Zdánlivý konec dobrodružství

Stejně jako před rokem je tu čas rozluček a odjezdů, pro mě je situace odlišná, neboť sice odjíždím, ale zase se po Vánocích vracím, což dělá mou situaci značně pohodlnou, ale o tom později.

Týden po minulém příspěvku byl velmi klidný, protože se většina kamarádů vydala na výlet do Laplandu, kde jsem byl loni, a tak jsem nepovažoval za nezbytné utrácet poměrně velké peníze za tuto cestu.

"Raději" jsem vyrazil do školy na poslední hodinu předmětu Mezinárodních dovedností, kde probíhala neformální poslední hodina a na kterou jsme měli donést ochutnávku národních jídel. Jak už se jednou stalo v tomto příběhu, jediný pokrm, který umím udělat, jsou bramboráky, ale tentokráte se mi poštěstilo a udělal je za mě někdo jiný. Holky se totiž účastnily jiné akce, kam měly donést jídlo, ale přišly pozdě a všichni už byli plní, a proto jsem pohotově znárodnil "zbytky". Tento přístup považuji za vysoce důležitý v procesu poznávání mezinárodních schopností.

Ve středu na našeho Mikuláše došlo k dlouze očekávané události, kterou byla oslava 100 let nezávislosti Finska. (Česko se připravuje na výročí 28.10.2018, ale slavnostní je celý rok, včetně sletu) Trochu zklamán jsem byl programem v Jyväskyle, protože město si nepřipravilo žádnou velkolepou oslavu a v podstatě docházelo na množství menších akcí, které se ale vesměs podobaly letům předchozím. Opět jsme se zúčastnili pochodu studentů s pochodněmi na místní hřbitov. Tentokrát jsem však neskončil v první řadě, a tak jsme to s ostatními zabalili, protože nám bylo zima a z proslovu ve finštině jsem chytal každé 10. slovo, čímž mě řeč moc neuchvátila. Ty hlavní události se odehrávaly v televizi, nicméně tu nepřijímám.

Aby nebyla nuda, tak hned následující den jsem měl poslední zkoušku, kterou jsem vykonal s překvapivě dobrým výsledkem, čímž jsem ukončil studijní povinnosti a už zůstalo jen chození na praxi.

V pátek tohoto intenzivního týdne jsem si obnovil reputaci, neboť jsem uspořádal "sauna party" číslo dvě ve svém rezervovaném čase pro své kamarády, neboť běžně chodíme ve sdílených blocích. Už od minulé události si píšu emaily s organizací, která nám pronajímá koleje o tom, že sauna v našem baráku je mizerná a že potřebuje vyměnit. Několikrát to vyřešili opravou, ale dlouhodobě to nefungovalo. Naposledy jsem tedy napsal do emailu dost specificky, že by bylo fajn, kdyby ji vyměnili a po posvěcení pár osobami došlo k výměně téměř přes noc. Výhodou tohoto kroku je dlouhodobě fakt, že mnoho lidí si o této sauně myslí, že nestojí za návštěvu, a proto je v ní volněji než v jiných.

Ostatně nejen tento týden bylo veselo, v sobotu slavil Tomáš narozeniny a vzal to ve slovenském stylu. Nejveselejší ho bylo potkat další ráno při cestě z obchodu, protože toho moc nenaspal – zřejmě slušný oddíl! No a v neděli svolal náš tutor vánočně-rozlučkovou sešlost, kdy jsme snědli nějaké finské jídlo a pohovořili s ním o našich zážitcích. Jo, příjemná akce bez alkoholu no a už mi začínal další týden, kdy jsem neměl žádnou školu, ale "jen" jsem chodil na praxi. Je to neuvěřitelně vysilující aktivita, ale jak mi všichni důvěrně připomínáte, tak "si mám zvykat"...

Mezitím už taky nasněžilo trvale, a to dost masivním způsobem, což ještě více ozvláštnilo mou cyklistickou dopravu na pracoviště, protože nebudu přeci jezdit autobusem! Dokonce bylo tolik sněhu, že když jsem se vydal vyzkoušet ruční brzdu svého automobilu, tak to nejezdilo bokem, protože auto plavalo po břiše, což už jsem pár let nezažil. Doma se tomu tuším říká kalamita, tady bylo prostě a jen bílo. Jo, a protože Finové zásadně nic nesolí (jídlo i cesty), tak to po denní oblevě fajnově klouže.

