Cestu napřímo jsem si již vyzkoušel. Ve stručnosti šlo o dálnici E67 Praha-Helsinki – to je fakt takto značené a známé jako „via Baltica“. Touto cestou lze jet napřímo a zejména v Lotyšsku jsou zde památky jako Hora křížů, zámek Rundale či hrad Sigulda. Nicméně
tento příspěvek je o trase, která byla záměrně vedena jinudy. Je delší,
pomalejší, ale jejím cílem byla poznávací dovolená a návazná WRC Rally
Finland. Kritická u plánování je balance mezi návštěvami pamětihodností
při zachování rozumné denní porce kilometrů určeným směrem a noclehy.
Výlet začal výjezdem z Ostravy v sobotu 10:00 dálnicí směrem na Warszawu, tady nešlo o nic jiného než se tam dostat relativně včas. Většina cestovatelů z Česka to zapíchne v místní IKEA na oběd. Já jsem zvolil zastávku na oběd v Mleczarnia Jerozolimska, nedaleko Muzea Varšavského povstání, kde se dá na ulici Siedmiogrodzka volně zaparkovat. Byli jsme tam v 15:30 a v 17:00 už jsme pokračovali dále. Mini tour po Varšavě je asi také možná, asi bych pak zaparkoval placeně na Plac Defilé a najedl bych se ve Wegetariański Bar Mleczny.
My pokračovali dále do oblasti Mazurských jezer v Polsku, což je známá dovolenková oblast s centrem v Giżycko. Jet tam vprostřed července znamená nutně narazit na hromady rekreujících se Poláků. Díky jízdě v odpoledních hodinách přes Jezioro Zegrzyńskie byly davy proudících z pláží naštěstí v opačném směru. Trasování dále vedlo na Pultusk, Przasnysz a Szczytno. Ve Szczytně jsme si dali hodinovou protahovací zastávku u zdejšího zámečku, mola na jezeře a zakoupili jsme si večeři v Kauflandu. Mezitím padla tma – ve 21 hodin cesta pokračovala dost rozbitou, ale zato klikatou cestou směrem na Kętrzyn, kde je zámek (v rekonstrukci). Prošli jsme se tedy alespoň po městě a dojeli poslední naplánovanou část. Cesta do Varšavy byla po dálnici za ní už šlo o cesty okresního formátu, nicméně pořád ještě ve slušném stavu.
Cílem sobotní etapy bylo Wolfsschanze, což je Hitlerův hlavní bunkr, u kterého je špatně informačně dohledatelný kemp i když je v areálu. Tam jsme přistáli ve 23:15. Závora byla zavřená, nicméně uvnitř seděl u karavanu chlapík, který nám přišel otevřít a odkázal nás na platbu ráno po otevření pokladny. 65 PLN za dvě vstupenky, parkování a přespání pro dva ve stanu je příjemná cena. Uvnitř ubytovávají také do budovy, kde je možné využít 1, slovy jednu, sprchu. Ráno jsme si prohlédli zbytky bunkrů a přečetli k nim cedule. Za prerekvizitu návštěvy bych uvedl film Valkýra.
V 11 hodin jsme se probili přijíždějícími automobily k odjezdové cestě a přesunuli k dalším vojenským pamětihodnostem oblasti – bunkry Mamerki. Čtením o nich na internetu jsem dostal pocit, že jde o nějaké výjimečně zachované objekty s expozicemi. Realita je taková, že jde o „samo-domo“ prohlídkové okruhy i výstavky s neexistujícím zázemím. Zatímco Vlčí doupě je po vyhození do vzduchu, Mamerki pro Wehrmacht zůstaly nedotčené a přesně v takovém stavu, jak je tam nechali před 75 lety bez další údržby. Pokud jste rozmazlení návštěvami pevností Československého opevnění, tak nebudete ohromeni. Poslední objekt je zdymadlo na Mazurském kanálu, kde naštve placené parkoviště nějakého soukromého iniciativce.
