Nastavení spouštění Jenkins úlohy na webhook z Gitu

Hrál jsem si s nastavováním automatického spouštění úlohy v Jenkins po commitu do GitHubu. Čistě teoreticky jde o triviální věc, kterou popisuje spousta videí, nicméně v praxi jsem narazil na několik problémů, které si tady odložím, abych to příště nemusel řešit. Třeba to pomůže i někomu dalšímu.

Na začátek hezké video, které popisuje úlohu bez nastavení tajného hesla:

Nejprve je třeba připravit Jenkins, předpokládám, že už vám joby a integrace s GitHubem funguje, jen pro informaci je třeba mít nainstalovaný plugin GitHubu.

Dále musí být dostupná adresa JENKINS_URL/github-webhook/ z veřejného internetu (nebo filtru podle GitHub IP adres), případně přenastavena na jinou v JENKINS_URL/configure sekce GitHub/Advanced (to druhé advanced) a políčko "Override Hook URL/Specify another hook URL for GitHub configuration" 

Manage webhooks zůstane nezaškrtnuto (sekce A.3) pro manuální instalaci webhooku na GitHubu.

Protože nechceme, aby každý, kdo se dostane k odkazu webhooku, spouštěl úlohu, je třeba nastavit heslo neboli "shared secret", respektive jej vytvořit v JENKINS_URL/credentials/add/secret text/system/ a pak nalinkovat "Shared secret". Nicméně je taky fajn to nejdříve vyzkoušet, že to funguje a secret přidat později (nezapomněout na to!).

Poté je třeba registrovat job, který se na webhook spustí. Zpátky na seznam úloh, rozklinout ho a možnost configure, pak checkbox GitHub project a do Project url vložit https://github.com/<user>/<repository>/ toto musí být uděláno manuálně.

Níže pak ještě zaškrtnout "GitHub hook trigger for GITScm polling", nebo to přidat do pipeline definice úlohy jako triggers{githubPush()}.

Poslední částí je nastavit URL webook na GitHubu, link: https://github.com/<user>/<repository>/settings/hooks/new, kde se vloží Payload URL: JENKINS_URL/github-webhook/ včetně lomítka na konci, content type jako application/json a secret je ten námi zvolený a uložený string.

Poté je výhodné udělat testovací ping a počkat na zelenou fajku, nicméně vlastní run jobu začně až po prvním commitu. Zejména na začátku nespěchtejte, občas to chce čas na reakci.

Další udroje: rychlý návod v bodech, dokumentace

Namespace Microsoft.SqlServer (are you missing an assembly reference?)

Chvíli jsem bojoval s chybovou hlášku u SW buildu na novém serveru, která se při sestavování stejného řešení na starším serveru neprojevovala, což bylo zjevně podezřelé. 

Její znění:

error CS0234: The type or namespace name 'Management' does not exist in the 
namespace 'Microsoft.SqlServer' (are you missing an assembly reference?) 
[...Installer.csproj]

Nepomohlo ruční doinstalování přes Nuget, ani doinstalování Microsoft SQL Server Feature Packu, ale bylo potřeba přidat celý SQL Server 2017 Developer edition, který zjevně deplnil některou závislost do systému Windows Server.

Ještě zkusím i odinstalování...

 

Finské obchody, supermarkety a nákupní zvyky

V dalším obecném článku o Zemi tisíců kaluží bych rád revidoval znalosti ohledně nakupování, zejména proto, že jsem narazil na starší články, které jsou již dnes neaktuální – rozpoznávací znamením je skutečnost, že mluví o zavřených obchodech o nedělích, což už dnes není pravda.

