Na Erasmus do Finska a hlouběji o severu

Tento blog se zjevně stal odrazovým můstkem pro mnoho českých a slovenských erasmáků, kteří se rozhodli se vydat do severské krajiny za poznáním a vzděláním. Dokonce se mi podařilo osobně narazit na nejednu/nejednoho z vás čtenářů, neboť jsem se po dokončení školy v Česku do Finska vydal tentokrát jako domácí student a strávil na severu o něco více času.

Ve většině rozhovorů s navrátivšími studenty (z jakékoliv země) není prostor, natož znalosti, pro hlubší analýzu, a tak se vytrhávají místní záležitosti z kontextu a dělají zkratky. Nedávno jsem si četl články lákající na studijní pobyt v rozličných zemích a rád bych si namísto stereotypů přečetl o Finsku raději něco hlubšího. Už delší dobu mi leží v hlavě podobný příspěvek, a tak jsem to celé zpatlal dohromady.

Tak to vezmeme od podlahy: Finská republika se ráda prezentuje jako mezinárodně přívětivá, a proto vysloveně podporuje výměnné programy. Dále jako jedna z mála evropských zemí ani nevybírá školné od prezenčních studentů pocházejících z Evropské unie studujících v jiném než domácím jazyce (české univerzity chtějí zaplatit, schválně si to najděte kolik) u mimoevropských studentů se zase školné kolikrát promíjí. Zkrátka chtějí se ukázat v nejlepším světle. To je dost důležitý faktor v tom, jak dobře se jako výměnný student na místě cítíte. My Češi totiž cizince v Česku trpíme, ale pro Finy jsou součástí strategie.

Zásadní věc, proč je o tuto zemi zájem, je také všeobecně vysoká znalost angličtiny. Život je pohodlný s lingua franca, což se hodí třeba když se musíte zeptat řidiče v MHD a na podobných obyčejných místech. Dle mého je to dáno tím, že se tu neměnil politický systém a orientace na západ tu byla napříč generacemi. Všichni se učili stejný třetí cizí jazyk – angličtinu. Obyvatelé Finska jsou si navíc vědomi, že je jejich jazyk unikátní a specifický, a tak nemají potřebu všechno nadabovat a přeložit, jo a taky protože to prostě nejde. Tím, jak kolem sebe angličtinu slyší, jsou s ní mnohem více smíření, a tedy ochotni ji používat, čím se dostávám opět na začátek tohoto odstavce. Finská angličtina (rallienglanti) je ovšem specifická, a ne o mnoho lepší než Čengliš u nás, jen se s ní statisticky častěji domluvíte.

Finové jsou velice pozitivně vlastenecký národ. Mají tu dohromady jen pár osobností, firem, značek a konceptů a téměř každý domorodec je umí vyjmenovat a dále zvelebovat. Schválně se zkuste náhodných Čechů a Češek zeptat v čem je Česko fakt dobré (s vynecháním pití piva prosím). Drobný problém se všemi těmi severskými moderními přístupy je v tom, že nefungují v místech, kde žije hodně lidí na malém prostoru, což je tedy (kromě severu) zbytek Evropy a snad i světa. Ale toto je několikaletá znalost, každému, kdo sem přijede, nechť je dopřáno být chvilku izolován od negativismu doma, opravdu to stojí za to!

Finské školství je buzzword na které se lákají studenti, protože ve Finsku mají nejlepší výsledky (i když dlouhodobě klesající) srovnávacích testů žáků základních a středních škol. Univerzity netrhají světové rekordy, ale opět je to pro studenty z českého prostředí (protože všichni Slováci bez výjimek stejně studují v Brně) příjemná změna. Co je cítit při studiu je očekávání zachování důvěry a férovosti z obou stran katedry a hromada samostudia doprovázená skupinovým vypracováním. To u nás nejde, protože se to špatně hodnotí podle tabulkového klíče. Ještě jedna podstatná informace. Finský vysokoškolský systém má klasické univerzity zaměřené na teorii a pak praktičtější univerzity aplikovaných věd, které známe jako vyšší odborné školy i když jsou si v systému rovny. Lidé z univerzit, ale rádi tvrdí, že univerzity jsou lepší. Obě instituce jsem si vyzkoušel a každá má svůj význam a opodstatnění.

