2017-10-29

Finský Erasmus, který je v Rusku

Z typických míst, kam se musí severský výměnný student vydat, jsem už navštívil většinu, ale jedna z významných lokalit mi stále chyběla… Proto jsem se ji na počátku odjezdu do Finska rozhodl, že tento rok nevynechám návštěvu Petrohradu, o které bude nadcházející příspěvek.


Petrohrad je významné město, na které si mnoho lidí při cestování po Evropě ani nevzpomene. Tento fakt má jednoduchý důvod, kterým je jeho poloha v Rusku, kam jak známo je třeba mít víza. Zařídit si vízum není nemožné, ale je třeba projít si papírováním od zvacího dopisu po návštěvu ambasády, což se nikomu pochopitelně nechce dělat, protože v EU se “takové blbosti” řešit nemusí, ale tam my podle některých názorů patřit nechceme.


Pointa výletu je v tom, že existuje výjimka pro nutnost mít vízum při příjezdu do petrohradského přístavu za použití trajektu (z Helsinek a Talinnu). Nemám představu, kdo to proloboval, ale je to výborné právě v tom, že ušetříte asi 2500 Kč + čas za zařizování víza. Dalším omezením je platnost vstupu na 72 hodin, což je tak akorát na prohlídku Petrohradu. Pro googlitele doplňuji informaci, že výjimku nelze uplatnit na přílet letadlem. Taktéž neexistuje striktní omezení na geografickou platnost, takže teoreticky lze cestovat i do Moskvy, ale různí průvodci to nedoporučují. Při první návštěvě to rozhodně nedává význam z hlediska využití času. A musíte mít platný pas.¨


Zpátky k výletu: na kole jsem došlapal na místo srazu v Jyväskyle, odkud nás autobusy převezly do Helsinek do přístavu, kde jsme se nalodili na trajekt M/S Pricess Anastasia. Tato věta zní velmi krátce, ale šlo o zdlouhavý proces, protože nástup byl v 11:00 a uzavření brány na loď bylo do 18:15, cesta do Helsinek trvá 3 hodiny, takže bylo třeba někde rozpustit 4 hodiny osobního volna, což se nedělá úplně příjemně. A tak mám nové fotky tramvají v Helsinkách, protože na Jätkäsaari je spousta spletitých tratí linek 6T, 7, 8, 9.


Já, jako již „zkušený námořní“ cestovatel jsem si nabalil hromadu jídla ze supermarketu, protože stravování na lodi bývá drahé (respektive o něco levnější než na pevnině, ale podle mého pořád drahé), což ostatní neudělali, protože nejsou stejně prosíraví. Co bývá významně zajímavější je cena nápojů v duty free shopu, což se ale nekonalo na této lodi, přesto se postupně loď s údajně 500 studenty proměnila v párty loď, kdy se některá patra zaplnila kroužky lidí hrající různé hry, či si jenom volně povídajícími.


Ráno v 9 hodin jsme se probrali v naší kajutě pro 4 lidi s namalovaným oknem (bo vnitřní blok), ale loď jsme opustit nemohli (bo víza). Lidi se různě poflakovali a nadávali, že restaurace jsou zavřené a není se ani kde nasnídat, já jsem se alespoň zase pořádně vyspal. Ve 14 hodin odpoledne „zazněl gong“ a všichni se sborově vydali z lodi, což ucpalo východ, kde se vytvořila fronta, abychom se za moment naštosovali v budově pasové kontroly. Tam ruští pohraničáři neuvěřitelně důkladně kontrolovali naše pasy a porovnávali fotografie s aktuální podobou, což způsobilo některým lidem velké problémy (a zbytku zablokování přepážky).


Po kontrole dokumentů jsme pak ještě čekali na zbytek lidí v autobusu, kde už jsme naštěstí nestáli na nohou, ale taktéž pálili čas, protože důsledná kontrola trvala asi 4 minuty na osobu a nás bylo 500. Tuším, že jsme se odpíchli v 17 hodin, takže vstup do Ruska zabral naší gigantické skupině 3 hodiny. V ten moment jsem pochopil, proč se organizující agentura jmenuje Time travelers.

