2017-12-30

Aktualizace Windows 10 chybí ovladače

U staršího, ale vcelku obstojně fungujícího notebooku Toshiba proběhl automatický upgrade Windows 10 na aktuální verzi s podtitulem Fall Creators Update. 


Po dokončení aktualizace však přestaly fungovat téměř všechny periferie v počítači, zejména síťová rozhraní WiFi a Ethernet, čímž se stal počítač nepoužitelný.

Vložka: protože OS byl ještě z původních z Windows 7, podezříval jsem nějaký starý nepořádek, že dělá neplechu. Po reinstalaci na aktuální verzi W10 a opětovném doinstalování všech aktualizací se situace opakovala, takže chyba je zjevně softwarového charakteru na úrovni ovladačů, nicméně se nedá vyřešit přeinstalací driverů.


Řešení: je potřeba zapnout zámek PCI sběrnice. To se provede příkazy:

  • Spustit nebo klávesovou zkratkou Win + R
  • msconfig.exe
  • záložka Spouštění počítače
  • při vybrání výchozí položky (pokud je jich více) klepnout na Upřesnit možnosti
  • zvolit a zaškrtnout Uzamčení PCI
  • OK, OK, OK, restartovat



Po restartu již většina zařízení nepíše chybu "Zařízení se nepodařilo spustit (Kód 10)", zamykání PCI sběrnice totiž zajistí, že se při spouštění OS nezmění IRQ adresa a systém ví, kde daný hardware je. Hlavně, že to funguje...

2017-12-04

Finský hackathon a výlet do Polska

Události se tady dějí neuvěřitelně rychle, v momentu psaní tohoto příspěvku mi zbývají do vánočního návratu 2 týdny a pro mnohé tady je toto datum definitivním odjezdem. Pozoruji, jak se všichni snaží zuřivě a se ztrátami prodat svá kola a vybavení bytu. Ono před rokem jsem to měl stejné a tak jim to vůbec nezávidím. Nejprve však shrnutí událostí minulých týdnů pro mou rodinu a čtenáře.


Z nějakého mi neznámého důvodu si tady výměnní studenti libují v praní oblečení. Neustále máme zablokovanou prádelnu a rezervaci si musím udělat 2 týdny dopředu, což je značně nepohodlné v případě, kdy už fakt "nemám co na sebe". Vymyslel jsem tedy hybridní způsob, kterým je naložení prádla do pračky, usazením v sauně, v mezičase přehozením do sušičky a než si dám závěrečnou sprchu, tak je proces dokončen. Tomu říkám optimalizace!


Podařilo se mi najít díru v rozvrhu a podařilo se mi najít levné letenky, ideální příležitost jít navštívit Iiris do Warszawy. Cestu Onnibusem nad ránem mám již nacvičenou, takže dojít na zastávku v 6:00 bylo opět zabíjející, ale ne nezvládnutelné. Vystoupil jsem v Turku a tentokráte s dostatečnou časovou rezervou jsem dojel na letiště. Na lince do Gdaňsku společnosti WizzAir teď létá nový Airbus A321, který má i trochu jiné uspořádání a barvy interiéru než většinově používané A320 téže firmy, které tam byly i loni, pokud si dobře vzpomínám. Pocitově je cesta nyní komfortnější, protože u sedaček je o chlup více místa.


V Gdaňsku jsem opět narazil na nedomyšlený systém, neboť při cestě z letiště autobusem si musíte koupit jízdenku v předstihu, ale automat na jízdenky je pro celé letiště jenom jeden, a tak se tvoří fronta (já jsem si koupil lístek u řidiče, protože jsem nechtěl čekat). Po dojezdu do centra města jsem se okamžitě zorientoval a taky jsem se vrhl na jídlo, protože v ceny v Polsku odpovídají těm finským, jen měna není euro, ale złoty...


Za hodinku už mi odjížděl vlak do Warszawy v podobě slavného polského Pendolina. Cesta byla rychlá a komfortní, proti jiným vlakovým vzpomínkám, které mám z této země. Na nádraží už mě čekala Iiris a následující dny byly ve znamení poznávání této metropole, ve které jsem byl shodou okolností pouze jednou na méně než pár hodin při cestě autem do Finska v létě. takže bylo co dělat.