Byla neděle 14:30 a bylo potřeba se pohnout dále. Přejeli jsme do města Gołdap, kde jsme si dali pozdní oběd v Restauracja Pasjonata stranou hlavní cesty a dokoupili zásoby v supermarketu. Cesta pokračovala v 17:00 směrem k Trójstyk granic Wisztyniec, kde se potkávají hranice Polska, Litvy a Ruska (kaliningradské enklávy) a kde je možné ilegálně překročit hranici Ruské federace. Zde jsme byli do 18:15.
Poznámka: od října 2019 je možnost vstoupit na území Ruské ferderace - Kalinigradské oblasti (a Petrohradu) jen s elektronickým vízem. To je zásadní změna, který ušetří nějakých 2500 Kč za vyřízení víza. Vstup s automobilem bude ovšem problematický. Ať už z důvodu nutnosti sjednat extra pojištění, nějaké celní záležitosti na místě a hlavně několik hodin ve frontě na hranicích... Nicméně tato skutečnost může zamíchat s trasováním, protože je tak možné se dostat do Finska po zemi právě přes Rusko (Estonsko - Ивангород a pak Светогорск / Брусничное / Торфяновка - Finsko). Nemyslím si, že se to vyplatí časově ani finančně, lepší je zůstat s vozidlem v EU, protože trajekty nejsou zase tak drahé v pracovní dny a časy kdy Estonci nejedou do/z práce ve Finsku. Ale jako alternativa? Proč ne...
Z trojmezí jsme se rozjeli směrem na hranici s Litvou, kde došlo ke změně časového pásma, takže bylo najednou o hodinu více. Začalo být nutné řešit, kde přespíme. Zdá se, že v turistické oblasti poblíž hradu Trakai má monopol na ubytování jediný kemp. Nakonec jsem na booking.com zajistil přespání ve „Vaidotų Malūnas“ nedaleko Vilniusu.
Po cestě od hranic Litvy je nad cestou A16 u obce Birštonas docela velkolepá rozhledna. Jestli budete mít časový náskok, tak si tam skočte. Další naše zastávka byl hrad Trakai, který se zdá být hromadnou turistickou atrakcí, ačkoliv je to v podstatě novostavba. Nedávno ho navštívilo pár mých kamarádů a všichni celkem svorně tvrdili, že je více bavila projížďka na vypůjčené lodičce po jezeře než návštěva interiérů. Tím pádem nevadilo, že jsme nestihli prohlídku. Do města jsme vjeli pár minut po 22. hodině, přičemž před touto hodinou se tam platí poměrně vysoké parkovné. Následujících 45 minut jsme strávili na ostrově s hradem a procházkou po promenádě. V různých příručkách jsou unešení i z městečka samotného, ale „když to srovnám s tím výletem na Kokořín, tak zas nic tak extrovního nevidím“.
Na ubytování jsme dorazili hodinu po check-inu, protože při komunikaci s recepcí, jsem se dozvěděl, kde najdu klíče a že je paní domácí na dovolené u moře. Komunikace byla v litevsko-polsko-ruštině. Docela zajímavý moment byl, když jsme uprostřed tmy otevírali vrata k nějakému domu bez suverénní jistoty, že jde o správné místo. Nicméně spaní bylo po noci ve stanu s komáry mimořádně pohodlné.
V pondělí byla na programu prohlídka Vilniusu a přesun „někam“ dále. Plán byl splněn! Den byl zahájen půlhodinovým přejezdem z ubytování do Vilniusu a prohlídka s Free Walking Tour v 10 hodin. Ta se trochu protáhla, a tak nás přepadnul hlad, který byl zažehnán ve stravovacím koutku nějakého obchodního domu, který, jak se později ukázalo, byl toho dne poprvé otevřen. Ve 14:30 jsme se vydali na cestu dále. Krátká zastávka byla u geografického středu Evropy (jednoho z mnoha), ta by se dala příště přeskočit. Rozjeli jsme se tedy na sever po docela zajímavých cestách. Stav byl takový provozně dost rozbitý, občas hodně úzký a zejména mezi Vilniusem a další zastávkou přes samé kopečky-vlnky.
