. Původně jsme měli přijet z druhé stany s programem v podobě vyhlídky na jezero a opečení párků. Plán byl přehodnocen, protože stěrače nestíhají odhrnovat mokrý sníh. Otáčíme se, vaříme kávu zaparkovaní na autobusové zastávce a jedem znova pozdravit převozníka na trajektu. Dnešní plán vypadá bezradně, přírodní cíle odpadají z možnosti navštívení. Plavecký bazén v Liperi, kde by mohla být i sauna je zavřený kvůli pandemii, takže zrovna teď se není kam uchýlit. Volíme pomalý přesun blíže k domovu. Namísto „dálnice“ jedeme po klikaté silnici 476 rychlostí asi 60 km/h, protože protivítr nás citelně brzdí a taky není kam spěchat. Kdo by chtěl jezdit s půjčeným bydlíkem dveřmi napřed na namrzlé cestě? Mezitím učím Finy, že bliknutí vpravo znamená, že můžou předjíždět, protože to tady nikdo nezná/nepoužívá. 


Cesta nás dovedla do městečka Heinavesi, kde je třetí největší dřevěný kostel ve Finsku (o kterém jsem nikdy předtím neslyšel). Jejich webovky se snaží vcelku zoufale tvářit, že mají bohatý turismus a že máte zvolit Heinavesi pro svou letní dovolenou. Brožurku dělal designér à la Šlágr TV a seznam významných míst obsahuje telefonní čísla. Nějak se tím ale necháváme unést a nacházíme přístav ve kterém je možné se připojit na elektřinu z parkovacího sloupku, vaříme večeři a otevíráme pivo. Je rozhodnuto zůstáváme přes noc. Po setmění je třeba se vykoupat v ledovém jezeře, protože to je folklor.

Den čtvrtý

Vzbudil nás lehký déšť bubnující do laminátové střechy, což je krásný relaxační zvuk. Sníh venku zmizel a objevilo se bláto, lenošivě vstáváme. Vyhlídka je dobrá: po poledni má být sluníčko, přesunujeme se k naučné stezce u strže Orinoro z poslední doby ledové. Cesta k ní byla dobrodružná, jako obvykle pouze hliněná a rozbředlá. Obytňák se po poslední rallye umyl deštěm a teď už zase vypadá jako zemědělský stroj. Dopoledne bylo škaredě a tím jsme se na místě ocitli první: cesta i pěšina byla čerstvě zasněžená a bez stop. Už podruhé za výlet se nám stalo, že jsme byli na výletní destinaci před všemi ostatními. Jarní strž byla úchvatná, odtávající sníh vytvářel vodopády a do toho kapky dopadající na jezírko prosvícené sluncem, no scény jako z televizního dokumentu. 




Vydali jsme se k turistickému přístřešku s ohništěm a jako správní Finové se snažili si opéct dopolední párky. Iiris vybrala vegepárky, které se neopékají, nýbrž na tyčce přihřívají. Kladnou stránkou je, že se plastové střívko a půlka materiálu nespálí na uhel jako u levných špekáčků. Až po jídle dorazili další turisté, tak jsme se zapsali do návštěvní knihy a vyrazili zpět k autu a hurá za dalším dobrodružstvím. Bylo potřeba taky jet, ale nezapomněli jsme se zastavit v trochu větších obcích po cestě, třeba taková Leppavirta. Že někdo žije na samotě dává smysl, že jiný bydlí ve městě je taky pochopitelné. Co drží lidi na maloměstě jsem zatím nepochopil. 

Další kuličkou na mapě bylo dvacetitisícové město Varkaus, jehož epicentrem je biocel s komíny. Ve Varkausu je jako pamětihodnost zdymadlo na kanálu mezi jezery. Je tu jedno staré s muzeem a pak nové s otočným železničním mostem a zvedacím mostem silničním, no naneštěstí nic neplulo. Dali jsme si něco k jídlu a hodili si šlofíka, protože v obytňáku je radost se po jídle natáhnout. Chtěl jsem ještě kouknout do vyhlídkové kavárny na střeše paneláku, ale bylo koronovřeno. 


Den ubíhá je třeba na to šlápnout, což u toho bydlíku od Fiatu znamenalo zašlápnout pedál na podlahu a držet ho tam s výjimkou křižovatek. Aprílové počasí vytvářelo úchvatné scenérie ze slunečna do vloček a zase zpátky, abychom za chvíli projížděli bílou stěnou sněhové bouře. Do toho s autem lomcoval boční vítr. Ještě krátká zastávka v Peiksamaki u zavřeného železničního muzea. Na to že to tam mám jenom hodinu jsem v něm ještě nebyl. Pieksamaki je uzlem železniční dopravy, a i obchoďák je tady udělaný z bývalé výtopny. Lehkým pohledem do turistického průvodce rozhodujeme, že dnešní ochutnávka stačí a kompletní turismus provedeme někdy jindy. 


