Finský Erasmus a má první opravdová zima

Následující příspěvek popisuje souhrnně události z celého ledna a února, což sleduje můj původní plán ubrat na intenzitě článků, neboť za a) se tu toho děje méně b) intenzivně se věnuji psaní diplomové práce, a ačkoliv se to nezdá i takové shrnutí událostí si vezme svůj nemalý čas. Mimo jiné se snažím udržovat aktualizované některé články předchozí, třeba reorganizací rozcestníku. Nicméně pro všechny mé příznivce a rodinu shrnuji, co se za uplynulý čas odehrálo...

Vánoce jsem strávil s Igi v Ostravě a okolí, přičemž na Silvestra jsme byli ve Varšavě, což bylo součástí plánů na návrat do Finska, neboť se letenky po Vánocích vydaly na šílený cenový výšlap. Podařilo se mi tedy koupit levný let do Turku z Gdaňsku za cenu asi 20 % letenky Praha-Helsinki, což určilo program pro cestování po Polsku.

V hlavním městě Polska se mi tak podařil nejkratší návrat za známostí z Erasmu, neboť jsme se potkali s Májou v jedné z hospodě (asi po 2 týdnech od rozloučení), což jak se ukázalo později bylo celkem podstatné, ale nepředbíhejme. Cesta do Gdaňsku proběhla bez problémů a přelet zpět do Finska jakbysmet. Zde nás přivítalo podivné počasí, respektive v Turku (na pobřeží) nebyl téměř žádný sníh, v Tampere polo roztopené zbytky a déšť a v Jyvaskyle metr, či jak se to počítá. I takové rozdíly se najdou v rámci pár stovek kilometrů. Kompenzací za to, že Igi nebyla přes svátky doma byla návštěva u ní a rodičů, kde jsme dorazili všechny vánoční zbytky jídla. Oceňováno bylo české cukroví, a to jsem odebral padrť, která se po všech těch převozech vytvořila.

Protože na svých cestách nemůžu vynechat návštěvu nádraží, vydal jsem se i v Turku prozkoumat vozidla, která se zde nacházejí. Finská železnice je poměrně jednotvárná, nicméně u rampy pro nájezdy do autovlaků se mi poštěstilo najít trojici anglických Fordů v maskovacím provedení a vývojovém stavu bez palubních desek s konektory pro připojení diagnostiky. Směřovaly na sever do Oulu a zřejmě ještě výše severněji, protože moderní vozidla s globálním softwarem musí být nastavená pro všechna klimata, i proto mě překvapilo, že jsou na letních pneumatikách. No vzhledem ke stavu cest asi brzy přijdou na tuto drobnost…

Takže jsem zpátky v Jyväskyle a začíná mi pravidelný režim ranní jízda na praxi na kole, praxe, šlapání zpátky, tělocvična, sauna, večeře a znova. Bezprostředně po návratu jsem ale nemohl do sauny, neboť jsem se uzdravoval z docela slušné rýmičky, kterou jsem si přivezl z Ostravy. Proč to zmiňuji je skutečnost, že za půl roku tady s pravidelnými návštěvami vyhřívacího zařízení jsem nebyl nemocný a dostal mě až návrat domů. Saunování má tedy skutečně preventivní efekt na imunitu (můj článek o finské sauně ve Finsku).

Začal také nový semestr a s ním příjezdy nových studentů, kterým jsem předával věci, které zde zanechali minulí studenti. Podařilo se mi snížit objem jízdních kol ve vlastnictví z 5 na 1. Pro jedno z kol československé výroby dovezené z Česka si přijela starší Finka, které vyhovovala jeho menší velikost. Při nakládání do auta ještě prohlašovala, jak má ráda svou prostornou Škodu Oktavia. Národní drobnosti které potěší, nicméně významově naprosto okrajové...