Další odpočinek při pondělním podvečeru se odehrál v muzeu úzkorozchodné dráhy ve městě Anykščiai, kam jsme dorazili 45 minut před zavírací hodinou. Železnice se zde rozjela v roce 1899 a v současnosti je v provozu 12 km tratě, které o víkendu projíždějí soupravy tažené dieselovou lokomotivou. Prohlídka byla vedená v poloangličtině, po neúspěšném pokusu nás provést v ruštině. Nicméně bylo to milé a hezky opečovávané místo. Nejednou byl večer (18 hodin) a následovala otázka co provést dále. Bylo potřeba se posunout severněji, a tak jsme prostě jeli.
Během přesunu jsme projeli celé Lotyšsko na jeden zátah, teda kromě zastávky v supermarketu. Trasa vedla přes Rokiškis, Aknīste na Jēkabpils. I české ministerstvo zahraničí varuje před špatnými cestami v této baltské zemi, pokud nevedou na Rigu. I když jsme místy jeli po cestách lokálního charakteru, neřekl bych že šlo o nesjízdné vozovky. O tom, že se v Lotyšsku nedá nikam jet píšou zejména řidiči obytných dodávek, ale po mé zkušenosti, že i kruhový objezd projetý v rychlosti chůze je v obytňáku centrifuga bych ty pojízdné obýváky nepovažoval za žádný etalon kvality vozovek. Zkrátka řinčení talířků v šuplíku se nepočítá, když žádné nemáte.
Dalším významným bodem na trase bylo město Cēsis, kde je hrad. Tím jsme v noci jen projeli, navzdory doporučením z internetu, a pokračovali na východ směrem na Estonsko. Ještě v Lotyšsku jsme doplnili nádrž benzínu po špunty a na benzínce si vyčistili zuby. Půlnoc nás zastihla na hranicích u města Ape. Pro přespání jsme zvolili Pähni metsaonn, turistický přístřešek s ohništěm, kadibudkou a molem u jezera spravovaný státní lesní agenturou. Estonci si adaptovali finský přístup ke sdílení přírody, a tak najdete mnoho podobných tábořišť, která jsou zdarma a udržovaná v kondici. Stránka VisitEstonia.com je výborně vedena, najdete tam v angličtině každou lokální prkotinu. Kéž by mohli cizinci využít podobného portálu i v Česku. Ještě dodám, že ráno ve Vilniusu bylo okolo 33 °C, ale tohoto večera přišla nejstudenější noc léta, a tak jsme stan stavěli při 10 °C, ale zase nebyli komáři, jej!
Další ráno jsme posnídali a vydali se jako správní turisté zdolat blízkou nejvyšší horu Estonska. Od parkoviště zabralo pěší stoupání na Suur Munamägi v 318 metrech nad mořem dobré 4 minuty. Mezitím jsme se poprvé ocitli na nezpevněných šotolinových cestách.
Poprvé od začátku cesty jsme měli špatné počasí a místy skutečně intenzivně pršelo. Tak jsme přeskakovali jeden naplánovaný cíl za druhým jako například Vastseliina Episcopal Castle, Estonian Road Museum či Estonian Aviation Museum. Do města Tartu jsme dorazili chvíli před 12. hodinou. Déšť neustával, proto jsme se vypravili hledat oběd do obchoďáku Lounaskeskus. Překvapilo mě, že součástí nákupního střediska byl zimní stadion s kluzištěm – jen tak mezi butiky.
Později déšť ustál a my se vydali si prohlédnout centrum druhého největšího estonského města s univerzitou a zajímavou zříceninou katedrály. Ve 13:30 jsme seděli opět ve vozidle a pokračovali dále směrem na městečko Mustvee u jezera Peipus, protože proč ne, se zastávkou na 20 minut. V 16:15 přijíždíme do města Rakvere, kde je majestátný hrad na jednom z nemnoha místních kopců a socha býka, což je nějaká jazyková hříčka k příležitosti oslav 700 let od založení.