Organizace večerního programu jsem se chopil já, protože nikdo jiný si nic nepřipravil. Nejprve bylo třeba se najíst a poté pěší procházku do blízkého centra, kterou jsem zakončil prohlídkou metra. Petrohradské metro je úžasný dopravní prostředek, protože je vcelku dostupný a rychlý. Navíc nejstarší část systému na červené lince má neuvěřitelně nádherné stanice, které musíte vidět. Na jeden lístek za 45 rublů (18 Kč) jde o výbornou investici, navíc pod zemí není zima. I nedopraváci byli unešení…



Ráno byla na programu prohlídla Kateřinského paláce, který je asi 30 km za samotným Petrohradem. Původně jsem se tam chtěl dostat po vlastní ose, ale protože si všichni koupili fakultativní výlet, tak jsem nenašel nikoho, kdo by šel do toho dobrodružství se mnou. Nakonec jsem to vzdal taky, což možná nebyl tak špatný nápad, protože jsme měli jednak průvodce s výkladem a také vstup bez fronty. Kateřinský palác je místo, kde přijdete na to, že všeho moc škodí, neboť z místností plné zlata a zlatých dekorů přechází zrak (zejména pořízeného za veřejné peníze).


Po prohlídce interiérů a zahrad této ruské verze Versailles jsme měli volno, a tak jsem se stal opět velitelem patroly hledající nějaké jídlo a dále skupinky, která se vydala na procházku v okolí hlavního bulváru – Něvského prospektu. Dlouho jsem hledal nějaké místo, kam si sednout na točené pivo, protože ve městě nejsou moc přirozeně hospůdky, což jsem nečekal (bo kaфebary). Nakonec jsme zasedli do podniku řetězce Beer house, ale spokojen se stavem občerstvoven jsem rozhodně nebyl.


S překvapením jsem tak zjistil, že točené pivo (ovšem do plastu), lze dostat ve večerce pár kroků od hotelu. Na čepu bylo místní pivo, a ještě pár dalších, které neměli jinde ani ve skle či plechu a bylo velmi dobré. To bych ve večerce nečekal… (možná ale, že mi ty finské patoky kazí chutě) P.S. flašku nám dal prodavač do papírového pytlíku, aby autority na ulici neviděli, že pijeme, což rozhodně nešlo poznat na všech ostatních chodcích, co pili z flašek v a papírových pytlících…

Taktéž bylo třeba poslat nějaký pohled, protože mě zajímá, za jak dlouho dojdou do schránek v ČR. Sehnat čumkartu už není tak snadné jako dříve, ale pořád to není nemožné. Pošta je naštěstí stále stejná instituce, akorát vypadali dost překvapeně, že po nich chci známky. Vyvrcholením bylo, že mi dali nějakou výroční známku za 41 RUB se sousoším vojáků a popisem „Za bitvu o Krym a nezávislost Sevastopolu“ ano, to opravdu chci posílat do zahraničí… Jo a mimochodem lepidlo vůbec nelepilo.


Zatím jsem psal poměrně volně o komunikaci s domorodci, což bylo velmi dobrodružné téma. Mé dva semestry ruštiny mi stačily na to, abych byl schopný přečíst alespoň nápisy či uhodnout jídlo z popisu ve stánku na ulici. Pokud jde o jazykové schopnosti místních, tak bylo venku téměř nemožné domluvit se anglicky (i mladí lidé měli problém), z čehož byli dost nešťastní zejména Němci, a tak jim bylo smutno a těšili se zpátky do EU. Já jsem otázku mluvení řešil hybridní kombinací těch pár základů, které si pamatuji z lekcí ruštiny, kombinovanou s češtinou a myšlením v polštině, což sice není gramaticky nejkorektnější způsob, ale kupodivu nějak fungoval – a opět jsem tak získal spoustu kamarádů, zejména Němců...