Taktéž bylo potřeba odmrazit mé auto, které tady zůstalo přes Vánoce, což po více než dvou týdnech stání nebyla až taková legrace, protože se na něm utvořila 30 cm ledovo-sněhová krusta, kterou bylo třeba odstranit s použitím násilí. Doma jsem se nikdy nepotýkal se zásadními komplikacemi při parkování vozidla v zimě venku, nicméně zdejší zima teprve ukazuje, zač je toho loket. Zamrzají mi zámky, nejdou otvírat dveře natož okna, na sklech mi mrzne vlhkost a vůbec spousta drobných radostí. Zkušenosti s provozem vozidla uvádím v aktualizovaném článku.

Kulturní život tady nemám příliš bohatý, neboť důvodů navštěvovat akce příliš není. Respektive seznamovacích akcí pro výměnné studenty mám už plné zuby, plnotučná kultura stojí plnotučné peníze a hospodský život se omezuje na setkání ve společenské místnosti. Radostí je každé povyražení, ke kterému občas přijdu jako slepý k houslím. Jedno odpoledne jsem tedy dostal nabídku, jestli nechci jít fandit na hokej, na zápas místního týmu Jyväskyly proti HC Třinec, naštěstí tedy do správného hlediště, které bylo obsazeno početnou skupinou Třinečáků, kteří sem přiletěli jako tvrdé jádro speciálním letadlem přímo s týmem. Po zápase jsem pak se svými hostiteli vyrazil jim pomoci s konzumací vánoční šunky, kterou jeden ze Slováků dostal v zaměstnání. Po zápase jsme potřebovali doplnit energii, akorát to vypadalo, že jsme hráli my sami...

Docela jsem ocenil možnost se opět věnovat sportování a návštěvy místní zbídačené, leč použitelné posilovny. Aktivitu jsem doplnil o zakoupení florbalové hole a návštěvy zápasů rezidentů kolejí, kterým si kompenzuji nedostatek této mé pravidelné aktivity ze Sokola. S velkým potěšením jsem uvítal, že i ve firmě kam docházím na praxi je tento sport oblíben a připojuji se k pravidelným přátelským vnitropodnikovým zápasům na akčněji rekreační úrovni. Zajímavostí je, že hrací plocha, respektive více účelová hřiště, jsou umístěna ve viditelně bývalém vojenském krytu, do kterého se vstupuje mohutnými vraty a poté se klesá několik desítek metrů do nitra hory. Zajímavé využití volného prostoru.

Jak tak čas jde, počasí provádí občas zajímavé obraty. V rámci jednoho týdne může být jak -25 °C, tak -10 °C s hustým sněžením a nakonec +5 °C, aby všechno začalo zrychleně tát, přičemž uhlazená uježděná vrstva sněhu vytvoří proudem řeky z chodníku zabijáckou stezku. Motivovalo mě to pro shrnutí zkušeností z používání pneumatik s hřeby a protiskluzovými návleky na boty.

Z původní nepříliš početné skupiny studentů, co tu měli auto jsem zůstal jenom já, což je pasovalo do příležitostné role kurýra některých těžkých nebo objemných žďorbů některých z kamarádů. Jedna ze studentek se přestěhovala ze zdejší lokality do centra, takže s ní musely jít nejen její věci, ale pár krámů, co tady nechali její kamarádi, o které se údajně postarají, v což upřímně nevěřím, ale nechtěl jsem ji kazit iluze...

V některé pátky se podaří spontánně uspořádat setkání s posezením. Docela dobří ve svolávání jsou Slováci, kteří vždycky odněkud vyhranou nějaké nové krajany. V jeden pátek jsem se však nechtěl příliš zdržovat, protože mě čekalo brzké ranní vstávání. Jak jsem se později dozvědět, šli spát 30 minut před tím, než mi zazvonil v 5:30 budík, abych stihnul autobus do Helsinek, kdy jsem měl v plánu zúčastnit se druhého kola prezidentských voleb. Tímto bych chtěl sdělit všem, kteří si šli do volební místnosti jen odskočit, že někteří (myslím sebe) jeli na ambasádu 3,5 hodiny v jednom směru, a ještě za své vlastní, respektive školní finance. Výsledky jsem sledoval v autobuse zpět a okomentoval bych je tak, že můj výlet nebyl zbytečný, neboť jsem si vyzkoušel novou studentskou restauraci v centru Helsinek...