Chvíli před 18. hodinou parkujeme u výběžku Kasmu, který je součástí Estonského národního parku Lahemaa. Výhodou návštěv významných cílů v netradičních časech je znatelně chybějící nápor turistů. Prošli jsme se po 5 km okruhu s roztroušenými bludnými balvany a dozvěděli se o ledovci. Mám pocit, že některé informační cedule neumisťovala ani tak správa parku, ale spíš chytří komáři, a tak bylo potřeba se vzdělávat v tanečním rytmu. A ještě jedna pamětihodnost byla toho dne po cestě – Viru Raba – známé rašeliniště s rozhlednou v půlce vycházkové trasy. Ve 21:30 se přesunujeme za kamarádkou Lísou, která pobývá v letním rodinném sídle (protože to není jenom chata), kde máme domluvený nocleh opět pod střechou. Abychom k ní dorazili je nutné projet přes Kolga Manor, což je rozsáhlý opuštěný zámek a asi i slušná Urbex lokalita.
Středa měla být závěrečným dnem putování. Ráno se tedy vydáváme do Tallinnu, kde v centru tankujeme opět do plna a umyjeme auto na samoobslužné myčce. Volnou chvíli bylo možné strávit pozorováním vkusu ruských karosářů, respektive majitele vozidla.
Ještě před vyplutí trajektu ve 13:30 nám zbyde asi hodina na prohlídku historického centra Tallinnu, kde se snažím vzpomenout na střípky komentáře z únorové Free Walking Tour. Tu jsem tehdy absolvoval s příjemným Estoncem, který byl taktéž jako výměnný student v Ostravě. Prohlídka města utekla, hamburgery u McDonalda zakoupeny a snězeny během čekání ve voze na nalodění. Já totiž trajektem bez obložené housky zřejmě jezdit neumím, nicméně nová loď jménem Megastar společnosti Silja Line má řetězec s fast foodem na palubě, což je novinka. Dvouhodinová plavba rychle utekla, ještě zbyl čas dokoupit pivo v akci v lodním obchodu a už jsme projížděli kolem celníků na finské pevnině.
Přískokem vpřed z přístavu a zaparkování na nehorázně drahém stání v centru Helsinek. Finské hlavní město je velké (bez trojměstí) jako Brno a jeho pamětihodnosti lze (také?) projít za hodinu, což se nám podařilo zejména proto, že v mé oblíbené studentské restauraci (více info) měli sanitární den. Naštěstí je na výpadovce IKEA, kde byla v 18 hodin možnost večeře – kromě klasického pultu také formou švédských stolů (jak jinak řekli byste si). Deset minut před 23. hodinou jsme dorazili při západu slunce do cíle v Jyväskyle.
Čtvrtek byl relaxačním dnem hlavně bez řízení. Po vydatném spánku jsme se vydali na recepci hotelu zakoupit vstupenky na Neste Rally Finland, zašli jsme si na univerzitu pro oběd a do servisní zóny rallye. Taktéž jsem konečně využil bonusu přivést hosta na svou permanentku do posilovny. Následovala večeře v restauraci se studentskou slevou a přesun na městskou rychlostní zkoušku Harju, kde bylo těžké sledovat závodníky světového formátu přes les estonských vlajek, čímž se vysvětlilo, proč byl levnější trajekt Eckeroline předchozího dne vyprodán. Celé město se ponořilo do nevídaného turisticko-sportovního šílenství. Většina veřejných parkovišť se proměnila díky obytným automobilům na kempy.
V neděli vyhlásili „nečekaného“ estonského závodníka a kandidáta na světového šampiona WRC vítězem. V kategorii WRC2 vyhrál finský jezdec Kalle Rovanperä, takže si domorodci užili i finskou hymnu, která je mimochodem stejná jako estonská. A protože Kalle jezdí ve Škodovce továrního týmu, hrála se i hymna česká. Tím rallye šílenství opadlo a fanoušci tentokrát neucpali všechny hospody, ale výpadové silnice. Cesta zpátky do Česka proběhla kombinací vlaku, letadla ČSA do Prahy se zpožděním a Regiojetem, čímž se kruh a výlet uzavřel.