Maloobchodní trh ve Finsku má nám poněkud neznámé prvky, které se hodí za to vypíchnout. Zejména skutečnost, že naprostá většina zboží se prodá v supermarketech a případně specializovaných hypermarketech, malých či specializovaných obchůdků je málo. Nejvíce je to vidět na drobných potravinách, například prodejnu pekárny či sýrárnu budete hledat opravdu těžko. Je to dáno hustotou obyvatel, mzdami zaměstnanců a třeba u těch pekáren taky tím, že Finové pečivo moc nejí.

Ve všech zmíněných obchodech a v podstatě všude v zemi zaplatíte kartou a není potřeba mít vůbec hotovost, snad jen kvůli kolečka do vozíku. Do specialit také patří zmínit, že téměř všechny lahve a plechovky jsou zálohované a vrací se v obchodě do strojů. Proto nikde neuvidíte se povalovat PET lahve a když už, tak je někdo fofrem "uklidí".

Kam na průběžný nákup či svačinu? Do supermarketu! V centru města se obvykle nachází nějaký K-market, S-market, Siwa či Sale, které odpovídají různě velkým našim Albertům, Hruškám či Billám. Pokud budete po supermarketech pátrat, určitě bude nějaký v podzemním patře obchodních domů Stockmann či Sokos.

Ještě menší prodejnou jsou R-kioski u kterých naleznete ekvivalent v Žabkách. Hádám, že do R-kiosu zavítáte asi málokdy, jejich největší síla je v rychlosti nákupu a speciálních službách, neboť umí doplnit kredit na lítačce do MHD a podobné vychytávky jako terminály Sazky (včetně různých loterií, poštovních známek atp.). Bonus, o kterém erasmáci moc neví, že v nich lze zakoupit na studentskou slevu nejlevnější kávu do velkého kelímku (1,5 €).

Když máte okamžitý hlad a zrovna koukáte, co byste kde zakousli, tak díky absenci pekáren a otravnosti chození do supermarketu je variantou skočit do nějakého řetězce fast foodu. Skutečně je základní cheesburger v McDonald nejlevnějším jídlem, kterým se dá rychle sehnat, protože stojí 1 €, což je stejná cena jako u nás za obloženou housku. Tento trend odpozoroval i BurgerKing, který už má také Chicken/Cheese/Hamburger za jedno éčko.

Stranou tak stojí Hesburger, neboť jako domácí značka rychlého občerstvení si drží prestiž a jejich sýrová bulka je za 2,60 €. Já tam osobně chodím, když chci z nějakého důvodu sedět déle a utratit více, protože to zkrátka není jako všude jinde i když vlastně je. Všechny tyto řetězce mají v noci jinou (dražší) nabídku než ve dne! Nechtěl jsem se do toho motat, ale jestli hledáte normální teplé jídlo, koukněte se, zda je okolo nějaká univerzitní restaurace, protože ty bývají zdaleka nejlevnější a můžete do nich i když nejste studenti.

Jak je to s týdenním nákupem? Obvykle se někde za městem nachází nákupní zóna. Překvapivě často to není gigantické nákupní středisko českého typu (tedy vlastně zastřešené město s butiky), nicméně taky tam pořídíte všechno. Mnou oblíbená kombinace jsou řetězce Prisma a Lidl, protože oba patří mezi ty nejlevnější s dostatečně širokým sortimentem. Překvapivě není Lidl tím automaticky nejlevnějším, ale v některých produktech se přetahují právě s Prismou, a tak vám doporučuji zavítat do obou. Záleží pak na vás, mě přijde nudné kupovat si za stejné peníze stejné výrobky, které znám z domů (rozdíl v kvalitě jsem nezaznamenal).

Dále můžete narazit na K-Citymarket, který je obyčejně nejdražší z jmenovaných nebo obstojné Minimani, které mi pro změnu připomíná Globus tím, že má oranžový styl prodejen. Zásadně se pak nechodí do dnes nejlevnější řetězce Kärkkäinen, protože jeho majitel otevřeně popírá holokaust.