Protože doma probíhal státní svátek, tak v hlavách některých kamarádů probíhala myšlenka, jak s prodlouženým víkendem naložit (protože kdo by se zabýval významem volného dne). A tak jsme ráno vyzvedli z nádraží také Pavla (shodou okolností exfinského výměnného studenta).
Jednou z prvních zastávek byla jídelna ze systému mleczných barů, kde se dá levně najíst v socialistickém stylu i když jsme později navštívili i moderní varianty. Tento typ restaurací u nás (myšleno v Česku) v podstatě už 20 let není a jediný podobný podnik je na Prokešově náměstí v Ostravě (případně dejte vědět o dalších).


Dále byl program ve znamení muzei. Líbí se mi kontrasty, zatímco železniční Muzeum Stacja je v podstatě před zbouráním, tak muzeum Warszawskiego Powstania působí jako by bylo otevřeno včera. Také jsme zavítali do Muzeum Narodoweho. Varšavská muzea mají tu výhodu, že mají jeden den v týdnu otevřeno zdarma, nicméně rádi tyto dny mění. Respektive ve všech přehledech byl uvedený jiný den, než jaká byla skutečnost, a tak nezapomínejte ověřovat na webu daného muzea.


Iiris mi také ukázala svou univerzitu a spoustu dalších zajímavostí. Poslední den jsme se přesunuli opět do Gdaňsku, protože let byl brzy ráno (9:35) a problém je se na tento čas dostat na letiště z větší vzdálenosti. Alespoň se nám podařilo narušit nějaké natáčení vánočního videoklipu, protože filmaři blbli přímo před naším ubytováním. 

Celý příběh, případně jiný pohled, si můžete v češtině a angličtině přečíst u Pavla a také v angličtině u Iiris.


Ráno v Gdaňsku poletoval sníh, ale ve Finsku už bylo kompletně bílo a hodně větrno, s letadlem to házelo o dost více než normálně a někdo na letišti říkal, že pár letů bylo v Helsinkách dokonce zrušeno. Měl jsem pocit, že po přistání jsem nad rozmary počasí vyhrál, ale nebylo tomu tak. 

Linkový autobus z letiště do města se nemohl rozjet ze zastávky, protože mu to v hluboké břečce klouzalo, a protože to byl elektrobus, tak kontrola trakce odpojila kola okamžitě při prokluzu. Ve výsledku tedy vozidlo asi 10 minut plavalo sem a zpátky. Když nepomohlo vystoupení pasažérů, tak jsme si autobus museli odtlačit sami asi o půl metru, kde konečně zabral. Tím bylo drama ukončeno.


Jako v posledním příspěvku si musím postěžovat na nepružnost Finů. Koupil jsem si jízdenku na autobus domů v 16:30, ale protože nedošlo nikde ke zdržení, tak jsem se náhodou a pohodlně dostal k autobusu o 3 hoďky dříve. Tuž jsem zašel za řidičem, jestli mě může vzít, když je v autobusu místo podle rezervačního systému. Ani se tím moc nezabýval, odsekl že ne, a ještě se na mě tvářil, že co jsem to za gangstera, co chce jet v jiný čas...  Prostě jak něco nezapadá do systému, tak se s tím nedá nic dělat, občas je to pěkně otravné...


Po příjezdu domů jsem se v podstatě jenom přebalil a už jsem vyrážel na další akci do Espoo. Opravdu jsem přišel jenom přespat a vzít si jiný počítač, neboť jsme se v polsko-slovensko-ukrajinsko-nizozemsko-české formaci přihlásili na hackathon Junction. Hack-marathon je soutěž o nejlepší nápad a jeho realizaci v časově omezeném prostoru na jednom místě. Cílem je využít nejnovější technologie a přístupy na řešení nějakého problému či tématu, které spolu s penězi přinesou firmy, které se účastní.


Autobus odjížděl v pátek po 12. hodině, takže jsem předtím stihl ještě i výuku, konkrétně hodinu finštiny. Posléze tedy náš tým, tým spolužáků a pár dalších skupinek pokračovalo na místo konání na Helsinskou technickou univerzitu. Ještě předtím nás ubytovali na nějaké základce, se spaním na karimatkách, prostě klasická bojovka...