Z drobných věcí, které se tak mimochodem odehrávají: Podařilo se mi se zapsat na praxi na seznam osob, které mohou využít podnikovou masérnu, a to zrovna v momentě, kdy se mi nějak divně zablokovala ramena ze spaní na tvrdé posteli. Pomohlo to a za odměnu jsem si zadarmo vyzvednul větší a měkčí postel od studenta, který odjížděl. Momentálně můj původně prostorný pokoj připomíná hotelovou místnost, neboť kromě dvojpostele obsahuje i původní lůžko a do té uličky, co zbyla se s klidem vleze ještě moje matrace pro hosty. Nechcete se někdo stavit?

Občas se mi podaří sledovat i místní zprávy. Například jeden páteční den vyhlásily odbory v celém Finsku stávku autobusů kvůli podmínkám podpory při ztrátě zaměstnání. Projevilo se to tak, že jsem byl dopoledne v kanceláři téměř sám, neboť si spousta lidí vzala překvapivě “home office”. No naštěstí my cyklisté, kteří mají na konci února naježděno už ke 300 km od začátku roku, jsme to řešit nemuseli.

Výborně se vyvedla také oslava Jozefových narozenin, za kterou to tento slovenský bratr vzal tak pořádně, že se chudák nemohl zúčastnit akce Rebull Crash Ice, což byl závod na zdejší sjezdovce, při kterém jezdili borci na bruslích po vytvořeném ledovém koridoru. Na videu to nevypadá až tak šíleně jako ve skutečnosti, ale sjet to chtělo odvahu. Při té příležitosti jsem si zakoupil čepici, nicméně později jsem si vzpomněl na svého spolubydlícího, který lamentuje, že mu mrznou uši a věnoval jsem mu ji, protože sám používám zmijovku, jakožto dárek od mamky z loňských Vánoc. Jak se později ukázalo, v tomto kulichu chodí polovina města, takže alespoň vynikám z davu.

Sláva! Konečně zmrzlo jezero, abych se na něj mohl vydat na bruslích. Od loňska řeším, že jsem neměl příležitost tady bruslit v otevřeném terénu, neboť Igi si mohla v Ostravě ukroutit hlavu z našeho bruslení na hokejovém stadionu a málem nepřežila záchvat smích, když rozhodčí zapískal ke změně směru. Takže jaké je pravověrné bruslení na jezeře? Hrozné! Led je hrbolatý a přes snahu jej uklízet je plný sněhu. Že je led plný nástrah jsem si také vyzkoušel, když mi čepel zajela do praskliny. Po chvíli si člověk zvykne, začne být ostražitý automaticky a 3 km trať na jezeře si lze rekreačně užít. Nicméně i ten blbý rondl, který MOaP staví v Ostravě na Masarykáči má větší kvalitu ledu než letošní jezera, dáno je to průběhem zimy, loni to prý bylo o mnoho stupňů lepší. Zatím to řešíme tak, že chodíme bruslit na univerzitní kluziště na fotbalovém hřišti, které má o poznání lepší kvalitu s výjimkou jedné zákeřné a hluboké díry.

V mezičase dokončila Igi své studium ve Varšavě a ukončila tam svůj pobyt. V úvodu jsem zmínil moment, že jsme se potkali s mou kamarádkou Májou a důkazem, že svět je malý, nechť je skutečnost, že spolu cestovaly z Warszawy stejným autobusem, poté stejným MHD na letiště v Gdaňsku, poté stejným MHD na další autobus z Turku do Jyväskyly. Maja se vydala na zimní návrat a bez jakékoliv koordinace se to podařilo takto propojit s návratem Igi. Vyhodnotil jsem to jako dobrý důvod pro společné setkání ve společenské místnosti a tentokrát já zorganizoval setkání. Účast byla hojná, jen podle Igi je naše společnost přečechoslovákovaná a jako jediný Fin se na akci cítila téměř nesvá.

