2018-01-25

Zkušenost s hřeby na pneu pro jízdní kolo

Je to už nějaký čas, kdy jsem usoudil, že mi chybí zkušenost pneumatikami s hřeby a jejich vlastnostmi na sněhu. Z možností, na co je obout, jsem měl auto a jízdní kolo. Vzhledem k tomu, že na kole najezdím ve Finsku v průměrném pravidelném režimu více než autem, padla volba na přezutí mého kola.


Ne, začneme ještě více pragmaticky, pneu na auto s hřeby stojí 300 € za sadu, a i když by to bylo velmi užitečné, tak jsem si tuto legraci dopřát nechtěl (něco více o řízení auta). Jedna pneumatika s hřeby pro kolo začíná na částce 30 €, což je poněkud hodně, když celé vaše kolo stojí 80 €. Připomínám, že normální lepší pneumatika se dá koupit za 15 €.


Avšak protože místo mého bydliště je na kopci a překonání 4,7 km na praxi v centru je pro mě denní nutností, rozhodl jsem se tentokrát vyzkoušet na vlastní kůži pocity a napsat o tom článek, protože z diskusí na Facebooku nejen s domorodci, ale i expaty jsem měl rozporuplný dojem.


Narazíte totiž na názor, že kola s hřeby se jednoznačně vyplatí, jenže dát 60 € (1 500 Kč) za přezutí kola je hodně, a to je cena, když si to uděláte sami. Takže jsem na to šel "chytře" a přezul jsem jenom jednu pneumatiku, abych poznal rozdíl.

Klíčová otázka je, kterou osu – přední nebo zadní? Intuitivní většinová odpověď by byla kolo zadní, protože ta je přece poháněná, ale jde o odpověď špatnou. Pokud totiž máte klasické pánské kolo, kde jste nakloněni nad kolo přední, tak v případě smyku "zadku" máte prostor reagovat třeba položením nohou na zem, ale když ujede kolo přední, tak čas chybí na cokoliv. Navíc pád dopředu je podstatně horší z hlediska najít nějakou únikovou polohu a neletět přímo "na hubu". OKej s příchodem prvního sněhu v půlce října mám tedy přezuto a můžu sbírat statistická data. 


Hřeby téměř nepomáhají v čerstvém lehkém sněhu – když napadne 10 cm, tak kolo jede zhruba stejně jako bez něj, jen s větším odporem. Okrajově jsou hřeby užitečné i v případě, kdy se jede po rovnoměrně ujeté vrstvě sněhu a to proto, že se v takovém případě kolo nemá důvod smýkat, ledaže to výrazně klopíte, ale kdo by to dělal...


Kdy hřeby pomáhají je situace, když to klouže i chodcům. Tzn. uježděný sníh přes den povolí na slunci a po západu zmrzne. Případně je kluzko všeobecně – při mrznoucím dešti atp. Jak jsem si ale vyzkoušel, když to přepálíte na takovém povrchu, tak vás ani hřeby nezachrání a stejně to položíte. Co může být výhoda je skutečnost, že přetáčivý(?) smyk zadního kola vás o milisekundu dříve upozorní na problém a až pak jde k zemi i kolo přední. Tak jako tak, šel jsem shánět nové pedály a mám módní díru v jeansech.


Nastal ale moment, kdy jsem byl neskutečně rád za hřeby. Situace byla následující: na dlouhodobý uježděný sníh udeřily v pondělí mrazy kolem -20 °C, v úterý začalo sněžit, teplota vystoupala na -10 °C a připadlo 10 cm, no a ve středu byly 4 °C nad nulou a kompletně všechno začalo roztávat dramatickým tempem. V podstatě byla blbost jen na kole, ale já jsem osoba odolná + šetřivá za autobus, a tak jsem vyjel.


Něco tak šíleného si budu pamatovat dlouho. Přesně jsem cítil, jak celé jízdní kolo plave mezi vrstvou rozbředlého sněhu a zbytky dosud zmrzlého podkladu. Bylo tak přesně poznat, jak má zadní kolo neustále tendenci někam ujíždět, a to každých cca 10 metrů, zatímco předek jel až nebývale sebejistě. Těsně před místem určení jsem pak o trochu aktivněji zatočil a zadní kolo dostalo smyk, opět díky hřebům na předku jsem to rozpoznal včas a stihl zahájit seskok – drama skončilo bez zranění i škod.