Cestou do Jyväskyly se ještě odehraje miniepizoda: pořád koukám do zrcátek, abych monitoroval, koho svou pomalou jízdou brzdím a patřičně uhýbal v místech, kde se dá předjíždět. Už se chystám vyklidit jízdní pruh, když se v protisměru na dalekém horizontu objeví skupina závodících řidičů. Zaujímám postoj, aby mě náhodou nezačali zezadu předjíždět a ze závodníků se vyklubal prchající řidič v BMW a za ním kompletní motorizovaný sbor policie z okolí. Všechno, co mělo majáky se vydalo stíhat piráta. Konečně nějaké vzrůšo pro bezpečnostní složky z Údolí mumínků. Tím bylo také jasné, že do cíle už žádná policejní kontrola na cestě nebude.

Doma jsme vynosili všechny žďorby z auta, uklidili jej a vydali se ho vrátit majiteli. Po přesednutí do vlastního vozidla jsem měl pocit, že jsem sednul do supersportu. Jednak posed je proti dodávce skoro na zemi a na stejnou váhu vozidla připadá dvojnásobný výkon. Po čtyřech dnech s plynovým pedálem na podlaze jsem při odjezdu vlastním vozidlem „sroloval asfalt“. Tím se výlet po 950 km uzavřel. Konstatovali jsme, že díky okolnostem korona izolace jsme se na výletě potkali s menším počtem osob, než k jakému by došlo, kdybychom zůstali doma.

Něco o vozidle a obytňácích

Loni jsme měli půjčený obrovský obytňák Fiat Eura ActivaOne 690 HB a jelo nás v něm 6, což byl horní limit. Původně to bylo vymyšleno na méně lidí, ale jak nejdříve všichni váhali a měli jsme jet dva, tak najednou jsme měli zájemců na rotelbus. Řízení takového kolosu (jehož majitelé bojují s váhovým limitem vozidel kategorie B do 3.5 tuny) je bez problémů, dokud se jede rovně a parkuje u obchodního centra. Nutno dodat, že komfort byl tenkrát excelentní - v roce starém vozidle za cenu brněnského bytu. 


Letos jsem po roce orientačního sledování inzerátů obýváků na kolech zvolil k pronájmu letitý Fiat Ducato 2003 1.9TDi Ahron Camp 550 a namísto plné kapacity 4 osob jsme vyrazili jenom dva. Sympatické mi byly rozměry, zejména délka. S pronajímatelem jsme dohodli mimo sezónní cenu se slevou a vůz vyzvednuli jen 25 kilometrů od domu. Poté následoval 150 km přesun „na začátek“ výletu. Dýchavičné vozidlo neudrželo ani 80 km/h do kopce či proti větru a provoz za námi to těžce nesl. V průběhu výletu jsem ověřoval hypotézu, že maximální povolená rychlost není současně tou minimální. Na dostupný výkon se krásně zvyká, ale odpadá řidičské dobrodružství a napětí. Šlapal jsem tomu autu na krk a řadil jako na 125 motorce, abych zjistil, že to stejně nepojede rychleji a u benzinky spočítal šílenou spotřebu nafty. Je potřeba se plížit pomalu, ale jistě. Až na konci jsem se kouknul do techničáku: na 2600 kg pohotovostní váhy bylo vozidlo vybaveno motorem s 66 kW s obrovskou čelní a boční plochou. Taková plachetnice s pomocným pohonem. 

Jak zánovní obytňák fungoval bez chyby, tak ten starý má „tu a tam zas tohle“. Vodní čerpadlo nám umřelo po dni jízdy a opravilo ho až připojení na elektrickou síť. Taktéž vnitřní osvětlení zkolabovalo, a tak jsme trávili večery při baterce. Startování plynového topení bylo rovněž alchymií, při které bylo potřeba mysticky otáčet knoflíkem a ležet ve speciální pozici pro kontrolu. Bydlík byl podle papírů dovezený z Nizozemska a měl najeto jen 155 tisíc kilometrů za 17 let, nicméně oprav bylo na něm jako na kostele. Následující den po vrácení se na místním Aukru objevil tento vůz k prodeji, přičemž popis závad rozhodně neobsahoval naše zjištění. Asi to půjčování přestalo majitele bavit. Podle dřívějšího inzerátu chtěl majitel za auto 11000 EUR – v aukci obdržel 7700. Poté se vůz  objevil na jiném portálu za 9200 EUR, asi se mu ta cena nelíbila. Nějak se nemůžu dopočítat, to je nějakých 55 nocí v dobrém hotelu. Tohle asi nemá cenu vlastnit...