Následujícího rána jsme měli na programu návštěvu (H)Ermitáže, kterou lze více méně přesně srovnat s pařížským Louvre i s francouzskou výslovností i přesto, že všichni mluví o Hermitáži. Uvnitř je spousta uměleckých děl, ze kterých „přechází zrak“, ale výklad průvodkyně v nejzajímavějších částech udělal z prohlídky docela atraktivní program. Uvnitř byly také nekonečné zástupy asijských turistů v čele se staršími a velmi agresivními Číňany razící si cestu občas dost nevybíravými způsoby. Nevím, jak se s fenoménem cestujících Asiatů hodlají nejvytíženější památky vyrovnat, protože byli skutečně všude v hojných počtech, a to ještě nepřijeli všichni… Město prý zvažuje, že stávající názvy ulic přeloží nejen do latinky (což by Němci ocenili), ale taky do čínštiny…


Po Ermitáži se pohodlná skupina cestovatelů vypravila na organizovaný výlet po katedrálách, a tak jsem se společně s kolegou Němcem, který taky prohlásil, že nebude platit za vstup do kostelů, vydal na prohlídku univerzity. Nápad skončil dříve, než začal, protože za sérií dveří byl turniket na čipovou kartu. Byli jsme hladoví a koukali, kde se najíst a tu jsem zahlédl polosamoobslužný řetězec столовая, který mě již dříve zaujal. Naneštěstí jsme tam vstoupili ve stejný moment jako skupinka nějakých vojenských oficírů a co jsem pochopil, tak si dělali srandu z mé „ruštiny“ při pokusu o objednávku, ale to nevadí, nějakým záhadným způsobem jsem nám objednal dobré a levné jídlo. Proč to zmiňuji je fakt, že anglicky se nedomluvíte, ale na každém druhém rohu se dá platit bezkontaktně kartou.


Následovalo krátké lovení snímků tramvají PX na přerušené lince a přesun na Finlyandyiske nádraží (to nemůže být náhoda), odkud jede tramvaj do oblasti Industrialneho prospektu, což je brutálně obrovské betonové předměstí, kde zdánlivě nic není. Chtěl jsem se podívat, jak postupuje rekonstrukce trati, na které se mají pohybovat stejné tramvaje jako časem v Ostravě, ale chabá příprava na tak rozsáhlém prostoru mi neumožnila se trefit přesně.



Zapomněl jsem dodat, jak zajímavá byla cesta autentickou tramvají. Tak luxusně rozhrkané vozidlo na horské dráze jsem již dlouho neviděl, ale jak každý ví, Rusko není země, to je životní styl! Po vystoupení z vozidla jsem akorát viděl protijedoucí linku odjíždět, což znamenalo alespoň 30 minut pohov. Zabrousil jsem tedy do mapy a objevil jinou trať zajíždějící k metru, akorát bylo potřeba projít sídlištěm a přesně na takových místech se berou autentické zážitky (a ne v turistickém centru). Po doputování na zastávku mě zarazila hromada štěrku na kolejích a absence trolejí, což znamenalo, že bylo třeba hledat náhradu…



V okamžiku jsem přečetl ceduli okolo prolétnuvší dodávky, která jela na Zanevskiy Kaskad, a tak mám do seznamu použitých dopravních prostředků také maršrutku. Naskočili jsme do ní s na poslední chvíli, a tak jsem se nedobrovolně stal průvodčím, když přes mě začali ostatní lidé platit. Uf, alespoň, že číslovky nejsou taková výzva! Arne pořád jenom koukal a říkal, že kdyby se tam ocitl sám, tak si zavolá taxíka i když nevím, jak by se do takového místa beze mě vlastně dostal…



U stanice metra bylo nákupní centrum, kde jsme zakoupili potraviny na loď, otevřeli si plechovku tradičního českého piva „Zlatá Praha“, kochali se panorámaty. (A tou paní naproti, která měla flašku nenápadně v tašce…) Cestou na hotel jsem ještě zkušeně objednal večeři a už bylo třeba se připravovat na další dobrodružství, kterým byla plavba po kanálech Benátek severu. Na lodi jsme se všelijak proplétali pod nízkými mosty, dělali dutoúhlé otočky do bočních říček a skláněli hlavy před mosty. Kdybych se nepolil „šampaňským“, tak by se ani nic zajímavého nestalo, protože většina čtenářů s radostí vyčkává na mé nezdary…


Po této akci jsme se hromadně přesunuli do Rossiho klubu, kde probíhala diskotéka, personál prodával místní pivo za cenu Heinekenu a vůbec spousta legrace. Na cestu zpátky bylo třeba použít taxi, jelikož MHD už nejezdila, a kdy jsme využili Uberu a Yandex taxi. Když totiž půjdete i jen lehce posilněni alkoholem stopovat taxi bez správného přízvuku, tak skončíte s cenou za jízdu skoro jako v Praze (někteří zjistili). To je důvod, proč jsou všechny alternativní taxislužby tolik populární namísto klasických drožek. Začnete tím, že kam chcete jet naťukáte v aplikaci, víte cenu a jen čekáte na správné vozidlo, kdy kromě pozdravu nepotřebujete komunikovat v neznámém jazyce. Až zase budete hodnotit počiny pražské taxislužby, tak si na tento pohled prosím vzpomeňte.


