2016-12-03

Finský Erasmus: za Polárním kruhem

Mám "rád" zákon schválnosti! Ve chvíli kdy jsem zveřejnil poslední příspěvek, že jsem rád, že nesněží, tak začalo. Napadlo asi 15 centimetrů sněhu, a proto se všichni výměnní studenti vrhli na koulování a focení všeho zasněženého okolo, tuž to jsem se taky musel přidat...



Nicméně sníh neměl dlouhého trvání a po pár dnech postupně zmizel. Při té příležitosti jsem zjistil, že do mých (globálně) jediných zimních bot teče a tak se procházky v břečce staly o něco mokřejšími. Co se hodí zmínit je fakt, že Finové nesolí cesty ani chodníky, jenom odhrabují a sypou kamínky, takže ulice vypadají o mnoho lépe než ty příšerné solné roztoky a mapy, které zbudou po tání doma. 



Kromě toho, že mě docela dost pronásleduje škola, respektive všelijaké úkoly, reporty a zkoušky, tak jsem se stal součástí sauna týmu, protože relaxace je třeba. Ten se ve složení Adama, Davida a mě pravidelně schází v některé za saun, které nedílně patří k ubytování. Při té příležitosti máme v mezinárodním Česko-Slovenském prostředí prostor podiskutovat věci, které se dějí okolo. Do sauny se totiž nedá chodit o samotě, protože je to nuda a cimrmanovské živé obrazy mám už zvládnuté.



Na párty není zrovna mnoho prostoru, ale když se udělá, tak vyrazím(e) do místního "svatostánku" ve Fontáně (klub nikoliv kašna). Naposledy jsem tam zcela náhodou potkal Finku, kdy z konverzace vyplynulo, že její mamka je zrovna v Ostravě na služební cestě, tak jsem se snažil získat zpětnou vazbu na město. Body pro nás téměř žádné, rozčarování nad kvalitou služeb a prý rozbité domy ve městě. Proč to zmiňuji je fakt, že mi nikdy nedošlo, že ta obluda, co už měla dávno spadnout, stojí naproti Hotelu Imperial a tak si cizinci při ubytování v nejluxusnějším hotelu v Ostravě pamatují zříceninu v centru města. Vidíte, jak jsme "slavní"!


Mám za sebou další zkoušku a za odměnu jsem si nadělil v září zakoupený 4 denní výlet do Laponska, což je severní oblast Finska. Takže pokud jsem normálně na severu, tak jsem byl ještě více a při té příležitosti jsem se dostal za hranici Polárního kruhu. Normálně bych mohl při té příležitosti asi hodinu citovat Dobytí severního pólu, ale nikdo z Čechů či Slováků to tu nezná. 



Takže o co šlo: 650 km dlouhý 10 hodin trvající přesun z Vaasy do dědinky Luosto, kde kromě hotelu není vůbec nic. No teda je tam malá samoobsluha a sjezdovka, otázka hádat, co tam bylo dříve. Ubytování bylo překvapivě luxusní a tak jsem se řádně najedl při švédských stolech (tady se jmenují jen bufet, Švédy nemají rádi) a pak společně s ostatními účastníky zájezdu rekreoval v bazénku či sauně.



Cílem nebylo se válet v hotelu, ale prozkoumat Lapland. Navštívili jsme sobí "farmu", kde jsme se projeli na sáních tažených těmito zvířaty, a Husky safari. Ono to teda s představou o tomto plemenu nemělo mnoho společného, ale i tak byla možnost svést se na saních tažených psy. Ale když máte místo psů mě?



Cestou zpátky na ubytování jsme se ještě zastavili na dalším sauna místě, které bylo nachystáno pro rituální skok do vody otvorem v ledu. Aktivita se nazývá ice-swimming, nicméně s plaváním to nemá mnoho společného, protože déle než minutu ve vodě nikdo nevydržel.


Možná máte pocit, že tento příspěvek je přesaunový, pak alespoň vidíte, jak je tady tato činnost obvyklá. Kromě nějakého historického pozadí je to totiž jedno z mála míst, kde se dá zahřát a hovořit s lidmi. V podstatě je to paralela k českému chození do hospody. Oficiální zdůvodnění má zdravotní základ, ale ve svých vlastních pozorováních jsem dospěl k závěru, že návštěvou sauny se jenom mnozí domorodci snaží ušetřit za jinak drahý alkohol pro následnou párty.


Hodí se také poznamenat, že výlety v zimě v této části světa jsou docela omezené: Vyrazili jsme hned po rozednění v 10, poté sledovali ve 14 hodin západ slunce no a ve 3 jsme šli za tmy "na večeři".