Jak už to v mých příspěvcích bývá, doplním nějaké statistiky, které jsem si udělal pro vlastní potřebu. Ujetá vzdálenost 2300 km. V denních etapách přibližně 665 km, 365 km, 500 km, 340 km a 380 km. Spotřeba vozidla podle palubního počítače 7,8 l/100 km, což je za zhruba 270 EUR. Čím severněji, tím dráž. Nutný výdaj byl za trajekt a to 100 EUR. Další náklady pak klasicky stravování, vstupenky, ubytování atp. za 150 EUR pro dvě osoby bez zpáteční cesty. Ve výsledku tedy o pořádný kus levnější než dřívější cesta přes Švédsko (protože nešlo spát ve stanu), nicméně uražená vzdálenost takto přes Pobaltí byla dokonce větší.
Výlet začal výjezdem z Ostravy v sobotu 10:00 dálnicí směrem na Warszawu, tady nešlo o nic jiného než se tam dostat relativně včas. Většina cestovatelů z Česka to zapíchne v místní IKEA na oběd. Já jsem zvolil zastávku na oběd v Mleczarnia Jerozolimska, nedaleko Muzea Varšavského povstání, kde se dá na ulici Siedmiogrodzka volně zaparkovat. Byli jsme tam v 15:30 a v 17:00 už jsme pokračovali dále. Mini tour po Varšavě je asi také možná, asi bych pak zaparkoval placeně na Plac Defilé a najedl bych se ve Wegetariański Bar Mleczny.
My pokračovali dále do oblasti Mazurských jezer v Polsku, což je známá dovolenková oblast s centrem v Giżycko. Jet tam vprostřed července znamená nutně narazit na hromady rekreujících se Poláků. Díky jízdě v odpoledních hodinách přes Jezioro Zegrzyńskie byly davy proudících z pláží naštěstí v opačném směru. Trasování dále vedlo na Pultusk, Przasnysz a Szczytno. Ve Szczytně jsme si dali hodinovou protahovací zastávku u zdejšího zámečku, mola na jezeře a zakoupili jsme si večeři v Kauflandu. Mezitím padla tma – ve 21 hodin cesta pokračovala dost rozbitou, ale zato klikatou cestou směrem na Kętrzyn, kde je zámek (v rekonstrukci). Prošli jsme se tedy alespoň po městě a dojeli poslední naplánovanou část. Cesta do Varšavy byla po dálnici za ní už šlo o cesty okresního formátu, nicméně pořád ještě ve slušném stavu.
Cílem sobotní etapy bylo Wolfsschanze, což je Hitlerův hlavní bunkr, u kterého je špatně informačně dohledatelný kemp i když je v areálu. Tam jsme přistáli ve 23:15. Závora byla zavřená, nicméně uvnitř seděl u karavanu chlapík, který nám přišel otevřít a odkázal nás na platbu ráno po otevření pokladny. 65 PLN za dvě vstupenky, parkování a přespání pro dva ve stanu je příjemná cena. Uvnitř ubytovávají také do budovy, kde je možné využít 1, slovy jednu, sprchu. Ráno jsme si prohlédli zbytky bunkrů a přečetli k nim cedule. Za prerekvizitu návštěvy bych uvedl film Valkýra.
V 11 hodin jsme se probili přijíždějícími automobily k odjezdové cestě a přesunuli k dalším vojenským pamětihodnostem oblasti – bunkry Mamerki. Čtením o nich na internetu jsem dostal pocit, že jde o nějaké výjimečně zachované objekty s expozicemi. Realita je taková, že jde o „samo-domo“ prohlídkové okruhy i výstavky s neexistujícím zázemím. Zatímco Vlčí doupě je po vyhození do vzduchu, Mamerki pro Wehrmacht zůstaly nedotčené a přesně v takovém stavu, jak je tam nechali před 75 lety bez další údržby. Pokud jste rozmazlení návštěvami pevností Československého opevnění, tak nebudete ohromeni. Poslední objekt je zdymadlo na Mazurském kanálu, kde naštve placené parkoviště nějakého soukromého iniciativce.