A propos: Rusko je roamingová zóna 3, tedy pořádně mastné ceny za hovory, SMS i data. (minuta za 29,41 příchozího volání a 12 Kč za SMS) Žádné pohodlí vlastního internetu, na který jsem si od června 2017 zvyknul po Evropě, kdy se platí stejné ceny jako v doma. Už abychom byli taky venku z EU… A druhý dodatek: Offline mapy od Seznamu v mobilní aplikaci už mají konečně mezinárodní verzi v angličtině!


Další zajímavý postřeh je ruská přezaměstnanost, která silně kontrastuje s finskou podzaměstnaností. Ve Finsku si musíte i sirup k obědu namíchat sami, protože 1 pokladní zajišťuje pouze platby. V Rusku byli i v úplně pidistánečku s občerstvením 3 lidi, taktéž bábuška u všech eskalátorů v metru, průvodčí v každé tramvaji a vůbec spousta lidí pracujících místo strojů… Bez dalšího komentáře nechávám tento postřeh k vlastnímu uvážení…


Posledního rána jsme se sbalili, posnídali, nakoupili zásoby za poslední rubly a už nás autobus vezl stát opět frontu na ruských hranicích. Naší skupince se podařilo obsadit jednu z prvních pozic pro pasovou kontrolu, takže jsme byli na palubě lodi brzy a vesele mohli vyčkávat do odplutí 4 hodiny. Na lodi nebylo co dělat, tak jsem se alespoň nechal ostříhat, protože ve Finsku bych se nedoplatil… V 7 hodin ráno dalšího dne jsme se vylodili v Helsinkách, nastoupili do autobusů a vrátili se do běžného života o kterém bude zase další příspěvek. Každopádně teď už zase výlet mimo hranice Schengenu nějakou dobu nechystám.

Jinak ono to bylo docela symbolické být v roce 2017 v Petrohradu (nápovědou je rok 1917) a proto bylo zajímavé přečíst si tento článek o zpětném pohledu na historii.

Jestli chcete porovnat zážitky, tak tady je Pavlova (EN+CZ) zkušenost před 2 roky s Petrohradem, protože jak jsem začal, jde o typické místo, kam „musíte“ ze severu jet...

A pod čarou ještě jednou: Publikuji poznámku svého kamaráda Jiřího Vobeckého, který reagoval na sdílení mého článku na Facebooku. 

"Hezké počteníčko. Pitěr je už určitě jiný, než jak jsem jej poznal v roce 1979 já. Já tam jel noc, den a noc lůžkovým vlakem, bydlel v mezinárodním hotelu Dvorec Malaďoži, jedl v něm neuvěřitelně dobré jídlo a připravili nám nabitý program, včetně Ermitáže, Muzea blokády, návštěvy opery v divadle, prohlídku Piskarevského hřbitova, zájezdu do Petrodvorce, ale byl čas i nakupovat (měli tam plno vinylů s americkou hudbou šedesátých let, skupiny byly psány azbukou ve stylu Bič Bojz nebo Kridenc). Piva jsme moc nevypili, protože každý vyfásl od děžurného láhev šampaňského za neuvěřitelných pět rublů, tak jsme se opíjeli šampaňským. Bylo mi krásných 18, ale foťák jsem neměl. 

Po pěti krásných dnech nás pak vlakem převezli do Moskvy, abychom se poklonili Leninovi a shlédli výstavu úspěchů SSSR. Moji ruštině se nikdo nesmál, na družební diskotéce se na mě holky lepily, zvaly mě na Pepsi Colu a tvrdily, že jejich obrovskou touhou je provdat se do Československa... V obchodech se mě prodavačky ptaly, jestli jsem z Lotyšska nebo Estonska, tak jsem si za domov vybral Estonsko... jinak by mě chtěly určitě balit i prodavačky. Dneska je už ale všechno jinak. Pitěr na mě působil jako nádherné německé město s ruskou údržbou. Nejvíce mě fascinovala reklama na kino, podobná té na Picadilly Circus, ovšem z obyčejných žárovek. V noci tam bylo už tehdy na bulvárech více neonů, než na Václaváku. 