Důvodem je fakt, že uježděný sníh roztává rozdílně a vytváří tak ohlazené ostrůvky mezi kalužemi, což extrémně klouže. Předchozí zmíněná situace je pak nebezpečná v tom, že roztopeným sněhem se projet dá, ale jakmile opět zmrzne, jde o nebezpečný povrch se spoustou vyjetých stop, který jeho uživatele s radostí katapultuje kamkoliv v náhodném směru zmrazků. 


Na tomto místě se hodí faktografická poznámka. Pánské kolo je svým rámem o poznání méně vhodné pro zimní jezdění než kolo unisexové, které má středovou trubku dole, protože se z něj při podobných pádech výrazně lépe vysedá, kromě toho se na nich obvykle jezdí mnohem více vzpřímeně a váha je více na zadním kole. V podstatě paralela motorkářského choperu versus silničního nakedu.

Souhrnně nepřekvapivá informace: hřeby nepomáhají ve sněhu, to se ví. Jsou dobré na ledě. Jenže, už jste někdy jeli po hokejovém hřišti? Ne? Přesně! V momentě, kdy to začíná klouzat chodcům je kolo ještě slušně použitelné, ale ve chvíli, kdy je třeba velmi obezřetná chůze je i jízda na kole značně riskantní. To snad dává smysl...


Verdikt: v Česku jsou takové pneumatiky zbytečné – sníh se u nás poslední zimy nedrží dlouho, hned jej rozsolí a jeho odhrnutím do míst, kudy se pohybují cyklisté, dojde k situaci, že pro jízdu nezbývá prostor a jen magor jezdí za kluzka po cestě s auty. Tím myslím situaci denního dojíždění, na blbnutí v horách je to zase příliš drahá sranda.

Co ve Finsku? Těžko říct, moje hodnocení je spíše v neprospěch této investice, pakliže je neplánujete používat několik zim. Více se vyplatí zakoupit trošku lepší pneumatiky klasické, které mají hluboký dezén (viz níže). Čím dražší kolo máte, čím častěji jej používáte a čím rychleji jezdíte, tím spíše oceníte zimní kola. Jízdní styl totiž udělá mnohem větší rozdíl. Po nějakém množství zkušeností a pádů už pak rozpoznáte, že pro jednou je možné nechat kolo doma než to zbytečně riskovat.


Ještě jsem nakousl pneumatiky klasické. U dovezeného bratrova exkola Superior jsme už několik let uvažovali o přezutí, protože se z horských pneu staly v podstatě MTB slicky. Po obvodu špunty, nicméně běhoun hladký na plátno. Jezdil jsem na tom za sněhu a největší problém byl asi v udržení trakce + taková guma strašlivě prská vodu. 


Když jsem píchnul, tak jsem rovnou toto pneu vyměnil na Continental Traffic s univerzálním vzorkem a vlastnosti i na sněhu se podstatě zlepšily. Proto bych podobný přístup doporučil i někomu dalšímu. Hlavně z důvodu, že se pak není třeba o nic starat v průběhu roku, kdy hřeby na asfaltu zbytečně rachotí.



Přehled použitých pneumatik: 
  • přední s hroty: Biltema 27956 26x1,90 "dubbdäck" (křivé téměř jako Rubena) za 30 €
  • zadní klasická: Continental Traffic 26x1,90 za 15 €
Pokud jde o výrobky s hřeby, tak abych to vzal tuto zimu pořádně, koupil jsem si ještě protiskluzové návleky na boty za 10 € a používám je na běžeckých tretrách při běhání venku. Význam hrotů je daleko větší, než u kolegů osazených na pneumatice kola, tento vynález se vyplatí mít.