Co si užíváme pokaždé je možnost vnitřního průchodu z kabiny do obývací části, podle mě to utváří ten nejpodstatnější zážitek cestování tímto typem vozidla. Stinnou stránkou je racionální argument se přezouvat a to pořád.

Ve střední Evropě nemá ježdění obytným vozem asi takové kouzlo jako na severu. Jednak se dá naplánovat mnohem delší program na jednom místě a pak také je o něco náročnější přesouvání se s takovým monstrem a vypořádávání se s omezeným parkováním v místech výletů. Taktéž hledání klidného místa na spaní se zdá být například v Česku o dost náročnější. Ne nadarmo jsou považovány severské země za ráj divokého kempování (nejen s těmito vozidly). Mně se na tom líbí ta možnost zastavit kdykoliv a vcelku kdekoliv a chvíli nebýt na cestě autem. Bílá místa na mapě k navštívení jsou stále v zásobě...

2020-04-02

Jyväskylä, krátké rychlé vyjížďky po finském okolí

Rád bych uvedl několik hezkých míst, která stojí za navštívení při pěkných dnech. K dosažení cíle jsem používal většinou automobilu jedoucích na čtyři válce, protože bicyklu používá náš ansámbl k přesunům naprosto běžně v průběhu všedních dní. Jízdní kolo pro krátké rychlé výlety do okolí Jyväskyly můžete klidně zapomenout naložit a zahlédnout jen jeho řídítka cestou na parkoviště. Dost už bylo Cimrmana, je čas vydat se na sever, i když je tam pešuňk a koleje.


Úvod do problematiky: Finsko je země s nekonečnou přírodou, která zdánlivě vypadá pořád stejně. Občas se najdou místa, kde jsou přírodní či geografické jevy koncentrované a pak tam domorodci vytvořili naučnou okružní stezku – luontopolku. Finové nemůžou vyjít na cesty bez energie sbalené v párku, který si na ohništi umístěném ve dvou třetinách cesty opečou. Obvykle se zde nachází také otevřených přístřešek, ve kterém je možné i přespat.

Naučné stezky jsou většinou velmi špatně značené na Google mapách, ale lze dobře dohledat parkoviště či ústí stezky, protože jsou vedené jako navigační bod. Hledání místa na Mapy.cz funguje obvykle velmi špatně, nicméně mapový podklad obsahuje viditelnou stezku, přístřešky či informační cedule jako ikony a dá se podle nich plánovat či jít. Nejlepší je najít na webu stránku příslušné stezky, kde je obvykle dostupná nakreslená přesná mapa se všemi variantami a infrastrukturou. V závorce uvádím vzdálenost z centra Jyväskyly. Na závěr uvádím odstavec, jak si z toho všeho vybrat.

Nejprve městské stezky dosažitelné i bez auta:

Tourujoki luontopolku (vzdálené 1 km z centra) je stezka divokou přírodou v centru Jyväskyly. Začněte na Tourujoen puisto, potom kolem portálových houpaček na Kankaanpuisto a dále ke splavu u Piipputori se starou elektrárnou, pokračujte nahoru na Kankaankatu, kde se vpravo objeví dřevěné schody dolů jako ústí stezky, která vás dovede zase zpátky.

Kangasvuoren luontopolku (5 km z centra) a Vuorilammen laavu je takový základní výletní tip dostupný i autobusem MHD či na kole. Přišlo mi, že stezka směrem k laavu je hezčí než opačná strana. V létě se tu dá zaplavat v jezeře.

Laajavuoren luontopolku (6 km) stezka, která vede na jeden z největších kopců v okolí. Opět velmi blízko, takže automobilu k dosažení není potřeba. K tomuto lyžařskému středisku jezdí pohodlně MHD. Doporučuji si vystoupat na menší ze skokanských můstků nahoře a v červnu se dá vyjet výtahem i na ten nejvyšší.

Kanavuoren luontopolku (8 km východně): Kombinovaným výletem, na který je třeba alespoň jízdního kola je výšlap na Kanavuori, kam vede zajímavá stezka přes balvany s lany – nahoře ale překvapivě nic není. Při cestě tam bych se zastavil u opuštěného zábavního parku (62°14'10.3"N 25°48'44.1"E) a po cestě zpátky u Wanha Woimala, což je stará vodní elektrárna se zdymadlem, parkem a amfiteátrem. Pokud zatoužíte po opékání, stavte se do laavu u parkoviště Halssilan hiihtomaa.