Nakonec přišel víkend poslední, čímž začala nevyhnutelná rozlučková sezóna. Nejprve menší setkání, kam měl každý donést nějaké jídlo, což vyvrcholilo ve slušnou hostinu, ze které jsem nakonec dostal i výslužku v podobě upečeného koláče. Na pátek pak byla svolána skutečně masivní akce, kterou ovšem nějaký amatér nastavil na Facebooku jako veřejnou a místní ochranka to vyčmuchala a nahlásila, takže byla akce ještě před začátkem rozpuštěna. Naštěstí zde byla zkušená organizátorka z Lipníku nad Bečvou, která rozlučku zachránila menší akcí ve svém bytě. Pro mnohé to byla také poslední možnost si na sebe obléci opět sporadicky využívané overaly.

V průběhu neděle a pak každém dalším dni jsem z okna viděl velké skupinky lidí s kufry, jak odjíždí domů. Sám jsem se zúčastnil odvozu dvou kamarádů na autobus ve 2 hodiny ráno a pak v 6, protože kdo potřebuje spát... Poslední den jsem pak nedělal nic jiného, než jenom přenášel a fasoval různé haraburdí od lidí, kteří odjíždějí, které mám později pře(pro)dávat nováčkům. Zejména zajímavý je teď stav, kdy mám k dispozici 5 jízdních kol. Ale protože jsem se nechtěl mermomocí stavět do role překupníka a mít zapraný celý byt blbostmi, tak mám teď zapraný celý být darovanými věcmi...

A už tu bylo odjezdové finále i z mé strany! Rozpomenout se co potřebuji, dojít na vlak na letiště a nasednout na letadlo do Prahy. Z této fáze cesty byl nejzajímavější právě nástup do letadla, neboť jsme se tu všichni zase sešli. Dohromady 12 lidí z Jyväskyly (a to ještě další 3 odletěli letadlem do Prahy o 2 hodiny dříve) a k tomu jsem potkal i kamarádku Češku, která studuje trvale ve Vaase (prý tam byli i další kamarádi kamarádů). Ostatně na tomto spoji Norwegianu šlo celkem dobře poznat, že je plný Čechů a Slováků, a to zejména z důvodu, že to byl nejlevnější let před Vánoci. Ještě před odbavením na letišti jsem pomohl Jardovi tím, že jsme z jeho kufru přesunuli nadváhu do mého příručního zavazadla a taky oběť nejvyšší, museli jsem vypít pivo, které chtěl přivést na ukázku.

Po zpoždění jsme se konečně odlepili od země a úspěšné přistáli v Praze, kde nastala další zajímavá situace, neboť jsem na vánoční akci s tutorem přislíbil Taiwance, že ji v rámci možností ukážu Prahu. Chtěla tam zůstat na Vánoce, než poletí domů, tak mi přišlo, že by bylo fajn ji něco ukázat. Teda na přestup mezi letadlem a vlakem jsem měl 2 hodiny, takže to vyšlo akorát na svezením se všemi formami MHD z letiště do centra, bo Pražáci a vlak na letiště... Pochopitelně se přidal také Jarda, ale alespoň jsme té metrové holce odtáhli její dvakrát větší kufry na ubytování. V poklusu se rozloučili a v podstatě plynule naskočili do RegioJetu směrem do Ostravy. Na palubě v coupé byla spousta legrace s bodrými Slováky, a konečně také místo, kde mají pořádné pivo na spláchnutí cestovatelského prachu z hrdla.

Ostrava mě uvítala, jak to jenom šlo. Po osamoceném výstupu z vlaku v 1:15 v noci jsem vystoupal na nadchod Hlavního nádraží, kde úspěšně plápolal oheň v odpadkovém koši a chodba byla už lehce zakouřená. Vzhledem k tomu, že do odjezdu jediné tramvaje zbývalo několik sekund, proběhl jsem vstupní halou bez spatření kompetentní osoby, a tak jsem z jedoucího vozidla směrem k domovu zavolal ještě hasiče. BO OSTRAVA JE REGION RAZOVITY!!!