Abych to vzal ještě kompletně. Téměř všechna osobní auta ve Finsku používají v zimě kola s hřeby, ale běžně není problém jezdit jen s normálními zimními pneumatikami. Problém nastane v momentě, kdy to klouže fakt hodně a tím, že se vaše auto chová jinak než všechna ostatní, pak je třeba být dvakrát obezřetný, a hlavně nikde nezastavovat, protože takové dávání přednosti do kopce je na do tvrda (a hladka) uježděném sněhu docela "peklíčko", zejména když se někdo "nasáčkuje" příliš těsně za vás.

Tolik k mému hřebovému speciálu na základě mých zkušeností.

2018-01-24

Hubsan X4 H501S poznámky k recenzím

Příjemnou shodou okolností se do rukou dostal dron Hubsan X4 H501S. Tato kvadrokoptéra je pěkná hračka a je radost si vyzkoušet s čím si teď "děti" hrají. Díky tomu, že jsem před začátkem používání nepročítal žádné recenze čekal mě čistý a autentický zážitek z unboxingu, zpracování a zejména z létání. Zpětně jsem si pročetl recenze a chci případnému zájemci přiblížit některá má odhalení, která se z prodejních "nadšených" článků nedozvíte.


Největší mé překvapení je poměr cena/zpracování. Aktuálně dron koupíte za cenu kolem 9 000 Kč, což je na můj vkus neuvěřitelně moc, protože stroj má v sobě přehršel dětských nemocí. Respektive si myslím, že se hračka docela brzy pokazí z důvodů popsaných níže, bude to chtít vysoké odpisy.


Dron je určen pouze pro let za suchého a bezvětrného počasí. Suchého proto, neboť má na spodní části chassis chladící otvory, takže když přistanete do trávy nebo sněhu, tak hrozí kontakt vody a PCB. Asi by bylo fajn používat startovací podložku (fotografové si vezmou odrazovou desku). Nicméně nikdy nevíte, kam dron dopadne či co se stane a chlazení na spodní straně je zkrátka nevhodná technická finesa. Zkušenost mi však ukazuje, že to zase přehnaně citlivé není...


Co s tím větrem? Z mého testování vyplynulo, že dron je citlivý na vítr úměrně k prostředí. Sám o sobě jakž-takž levituje nad požadovaným místem, ale když zafouká, tak to dá práci přírodu přetlačit. Tohle není nic nečekaného, ale souvisí to s dalším bodem.

Pády. Dron jako takový nemá ochranu vrtulí, což znamená, že jakmile vám ho vítr odfoukne ke stromu, vrtule se zasekne a dron spadne. Kromě toho pilotážní chyba je ještě obvyklejším důvodem poslání hračky k zemi. Z mých několika pádů to zatím vždycky odnesly vrtule, po desítce letů používám třetí sadu, jo jsem nešikovný, ale asi každému se poštěstí... Objednejte si proto rovnou náhradní vrtule z Číny a co doporučuji já jsou ochranné kryty. Dron létá stejně, ale při kontaktu se stromem se listy nezlomí. Jenom budu muset vymyslet, jak ochranný plast odebrat z výhledu kamery, protože to soudruzi nedomysleli... Nebýt toho, je to dobrá prevence zraněním, protože vrtule docela slušně sekají, když strkáte ruce, kam nemáte, nedej bože vletíte do lidí...


Nabíjení je další z mých spíše nepříjemných překvapení. Baterie má směrem k nabíječce takový ten debilní konektor, co se používá uvnitř notebooků na připojení reproduktorů. Z vlastní zkušenosti vím, že utrhnout jej není velký problém, takže čekám, kdy to zařve na baterce. Přepájení je náročné, naštěstí si lze objednat nový akumulátor... Nevím, proč nepoužili v Hubsanu bezdrátové nabíjení, při 12 V a 1 A příkonu by to nebyl problém.


Samotný dron nemá žádný vypínač, takže buď jej necháte ležet pod napětím a vybijete baterku nebo musíte otevřít dvířka a rozpojit další chatrný konektor. Průzkumem toho, jak konektor dodělat jsem ale došel k pochopení tohoto řešení, neboť zde není dost místa a běžný vypínač přiměřených rozměrů nezvládne přenést proudy tekoucí z akumulátoru do motorů, koukněte na průřez vodičů! Z uživatelského hlediska ale jasný nedostatek...