Velké obchody jsou v současném Finsku otevřené téměř pořád, což dříve nebývalo a je o tom spousta zavádějících informací po českém internetu. Jediné faktické omezení je ukončení prodeje alkoholu v 21 hodin díky prohibici. Jakmile odbije 9. večerní, už to oficiálně pokladní přes kasu nedostane, i když se někdy stopka bere až od momentu, když uzavřou příslušnou nápojovou sekci: co máte v košíku si tedy můžete koupit. Obchod pak dále jede i do 23 hodin. Jako i u nás platí, že o pátečním odpoledni s večerem a sobotě vypukne nákupní horečka a je lepší se v tento čas obchodům vyhnout.

Fini jsou schopní kupovat v supermarketu i rybářské potřeby (protože je tam mají), nicméně existují i specializovanější obchody, ale není jich mnoho. Klasický je XXL-Sport, kde si kromě běžného vybavení můžete koupit i loveckou zbraň (a že jich tam mají). Našemu ElectroWorldu odpovídá místní Gigantti, avšak další velký obchod s elektrem tady asi není. 

Hobbymarkety a kutilské potřeby zastupuje mnou oblíbená Biltema, železářství je K-Rauta a náhradní díly pro auta, cyklo, lodě a obecně všechno možné je i v síti Motonet.

Všimli jste si faktu, že co Čech to majitel e-shopu? Finskou jedničkou je Verkkokauppa.com a to je tak asi všechno co z domácích hráčů znám, ještě Power.fi. Domorodci jinak nakupují na německém Amazonu a pak klasicky v Číně.

Co oblečení? V rámci těch větších obchodních center lze najít klasické butiky o kterých nic nevím, stačilo mi, že jsem se v nich snažil si koupit bundu. Tamtéž i samostatně v centru se nachází všechny klasické značky H&M, C&A, New Yorker a podobné. Nevím jestli potěší nebo naštve skutečnost, že tyto obchody mají cenovky jak v eurech, tak českých korunách, protože jde o globální zboží. Nezapomeňte, že místní s 3x větší kupní silou vnímají cenu proti nám jako třetinovou. Co chodí domorodkyně prohrabávat jsou rozšířené second handy "kirppis", kde jsou hadříky, ale i domácí vybavení za jednotky euro. Mají na to docela dobrou strategii, kdy si vy jako prodejce pronajmete místo na měsíc, umístěte do něj své věci a podle toho, jak jsou atraktivní nebo drahé si je lidé koupí a tím se zaplatí nájem, zbavíte se věcí a ještě vyděláte. Přijde mi to geniální a myslím, že by se to chytlo i u nás.

Ještě chodím kupovat benzín do auta: Domácím premiantem je síť Neste a podle toho vypadají ceny (mají ovšem skvělé zázemí jako vzduch do kol atp), mnohem lepší je zavítat ke stanici ABC. Překvapivě jsou nejlevnější stanice Shell, protože Fini začali Shell bojkotovat za ekologickou katastrofu v deltě Nigeru. Shell má dynamické ceny, stanice v centru města je drahá přes týden a u nákupního centra je naopak levná a o víkendu si to prohodí. Pokud máte jako já starší benzíňák, potěší vás skutečnost, že na severu je hojně rozšířený provoz vozidel na E85, jeho cena je obvykle 60 % z ceny Naturalu 95 a v motoru to hoří taky. Etanol nemají všude, je třeba trochu se koukat, ale stále je docela dobře dostupný, zatímco v Česku zmizel z prodeje. Standardem jsou 24/7 samoobslužné benzínové pumpy, kde se platí kartou (občas přijímají i bankovky), hustota čerpacích stanic mi přijde slušná.

Docela by se hodilo zmínit bonusovou S-kartu, což je koncept platební karty a řetězců obchodů, do které vstoupíte po zaplacení 100 € a poté čerpáte peníze za vstup zpátky v podobě cashbacku a nějaký slev. Je to rozšířené, ale já to nemám - v Prismě se občas zeptají, tak ať víte.