Byla neděle 14:30 a bylo potřeba se pohnout dále. Přejeli jsme do města Gołdap, kde jsme si dali pozdní oběd v Restauracja Pasjonata stranou hlavní cesty a dokoupili zásoby v supermarketu. Cesta pokračovala v 17:00 směrem k Trójstyk granic Wisztyniec, kde se potkávají hranice Polska, Litvy a Ruska (kaliningradské enklávy) a kde je možné ilegálně překročit hranici Ruské federace. Zde jsme byli do 18:15.
Poznámka: od října 2019 je možnost vstoupit na území Ruské ferderace - Kalinigradské oblasti (a Petrohradu) jen s elektronickým vízem. To je zásadní změna, který ušetří nějakých 2500 Kč za vyřízení víza. Vstup s automobilem bude ovšem problematický. Ať už z důvodu nutnosti sjednat extra pojištění, nějaké celní záležitosti na místě a hlavně několik hodin ve frontě na hranicích... Nicméně tato skutečnost může zamíchat s trasováním, protože je tak možné se dostat do Finska po zemi právě přes Rusko (Estonsko - Ивангород a pak Светогорск / Брусничное / Торфяновка - Finsko). Nemyslím si, že se to vyplatí časově ani finančně, lepší je zůstat s vozidlem v EU, protože trajekty nejsou zase tak drahé v pracovní dny a časy kdy Estonci nejedou do/z práce ve Finsku. Ale jako alternativa? Proč ne...
Z trojmezí jsme se rozjeli směrem na hranici s Litvou, kde došlo ke změně časového pásma, takže bylo najednou o hodinu více. Začalo být nutné řešit, kde přespíme. Zdá se, že v turistické oblasti poblíž hradu Trakai má monopol na ubytování jediný kemp. Nakonec jsem na booking.com zajistil přespání ve „Vaidotų Malūnas“ nedaleko Vilniusu.
Po cestě od hranic Litvy je nad cestou A16 u obce Birštonas docela velkolepá rozhledna. Jestli budete mít časový náskok, tak si tam skočte. Další naše zastávka byl hrad Trakai, který se zdá být hromadnou turistickou atrakcí, ačkoliv je to v podstatě novostavba. Nedávno ho navštívilo pár mých kamarádů a všichni celkem svorně tvrdili, že je více bavila projížďka na vypůjčené lodičce po jezeře než návštěva interiérů. Tím pádem nevadilo, že jsme nestihli prohlídku. Do města jsme vjeli pár minut po 22. hodině, přičemž před touto hodinou se tam platí poměrně vysoké parkovné. Následujících 45 minut jsme strávili na ostrově s hradem a procházkou po promenádě. V různých příručkách jsou unešení i z městečka samotného, ale „když to srovnám s tím výletem na Kokořín, tak zas nic tak extrovního nevidím“.
Na ubytování jsme dorazili hodinu po check-inu, protože při komunikaci s recepcí, jsem se dozvěděl, kde najdu klíče a že je paní domácí na dovolené u moře. Komunikace byla v litevsko-polsko-ruštině. Docela zajímavý moment byl, když jsme uprostřed tmy otevírali vrata k nějakému domu bez suverénní jistoty, že jde o správné místo. Nicméně spaní bylo po noci ve stanu s komáry mimořádně pohodlné.
Další odpočinek při pondělním podvečeru se odehrál v muzeu úzkorozchodné dráhy ve městě Anykščiai, kam jsme dorazili 45 minut před zavírací hodinou. Železnice se zde rozjela v roce 1899 a v současnosti je v provozu 12 km tratě, které o víkendu projíždějí soupravy tažené dieselovou lokomotivou. Prohlídka byla vedená v poloangličtině, po neúspěšném pokusu nás provést v ruštině. Nicméně bylo to milé a hezky opečovávané místo. Nejednou byl večer (18 hodin) a následovala otázka co provést dále. Bylo potřeba se posunout severněji, a tak jsme prostě jeli.