Obecně se ví, že semestr pro erasmáka není zadarmo jako v některých jiných zemích, kam výměnní studenti jezdí hlavně pít a pařit. Ale stále platí, že si lze dovést kredity za Cčkové a volitelné předměty za menší (nebo jinou) námahu. Většina erasmáků se do Finska vydává v zimním / podzimním semestru, a to z důvodu, že podzimní semestr na finských školách začíná poslední srpnový týden a končí před Vánoci. Naopak jarní/letní semestr začíná ještě v našem zkouškovém, a proto se to hůře kombinuje se stávajícím studiem. Oba dva půlroky mají své kouzlo a doporučuji zvolit pobyt na celý akademický rok, protože ač se to zdá jako dlouhá doba, tak jeden semestr uteče jako lusknutí prstem a doma se během té doby zase tak moc nestane. Díky mnoha super lidem okolo je ermásmácký čas skvělý tematický pobyt, ale o životě na severu se toho za půlrok můžete dozvědět překvapivě málo. Roli hraje i to, zdali půjde o první zkušenost s mezinárodním prostředí či opakovaná, ale každý musí nějak začít a toto je skvělá příležitost.

Nevýhody: českou optikou je všechno na severu hodně finančně náročné. Při porovnání s ostatní Evropou je ve Finsku o něco dráž, při porovnání se zbytkem severní Evropy je pak v zemi tisíců jezer vlastně levno. Nedá se tu najít brigáda při studiu. Snad jedině rozvoz jídla na kole. Jen tak mimochodem, kamarádka z Barcelony přijela studovat do Jyväskyly, protože je to pro ni levnější místo k životu. Z dalších nevýhod výměnného pobytu: Můžete se také dostat do nějakého skluzu s domácím studiem, proto je lepší jet na celý rok.

Finové jsou národ jako každý jiný a těžko dělat nějaké stručné závěry. Můžete nabýt dojmu, že je většina z nich je otevřených a příjemných. No pak existuje ta další skupina, která cizince nevyhledává, její zástupci jsou spíše uzavření, moc toho nenamluví, nikdy vám do očí neřeknou, že děláte něco špatně i když to přesně ví. Vyhýbají se konfliktům a raději sami ustoupí. Když jde o něco důležitého, tak nějakým více či méně složitým způsobem najdou cestu, jak vám to oznámit, ať už jde o nadřízeného, ochranku či třeba policii, která vám sdělí, že hlasitou konverzací rušíte noční klid. Systémové problémy se ve Finsku řeší přidáním prostoru či větším zdaněním. Důležitější je pohoda u práce než výsledek. Co dělá ze severu skvělé místo na život je skutečnost, že všichni nemají potřebu se ke všemu vyjadřovat a ukazovat těm ostatním, že oni mají pravdu. Když už se zdejší spíše konzervativní domorodci na něčem dohodnou, tak i nesouhlasící přestanou nahlas kafrat. 

Další věc o lidech, řekl bych, že finská mentalita ("u všech bez vyjímek") funguje naopak než česká. Většina seveřanů je na první pohled velmi milá a nápomocná, jenomže je současně taky velmi rezervovaná a tím uzavřená, drží si tím tak ostatní od těla (protože jsou zvyklí na osobní prostor). Proto se říká, že je těžké si z nich udělat přátele. Češi ("všichni bez vyjímek") fungují naopak, jsou ve výchozím stavu na všechny naštvaní, ale když utrousíte nějaké vhodné poznánky, pookřejí a pustí vás blíže. Také jsme notně nastavení na humor (ještě navíc sebeironický), což lidé s jinou mentalitou obtížně chápou.

Zpět k folkloru: Daná stejně jako nepsaná pravidla jsou základem všeho a vybočení z jejich kolejí nepřípustné. Je prakticky nemožné mít nedefinovanou výjimku v prostředích více na jednoho (úřady, procesy). Improvizace se nenosí, na druhou stranu, dokud jste v mantinelech je většina lidí velice příjemných a ochotných, kyselé ksychty se nechávají doma. S těmi pravidly je to ve Finsku jako kdysi v Česku. Je spousta situací, které jsou ošetřeny selským rozumem, což je fajn, dokud se neřeší přesný výklad - třeba zákazové dopravní značky na levé straně silnice.

Značně unikátní je severská levicově orientovaná (sociální) politika. Studenti a obecně slabší sociální a finanční skupiny toho mají spoustu dotovaného, ale při existenci progresivní dani toho pak pracující při překročení průměru životního standardu zaplatí o mnoho více než jiní, aby bylo co rozdělovat. Lidi v tom vidí férový přístup, a proto vcelku spořádaně daně rádi platí a nevymýšlejí optimalizace. Že ještě nedošlo na divoký kapitalismus je zase dáno nejspíše tím, že jen pár kilometrů na východ číhala dlouhé roky hrozba komunismu, a tak si bohatí dávali pozor na to, aby náhodou nepřišli o všechno. Obechcávání systému bylo a je považováno za podraz, a nikoliv za národní sport či symbol společenského uznání jako v některých jiných zemích. Ve Finsku je malá kriminalita, a i když věci nepřipevníte kotvou do betonu, tak na místě zůstanou. To přisuzuji historickému vývoji, neboť tam kde žije pár lidí se přivlastňovací specialista brzy odhalí. 