Tolik k mé sumarizaci finských nákupních zvyklostí. Snad to pomůže pro přehled nebo snad něco hledáte. Až si vzpomenu na další, tak článek rozšířím...

Finsko, ve stručnosti podzim

Běžný život pokračuje, tak abych nezapomněl, co se děje a ostatním dal vědět, že jsem stále naživu.

Výhodně jsem na inzerci zakoupil robotický vysavač a mám z něj radost, což je známka stárnutí. Je to fajna kravina, která se dříve či později zamotá do kabelů, takže po návratu domů jde o překvapení, která nástraha jej dostala tentokrát.

Přestěhovala se nám kancelář do nově zrekonstruovaných prostor. Úspěšně se mi podařilo téměř nebýt v náhradním skleníku, kde na nás zbytek firmy zapomínal včetně zásobování, takže jsme tam neměli ani čaj. A protože naším stěhováním byla ukončena 3/4 roku trvající rekonstrukce, tak nemohla chybět "kolaudační" párty. Když jsme šli s 6 kolegy pro zásoby, tak jsem se tázal sám sebe, jak to mají naplánované, že pivo musí dojít ještě před začátkem, což se taky stalo. Nakonec byla vyslána posila do obchodu ještě dvakrát, naposledy 5 minut před ukončením prodeje alkoholu ve 21 hodin. Finové jsou divný národ, celý týden se v open-space ani v kuchyňce nikdo nebaví, všichni jsou zticha a aby měli nějaké socializační tendence, tak musí být opilí na šrot, což považuji za extrémně nesympatické, neboť pak na další den dělají, že se nic nestalo a zase se s nikým nebaví.

Někdy v květnu tohoto roku jsem prohlásil, že se do Vaasy už nejedu. Takže jsme jeli s Igi do Vaasy se potkat s našimi kamarády, kteří odtamtud ještě neutekli. Zvolil jsem cestu autem, protože zpátky jsme měli vést nějaké žďorby. Jak zoufalé město to je se ukázalo po "honičce" na 20 km dálnici před městem, kdy jsem se rozhodl odplatit otravovi se špatně seštelovanými světly tím, že jsem vyrovnal rychlost na maximální dovolenou v momentě, kdy mě začal v rychlém pruhu předjíždět. Abyste rozuměli, ve Finsku je jezdí podle předpisů, oni rychlostní limit neberou jako doporučený. Takže jsem zahlásil šach a celou dobu ho držel vedle sebe, což mi přišlo zábavné. Ve chvíli, kdy jsem odbočoval na sjezd prohlásila Igi, že toho řidiče zná, že chodí zpívat karaoke. Taková je to dědina.

V sobotu jsem si stanovil jako hlavní cíl vyzkoušet Rekola známá z Ostravy i jiných měst, ale také nově ve Vaase, protože město a studentská unie oslovila tento (český) start-up. V rámci Finska jde o ideální volbu místa, neboť bez kola se Vaase nehnete (všude je to trochu dál) a zároveň je MHD mizerná (a drahá). A tak mám ve svém profilu další město, systém funguje stejně jako u nás.

Cesta zpátky pak probíhala standardně, a protože rád jezdím jinými cestami než obvykle, chtěl jsem navštívit město Virrat. Při té příležitosti jsem si nakreslil ohodnocený graf silnic mezi Jyväskylou a Vaasou, aby zjistil, že neexistuje výrazně výhodnější trasa, jsou tady v podstatě 3 plně vzdálenostně i časově ekvivalentní cesty. Obecně je řízení ve Finsku poněkud monotónní a náročné zejména když nemáte tempomat, nicméně občas to vypadá i romanticky, tak jsem pořídil krásné podzimní video. 