Ovladači dronu nemám, co zásadního vytknout z uživatelského hlediska, ale opět je to totálně otevřené řešení naprosto nevhodné do jiných než ideálních povětrnostních podmínek, neboť dírami v ochranném plastu je vidět PCB kontroleru. Nabíjení probíhá stejným konektorem jako v případě létací části a je taktéž potřeba otevřít poměrně tuhá dvířka, naštěstí se ovladač nabíjí výrazně méně často než dron.


Netroufám si hodnotit dron z jeho vlastností letových, protože nemám žádné srovnání a nikdo z přátel jinou kvadrakoptéru nemá. Můj nezkušený pocit je takový, že ovládaní chce cvik (ale to RC autíčka také), ale pak se dá létat poměrně přesně a pohodlně. Očekával jsem mnohem hezčí video v tom smyslu, že je obtížné mít stabilizovaný obraz. Dron se sám od sebe pořád někam lehce posunuje a každá korekce udělá viditelné kopnutí do záběru. Jde sice nastavit citlivost ovládání, ale pořád to není tak perfektní jako jsem zvyklý z ultimátních YT/FB videí.



Tolik můj základní pohled na hračku, časem se k článku vrátím a dodám některé další postřehy... Případně se můžete zeptat.

2018-01-04

Fitness náramek Mi a párování s Huawei

Sestavení spojení mezi chytrým náramkem Xiaomi Mi Band 2 a jakýmkoliv telefonem s Androidem je tématem nesčetných diskusních fór na internetu, protože to více nefunguje než funguje. Mi se tento problém podařilo vyřešit a tak sumarizuji své zkušenosti pro další googlitele.

Výchozí podmínky:
Xiaomi Mi Band 2 ve verzi v1.0.1.67
Huawei P8 lite ve verzi Android 6.0 EMUI 4.0.3


Problémem je, že základní spárování lze provést pouze přes aplikaci Mi Fit, která ovšem zařízení mnohdy nenachází a jen píše, že není možné operaci dokončit. V tomto momentu začnete uvažovat, zda-li je náramek vadný nebo váš telefon pořádně nefunguje. 

Moje cesta ověření byla, že jsem si vypůjčil iPhone (iOS 11.1) a vyzkoušel spojení v aplikaci Mi Fit z AppStore a nepřekvapivě došlo k propojení po pár sekundách. Náramek je tedy v pořádku. Poté bylo potřeba jej odebrat z účtu a přihlásit se k účtu Xiaomi opět na Androidu.


Huawei přístroj se samozřejmě nepřipojoval i nadále. Stáhl jsem aplikaci Notify&Fitness for Mi Band od OneZeroBit z Google Play, která umožňuje také pasivní přidání na základě MAC adresy náramku. Tato cesta není moc užitečná, protože spojení na tvrdo náramek nespáruje, ale tato aplikace umožňuje, že připojování stále běží a není třeba jej obnovovat.

Zapnul jsem vyhledávání neoficiální aplikací poté i oficiální a šel spát. Ráno se nic nestalo, ale při pokračování oficiální aplikací se mě Mi Fit zeptal, zda-li chci opět přidat již rozpoznané zařízení (během spánku se totiž špatně mačká potvrzovací tlačítko). Došlo tedy k novému vyhledávání a po nějaké minutce náramek konečně zapípal, že je synchronizován.


Proč toto píšu je skutečnost, že jsem nepoužil žádné speciální metody, jen hromadu času a pokusů. Pokud vám to blbne taky, buďte prostě trpěliví, než si budete moc své wearables užít naplno.

Pozdější synchronizace většinou funguje, většinou. Zkrátka tento způsob implementace zdá se poněkud nešťastný...

2017-12-30

Aktualizace Windows 10 chybí ovladače

U staršího, ale vcelku obstojně fungujícího notebooku Toshiba proběhl automatický upgrade Windows 10 na aktuální verzi s podtitulem Fall Creators Update. 