Zatímco českým cílem vývoje je nejspíše dohnat a předehnat Západ. Západ se Severem hledá, kam jít dále. Současný kulturní vývoj jde cestou individuality, důrazu na osobnost a předpoklad v ohleduplnosti, rozumnosti a obecně v těžce vzletných myšlenkách. Srovnávání práv nejrůznějších menšin i těch které ještě nedávno neexistovaly včetně etnik, národností, genderu i zvířat. Zkrátka předpokládá, že lidé jsou veskrze dobří a myslí na dobro také těch ostatních, takže třeba ponechají toaletní papír v kabince stejně jako sekeru u tábořiště (versus "kdo neokrádá stát okrádá rodinu!"). Příjemně se v tom žije, funguje to zejména proto, že v systému je málo lidí, a i těch pár hraje stejnou hru. Co se s tím bude dít nadále je otázka, zejména s příchodem různých skupin imigrantů, kteří to berou jinak. Například můj kamarád ze země Visegrádské čtyřky má radost, když si v kantýně vezme dva plátky masa namísto jednoho a pokladní toto nezaregistruje. Že je to přesně to, co výše popsaný systém kazí, si neuvědomuje, protože nad pravidly se mu přece podařilo vyhrát. No a jak se bude mění globální klima a na některých místech planety nebude až tak k žití, tak se na sever zřejmě bude přesouvat stále více lidí no a po čase se z Finska stane mrzuté Česko. 

Finové-gangsteři existují a také to nejsou žádní svatoušci. Zejména rádi mají vytváření monopolů a tvorbu pravidel podle svých potřeb. Helsinkoidní politika stanovuje například podporované bydlení podle potřeb hlavního města, stejně jako jsou elektroauta daňově nejvhodnějším řešením i v oblastech hluboko za polárním kruhem, kam se příliš nehodí. Lumpů je ale zdá se poměrně málo a vzájemně se hlídají, takže to tolik nerazí a zejména se drží dále od veřejného života.

To byla tedy velká vzdělávací-globálně-politická exkurze ukončující výpravu (bez akademické podloženosti) do vysledovaných rozdílů mezi životem v Česku a ve Finsku. V duchu výše popsaných tradic a své národnosti jsem domácí atmosféru a vlastnosti lidí spíše zhoršil, abych ty ostatní spíše vyzdvihnul. Souhrnně je naše a jejich problematika stejná, ale jednotlivé koncepty jsou mezi prostředími nepřenosné a pokud na to budete pamatovat, až někdo zase objeví nějaké módní řešení ze severu, tak budu rád.

Nedávno jsem zaregistroval na serveru Autíčkář následující komentář. Myslím si, že říká totéž jako já, ale jde na to z druhé strany a v kratší podobě, tak tedy:

"Já jsem ve Švédsku strávil hodně času, dohromady skoro rok. Dobře, neříkejme tomu komunismus, ale takový skupinový socialismus a snaha o vyšší dobro je tam prostoupena lidmi opravdu dost a občas je to teda extrémně otravné. Všichni tam chtějí, aby se děly "dobré věci" a pokud náhodou se tohoto chtění neúčastníš, tak se z veselého "Hej", kterým tě sousedi častovali stane brzy jen přezíravý pohled, hřebíky na příjezdové cestě a udání berňáku dvakrát do měsíce. Když se pokusíš o přímou konfrontaci ("tak co vás na mě tak strašně štve?"), tak jsou odpovědí jen špatně zahrané nechápavé pohledy. Narovinu ti nikdo nic neřekne, nikdo ti nevynadá. Ale když přijdeš do krámu, tak ztichne družný hovor, když se rozdávají letáky o vesnické burze, tak se k tobě omylem nedostane. A to vůbec nezačínám o tamní provázanosti církve, sociální politiky a povinného dobra... Švédsko je nádherná země, Volva jsou skvělá auta, mezi Švédy mám dost kamarádů, ale jsem neskutečně rád za to, že žiju tady u nás a ne na 'povinně dobrodiném a šťastném' severu".