Během přesunu jsme projeli celé Lotyšsko na jeden zátah, teda kromě zastávky v supermarketu. Trasa vedla přes Rokiškis, Aknīste na Jēkabpils. I české ministerstvo zahraničí varuje před špatnými cestami v této baltské zemi, pokud nevedou na Rigu. I když jsme místy jeli po cestách lokálního charakteru, neřekl bych že šlo o nesjízdné vozovky. O tom, že se v Lotyšsku nedá nikam jet píšou zejména řidiči obytných dodávek, ale po mé zkušenosti, že i kruhový objezd projetý v rychlosti chůze je v obytňáku centrifuga bych ty pojízdné obýváky nepovažoval za žádný etalon kvality vozovek. Zkrátka řinčení talířků v šuplíku se nepočítá, když žádné nemáte.
Dalším významným bodem na trase bylo město Cēsis, kde je hrad. Tím jsme v noci jen projeli, navzdory doporučením z internetu, a pokračovali na východ směrem na Estonsko. Ještě v Lotyšsku jsme doplnili nádrž benzínu po špunty a na benzínce si vyčistili zuby. Půlnoc nás zastihla na hranicích u města Ape. Pro přespání jsme zvolili Pähni metsaonn, turistický přístřešek s ohništěm, kadibudkou a molem u jezera spravovaný státní lesní agenturou. Estonci si adaptovali finský přístup ke sdílení přírody, a tak najdete mnoho podobných tábořišť, která jsou zdarma a udržovaná v kondici. Stránka VisitEstonia.com je výborně vedena, najdete tam v angličtině každou lokální prkotinu. Kéž by mohli cizinci využít podobného portálu i v Česku. Ještě dodám, že ráno ve Vilniusu bylo okolo 33 °C, ale tohoto večera přišla nejstudenější noc léta, a tak jsme stan stavěli při 10 °C, ale zase nebyli komáři, jej!
Další ráno jsme posnídali a vydali se jako správní turisté zdolat blízkou nejvyšší horu Estonska. Od parkoviště zabralo pěší stoupání na Suur Munamägi v 318 metrech nad mořem dobré 4 minuty. Mezitím jsme se poprvé ocitli na nezpevněných šotolinových cestách.
Poprvé od začátku cesty jsme měli špatné počasí a místy skutečně intenzivně pršelo. Tak jsme přeskakovali jeden naplánovaný cíl za druhým jako například Vastseliina Episcopal Castle, Estonian Road Museum či Estonian Aviation Museum. Do města Tartu jsme dorazili chvíli před 12. hodinou. Déšť neustával, proto jsme se vypravili hledat oběd do obchoďáku Lounaskeskus. Překvapilo mě, že součástí nákupního střediska byl zimní stadion s kluzištěm – jen tak mezi butiky.
Později déšť ustál a my se vydali si prohlédnout centrum druhého největšího estonského města s univerzitou a zajímavou zříceninou katedrály. Ve 13:30 jsme seděli opět ve vozidle a pokračovali dále směrem na městečko Mustvee u jezera Peipus, protože proč ne, se zastávkou na 20 minut. V 16:15 přijíždíme do města Rakvere, kde je majestátný hrad na jednom z nemnoha místních kopců a socha býka, což je nějaká jazyková hříčka k příležitosti oslav 700 let od založení.
Chvíli před 18. hodinou parkujeme u výběžku Kasmu, který je součástí Estonského národního parku Lahemaa. Výhodou návštěv významných cílů v netradičních časech je znatelně chybějící nápor turistů. Prošli jsme se po 5 km okruhu s roztroušenými bludnými balvany a dozvěděli se o ledovci. Mám pocit, že některé informační cedule neumisťovala ani tak správa parku, ale spíš chytří komáři, a tak bylo potřeba se vzdělávat v tanečním rytmu. A ještě jedna pamětihodnost byla toho dne po cestě – Viru Raba – známé rašeliniště s rozhlednou v půlce vycházkové trasy. Ve 21:30 se přesunujeme za kamarádkou Lísou, která pobývá v letním rodinném sídle (protože to není jenom chata), kde máme domluvený nocleh opět pod střechou. Abychom k ní dorazili je nutné projet přes Kolga Manor, což je rozsáhlý opuštěný zámek a asi i slušná Urbex lokalita.