Po dokončení aktualizace však přestaly fungovat téměř všechny periferie v počítači, zejména síťová rozhraní WiFi a Ethernet, čímž se stal počítač nepoužitelný.

Vložka: protože OS byl ještě z původních z Windows 7, podezříval jsem nějaký starý nepořádek, že dělá neplechu. Po reinstalaci na aktuální verzi W10 a opětovném doinstalování všech aktualizací se situace opakovala, takže chyba je zjevně softwarového charakteru na úrovni ovladačů, nicméně se nedá vyřešit přeinstalací driverů.


Řešení: je potřeba zapnout zámek PCI sběrnice. To se provede příkazy:

  • Spustit nebo klávesovou zkratkou Win + R
  • msconfig.exe
  • záložka Spouštění počítače
  • při vybrání výchozí položky (pokud je jich více) klepnout na Upřesnit možnosti
  • zvolit a zaškrtnout Uzamčení PCI
  • OK, OK, OK, restartovat



Po restartu již většina zařízení nepíše chybu "Zařízení se nepodařilo spustit (Kód 10)", zamykání PCI sběrnice totiž zajistí, že se při spouštění OS nezmění IRQ adresa a systém ví, kde daný hardware je. Hlavně, že to funguje...

2017-12-04

Finský hackathon a výlet do Polska

Události se tady dějí neuvěřitelně rychle, v momentu psaní tohoto příspěvku mi zbývají do vánočního návratu 2 týdny a pro mnohé tady je toto datum definitivním odjezdem. Pozoruji, jak se všichni snaží zuřivě a se ztrátami prodat svá kola a vybavení bytu. Ono před rokem jsem to měl stejné a tak jim to vůbec nezávidím. Nejprve však shrnutí událostí minulých týdnů pro mou rodinu a čtenáře.


Z nějakého mi neznámého důvodu si tady výměnní studenti libují v praní oblečení. Neustále máme zablokovanou prádelnu a rezervaci si musím udělat 2 týdny dopředu, což je značně nepohodlné v případě, kdy už fakt "nemám co na sebe". Vymyslel jsem tedy hybridní způsob, kterým je naložení prádla do pračky, usazením v sauně, v mezičase přehozením do sušičky a než si dám závěrečnou sprchu, tak je proces dokončen. Tomu říkám optimalizace!


Podařilo se mi najít díru v rozvrhu a podařilo se mi najít levné letenky, ideální příležitost jít navštívit Iiris do Warszawy. Cestu Onnibusem nad ránem mám již nacvičenou, takže dojít na zastávku v 6:00 bylo opět zabíjející, ale ne nezvládnutelné. Vystoupil jsem v Turku a tentokráte s dostatečnou časovou rezervou jsem dojel na letiště. Na lince do Gdaňsku společnosti WizzAir teď létá nový Airbus A321, který má i trochu jiné uspořádání a barvy interiéru než většinově používané A320 téže firmy, které tam byly i loni, pokud si dobře vzpomínám. Pocitově je cesta nyní komfortnější, protože u sedaček je o chlup více místa.


V Gdaňsku jsem opět narazil na nedomyšlený systém, neboť při cestě z letiště autobusem si musíte koupit jízdenku v předstihu, ale automat na jízdenky je pro celé letiště jenom jeden, a tak se tvoří fronta (já jsem si koupil lístek u řidiče, protože jsem nechtěl čekat). Po dojezdu do centra města jsem se okamžitě zorientoval a taky jsem se vrhl na jídlo, protože v ceny v Polsku odpovídají těm finským, jen měna není euro, ale złoty...


Za hodinku už mi odjížděl vlak do Warszawy v podobě slavného polského Pendolina. Cesta byla rychlá a komfortní, proti jiným vlakovým vzpomínkám, které mám z této země. Na nádraží už mě čekala Iiris a následující dny byly ve znamení poznávání této metropole, ve které jsem byl shodou okolností pouze jednou na méně než pár hodin při cestě autem do Finska v létě. takže bylo co dělat.