Nastal mi opět ten zvláštní pocit být doma, čekala mě spousta odložených úkolů a papírů a hlavně vědomí, že tentokrát to není "na pořád" jako posledně, ale za dva týdny se bude potřeba vrátit. Alespoň Vánoce byly za dveřmi...

Aktualizace Windows 10 chybí ovladače

U staršího, ale vcelku obstojně fungujícího notebooku Toshiba proběhl automatický upgrade Windows 10 na aktuální verzi s podtitulem Fall Creators Update. 

Po dokončení aktualizace však přestaly fungovat téměř všechny periferie v počítači, zejména síťová rozhraní WiFi a Ethernet, čímž se stal počítač nepoužitelný.

Vložka: protože OS byl ještě z původních z Windows 7, podezříval jsem nějaký starý nepořádek, že dělá neplechu. Po reinstalaci na aktuální verzi W10 a opětovném doinstalování všech aktualizací se situace opakovala, takže chyba je zjevně softwarového charakteru na úrovni ovladačů, nicméně se nedá vyřešit přeinstalací driverů.

Řešení: je potřeba zapnout zámek PCI sběrnice. To se provede příkazy:

• Spustit nebo klávesovou zkratkou Win + R
• msconfig.exe
• záložka Spouštění počítače
• při vybrání výchozí položky (pokud je jich více) klepnout na Upřesnit možnosti
• zvolit a zaškrtnout Uzamčení PCI
• OK, OK, OK, restartovat

Po restartu již většina zařízení nepíše chybu "Zařízení se nepodařilo spustit (Kód 10)", zamykání PCI sběrnice totiž zajistí, že se při spouštění OS nezmění IRQ adresa a systém ví, kde daný hardware je. Hlavně, že to funguje...

Finský hackathon a výlet do Polska

Události se tady dějí neuvěřitelně rychle, v momentu psaní tohoto příspěvku mi zbývají do vánočního návratu 2 týdny a pro mnohé tady je toto datum definitivním odjezdem. Pozoruji, jak se všichni snaží zuřivě a se ztrátami prodat svá kola a vybavení bytu. Ono před rokem jsem to měl stejné a tak jim to vůbec nezávidím. Nejprve však shrnutí událostí minulých týdnů pro mou rodinu a čtenáře.

Z nějakého mi neznámého důvodu si tady výměnní studenti libují v praní oblečení. Neustále máme zablokovanou prádelnu a rezervaci si musím udělat 2 týdny dopředu, což je značně nepohodlné v případě, kdy už fakt "nemám co na sebe". Vymyslel jsem tedy hybridní způsob, kterým je naložení prádla do pračky, usazením v sauně, v mezičase přehozením do sušičky a než si dám závěrečnou sprchu, tak je proces dokončen. Tomu říkám optimalizace!

Podařilo se mi najít díru v rozvrhu a podařilo se mi najít levné letenky, ideální příležitost jít navštívit Iiris do Warszawy. Cestu Onnibusem nad ránem mám již nacvičenou, takže dojít na zastávku v 6:00 bylo opět zabíjející, ale ne nezvládnutelné. Vystoupil jsem v Turku a tentokráte s dostatečnou časovou rezervou jsem dojel na letiště. Na lince do Gdaňsku společnosti WizzAir teď létá nový Airbus A321, který má i trochu jiné uspořádání a barvy interiéru než většinově používané A320 téže firmy, které tam byly i loni, pokud si dobře vzpomínám. Pocitově je cesta nyní komfortnější, protože u sedaček je o chlup více místa.

V Gdaňsku jsem opět narazil na nedomyšlený systém, neboť při cestě z letiště autobusem si musíte koupit jízdenku v předstihu, ale automat na jízdenky je pro celé letiště jenom jeden, a tak se tvoří fronta (já jsem si koupil lístek u řidiče, protože jsem nechtěl čekat). Po dojezdu do centra města jsem se okamžitě zorientoval a taky jsem se vrhl na jídlo, protože v ceny v Polsku odpovídají těm finským, jen měna není euro, ale złoty...

Za hodinku už mi odjížděl vlak do Warszawy v podobě slavného polského Pendolina. Cesta byla rychlá a komfortní, proti jiným vlakovým vzpomínkám, které mám z této země. Na nádraží už mě čekala Iiris a následující dny byly ve znamení poznávání této metropole, ve které jsem byl shodou okolností pouze jednou na méně než pár hodin při cestě autem do Finska v létě. takže bylo co dělat.