Posuneme se dále: Národní parky jsou svá vlastní kategorie
  • Leivonmaen kansallispuisto (51 km jihovýchodně) 
  • Pyhä-Häkki National Park (85 km severně)
  • Etelä-Konneveden Kansallispuisto (86 km severně)
  • Isojärven kansallispuisto (91 km jižně)
  • Helvetinjärven kansallispuisto (126 km západně)

A pak má oblíbená kategorie osamocených naučných stezek

Jääskelän luontopolku (16 km východně), velmi hezká stezka s jezírkem i jezerem. Na konci je pak laavu. Samostatně je zde pak k navštívení Mäyrävuori.

Pěkný výlet za technickými památkami je návštěva leteckého muzea Suomen ilmavoimamuseo. Několik exponátů je i venku. (19 km severně)

Paljaspään luontopolku (20 km jižně), v sobě zahrnuje kopec s dalekými rozhledy, který je jen kousek od parkoviště. Odtud okruh dále přes několik typů lesů a zákoutí. Není zde laavu ani jiná infrastruktura. Pěšina není vedená na mapě, ale ve skutečnosti existuje značená žlutými puntíky. Lze spojit s prohlídkou města Muurame, kde je spousta hezkých zákoutí na břehu jezera. Cesta sem vede přes několik zajímavých mostů.

Nyrölän luontopolku (26 km západně), hlavním tahákem a kuriozitou je zde malý ručně poháněný trajekt pro dopravu k přístřešku. Vycházkový okruh je hezký po širších cestičkách i když v jeho druhé polovině je snadné přehlédnout odbočku a zkrátit si cestu. Autem je možné zastavit se u Petäjäveden vanhaa kirkko čímž se vytvoří výletní trojúhelník. Průvodci také zmiňují jezero Karikkoselkä, které je perfektně kruhové po dopadu meteoritu.

Peurunka Oy (27 km severně) je aquapark s tobogánem a několika saunami, kam je možné se uchýlit, je-li venkovní počasí nepřívětivé. Zdarma přístupný přístřešek s ohništěm je na souřadnicích 62°26'05.3"N 25°54'11.3"E.

Saraakallion kalliomaalaukset (29 km severně) je stěna skály, kde se dochovaly pravěké malby. Výlet lez spojit s prohlídkou menšího zdymadla Kuusan kanava a kousek od něj se nachází laavu (62.457516, 25.938645), kde je možné si opéct ty párky.


Hitonhauta (33 km severně), ústí z Hitonhauta parkkipaikka. Je stezka k vodopádům ve strži. Působivé zejména v zimě. Hned na začátku cesty je laavu s ohništěm.

Kombinovaný výlet je výšlap na Hyyppäänvuori (31 km východně) a pak přesun ke strašidelnému Hartikan kirkkomaa, odkud je to pár kroků k ohništi Kirkkoniemen laavu.

Vaarunvuorten reitit (41 km jižně) vede kolem dvou jezer a otevřeného ohniště na břehu jednoho z nich. Pěšinky jsou hezké s převýšením a průzorem mezi stromy s panorámatem. Při cestě sem přejedete ikonický most Kärkisten silta a obecně je silnice 610 zjevně motoristickým lákadlem, protože je plná zatáček, převýšení a horizontů. Infostránka.

Oravivuoren kolmiomittaustorni (44 km jižně) je vycházkovou trasou k rozhledně, určitě stojí za navštívení. O víkendu tam bude asi dost plno, já tam byl v neděli večer sám.

Další místa budu postupně přidávat, jakmile je prozkoumám, na začátek by to takto mohlo stačit.

2020-03-13

Z Ostravy do Krakowa na letiště a zpět

Dovoluji si publikovat zkušenosti z cesty mezi Ostravou a letištěm v Krakově, protože jej absolvuji několikrát do roka a tyto informace by mohly někomu pomoci. Lze využít několika spojení a dopravců, všechny cesty ale vedou z Ostravy hl. n. na Kraków-Glowny.


Zdaleka nejkomfortnější je Flixbus se vším servisem při koupi jízdenky, dostupnými informacemi, konečně také pohodlnými a novými autobusy obsluhující trasu. Některé z Flixbusů jezdí přímo na letiště, většinou ale jedou do a z centra Krakova. Časová přesnost zeleného dopravce stojí a padá na průjezdné dálnici A4, pro mě to bylo v 90 % případech OK.

Pro odlet je zde spoj přijíždějící na Krakow-Glowny v 10:15. S tím se dalo stíhat odlet ve 13:50 i s obědem. Nyní je můj odlet posunut na 11:50, takže je zde jenom jeden spoj vlaku/autobusu na letiště (10:44) s příjezdem v 11:10, což je s 20minutovou obvyklou frontou na security check hodně na těsno a asi bych do toho jako místně neznalý cestovatel nešel.