Protože doma probíhal státní svátek, tak v hlavách některých kamarádů probíhala myšlenka, jak s prodlouženým víkendem naložit (protože kdo by se zabýval významem volného dne). A tak jsme ráno vyzvedli z nádraží také Pavla (shodou okolností exfinského výměnného studenta).
Jednou z prvních zastávek byla jídelna ze systému mleczných barů, kde se dá levně najíst v socialistickém stylu i když jsme později navštívili i moderní varianty. Tento typ restaurací u nás (myšleno v Česku) v podstatě už 20 let není a jediný podobný podnik je na Prokešově náměstí v Ostravě (případně dejte vědět o dalších).


Dále byl program ve znamení muzei. Líbí se mi kontrasty, zatímco železniční Muzeum Stacja je v podstatě před zbouráním, tak muzeum Warszawskiego Powstania působí jako by bylo otevřeno včera. Také jsme zavítali do Muzeum Narodoweho. Varšavská muzea mají tu výhodu, že mají jeden den v týdnu otevřeno zdarma, nicméně rádi tyto dny mění. Respektive ve všech přehledech byl uvedený jiný den, než jaká byla skutečnost, a tak nezapomínejte ověřovat na webu daného muzea.


Iiris mi také ukázala svou univerzitu a spoustu dalších zajímavostí. Poslední den jsme se přesunuli opět do Gdaňsku, protože let byl brzy ráno (9:35) a problém je se na tento čas dostat na letiště z větší vzdálenosti. Alespoň se nám podařilo narušit nějaké natáčení vánočního videoklipu, protože filmaři blbli přímo před naším ubytováním. 

Celý příběh, případně jiný pohled, si můžete v češtině a angličtině přečíst u Pavla a také v angličtině u Iiris.


Ráno v Gdaňsku poletoval sníh, ale ve Finsku už bylo kompletně bílo a hodně větrno, s letadlem to házelo o dost více než normálně a někdo na letišti říkal, že pár letů bylo v Helsinkách dokonce zrušeno. Měl jsem pocit, že po přistání jsem nad rozmary počasí vyhrál, ale nebylo tomu tak. 

Linkový autobus z letiště do města se nemohl rozjet ze zastávky, protože mu to v hluboké břečce klouzalo, a protože to byl elektrobus, tak kontrola trakce odpojila kola okamžitě při prokluzu. Ve výsledku tedy vozidlo asi 10 minut plavalo sem a zpátky. Když nepomohlo vystoupení pasažérů, tak jsme si autobus museli odtlačit sami asi o půl metru, kde konečně zabral. Tím bylo drama ukončeno.


Jako v posledním příspěvku si musím postěžovat na nepružnost Finů. Koupil jsem si jízdenku na autobus domů v 16:30, ale protože nedošlo nikde ke zdržení, tak jsem se náhodou a pohodlně dostal k autobusu o 3 hoďky dříve. Tuž jsem zašel za řidičem, jestli mě může vzít, když je v autobusu místo podle rezervačního systému. Ani se tím moc nezabýval, odsekl že ne, a ještě se na mě tvářil, že co jsem to za gangstera, co chce jet v jiný čas...  Prostě jak něco nezapadá do systému, tak se s tím nedá nic dělat, občas je to pěkně otravné...


Po příjezdu domů jsem se v podstatě jenom přebalil a už jsem vyrážel na další akci do Espoo. Opravdu jsem přišel jenom přespat a vzít si jiný počítač, neboť jsme se v polsko-slovensko-ukrajinsko-nizozemsko-české formaci přihlásili na hackathon Junction. Hack-marathon je soutěž o nejlepší nápad a jeho realizaci v časově omezeném prostoru na jednom místě. Cílem je využít nejnovější technologie a přístupy na řešení nějakého problému či tématu, které spolu s penězi přinesou firmy, které se účastní.


Autobus odjížděl v pátek po 12. hodině, takže jsem předtím stihl ještě i výuku, konkrétně hodinu finštiny. Posléze tedy náš tým, tým spolužáků a pár dalších skupinek pokračovalo na místo konání na Helsinskou technickou univerzitu. Ještě předtím nás ubytovali na nějaké základce, se spaním na karimatkách, prostě klasická bojovka...