Z Moskvy jsme vyjeli vlakem v poledne za sněhové vichřice, v Rusku jsme prožili den a noc, ráno se probudili na Ukrajině a koukali na vesnice z dřevěných domů, bez pouličního osvětlení, cesty jenom blátěné a v blátě se brodilo pár terénních vozů. Pak jsme přejeli na Slovensko, všechny domy zděné, všude asfaltky, před každým barákem škodovka, pouliční osvětlení bylo samozřejmostí a na jednom sloupu byl nápis: Sovietský zvaz - náš vzor. Tak ještě jednou děkuji za hezké počteníčko..."

2017-10-26

Finský Erasmus a severský design

Od posledního příspěvku uplynulo hodně času, během kterého se toho mnoho událo, a tak je na řadě pravidelná rekapitulace pro rodinu, přátele a čtenáře tohoto blogu. Nejprve jedna úvaha o designu. V hodině finštiny jsme dostali za úkol vytvořit prezentaci o architektovi Alvaru Aaltovi, což byla trochu výzva ze dvou důvodů: architektuře nerozumím natolik, abych o ni mohl hovořit a naše skupina nabobtnala na 7člennou, což trochu komplikovalo 15minutovou prezentaci, pakliže jsme se měli všichni vystřídat. Nakonec jsme to nějak zvládli, ale to nebyla hlavní pointa.



Již delší dobu si všímám a ideologie tohoto architekta to potvrdila, že “severský design” je hodně o propojení člověka s přírodou – velkými okny, vzdušnými prostory, používáním dřeva nebo hnědých dekorů v interiéru a v podstatě i exteriéru. Barvy jsou vesměs chladné, šedá, bílá, tmavě červená (Falunská červeň) a maximálně nekontrastně žlutá, což dohromady vypadá dobře. Často se také mluví o funkčnosti designu, která je prý nadmíru vysoká a zde dochází ke střetu s mým pozorováním.



Budovy, které navštěvuji, jsou vedeny v tomto stylu a nelze neříct, že by nevypadají nedobře, ale ve všech se nachází ta úchylka se vzdušností v podobě 6metrových stropů či obecně vysokých stropů obvykle v kombinaci s monumentálními okny, respektive stěna je oknem. Řeknete si design, ale pak se do takového prostoru posadíte třeba psát příspěvek na blog a za půl hodinky již cítíte chlad. Dobrá tedy, oblečete si svetr a za další půlhodinu se situace opakuje. Přidáte bundu a za moment vám začne být zima na nohy, takže se sbalíte a jdete domů. Venku samozřejmě zmrznete, protože už si nemáte co více obléct, a ještě navíc se během šlapání na kole zpotíte, takže v horším případě nastydnete.



Proč v zemi, kde je 10 měsíců v roce více zima než teplo, vytvářejí prostory, které nejdou vytopit nebo alespoň udržet teplo!? Nejsem až tak citlivý na zimu, ale to prochládání mi nevyhovuje. Tam, kde jsou stropy už přes 3 patra – typicky velké knihovny – vám už půjčí deku. P.S. všimli jste si, že v dlouhém odstavci o severském designu nepadlo ani jednou slovo IKEA? #nejsemVeŠvédsku



Co číst dále? Rozcestník...

2017-10-14

Strategie nákupu letenek Ryanair, Wizz, ČSA

Na nesčetných stránkách se dočtete, jak kupovat levné letenky, případně i tipy na nákup na konkrétní spoje. Samo o sobě je to věda a čas strávený na hledání levné letenky se může rovnat i částce za kterou by se dalo vydělat i na letenku nezlevněnou, ale přesně o tom nechci psát.


Poměrně často se mi stává, že vím, na které trase letenku potřebuji a také jsem značně omezený termíny, kdy mohu cestovat. Při posledním výletu jsem měl dokonce pouze jeden spoj, který jsem mohl použít, a proto do hry o nákup vstoupil naprosto nový faktor. 