Protože doma probíhal státní svátek, tak v hlavách některých kamarádů probíhala myšlenka, jak s prodlouženým víkendem naložit (protože kdo by se zabýval významem volného dne). A tak jsme ráno vyzvedli z nádraží také Pavla (shodou okolností exfinského výměnného studenta).

Jednou z prvních zastávek byla jídelna ze systému mleczných barů, kde se dá levně najíst v socialistickém stylu i když jsme později navštívili i moderní varianty. Tento typ restaurací u nás (myšleno v Česku) v podstatě už 20 let není a jediný podobný podnik je na Prokešově náměstí v Ostravě (případně dejte vědět o dalších).

Dále byl program ve znamení muzei. Líbí se mi kontrasty, zatímco železniční Muzeum Stacja je v podstatě před zbouráním, tak muzeum Warszawskiego Powstania působí jako by bylo otevřeno včera. Také jsme zavítali do Muzeum Narodoweho. Varšavská muzea mají tu výhodu, že mají jeden den v týdnu otevřeno zdarma, nicméně rádi tyto dny mění. Respektive ve všech přehledech byl uvedený jiný den, než jaká byla skutečnost, a tak nezapomínejte ověřovat na webu daného muzea.

Iiris mi také ukázala svou univerzitu a spoustu dalších zajímavostí. Poslední den jsme se přesunuli opět do Gdaňsku, protože let byl brzy ráno (9:35) a problém je se na tento čas dostat na letiště z větší vzdálenosti. Alespoň se nám podařilo narušit nějaké natáčení vánočního videoklipu, protože filmaři blbli přímo před naším ubytováním. 

Celý příběh, případně jiný pohled, si můžete v češtině a angličtině přečíst u Pavla a také v angličtině u Iiris.

Ráno v Gdaňsku poletoval sníh, ale ve Finsku už bylo kompletně bílo a hodně větrno, s letadlem to házelo o dost více než normálně a někdo na letišti říkal, že pár letů bylo v Helsinkách dokonce zrušeno. Měl jsem pocit, že po přistání jsem nad rozmary počasí vyhrál, ale nebylo tomu tak. 

Linkový autobus z letiště do města se nemohl rozjet ze zastávky, protože mu to v hluboké břečce klouzalo, a protože to byl elektrobus, tak kontrola trakce odpojila kola okamžitě při prokluzu. Ve výsledku tedy vozidlo asi 10 minut plavalo sem a zpátky. Když nepomohlo vystoupení pasažérů, tak jsme si autobus museli odtlačit sami asi o půl metru, kde konečně zabral. Tím bylo drama ukončeno.

Jako v posledním příspěvku si musím postěžovat na nepružnost Finů. Koupil jsem si jízdenku na autobus domů v 16:30, ale protože nedošlo nikde ke zdržení, tak jsem se náhodou a pohodlně dostal k autobusu o 3 hoďky dříve. Tuž jsem zašel za řidičem, jestli mě může vzít, když je v autobusu místo podle rezervačního systému. Ani se tím moc nezabýval, odsekl že ne, a ještě se na mě tvářil, že co jsem to za gangstera, co chce jet v jiný čas...  Prostě jak něco nezapadá do systému, tak se s tím nedá nic dělat, občas je to pěkně otravné...

Po příjezdu domů jsem se v podstatě jenom přebalil a už jsem vyrážel na další akci do Espoo. Opravdu jsem přišel jenom přespat a vzít si jiný počítač, neboť jsme se v polsko-slovensko-ukrajinsko-nizozemsko-české formaci přihlásili na hackathon Junction. Hack-marathon je soutěž o nejlepší nápad a jeho realizaci v časově omezeném prostoru na jednom místě. Cílem je využít nejnovější technologie a přístupy na řešení nějakého problému či tématu, které spolu s penězi přinesou firmy, které se účastní.

Autobus odjížděl v pátek po 12. hodině, takže jsem předtím stihl ještě i výuku, konkrétně hodinu finštiny. Posléze tedy náš tým, tým spolužáků a pár dalších skupinek pokračovalo na místo konání na Helsinskou technickou univerzitu. Ještě předtím nás ubytovali na nějaké základce, se spaním na karimatkách, prostě klasická bojovka...