Akce začala v pátek v 18 hodin a po úvodním ceremoniálu se začalo odpočítávat 40 hodin do odevzdání výsledků, vrhli jsme se tedy na brejnstorming. Našim tématem bylo chytré osvětlení s podotázkou "kdo potřebuje vypínač". Zadavatelem byla firma Helvar, která vyrábí elektroniku kontrolující LED panely pro různé kanceláře a průmysl. Vzali jsme tedy všechna chytrá slova jako IoT, neuronové sítě, rozpoznávání obrazu, senzory a propojili to dohromady. Vznikla demoverze, respektive Potěmkinova aplikace, která na základě pohybu osoby v místnosti zapínala světlo a upravovala intenzitu a barvu podle rozpoznávání činností uživatele.


V průběhu programování nás pořadatel zásoboval čajem, kávou a nějakým jídlem. V podstatě jsme kromě pár hodin neměli čas ani jít odpočívat a za ty tři dny jsme spali každý maximálně kolem 5 hodin. Nad nedělním ránem navíc vypukl falešný požární poplach, a tak nás v 5 hodin ráno vyhnali všechny ven, což bylo jistě osvěžující nebýt té strašné zimy...




Sice jsme měli pocit, že náš projekt nic nedělal, ale i tak se po ukončení soutěže a hodnoceních líbil náš nápad porotě nejvíce v konkurenci ostatních a my vyhráli hlavní cenu v naší kategorii, což byl dron pro každého z nás. S tím jsme nepočítali a velmi mile nás to překvapilo. 


V rámci toho musím zmínit, že jediná žena v našem týmu je velmi schopná programátorka s úžasnými praktickými schopnosti. Olena je Ukrajinka bydlící trvale ve Varšavě a mimo jiné mi opravila mínění o tomto národu, protože jak pravidelní čtenáři ví... Podařilo se jí implementovat onu neuronovou síť bez další pomoci, což není až taková legrace. Navíc je to úžasný dříč i jinak, neboť o jejich cyklistických výkonech kolují zvěsti. Jezdí totiž na kole bez přehazovačky do toho kopce, na kterém tady bydlíme, zvládne přitom předjet 3 borce na normálních kolech, a ještě jezdí v kozačkách s podpatky. Zřejmě má natrénováno na kole značky její vlasti...


Po návratu do školy mě čekalo ještě několik posledních hodin výuky, předposlední zkouška z posledního technického předmětu a zkouška z finštiny, kterou jsem zvládl, nicméně do praktického používání jazyka mám ještě kilometry daleko. Mezitím musím také chodit na praxi do firmy, kde se pomalu snažím zjistit, co to vlastně dělám a úspěšně v tom pokračovat. 


Shodou okolností se také konal vánoční večírek, kdy nás firma převezla do Tampere, ukázala nové kanceláře a skončili jsme v drahém hotelu. Proti tradicím firemních vánočních večírků však nikdo nebyl opilý na šrot, a i pokec s lehce omámeným nadřízeným byl spíše pohodovým zážitkem než noční můrou. Někdo v davu tvrdil, že to bylo smícháním různých poboček, kdy si nikdo nechtěl udělat špatné renomé...


No a aby někdo neřekl, že v příspěvku bylo málo alkoholu proti zaběhnutým zvyklostem, tak jsem byl na druhý den pozvaný na finskou oslavu narozenin, kde jsem díky odjezdu většiny kamarádů na zájezd do Laplandu, zůstal jediný nefin. Výsledek byl zábavný, protože i dost Finů se necítí dobře, když mluví anglicky, nicméně po několika pivech je ta obava přejde... Jak podobné! 


Zbytek víkendu jsem pak strávil dopisováním těchto příběhů a řešením dalších restů. Jak jsem zmínil, do odjezdu zbývají 2 týdny, ve kterých se toho určitě ještě stane dost na to, věnovat tomu zvláštní příspěvek, minimálně rozlučkových akcí je naplánování přehršel! Kam dále? Zkuste rozcestník...



Jo taky se musím pochlubit, že už jsem tu za těch 14 týdnů najezdil přes 600 km na kole, což je více než jsem najezdil za zbytek roku v ČR...