V opačném směru se mi jednou podařilo při přistání v 18:35 stihnout Flix v 19:00 z centra, ale to byl nějaký druh zázraku a trocha sprintování, kdy všechno navazovalo. Nyní letadlo přistává v 17:35, takže odjezd v 19:00 je s malou zastávkou v obchodě pohodlný.

Mezi Krakowem-Glowny a Krakowem Lotnisko jezdí vlak SKA1 společnosti Koleje Małopolskie, který je v letech 2019-2020 asi v 50 % výluce autobusy. Výlukový řád je pevný. Jestli autobus nebo vlak je uvedeno na odjezdových cedulích (nejlépe v PDF). Značení je celkově matoucí a pouze polsky, najít náhradní odjezdové stanoviště není těžké, když víte, které to je. Jízdenku je možné koupit kartou/hotově v automatu zvenku nádraží při cestě na autobus, také přímo ve vlaku v automatu na jednom z jeho konců nebo bez přirážky u průvodčí, ale zde jen hotově. Při cestě z letiště obsahuje digitální cedule značení jenom nejbližšího vlaku, nicméně on jede v mezičase taky autobus SKA1 z "utajeného" stanoviště před příletovou halou. Tenhle systém musel patlat pro Koleje Małopolskie nějaký inženýr před důchodem, který podle všeho v životě nikam necestoval neznaje jiného jazyka než polštiny. Cena jednotlivé jízdenky je 12 PLN, studentskou slevu 51 % nelze použít (pokud nestudujete v Polsku) - český ISIC nevidí průvodčí ráda, a i automat na tento fakt výslovně upozorňuje.

Další dopravci? Je zde vlak ČD R 301 Galicja vyjíždějící ze Svinova v 6:00 u kterého se lze spolehnout na přesnost na odjezdu a s železniční odchylkou 0/+10 minut i na příjezdu v 9:51 v Krakově-Glowny. Vlak má polskou posádku a lokomotivu, vagóny jsou české kdysi rekonstruované coupé. První třída je taktéž plně kupé, bez zásuvek a s neuzavřeným systémem toalety, jak je v českých vagónech pro PKP standardem. Jízdenku doporučuji koupit v předstihu na e-shopu ČD, dokud je zvýhodněná jako včasná anebo přes web PKP intercity z Chałupki, kam se lze dostat autobusem DPO číslo 52 s procházkou přes pole. Nikoho nebudu nabádat k jízdě na černo v úseku Bohumín-Chałupki (ačkoliv byla kontrola až na polské straně). Je to vlak v mezinárodním tarifu, kde to prostě trochu skřípe s jízdným.


Alternativní dopravce pro Krakow-Ostrava je složitá věc. Nejjednodušší je, aby vás někdo vyzvednul autem v Katowicích, kam se lze dostat z Krakowa mnoha Flixbusy či hledejte přibližovací autobus na webu e-podroznik.pl. Z Ostravy do Katowic je dálnice zatím zdarma. Na dálnici z Katowic do Krakowa je třeba zaplatit 2x mýtné 10 PLN v jednom směru, a proto se autem vyplatí jet jen pro větší skupinu. Objíždět to obcemi je zase neefektivně zdlouhavé. Nejdále se dá dostat za pomocí veřejné dopravy z Katowic do Wodzisław Śląski pomaocí lokálního vlaku a dál už jsem nic nenašel. Nezapomeňte ale zkusit spojení vlakem přes web PKP Intercity. Případně dejte vědět v komentáři, jestli už něco použitelného jezdí. 

Situace s karanténou kvůli COVID-19 a zavřenými hranicemi asi zamíchá kartami a určitě změní jízdní řády, uvidíme, jak to bude fungovat potom.

2020-02-29

Proneseno přes letištní kontrolu

Jednou jsem si takto analyzoval, co jsem to vlastně přivezl v batohu letadlem v příručním zavazadle. Chtěl bych se podělit s dalšími tápajícími veteránisty a pašeráky, co je možné ještě přenést přes letištní bezpečnostní prohlídku bez nutnostni se rozloučit na společné cestě.
  • karburátor Jikov
  • dron
  • kovovou cyklistickou pumpičku
  • řetěz k mopedu
  • kovové cyklistické pedály
  • WD-40 100 ml
  • silikonový tmel v tubě 85 ml 
  • různorodý spojovací materiál
  • teplovodivou pastu v obalu připomínající stříkačku 10 g
  • skleněnou i plechovou pixlu instantní kávy
  • 3 laptopy 
  • keramickou misku
Na co jsem neměl odvahu
  • sada bovdenů, poslány poštou
Co mi bylo zabaveno
  • francouzské sýry (prý Semtex)
Poznámka: seznam pochází z více cest v rámci evropských letišť, ale i tak dávajte pozor na váhu, kdybyste brali všechno ze seznamu najednou. Ne že by to někdo kontroloval a vážil, ale ať to jde unést.