Další den jsem zvolil (namísto pokusu o běžkování) expedici do ametystového dolu. Po vcelku úchvatném výstupu k místu samotnému, nám průvodce po přednášce o tomto kameni nechal kolovat minerály. Později jsme se vrhli přímo na jeho těžbu, respektive pokus o nalezení svého vlastního "šťastného kamene".



Proč to zmiňuji je fakt, že jsem tady objevil výborný business model. V přednášce zaznělo, že místo je unikátní také tím, že nepoužívají trhaviny ani mechanizaci a veškerá činnost se děje pouze ručně. Takže nám všem dali kladívka, abychom začali kutat svůj ametyst, který si můžeme odnést společně s podmínkou, že může být jenom jeden a že nesmí být větší než do dlaně - všechny ostatní námi nalezené kameny zůstanou důlní společnosti. 

Ha! Takže zde ručně nepracují zaměstnanci, ale turisté! Že vstupné činilo 15 € už jenom zlepšuje účetní bilanci. Mám pocit, že si takovou atrakci otevřu v Ostravě taky, akorát to bude o uhlí...


Při cestě zpátky do Vaasy jsme zastavili v Rovaniemi, kde se na schengenské hranici Polárního kruhu nachází Santova vesnička. Nevím jak vy, ale kromě toho, že Santu jako národ nemáme rádi, tak jsem si ho nikdy nespojoval s Finskem, přitom je to jejich "národní hrdina" na export. Samotná vesnička je typicky komerční, můžete si tu koupit všelijaké nesmysly či použít Santovu poštu a tím hlavním lákadlem je osobní setkání. 


Já jsem se Santy ptal, jestli tam pracuje celý rok, na což mi odpověděl, že ano, ale zejména před Vánoci je to náročné. Tak jsem pokračoval dotazem, kde na to bere energii být pořád tak pozitivně naladěný a on mi odpověděl, že od dětí. Logickou indukcí jsem dospěl k závěru, že se ten lump v podstatě živí dětskou energií a tudíž by k němu neměly být žádné další děti puštěny!  No nic, tak jsme se s ním vyfotili, vyplázli za to 40 € a s jeho přáním bohatých Vánoc odešli. Tím skončil výlet do Laplandu.


V aktuálním týdnu se toho mnoho nedělo, protože se blížil kritický pátek, ve kterém mě čekaly dvě zkoušky, a bylo potřeba se na ně učit. Výsledky budu vědět až za dlouho, nicméně protože nás mělo hodně alespoň jednu zkoušku, tak jsme se setkali u mě v kuchyňce a společně hodili náročný týden za hlavu. 



Ještě zpráva o počasí, střídavě sněží, taje a mrzne a občas to přináší velmi zajímavé situace. Samozřejmě, že jsem se nevzdal dojíždění do školy na kole, protože bez něj je to moc zdlouhavé. Nicméně jednoho večera při jízdě po oblevě se mi zdálo, že je chodník příliš lesklý a ve snaze zastavit a sesednout jsem sebou švihl o zem. (možná jsem neměl zastavovat) Proto jsem další ráno raději vyrazil pěšky, teda ono by to na bruslích šlo snadněji, protože všechno příšerně klouzalo. Nicméně cestou mě objíždělo na kole pár babiček a lidí na skútrech, takže jakmile to posypali, tak jsem se za řídítka zase vrátil. 




Ať koukám do kalendáře, jak chci, tak mi tady zbývá už jen 14 dní, takže honem rychle dokončit všechny možné úkoly, úlohy a poslední zkoušky před cestou domů, lístky už mám koupené...

2016-11-17

Počítač se nezapíná "watchdog initiation" error

Jednoho pěkného večera přistála v mém Messengeru žádost o záchranu: Počítač s Windows 10 se nespouští, točí se kolečko, ale místo přihlašovací obrazovky se objeví chyba "Phase 0: Starting Watch Dog Initiation", konkrétně tedy:
PHASE 0
- starting watch dog initialization
- loading configuration( root kernel, set up)
- pre initialization events
- creating watch dog dynamic key list
- sub systems initialization
- finished
Phase 1:
- Initialize Components
- starting reactor
- starting components
- starting internal subsystems
- starting command channels
- Srm start actions
- starting external subsystems- finished

Nicméně na konci se nestane nic a počítač je zamrzlý v tomto bodě. Co s tím? Předně odpojit všechny flešky, disky, karty a jiná paměťová média z počítače. Chybu způsobuje antivir od AVG, který na nich možná našel něco škodlivého. Pokud nic připojeného není nebo to nepomohlo, tak zkuste další způsob.