Klíčová byla otázka, kdy koupit letenku, která není za cenu, kdy bych ji chtěl okamžitě mít namísto obvyklého, "je to drahé, najdu si něco jiného". Odpověď zní, dlouho předem nebo velmi těsně před odletem. Má zkušenost platí pro lety po Evropě.


Obecně se mi potvrdilo, že letenky koupené velmi brzo (půl rok až 3 měsíce předem) mohou být na polovině ceny později. Později je především myšleno 1–2 týdny před odletem, tedy v čase, kdy většina lidí dotahuje své rozhodnutí cestovat a zároveň, pokud jej učiní, chce mít jistotu, že poletí. V tom čase jsou letenky nejdražší. 


Naopak v momentě, kdy je příliš těžké najít nové pasažéry na linku a letadlo ještě není plné jsou letenky nejlevnější. V mém pozorování jsou to 3 až 2 dny před odletem. Obvykle se to projevuje propadem ceny. V den odletu ceny opět narostou na vysoká čísla a někdy padají naposledy desítky minut před odletem.

Dostal se ke mně také způsob, že někdo na místo sezení v obýváku sedí připravený na letišti (případně bydlí kousek) a v případě, že cena jakéhokoliv letu spadne, tak prostě vyrazí. Tuto metodu jsem nezkoušel a nejsem si ji také jistý, protože možnosti check-in se uzavírají cca 2,5 hodiny před odletem...


Ryanair.com

Nicméně nechci tvrdit nějaká dogmata, jen dodávám svou zkušenost s nákupem letenky TMP-BUD-TMP v časové posloupnosti a udělejte si obrázek sami.

5 měsíců do odletu

dva týdny do odletu

týden do odletu (změna ceny během dne)

6 dní do odletu 
zpáteční let na zítřek (75€)

Wizzair.com

S bývalým MALÉVem jsem letěl již mnohokrát a na rozdíl od Ryanairu je mám rád, nedovolují sice dvě "zavazadla" na palubu, ale používají evropské Airbusy a jejich interiér nevypadá jako pouťová atrakce. (I když nemají WiFi onboard u Norwegianu.)

Letěl jsem relaci KTW-BVA-KTW, zatímco zpáteční letenku jsem za 10 € koupil okamžitě, cestu tam jsem si musel rozmyslet lépe. Právě zde jsem vysledoval, že pokud ještě letenku nemáte na 3 dny před odletem cena spadla o méně významnou část. Screenshoty jsem však bohužel smazal před vlastní realizací tohoto příspěvku.


ČSA + Norwegian

S těmito společnosti létám překvapivě často na trase PRG-HEL a zpět a nevysledoval jsem u nich žádné výkyvy v cenách jako u nízkonákladovek. Existují levné a drahé dny, ale jak jednou vidíte cenu, tak s ní lze počítat. Seveřané obecně nežijí slevovými akcemi, a navíc ve střední Evropě máme jinou představu, co je to levný let...


Normální cena za letenku je okolo 65€ jednosměrně. Pozor na fakt, že nejlevnější lety do Finska jsou ty, které přistávají ve Vantě okolo půlnoci, ale na které již nenavazují dálkové autobusové a vlakové spoje! Ubytování v Helsinkách snadno předežene cenu lepší letenky a spaní na letišti je za trest vždy i když ve Vantě jsou spací boxy
Můj článek o cestování mezi Prahou a Helsinkami v angličtině.
V opačném směru jsou nejlevnější pracovní dny odpoledne s příletem kolem 19. hodiny do Prahy, ze kterých se dá bez problému stihnout poslední RegioJet či ČD, tramvají nejezdím.



Slevový kupón a kartičky

Do hry o ceny můžou vstoupit různé věrnostní programy a vouchery. U Wizzu je to členství v klubu, které se na více než 2 letech může vyplatit. Navíc lze nakupovat letenky i mimo platnost klubovného, pokud je koupíte v čase, kdy jste ještě členem. Wizz posílá newsletter u kterého se poměrně často objevují 20% slevy z fixní části letenky při letu z/do nějaké země. Většinou to moc zajímavá nabídka není.