Středa měla být závěrečným dnem putování. Ráno se tedy vydáváme do Tallinnu, kde v centru tankujeme opět do plna a umyjeme auto na samoobslužné myčce. Volnou chvíli bylo možné strávit pozorováním vkusu ruských karosářů, respektive majitele vozidla.
Ještě před vyplutí trajektu ve 13:30 nám zbyde asi hodina na prohlídku historického centra Tallinnu, kde se snažím vzpomenout na střípky komentáře z únorové Free Walking Tour. Tu jsem tehdy absolvoval s příjemným Estoncem, který byl taktéž jako výměnný student v Ostravě. Prohlídka města utekla, hamburgery u McDonalda zakoupeny a snězeny během čekání ve voze na nalodění. Já totiž trajektem bez obložené housky zřejmě jezdit neumím, nicméně nová loď jménem Megastar společnosti Silja Line má řetězec s fast foodem na palubě, což je novinka. Dvouhodinová plavba rychle utekla, ještě zbyl čas dokoupit pivo v akci v lodním obchodu a už jsme projížděli kolem celníků na finské pevnině.
Čtvrtek byl relaxačním dnem hlavně bez řízení. Po vydatném spánku jsme se vydali na recepci hotelu zakoupit vstupenky na Neste Rally Finland, zašli jsme si na univerzitu pro oběd a do servisní zóny rallye. Taktéž jsem konečně využil bonusu přivést hosta na svou permanentku do posilovny. Následovala večeře v restauraci se studentskou slevou a přesun na městskou rychlostní zkoušku Harju, kde bylo těžké sledovat závodníky světového formátu přes les estonských vlajek, čímž se vysvětlilo, proč byl levnější trajekt Eckeroline předchozího dne vyprodán. Celé město se ponořilo do nevídaného turisticko-sportovního šílenství. Většina veřejných parkovišť se proměnila díky obytným automobilům na kempy.
V neděli vyhlásili „nečekaného“ estonského závodníka a kandidáta na světového šampiona WRC vítězem. V kategorii WRC2 vyhrál finský jezdec Kalle Rovanperä, takže si domorodci užili i finskou hymnu, která je mimochodem stejná jako estonská. A protože Kalle jezdí ve Škodovce továrního týmu, hrála se i hymna česká. Tím rallye šílenství opadlo a fanoušci tentokrát neucpali všechny hospody, ale výpadové silnice. Cesta zpátky do Česka proběhla kombinací vlaku, letadla ČSA do Prahy se zpožděním a Regiojetem, čímž se kruh a výlet uzavřel.
Jak už to v mých příspěvcích bývá, doplním nějaké statistiky, které jsem si udělal pro vlastní potřebu. Ujetá vzdálenost 2300 km. V denních etapách přibližně 665 km, 365 km, 500 km, 340 km a 380 km. Spotřeba vozidla podle palubního počítače 7,8 l/100 km, což je za zhruba 270 EUR. Čím severněji, tím dráž. Nutný výdaj byl za trajekt a to 100 EUR. Další náklady pak klasicky stravování, vstupenky, ubytování atp. za 150 EUR pro dvě osoby bez zpáteční cesty. Ve výsledku tedy o pořádný kus levnější než dřívější cesta přes Švédsko (protože nešlo spát ve stanu), nicméně uražená vzdálenost takto přes Pobaltí byla dokonce větší.
Pokud máte zájem o tuto trasu, tak tady je výborná cestovatelská přednáška ze stejné oblasti.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Dotaz, připomínka, oprava?
(pokud máte problém s vložením příspěvku, vyzkoušejte to v prohlížeči Chrome)