Vypněte počítač podržením zapínacího tlačítka > 4 vteřiny. Po vypnutí vytáhněte baterku (pokud jde o notebook) a znova zapněte pouze přes kabel bez akumulátoru. Ve chvíli kdy se objeví to Windowsácké spouštěcí kolečko vytáhněte šňůru napájení z notebooku / restartujte klasický počítač tlačítkem. Situaci opakujte 3x a poté by se mělo objevit tabulka s pokusem o automatickou opravu.


Po úspěšném spuštění Nástroje pro odstraňování chyb se počítač zeptá, zda-li jej chcete restartovat nebo pokračovat Pokročilou opravou, zvolte pokročilou, Oprava spouštění, něco zašramotí a počítač se zeptá na restartování. Poté počítač najede normálně a/nebo se zeptá na možnost Nouzového spuštění se sítí, zvolte tedy tento režim. 


Po nouzovém zapnutí počítač běžným způsobem restartujte a mělo by být po problému. V každém dalším jiném případě postup opakujte a zvolte jinou možnost v Nástroji pro odstraňování chyb. Poslední možností v Nouzovém režimu je odinstalace antiviru AVG nástrojem AVG remover.


Doufám, že to pomohlo. Zdroj inspirace k řešení v angličtině.

2016-11-11

Finský Erasmus: život za zdí

Návratem do finských teplot těsně kolem 0°C končil poslední příběh. Po týdnu "dovolené" v Anglii jsem se těšil, že se vrátím do zaběhnutého pořádku, nicméně osud tomu nepřál a v závěru neděle přinesl z domova velmi smutnou událost, ze které jsem se vzpamatovával celý týden, během kterého se neodehrála žádná párty, které bych se zúčastnil a o které bych mohl dychtivé čtenáře informovat.


Naštěstí se mi o vyplnění času postaral vedoucí diplomové práce, který mě uvedl konečně do pohybu se psaním, protože jsem se k tomu sám rozhoupával už asi 2 předcházející týdny. Během toho také chodím intenzivně do školy a snažím se sžít s předměty, které se mi vůbec nelíbí, nebaví a jejich prerekvizitou je schopnost vyřešit netriviální integrál...


Změnu myšlenek přinesl poslední výlet a to i přes fakt, že jsem po navštívení "zmrzlého" města Turku prohlásil, že už nikam takto nejedu. Cílem bylo největší severní město - Oulu - na jehož konci musím říct, že díky atmosféře s lidmi okolo to byl nejlepší výlet, který jsem ve Finsku podnikl. 


Vůbec sestavení výletu proběhlo vcelku netradičně. V Jyväskyle jsem totiž uviděl autobus s cílem ve městě Kokkola, což mě podnítilo k uvažování, že bych město s tak bizarním názvem navštívil. Nicméně jsem byl při obědě Finkou upozorněn, že to nestojí za to, že tam nic není a že mám jet do Oulu. Při další úvaze, jak tam jet 4,5 hodiny na otočku, vyplynulo z jiné osoby sedící u stolu, že třetí kamarádka má "nedaleko" chatu. Po jejím následném příchodu souhlasila, že to není špatný nápad a tak jsme měli sestavený program zhruba ve stylu: Pojedu ze Žďáru nad Sázavou na prohlídku Ostravy a potom přespím na chatě u Krnova.



Nevím proč, ale docela dost výletů z posledních příběhů začíná v chladném deštivém ránu s dosud zapadlým sluncem v centru nějakého neznámého města, což je řešeno schováváním v kavárně. Oulu nebylo výjimkou! Nicméně jakmile se počasí a denní doba vzpamatovala, tak jsme navštívili veškeré pamětihodnosti, mezi ty největší patří socha policisty na tržišti, ale jinak je to ničím nevybočující typické finské město, protože už mi došla přirovnání...


Následně jsme se autobusem přesunuli do obce Pulkkila, odkud pochází jedna členka výpravy, přičemž jsme byli pozváni k ní domů na večeři a tak jsem měl možnost poznat "divoké Finy" žijící uprostřed ničeho. Nenechte se zmást, bylo to velmi zajímavé a je pravda, že s lidmi z města si o lovu losů a sobů moc nepokecáte. Nicméně výpravy za kořistí jsem se nezúčastnil, protože je to těžce ranní aktivita...