Samozřejmě, že záleží na koho narazíte, občas jde můj batoh znovu, protože čtečka Kindle vadí rentgenu, pak zase trafo k notebooku...

Mimo evropská letiště jsou různá: zejména v Americe bych to asi nezkoušel. V Turecku jsem prošel s lahví vody přes rentgen a v Egyptě se dá nastoupit s celou shishou do kabiny.

A co jste "propašovali" vy?

2019-10-25

Na Erasmus do Finska a hlouběji o severu

Tento blog se zjevně stal odrazovým můstkem pro mnoho českých a slovenských erasmáků, kteří se rozhodli se vydat do severské krajiny za poznáním a vzděláním. Dokonce se mi podařilo osobně narazit na nejednu/nejednoho z vás čtenářů, neboť jsem se po dokončení školy v Česku do Finska vydal tentokrát jako domácí student a strávil na severu o něco více času.

Ve většině rozhovorů s navrátivšími studenty (z jakékoliv země) není prostor, natož znalosti, pro hlubší analýzu, a tak se vytrhávají místní záležitosti z kontextu a dělají zkratky. Nedávno jsem si četl články lákající na studijní pobyt v rozličných zemích a rád bych si namísto stereotypů přečetl o Finsku raději něco hlubšího. Už delší dobu mi leží v hlavě podobný příspěvek, a tak jsem to celé zpatlal dohromady.





Tak to vezmeme od podlahy: Finská republika se ráda prezentuje jako mezinárodně přívětivá, a proto vysloveně podporuje výměnné programy. Dále jako jedna z mála evropských zemí ani nevybírá školné od prezenčních studentů pocházejících z Evropské unie studujících v jiném než domácím jazyce (české univerzity chtějí zaplatit, schválně si to najděte kolik) u mimoevropských studentů se zase školné kolikrát promíjí. Zkrátka chtějí se ukázat v nejlepším světle. To je dost důležitý faktor v tom, jak dobře se jako výměnný student na místě cítíte. My Češi totiž cizince v Česku trpíme, ale tady vás mnozí dokonce i vidí rádi.

Zásadní věc, proč je o tuto zemi zájem, je také všeobecně vysoká znalost angličtiny. Život je pohodlný s lingua franca, což se hodí třeba když se musíte zeptat řidiče v MHD a na podobných obyčejných místech. Dle mého je to dáno tím, že se tu neměnil politický systém, orientace na západ tu byla, je a bude, takže se všichni napříč generacemi učili stejný třetí cizí jazyk – angličtinu. Obyvatelé Finska jsou si navíc vědomi, že je jejich jazyk unikátní a specifický, a tak nemají potřebu všechno nadabovat a přeložit, jo a taky protože to prostě nejde. Tím, jak kolem sebe angličtinu slyší, jsou s ní mnohem více smíření, a tedy ochotni ji používat, čím se dostávám opět na začátek tohoto odstavce. Finská angličtina (rallienglanti) je ovšem specifická, a ne o mnoho lepší než Čengliš u nás, jen se s ní statisticky častěji domluvíte.

Finové jsou velice pozitivně vlastenecký národ. Mají tu dohromady jen pár osobností, firem, značek a konceptů a téměř každý domorodec je umí vyjmenovat a dále zvelebovat. Schválně se zkuste náhodných Čechů a Češek zeptat v čem je Česko fakt dobré (s vynecháním pití piva prosím). Drobný problém se všemi těmi severskými moderními přístupy je v tom, že nefungují v místech, kde žije hodně lidí na malém prostoru, což je tedy (kromě severu) zbytek Evropy a snad i světa. Ale toto je několikaletá znalost, každému, kdo sem přijede, nechť je dopřáno být chvilku izolován od negativismu doma, opravdu to stojí za to!

Finské školství je buzzword (bzukoslovo) na které se lákají studenti, protože ve Finsku mají nejlepší výsledky (i když dlouhodobě klesající) srovnávacích testů žáků základních a středních škol. Univerzity netrhají světové rekordy, ale opět je to pro studenty z českého prostředí (protože všichni Slováci bez výjimek stejně studují v Brně) příjemná změna. Co je cítit při studiu je očekávání zachování důvěry a férovosti z obou stran katedry a hromada samostudia doprovázená skupinovým vypracováním. To u nás nejde, protože se to špatně hodnotí podle tabulkového klíče. Ještě jedna podstatná informace. Finský vysokoškolský systém má klasické univerzity zaměřené na teorii a pak praktičtější univerzity aplikovaných věd, které známe jako vyšší odborné školy i když jsou si v systému rovny. Lidé z univerzit, ale rádi tvrdí, že univerzity jsou lepší. Obě instituce jsem si vyzkoušel a každá má svůj význam a opodstatnění.