Akce začala v pátek v 18 hodin a po úvodním ceremoniálu se začalo odpočítávat 40 hodin do odevzdání výsledků, vrhli jsme se tedy na brejnstorming. Našim tématem bylo chytré osvětlení s podotázkou "kdo potřebuje vypínač". Zadavatelem byla firma Helvar, která vyrábí elektroniku kontrolující LED panely pro různé kanceláře a průmysl. Vzali jsme tedy všechna chytrá slova jako IoT, neuronové sítě, rozpoznávání obrazu, senzory a propojili to dohromady. Vznikla demoverze, respektive Potěmkinova aplikace, která na základě pohybu osoby v místnosti zapínala světlo a upravovala intenzitu a barvu podle rozpoznávání činností uživatele.

V průběhu programování nás pořadatel zásoboval čajem, kávou a nějakým jídlem. V podstatě jsme kromě pár hodin neměli čas ani jít odpočívat a za ty tři dny jsme spali každý maximálně kolem 5 hodin. Nad nedělním ránem navíc vypukl falešný požární poplach, a tak nás v 5 hodin ráno vyhnali všechny ven, což bylo jistě osvěžující nebýt té strašné zimy...

Sice jsme měli pocit, že náš projekt nic nedělal, ale i tak se po ukončení soutěže a hodnoceních líbil náš nápad porotě nejvíce v konkurenci ostatních a my vyhráli hlavní cenu v naší kategorii, což byl dron pro každého z nás. S tím jsme nepočítali a velmi mile nás to překvapilo. 

V rámci toho musím zmínit, že jediná žena v našem týmu je velmi schopná programátorka s úžasnými praktickými schopnosti. Olena je Ukrajinka bydlící trvale ve Varšavě a mimo jiné mi opravila mínění o tomto národu, protože jak pravidelní čtenáři ví... Podařilo se jí implementovat onu neuronovou síť bez další pomoci, což není až taková legrace. Navíc je to úžasný dříč i jinak, neboť o jejich cyklistických výkonech kolují zvěsti. Jezdí totiž na kole bez přehazovačky do toho kopce, na kterém tady bydlíme, zvládne přitom předjet 3 borce na normálních kolech, a ještě jezdí v kozačkách s podpatky. Zřejmě má natrénováno na kole značky její vlasti...

Po návratu do školy mě čekalo ještě několik posledních hodin výuky, předposlední zkouška z posledního technického předmětu a zkouška z finštiny, kterou jsem zvládl, nicméně do praktického používání jazyka mám ještě kilometry daleko. Mezitím musím také chodit na praxi do firmy, kde se pomalu snažím zjistit, co to vlastně dělám a úspěšně v tom pokračovat. 

Shodou okolností se také konal vánoční večírek, kdy nás firma převezla do Tampere, ukázala nové kanceláře a skončili jsme v drahém hotelu. Proti tradicím firemních vánočních večírků však nikdo nebyl opilý na šrot, a i pokec s lehce omámeným nadřízeným byl spíše pohodovým zážitkem než noční můrou. Někdo v davu tvrdil, že to bylo smícháním různých poboček, kdy si nikdo nechtěl udělat špatné renomé...

No a aby někdo neřekl, že v příspěvku bylo málo alkoholu proti zaběhnutým zvyklostem, tak jsem byl na druhý den pozvaný na finskou oslavu narozenin, kde jsem díky odjezdu většiny kamarádů na zájezd do Laplandu, zůstal jediný nefin. Výsledek byl zábavný, protože i dost Finů se necítí dobře, když mluví anglicky, nicméně po několika pivech je ta obava přejde... Jak podobné! 

Zbytek víkendu jsem pak strávil dopisováním těchto příběhů a řešením dalších restů. Jak jsem zmínil, do odjezdu zbývají 2 týdny, ve kterých se toho určitě ještě stane dost na to, věnovat tomu zvláštní příspěvek, minimálně rozlučkových akcí je naplánování přehršel! Kam dále? Zkuste rozcestník...

Jo taky se musím pochlubit, že už jsem tu za těch 14 týdnů najezdil přes 600 km na kole, což je více než jsem najezdil za zbytek roku v ČR...