Finský Erasmus: škola volá

Minulý příspěvek končil letním výletem na kole, od té doby se zase o něco více ochladilo a jsem rád, když do školy jedu za vysokých 10°C, ale kolikrát si k mikině musím vzít i šálu nebo rukavice! Na rozdíl od Česka tady alespoň nesněží…

Abych nebyl po zveřejnění každého příspěvku osočen, že tady jenom chlastám(e), protože o chození do školy nepíšu, tak musíte vědět, že v pondělí a úterý jsem byl v knihovně dopisovat Learning diary. Učební deník je velmi otravných způsob, jak mučit jeho psaním studenty a čtením vyučující. Cílem je zaplnit stránku nějakou reflexí, co mi hodina dala, což v případě uspávacích přednášejících docela výzva. Ještě teď čerpám zkušenosti ze středoškolských Zpráv o měření!

Meotar (!!!) v lekci finštiny, zrovna bereme hodiny...

Ve středu se konal Mezinárodní den s cílem motivovat domorodce ke studiu nebo navštívení jiné země za pomocí nás výměnných studentů. Původně jsem neměl v plánu se do toho vůbec zapojit, ale univerzitní koordinátor potřeboval pěkné fotky pro oficiální prezentaci této akce. Protože mám zrcadlovku, tak jsem automaticky profesionální fotograf a byl jsem přizván ke spolupráci...

Všechny ostatní skupinky si připravovaly prezentace, typické jídlo a tiskly fotky s památkami. Já jsem objevil v hromadě brožurek, které si od různých univerzit vyžádala finská univerzita, letáčky z VŠE, UTB a obecné z Czech turism a usoudil, že by byla škoda nechat je ležet na hromadě s ostatními. Toto mě dovedlo k založení ještě našeho národního “stánku”, nicméně samotné brožurky byly celkem nezáživné a potřebovaly atraktor. Nenapadl mě žádný jiný stereotyp než byste očekávali, takže jsem doma pobral dopité plechovky od Radegastu a dalších piv, které mi tu kdysi poslala Míša, a udělal z nich výstavní pyramidu.

Dohromady to celkem fungovalo, sice každý čekal, že plechovky jsou plné a může si je vzít, ale za to už já nemůžu. P. S. Musí si rýpnout do reklamního předmětu VŠE, kterým je pytlík zázvorového čaje s popiskem “Study in Prague”. Jednak nejsem moc schopný najít jinou spojitost mezi čajem a Českou republikou než v počátečním písmenu a hlavně popisek “Made in Germany” vyluhoval trpké úsměvy. V soutěži o nejlepší skupinku se porvali Francouzsky s Italy, neboť tyto národy poskytly velké množství typického jídla...

Hned další den, co jsem zpracoval fotky z této akce, za mnou dorazil na návštěvu z Jyväskyly Ondra, aby si prohlédl mé město a využil coachsurfingu. Problémem Vaasy jako každého jiného finského města je to, že v něm není dohromady nic zajímavého a tak byly zde strávené 2 dny skoro až dlouhé. No naštěstí to “zachránil” spolubydlící Ukrajinec, neboť na pátek zorganizoval domácí párty. Ale popořadě…

Ve čtvrtek jsem se cestou do školy rozloučil s jeho tatínkem, který už asi usoudil, že je syn dostatečně zkontrolovaný, nebo že nemá po 11 dnech co dělat a odjel. Při návratu se odjezd jeho tatínka dal rozpoznat snadno, neboť ten magor jezdil po kuchyni na skateboardu a u něj v pokoji byla opět ta divná ruskomluvící sebranka. Za několik hodin vyprodukoval opět všechen čurbes a svolal párty.

Svolání sešlosti jsem využil i já, při příležitosti příjezdu Ondry, a oslovil několik vybraných osob, zdali by taky nechtěly přijít a udělat tak double “párty”. Nakonec jsem byl i celkem rád, že Němky odvolaly účast, neboť měly údajně zajímavý program s praním prádla v prádelně (???), protože i bez nich bylo v kritickém momentu v našem bytě pro 2 osoby celkem 21 lidí… Ani nechtějte vědět, jak to tam vypadalo ráno, ale to už mě nezajímalo, neboť jsem se brzy ráno vydal na cestu do Jyväskylÿ společně s Ondrou…

Jyväskylä je další studentské vnitrozemní město ležící jak jinak než u jezer. Největší vzestup zažilo za 2. světové války a tak je jeho architektura konzistentní s nedostatkem historických památek. Potěší zejména rozhledna nad městem a muzeum finského letectva. Shodou okolností jsme při společné návštěvě narazili na zemědělský veletrh a tak se den příjemně odvíjel…

Na počátku dalšího týdne jsem obdržel objednaný studentský overal, což jsou “montérky”, které studenti nosí na akce jako znak příslušnosti k dané univerzitě/fakultě lišící se barvou. Aby to nebylo tak nudné, tak se na ně přišívají nášivky jako potvrzení návštěvy různých událostí nebo příslušnosti k různým spolkům a organizacím. Co chci říct je to, že jsem tuto skutečnost věděl od počátku a začal brzy tyto “odznaky” sbírat, takže jsem strávil spoustu času s připevňováním hromady nášivek na své montérky, ale mělo to svůj důvod…

Ve středu, po odevzdání poslední části eseje, se konala párty v těchto overalech, kdy se město a později “hlavní” klub zaplnil studenty v tomto typickém oblečení a mezi které jsem nenápadně zapadl. Z této akce jsem se ale včas vytratil, neboť ve 2 hodiny a 50 minut ráno mi odjížděl autobus za dalším výletem. Jistě uznáte, že to nemělo cenu jít spát…

Kam jsem se vydal? Organizace akademického roku mi umožnila mít 7 dnů volna, které jsem rád využil k návštěvě mé drahé Míši v Anglii ve městě Newcastle upon Tyne. Podařilo se mi zakoupit za výhodných podmínek letenky z finského města Turku do Gdaňsku a odtud s přestupem dále do Leedsu ve Velké Británii. Nejkritičtější moment byl připraven ještě na finském území, neboť z ranního autobusu jsem měl na přestup do letadla přesně 1 hodinu, což při 30 minutové cestě na letiště nebylo zrovna mnoho, ale štěstí mi opět přálo…

Čekání v Polsku už uběhlo rychle a přelet do Anglie byl bez komplikací včetně transportu z letiště v Leeds do města i přestup na poslední autobus do Newcastlu. Cesta pocitově utekla rychle, i když trvala 20 hodin. Návratem do reality bylo setkání s anglickým silničním provozem, protože ti lumpi nejenže jezdí po špatné straně cesty, ale také vůbec nezastavují chodcům, což je zásadní rozdíl proti Finsku, kde jsem se odnaučil rozhlížet před vstupem do vozovky…

Momentálně si s Míšou užíváme společných chvíli i cestování po této zemi a o čemž bude další příspěvek...