Ryanair nemá žádný slevový systém a jediná možnost jsou slevové kupóny, které je těžké někde získat. Rovněž newsletter není užitečný, většina slev je při kombinaci letu a hotelu, což nedělám, protože to vychází obvykle dráž.

ČSA má program OK plus, který je pro batůžkáře k ničemu – ale můžete mi pomoci sbírat míle zadáním zákaznického čísla 69405245, rovněž Reward program Norwegianu nepřináší signifikantní výhody, ale opět můžete referovat kódem 73909303, pokud vám článek pomohl.


Tolik k mým postřehům o nákupu letenek, protože se mě často někdo ptá, případně také sám občas googlím způsoby, jak vylepšit cenu na spojích, kterými chci/potřebuji letět. Pořád je to docela dobrý systém, doporučuji vás si přečíst pro porovnání, jak komplikované je cestovat přes hranice vlakem.

Doplnění uvítám v komentářích.

Strategie nákupu jízdenky na vlak do zahraničí

Několik postřehů k nákupu jízdenky na vlak přes hranice do Polska, protože na rozdíl od leteckého průmyslu se smysluplná přeshraniční železniční doprava teprve vyvíjí a systémy se propojují pomalu. (respektive asi tu není moc velká snaha, protože je to složité na všech úrovních) Aktualizace 8/2018 - stále stejně platné.


Největším omezením je nemožnost koupit si jízdenku přes kteréhokoliv prodejce, tak jako to jde u letenek. Musíte si koupit jízdenku u dopravce v zemi, ze které jedete a jediná výjimka je zpáteční jízdenka. Pokud tedy jedete na dvě samostatné jízdenky např. do Maďarska, jedna bude první vydána ČD a druhá MAV-START, což přináší zejména diskomfort v podobě práce s jiným systémem. Pochopit Elviru nějakou chvilku trvá...


Můj příspěvek do tématu se týká cesty vlakem z Warszawy do Ostravy a zpátky na dvě jízdenky. Cesta do Ostravy byla spáchána dost narychlo a bez rozmyšlení. Na stránkách Intercity.pl jsem zadal spojení Warszawa Centralna – Ostrava hl. n. a zjistil, že jízdenka nejde koupit online, ale protože jsem do té doby nebyl moc kamarád s polským rezervačním systémem, tak jsem myslel, že jde o jiný druh chyby. Jízdenka šla koupit na nádraží, akorát stála 133 PLN, což je dost příšerná částka (800 Kč) a tak mě to přimělo zamyslet se nad cestou zpátky...

Na cestu zpět jsem chtěl použít rychlíku EC 113, který jede z Prahy do Warszawy přes Ostravu. Vlak jsem našel vyhledavačem spojení, kdy celá cesta stála opět kolem 800 Kč. Začal jsem nákupem jízdenky na polském webu z Chałupkek (první stanice v Polsku) do Warszawy a uplatnil na ni 51 % studentské slevy (pozn. ISIC na slevy PKP neplatí, pokud není vydaný polskou školou!), cena uglowa 31,85 PLN (200 Kč). 


Dodatek 0: Po publikaci článku na sociální síti se mi ozvalo pár kamarádů, kteří slevu 51 % obhájili i českým ISICem respektive, že to průvodčí neřešili zkoumáním vydávající instituce. Jiní říkají, že si konduktoři potrpí na kontrolu a nemá to cenu riskovat. Záleží asi na koho narazíte...

Zbývalo vyřešit jízdenku Ostrava hl.n. - Chałupki. Hodil jsem relaci do e-shopu ČD a vypadla mi jízdenka za 400 Kč a na zítřek ode dne na který jsem žádal. Jízdenku, na konkrétní spoj, o kterém jsem věděl, jsem koupit nemohl – nebyla prostě v systému vidět. Mohl jsem však koupit obecný lístek Ostrava hl.n. - Bohumín (poslední stanice v ČR), což jsme také udělal za 21 Kč. Vlaky EuroCity nejsou integrovány v ODISu a nelze v nich jet na jízdenku z MHD. To lze jen na vlaky Os, S a R z Brna.