Akce začala v pátek v 18 hodin a po úvodním ceremoniálu se začalo odpočítávat 40 hodin do odevzdání výsledků, vrhli jsme se tedy na brejnstorming. Našim tématem bylo chytré osvětlení s podotázkou "kdo potřebuje vypínač". Zadavatelem byla firma Helvar, která vyrábí elektroniku kontrolující LED panely pro různé kanceláře a průmysl. Vzali jsme tedy všechna chytrá slova jako IoT, neuronové sítě, rozpoznávání obrazu, senzory a propojili to dohromady. Vznikla demoverze, respektive Potěmkinova aplikace, která na základě pohybu osoby v místnosti zapínala světlo a upravovala intenzitu a barvu podle rozpoznávání činností uživatele.


V průběhu programování nás pořadatel zásoboval čajem, kávou a nějakým jídlem. V podstatě jsme kromě pár hodin neměli čas ani jít odpočívat a za ty tři dny jsme spali každý maximálně kolem 5 hodin. Nad nedělním ránem navíc vypukl falešný požární poplach, a tak nás v 5 hodin ráno vyhnali všechny ven, což bylo jistě osvěžující nebýt té strašné zimy...




Sice jsme měli pocit, že náš projekt nic nedělal, ale i tak se po ukončení soutěže a hodnoceních líbil náš nápad porotě nejvíce v konkurenci ostatních a my vyhráli hlavní cenu v naší kategorii, což byl dron pro každého z nás. S tím jsme nepočítali a velmi mile nás to překvapilo. 


V rámci toho musím zmínit, že jediná žena v našem týmu je velmi schopná programátorka s úžasnými praktickými schopnosti. Olena je Ukrajinka bydlící trvale ve Varšavě a mimo jiné mi opravila mínění o tomto národu, protože jak pravidelní čtenáři ví... Podařilo se jí implementovat onu neuronovou síť bez další pomoci, což není až taková legrace. Navíc je to úžasný dříč i jinak, neboť o jejich cyklistických výkonech kolují zvěsti. Jezdí totiž na kole bez přehazovačky do toho kopce, na kterém tady bydlíme, zvládne přitom předjet 3 borce na normálních kolech, a ještě jezdí v kozačkách s podpatky. Zřejmě má natrénováno na kole značky její vlasti...


Po návratu do školy mě čekalo ještě několik posledních hodin výuky, předposlední zkouška z posledního technického předmětu a zkouška z finštiny, kterou jsem zvládl, nicméně do praktického používání jazyka mám ještě kilometry daleko. Mezitím musím také chodit na praxi do firmy, kde se pomalu snažím zjistit, co to vlastně dělám a úspěšně v tom pokračovat. 


Shodou okolností se také konal vánoční večírek, kdy nás firma převezla do Tampere, ukázala nové kanceláře a skončili jsme v drahém hotelu. Proti tradicím firemních vánočních večírků však nikdo nebyl opilý na šrot, a i pokec s lehce omámeným nadřízeným byl spíše pohodovým zážitkem než noční můrou. Někdo v davu tvrdil, že to bylo smícháním různých poboček, kdy si nikdo nechtěl udělat špatné renomé...


No a aby někdo neřekl, že v příspěvku bylo málo alkoholu proti zaběhnutým zvyklostem, tak jsem byl na druhý den pozvaný na finskou oslavu narozenin, kde jsem díky odjezdu většiny kamarádů na zájezd do Laplandu, zůstal jediný nefin. Výsledek byl zábavný, protože i dost Finů se necítí dobře, když mluví anglicky, nicméně po několika pivech je ta obava přejde... Jak podobné! 


Zbytek víkendu jsem pak strávil dopisováním těchto příběhů a řešením dalších restů. Jak jsem zmínil, do odjezdu zbývají 2 týdny, ve kterých se toho určitě ještě stane dost na to, věnovat tomu zvláštní příspěvek, minimálně rozlučkových akcí je naplánování přehršel! Kam dále? Zkuste rozcestník...



Jo taky se musím pochlubit, že už jsem tu za těch 14 týdnů najezdil přes 600 km na kole, což je více než jsem najezdil za zbytek roku v ČR...