Obecně se ví, že semestr pro erasmáka není zadarmo jako v některých jiných zemích, kam výměnní studenti jezdí hlavně pít a pařit. Ale stále platí, že si lze dovést kredity za Cčkové a volitelné předměty za menší (nebo jinou) námahu. Většina erasmáků se do Finska vydává v zimním / podzimním semestru, a to z důvodu, že podzimní semestr na finských školách začíná poslední srpnový týden a končí před Vánoci. Naopak jarní/letní semestr začíná ještě v našem zkouškovém, a proto se to hůře kombinuje se stávajícím studiem. Oba dva půlroky mají své kouzlo a doporučuji zvolit pobyt na celý akademický rok, protože ač se to zdá jako dlouhá doba, tak jeden semestr uteče jako lusknutí prstem a doma se během té doby zase tak moc nestane. Díky mnoha super lidem okolo je ermásmácký čas skvělý tematický pobyt, ale o životě na severu se toho za půlrok můžete dozvědět překvapivě málo. Roli hraje i to, zdali půjde o první zkušenost s mezinárodním prostředí či opakovaná, ale každý musí nějak začít a toto je skvělá příležitost.

Nevýhody: českou optikou je všechno na severu hodně finančně náročné. Při porovnání s ostatní Evropou je ve Finsku o něco dráž, při porovnání se zbytkem severní Evropy je pak v zemi tisíců jezer vlastně levno. Nedá se tu najít brigáda při studiu. Snad jedině rozvoz jídla na kole. Jen tak mimochodem, kamarádka z Barcelony přijela studovat do Jyväskyly, protože je to pro ni levnější místo k životu než doma. Z dalších nevýhod výměnného pobytu: Můžete se také dostat do nějakého skluzu s domácím studiem, proto je lepší jet na celý rok.

Finové jsou národ jako každý jiný a těžko dělat nějaké stručné závěry. Můžete nabýt dojmu, že je většina z nich je otevřených a příjemných. No pak existuje ta další skupina, která cizince nevyhledává, její zástupci jsou spíše uzavření, moc toho nenamluví, nikdy vám do očí neřeknou, že děláte něco špatně i když to přesně ví. Vyhýbají se konfliktům a raději sami ustoupí. Když jde o něco důležitého, tak nějakým více či méně složitým způsobem najdou cestu, jak vám to oznámit, ať už jde o nadřízeného, ochranku či třeba policii, která vám sdělí, že hlasitou konverzací rušíte noční klid. Systémové problémy se ve Finsku řeší přidáním prostoru či větším zdaněním. Důležitější je pohoda u práce než výsledek. Co dělá ze severu skvělé místo na život je skutečnost, že všichni nemají potřebu se ke všemu vyjadřovat a ukazovat těm ostatním, že oni mají pravdu. Když už se zdejší spíše konzervativní domorodci na něčem dohodnou, tak i nesouhlasící přestanou nahlas kafrat. 

Další věc o lidech, řekl bych, že finská mentalita ("u všech bez vyjímek") funguje naopak než česká. Většina seveřanů je na první pohled velmi milá a nápomocná, jenomže je současně taky velmi rezervovaná a tím uzavřená, drží si tím tak ostatní od těla (protože jsou zvyklí na osobní prostor). Proto se říká, že je těžké si z nich udělat přátele. Češi ("všichni bez vyjímek") fungují naopak, jsou ve výchozím stavu na všechny naštvaní, ale když utrousíte nějaké vhodné poznánky, pookřejí a pustí vás blíže. Také jsme notně nastavení na humor (ještě navíc sebeironický), což lidé s jinou mentalitou obtížně chápou.

Zpět k folkloru: Daná stejně jako nepsaná pravidla jsou základem všeho a vybočení z jejich kolejí nepřípustné. Je prakticky nemožné mít nedefinovanou výjimku v prostředích více na jednoho (úřady, procesy). Improvizace se nenosí, na druhou stranu, dokud jste v mantinelech je většina lidí velice příjemných a ochotných, kyselé ksychty se nechávají doma. S těmi pravidly je to ve Finsku jako kdysi v Česku. Je spousta situací, které jsou ošetřeny selským rozumem, což je fajn, dokud se neřeší přesný výklad - třeba zákazové dopravní značky na levé straně silnice.