Na poslední zářiový víkend si město Jyväskylä připravila program v podobě "festivalu" světel, který se projevoval tak, že některé lokality byly netradičně nasvíceny a na vodu vypuštěny lodičky se svíčkou po vzoru Večera sokolských světel. Programově se navíc akce bila s Nocí vědců, všude po městě bylo plno lidí, MHD jezdila zdarma. "Bylo to sice hezké, ale že bych to musel vidět dvakrát?"

O tomtéž víkendu jsem navíc našel na Facebooku info, že z důvodu modelářské burzy je vstup do zdejšího leteckého muzea zdarma a tím byl určen sobotní program. V muzeu už jsem byl před dvěma roky, a tak jsem se dozvěděl, že se nic nezměnilo. Tentokrát jsem však ušetřil 5 € na vstupném, které jsem vzápětí vydal za palačinku, kterou prodávali zdejší skauti a ke kterým se připojila česká skautka se kterou se znám od vidění.

Několikrát jsem zmínil, že začíná být zima a mě dostihla skutečnost, že nemám žádnou pozdně podzimní bundu, protože se mi velbloudo-koženková na jaře rozpadla. Nezbývalo než vyrazit na nákupy, které byly neuvěřitelně otravné, protože jsem měl představu, co bych asi tak chtěl, což je vždy problém. Nyní již znám všechny obchody v okolí, přesto však lov dopadl dobře. V jednom luxusním butiku nabízeli bundy s cenovkou kolem 200 € a žádná nebyla hezká, naštěstí jsem při odchodu narazil do stojanu, kde měli zboží zlevněné o 75 % po focení katalogu. Takže po předchozím dvoudenním neúspěšném lovu na bundu mých představ se zrovna tam nacházel ideální model. Co tím chci říct, že už nechci obchody zase hodně dlouho vidět...

Už dlouho jsem nezmínil žádný alkohol. První říjnový čtvrtek vypukla Finy dlouho očekávaná studentská akce, na kterou se i sjížděli z okolních měst. Cílem bylo projít od 10 do 30 hospod a v každé si dát nějaký nápoj nebo jídlo. Za nasbírání dostatečného počtu známek byl pak uchazeč ohodnocen "akademickým" titulem, když byl ještě schopný dojít na místo, kde se to vyhodnocovalo. Já jsem se účastnil prvním rokem, a tak mi náležel pouze titul nejnižší, který nebylo těžké naplnit. Asi největším přínosem takové akce je zjištění, že se tu na každém rohu taktéž nachází nějaká hospoda či bar, které jsem byl schopný za celou dobu přehlédnout. V závěrečném místě programu jsem se pak už podruhé ocitl pod pódiem, když hraje Pete Parkkonen.

Začal se blížit termín mého krátkého návratu do ČR, a tak jsem chtěl navštívit místo, kam jsem se už dlouho chystal a tím je muzeum a hřbitov železniční techniky v Haapamäki. Místo, které v českém ekvivalentu kombinuje Lužnou u Rakovníka a Českou Třebovou. Velice elegantně se mi podařilo dorazit jeden týden po ukončení letošní sezóny, a tak se na místo musím vrátit v květnu dalšího roku. Naštěstí se dá si projít podél trati odstavené vozy i když nevím co je větším hřbitovem, protože z druhé strany plotu jsem viděl parní mašiny skutečně srostlé s okolní přírodou.

Říjen jsem ukončil dvoutýdenní návštěvou domova s mezizastávkou v Krakově při výletu s Kroužkem přátel MHD z Ostravy, protože připravený program byl, jak bývá zvykem, vyšperkovanými dopravními zajímavostmi i příjemnou společností. Navíc jsem zjistil, že spojení Helsinki-Krakow-Ostrava je při dobrém načasování rychlejší a snad i pohodlnější než Helsinki-Praha-Ostrava, jen tentokrát bylo potřeba nejít spát a jít na autobus, protože dostat se na ranní lety z letiště Vantaa je ze vzdálenějšího Finska nemožné.