Občas se mi ale taky něco nepovede. Měl jsem za úkol vyzvednou od Elišky z Havířova bydlící naproti, vlastnoručně upečené linecké a podělit se o něj se svým spolubydlícím. Shodou okolností a naprosto nevhodným umístěním onoho talířku se mi však podařilo těch pár kousků postupným bezmyšlenkovitým procesem sníst sám. Což jak se ukázalo přešla Eliška, tak nějak s humorem, nicméně můj spolubydlící se na mě naštval a už dva týdny se mnou nemluví, přičemž po týdnu mi alespoň odpovídá na pozdrav dobrého rána. Jsem já to ale proradný obyvatel stejného bytu... Alespoň můžu říct, jak vypadá v praxi můj oblíbený lingvisticko-anglickopřekladatelský oříšek ”naštvaný hladový Maďar”...

O víkendu se tu objevila Igi a společně s faktem, že už týden svítilo slunce a bylo azurově, což je tady výjimka z výjimek mi dala důvod vydat se si projet světoznámou trať WRC se jménem Ouninpohja, což je neuvěřitelně krásný kus cesty asi 80 km z Jyväskyly. Za doprovodu vystresované Igi se mi podařilo do ničeho nenabourat, a i s tou krabicí od bot si užít skutečný požitek ze zimní erzety. Po cestě jsme se stavili ještě bruslit na jezeře v Jämse, nicméně kvalita ledu byla opět bídná viz výše.

Docela fajn relaxací po práci je právě zmíněné bruslení, zejména když se nás domluví více. Snadno se mi však stalo, že jsem si zapomněl brusle a jezdit pro ně na otočku na ubytování je otravné. Skupina se zdála být pevná, a proto jsem si systému zarezervoval elektrické kolo, abych si pro brusle zajel. Spojil jsem tím náročné s užitečným, neboť jsem měl na test e-kola už chvíli spadeno. Jak se za pár hodin ukázalo, domluva nebyla tak pevná a mě zůstal 2 hodinový blok, nabitá baterie a nádherné odpoledne k vyzkoušení schopností ebiku. Můžu říct, že ve zdejších podmínkách (a i mnohdy jinde), je to výborný dopravní prostředek na úrovni malého skútru s výhodami býti cyklistou. Ve zkratce pomáhá elektromotor dorovnat mé mechanické snažení do pedálů až do rychlosti 25 km v hodině, což je velká výhoda zejména v kopcích, které tady jsou. Dokonce jsem spočítal, že návratnost investice v porovnání s vyšším nájmem za bydlení v centru je asi jenom půl roku...

Na poslední únorový víkend jsem se vydal do Vaasy za Igi, protože proč ne. V sobotu jsme navštívili vojenskou slavnost s kontroverzní tématikou, nicméně bylo možné si prohlédnout techniku a došlo i na dynamické letecké ukázky. Bylo příšerně zima a do toho všeho se mi definitivně rozpadly boty. Byl bych rád, kdyby nějaká obuv i za vyšší cenu vydržela vice než jednu zimu. Konečně jsem si také zabruslil na tom parkovišti, na které jsem půl roku koukal z okna při předchozím Erasmu a neměl brusle. V rámci odpolední procházky jsem také suchou nohou přešel (zmrzlé) moře, což byla z dalších aktivit, na kterou se dříve nedostalo.

A život a čas běží dále. Intenzivně se věnuji psaní diplomové práce, protože termín odevzdání se blíží vice než rychle. Z událostí okolo: je zde zase spousta nových tváří i když méně než minulý semestr. Jejich poznáváním by se dalo strávit spoustu času, který nemám. Počasí je stabilní kolem -10 °C, což je ideální teplota na ježdění na kole, abych nedojel příliš zpocený, jakmile je tepleji, tak mi to už nevyhovuje. Další příspěvek přidám opět až za dlouho, myšlenek je sice spousta, ale sepsat je dá práci. Mezitím však různě upravuji a přidávám části do předchozích článků, na což se však dost nepohodlně odkazuje... Mějte se pěkně!