Přeshraniční spojení se mi nechtělo řešit, protože jej online nešlo zakoupit a navíc 7 minut se dá jistojistě přečkat bez průvodčího. Posádky se v Bohumíně mění z české na polskou, a tak stačí nebýt ve stejném vagónu. Nicméně necestoval jsem já a pro klid duše bylo třeba mít všechny jízdenky. Přednesl jsem tedy problém svým kamarádům z KPMHD v hospodě, kteří svými působnostmi v ČD, RegioJetu, ČD Cargo a bůhvíčem ještě dali dohromady myšlenku, že existuje něco jako jízdenka malého pohraničního styku, která se dá koupit zřejmě jen u okýnka (na kterémkoliv českém nádraží), stojí 16 Kč mezi Bohumínem a Chałupkami a nedá se uspokojivě vygooglit.

Dodatek 1: když se zpětně koukám na samotnou jízdenku, tak vidím omezení na vlaky Os a Sp, což EC není. Takže opět nejde o řešení, jak sedět v jednom vlaku... O čem ten příspěvek je?


P.S. do Chałupek na nádraží se dá také dostat MHD linkou 52 a poté přejít pole, ale v mém případě to byla úplně nemyslitelná varianta. 

Ve výsledku byla cestující v jednom vlaku, ale se 3 jízdenkami. Konečná cena proti 800 Kč původní jízdenky byla 200+21+16 Kč, ale byla použita sleva, kterou předtím nešlo uplatnit z jiného důvodu, takže pro porovnání počítám jako 400+21+16, což je stále polovina ceny původní. První průvodčí přišla jízdenku zkontrolovat až v polském vnitrozemí.


Dodatek 2: nicméně v předstihu šla stejná jízdenka na přímo koupit za 372 Kč, ale je třeba využít nákupu v režimu včasná jízdenka Evropa. 

Dodatek 3: pokud máte český lístek a jedete na něj do Polska, musí být tištěný a ještě na nádraží nebo nejpozději ve vlaku fyzicky označený českým průvodčím, protože jinak jej Poláci považují za neplatný a musíte si koupit nový u nich ve vlaku za strašné peníze. Tato informace je však na tom lístku uvedená, pokud nejste slepí jako Pavel...

Fascinující na tomto systému je právě způsob, jakým se dají slevy nakombinovat a použít. Historicky uměly tato kouzla pokladní, ale je logicky nevyhnutelné, že lidská obsluha zůstane jen ve velkých nádražích, protože bude postupně docházet k útlumu a nahrazování automaty, ne-li mobilními aplikacemi. Takže s nástrahami systému se bude muset umět poprat zákazník sám...


To je vše k tématu nákupu jízdenek. Ještě jsem se vypořádával s otázkou, jak moc bude vlak při svém příjezdu z Polska do Česka zpožděný, protože občas jezdím vnitrostátně s vlaky přijíždějícími z Polska a ty pocitově nejezdí na čas, protože mezi Katowicemi a Bohumínem dochází často k výlukám. 
Obecně ani tak nejede vlak v této trase moc rychle, podle plánovače trvá 1:15, přičemž stejnou trasu se dá po dálnici zvládnout za 45 minut při dodržování předpisů a pokud se nezabijete na zvlněné české straně... Navíc podle slov kamarádů je polský železniční informační systém nedokonalý a SŽDC neví o zpoždění nic, dokud se vlak fyzicky neobjeví na hranicích, respektive teprve tam dochází k načítání zpoždění.


Zpátky k problému. Z babitronu a dalších interních systémů bylo vyčteno, že vlak EC 112 za poslední 3 týdny jel v 66 % případů včas nebo měl zpoždění do 5 minut a jen 3x měl zpoždění víc jak 20 minut. Zatímco EC 110 za poslední 3 týdny 9x načas nebo do 5 minut zpoždění, 3x víc jak 20 minut, ale ve 4 případech jeho jízda nebyla zjištěna (chyba v IS, odřeknutí kvůli mimořádnosti/výluce a náhrada autobusem, jízda pod jiným číslem z důvodu odklonu). Tolik ke statistice, jestli hodláte cestovat na této trase, když už informace mám.

Při příležitosti psaní tohoto článku jsem si vzpomněl na svůj dřívější výlet vlakem do Gdaňsku na síťovou jízdenku - Bilet Podróżnika.

A pokud přemýšlíte kam kliknout dále, tak tu mám článek o strategii nákupu letenek.