Po zkonfiskování auta jejích rodičů jsme se přesunuli 30 km na chatu - no chatu, velmi dobře vypadající srub. Přijeli jsme tam samozřejmě za tmy, takže to vypadalo velmi strašidelně, neboť kromě občasného projíždějícího auta nebylo nikde ani živáčka a vše doplňovalo typické finské ticho. To, že není nic slyšet, pokud se člověk nepatrně vzdálí od ruchu lidí, je pro našince velmi nezvyklé, protože i když v Beskydech naleznete to nejopuštěnější místo, stejně pořád v dáli něco šramotí, ve Finsku ne.



Dalšího rána jsme se vydali navštívit zajímavosti v okolí. Jednou z nich bylo například falešné jezero Uljuan tekojärvi. Někdo usoudil, že je ve Finsku málo jezer a postavil další. Na přilehlé ceduli jsem se pak dočetl, že to bylo z protipovodňových důvodů... Dalším cílem-necílem byla mohyla stojící v geografickém středu této země - na fotku hezké... Míša mi připomněla, že další podobné místo je nejblíže v Brušperku.



Ještě před návratem na chatu jsme se vydali lesní stezkou na vyvýšené místo s údajně dalekým rozhledem na nekonečné lesy. Jakmile se však pěšinka změnila v močál, tak jsme to otočili zpátky. Proč to zmiňuji je fakt, že jsem nadhodil téma, co udělá s emocemi podkresová hudba a jak bychom se jako výprava cítili, kdyby hrálo něco strašidelného. Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak v místech, kde si v ČR sotva zavoláte, protože není signál, je ve Finsku dostatek přenosového pásma proto, pouštět si hudbu z Youtube. Uprostřed ničeho, v hlubokém lese!


Druhý večer se nesl ve znamení saunování. Dosud jsem o tomto tématu nepsal, protože stále sbírám zkušenosti. Nicméně tady jsem se chopil zatápění v kamnech, protože jedině opravdický oheň dělá pravou saunu, říkají Finové, během pobytu v saunách elektrických. Navíc chladnutí se odehrávalo příjemně venku při 0°C, zkrátka relax podle místních pravidel. Škoda, že bylo zataženo a nebylo vidět nebe a potencionální polární záři, která je na severu pravděpodobnější. 



Následujícího rána, za poletování vloček, už byla bohužel cesta domů nevyhnutelná, takže opět přesun do Oulu a zpět do Vaasy. Nicméně díky všem těm pěkným drobnostem jsem si to náramně užil jako žádný výlet předtím. Po každém mém návratu následuje analýza, co zase provedl Ukrajinec. Obarvil si vlasy a udělal díru ve dveřích do koupelny. Nemám představu jak, ale doufám, že to opraví lépe než jen tím plakátem...


A jak škola nudně, ale intenzivně pokračuje dále a já do ní musím chodit, tak se taky občas udá něco netradičního. Místním tutorům se podařilo zorganizovat exkurzi do firmy Wärtsilä, což jsou takové "místní Vítkovice", které vyrábějí obrovské lodní motory a energetické systémy. Prošli jsme si celou továrnu "od šroubárny pro prosklenou kukaň" a bylo to velmi zajímavé.


Jedno sobotní ráno jsem se probral a jel na druhou univerzitu na oběd, protože vaří i v sobotu, abych zjistil, že je zavřeno z důvodu státního svátku. Cestou zpátky jsem se podivoval, proč to na cestách kolem hřbitova vypadá jako při slevách v Lidlu a ony byly Dušičky (Pyhäinpäivä)! 


Vrátil jsem se tedy po setmění (v půl páté) a prošel si hřbitov se spoustou svíček. Na rozdíl od nás byly všechny pouze bílé, ale to přisuzuji tomu, že v Lidlu měli jenom jeden druh, který zase hořel dlouho a tak ještě v další den večer hřbitov svítil, ale už byl bez té spousty lidí, bylo ticho a mrazivo - zkrátka správná hororová scéna...



Mimochodem teploty padají stále níž a v momentě, kdy mi z ČR volali, že přehazují kola u auta na zimní, jsem se procházel po zmrzlé hladině jezírka, neboť je tu několik dní kolem -8°C. Teploty už nad nulu nevystupují, místy sněží a hlavně už začalo zamrzat i moře. 


Díky tomu, že cesty jsou suché, lze stále jezdit do školy na kole, což mi plně vyhovuje, i když je to občas dost náročné vydržet. Nerad na to myslím, ale kvapně se blíží termíny zkoušek a odevzdávání esejí a tak na tom pracuji, ale na další příspěvek si čas opět udělám...

P. S. nadpis "ze života za zdí" odkazuje opět na seriál Hra o trůny: zatímco v ČR vítáte první vločky, tady už ty potvory nějakou chvíli lítají mrazivým vzduchem...