Značně unikátní je severská levicově orientovaná (sociální) politika. Studenti a obecně slabší sociální a finanční skupiny toho mají spoustu dotovaného, ale při existenci progresivní dani toho pak pracující při překročení průměru životního standardu zaplatí o mnoho více než jiní, aby bylo co rozdělovat. Lidi v tom vidí férový přístup, a proto vcelku spořádaně daně rádi platí a nevymýšlejí optimalizace. Že ještě nedošlo na divoký kapitalismus je zase dáno nejspíše tím, že jen pár kilometrů na východ číhala dlouhé roky hrozba komunismu, a tak si bohatí dávali pozor na to, aby náhodou nepřišli o všechno. Obechcávání systému bylo a je považováno za podraz, a nikoliv za národní sport či symbol společenského uznání jako v některých jiných zemích. Ve Finsku je malá kriminalita, a i když věci nepřipevníte kotvou do betonu, tak na místě zůstanou. To přisuzuji historickému vývoji, neboť tam kde žije pár lidí se přivlastňovací specialista brzy odhalí. 

Zatímco českým cílem vývoje je nejspíše dohnat a předehnat Západ. Západ se Severem hledá, kam jít dále. Současný kulturní vývoj jde cestou individuality, důrazu na osobnost a předpoklad v ohleduplnosti, rozumnosti a obecně v těžce vzletných myšlenkách. Srovnávání práv nejrůznějších menšin i těch které ještě nedávno neexistovaly včetně etnik, národností, genderu i zvířat. Zkrátka předpokládá, že lidé jsou veskrze dobří a myslí na dobro také těch ostatních, takže třeba ponechají toaletní papír v kabince stejně jako sekeru u tábořiště (versus "kdo neokrádá stát okrádá rodinu!"). Příjemně se v tom žije, funguje to zejména proto, že v systému je málo lidí, a i těch pár hraje stejnou hru. Co se s tím bude dít nadále je otázka, zejména s příchodem imigrantů (kam řadím i sebe), kteří mají jiný kulturní základ. Například můj kamarád ze země Visegrádské čtyřky má radost, když si v kantýně vezme dva plátky masa namísto jednoho a pokladní toto nezaregistruje. Že je to přesně to, co výše popsaný systém kazí, si neuvědomuje, protože nad pravidly se mu přece podařilo vyhrát. No a jak se bude mění globální klima a na některých místech planety nebude až tak k žití, tak se na sever zřejmě bude přesouvat stále více lidí no a po čase se z Finska stane mrzuté Česko. 

Finové-gangsteři existují a také to nejsou žádní svatoušci. Zejména rádi mají vytváření monopolů a tvorbu pravidel podle svých potřeb. Helsinkoidní politika stanovuje například podporované bydlení podle potřeb hlavního města, stejně jako jsou elektroauta daňově nejvhodnějším řešením i v oblastech hluboko za polárním kruhem, kam se příliš nehodí. Lumpů je ale zdá se poměrně málo a vzájemně se hlídají, takže to tolik nerazí a zejména se drží dále od veřejného života.

To byla tedy velká vzdělávací-globálně-politická exkurze ukončující výpravu (bez akademické podloženosti) do vysledovaných rozdílů mezi životem v Česku a ve Finsku. V duchu výše popsaných tradic a své národnosti jsem domácí atmosféru a vlastnosti lidí spíše zhoršil, abych ty ostatní spíše vyzdvihnul. Souhrnně je naše a jejich problematika stejná, ale jednotlivé koncepty jsou mezi prostředími nepřenosné a pokud na to budete pamatovat, až někdo zase objeví nějaké módní řešení ze severu, tak budu rád.

Nedávno jsem zaregistroval na serveru Autíčkář následující komentář. Myslím si, že říká totéž jako já, ale jde na to z druhé strany a v kratší podobě, tak tedy:
"Já jsem ve Švédsku strávil hodně času, dohromady skoro rok. Dobře, neříkejme tomu komunismus, ale takový skupinový socialismus a snaha o vyšší dobro je tam prostoupena lidmi opravdu dost a občas je to teda extrémně otravné. Všichni tam chtějí, aby se děly "dobré věci" a pokud náhodou se tohoto chtění neúčastníš, tak se z veselého "Hej", kterým tě sousedi častovali stane brzy jen přezíravý pohled, hřebíky na příjezdové cestě a udání berňáku dvakrát do měsíce. Když se pokusíš o přímou konfrontaci ("tak co vás na mě tak strašně štve?"), tak jsou odpovědí jen špatně zahrané nechápavé pohledy. Narovinu ti nikdo nic neřekne, nikdo ti nevynadá. Ale když přijdeš do krámu, tak ztichne družný hovor, když se rozdávají letáky o vesnické burze, tak se k tobě omylem nedostane. A to vůbec nezačínám o tamní provázanosti církve, sociální politiky a povinného dobra... Švédsko je nádherná země, Volva jsou skvělá auta, mezi Švédy mám dost kamarádů, ale jsem neskutečně rád za to, že žiju tady u nás a ne na 'povinně dobrodiném a šťastném' severu".