Zabezpečení auta motorky Samsung SmartTag

V rámci výměny telefonu se ke mně dostal toho času (2/2021) nový gadget od Samsungu "chytrý přívěšek", který má sloužit k lokálnímu vyhledávání ztracených věcí na principu bluetooth. Stejná či podobná funkcionalita se očekává od Apple AirTag, který bude časem také vydán. 2023: existuje a je snad i více spolehlivý, protože iPhonů je prostě všude více.

Jedna ze zásadních vlastností je skutečnost, že lokalitu přívěšku mohou do globální sítě hlásit anonymně také jiná zařízení Samsung s instalovanou aplikací SmartThings. Výrobce zmiňuje, jak je řešení výhodné pro hledání zaběhnutých mazlíčků či zapadnutých klíčů, ale proč by tím nešla monitorovat také vozidla...?

Tento kousek elektronického plastu totiž nepotřebuje externí napájení. Vystačí si s interní knoflíkovou baterií po dobu jednoho roku a konektivitu zajišťuje bluetothová síť, takže není třeba vkládat SIMkartu či jinak řešit spojení. To je velmi příjemná kombinace zejména pro použití na motorce. Baterka mi vydržela asi 1,5 roku. Problémem se současným (2023) firmwarem je skutečnost, že zde není explicitní notifikace o vybité baterce a tag prostě zamrzl na poslední známé lokalitě. Výměna pak byla pouze mechanická a hodí se k ní mince.

Jak je to s praktickou použitelností? Testoval jsem přívešek umístěný v autě ve větších i menších městech a každý den jsem měl v aplikaci novou informaci o aktualizaci polohy i od jiných osob než jsem já sám. Na frekventovaném veřejném místě byla aktualizace i 3x do hodiny. Nějací lidé se správnými chytrými telefony se tedy pohybují všude. 

Jak to bylo s přesností polohy? Žádná sláva, pozice na mapě byla vedle o přibližně 100 metrů a to stabilně. Odhaduji, že telefon odešle svou polohu při zachycení signálu, která není tak přesně aktualizovaná při neaktivním (uspaném) stavu. Parkování poblíž zastávky autobusu přineslo polohu naprosto přesnou, ale u parku to docela lítalo.

Kdybych chtěl dohledat tag sám, budu navigován podle síly signálu přesněji (ve stylu hry přihořívá-hoří). Najít něco drobného bude takto náročné protože to opravdu není přesné. Nejlepší je dostat se dostatečně blízko a zapnout akustickou notifikaci přívěsku. Stejným způsobe lze najít třeba zapadlá sluchátka Buds Live.

Jak moc utlumí automobil signál bluetooth? Trochu ano, ale ve skutečnosti to i tak dobře funguje. Tag zavřený v autě má podle telefonu venku sílu signálu asi jen 60 % i když je od sebe dělí jen metr. Spojení s telefonem však proběhne do auta na parkoviši i z balkónu v prvním patře při asi 20 metrové vzdálenosti. Signál zachycují kompatibilní telefony tak často, že nemám potřebu umístění tagu u vnitřního zpětného zrcátka nějak zvláště vylepšovat (třeba dát tag pod víčko nádrže).

Nespornou výhodou je, že nic není nikam připojeno, takže se nevybíjí baterka ani neztrácí záruka. Rovněž se nevytváří falešné poplachy. Kromě pořizovací částky okolo 800 Kč zde pak nejsou ani měšíční poplatky. Vyměnit baterii po roce v hodnotě 30 Kč je náklad zanedbatelný.

Dislaimer: určitě nelze považovat zmíněný systém za solidní zabezpečení. Z mého pohledu je to jen doplňkový lokalizační systém k mechanickému zabepečení. Nezapomeňte, že "profesionální zloději" si s bezdrátovým zabezpečením umí poradit rušičkami.

Další možnosti 1: polohu a přístup k přívěšku lze sdílet s dalšími účty Samsung (až 100). To se může hodit, pokud vozidlo s někým sdílíte a chcete vědět, kde se právě nachází.

Další možnosti 2: tag má na sobě jedno tlačítko, které umí při blízkosti domovského telefonu provést nějakou akci na krátké stistknutí či jinou na podržení. Zde mě zatím nenapadlo mnoho případu užití.

Další praktické zkušenosti. V menším městě mám informaci o aktualizaci párkrát za týden. Poloha je pak naznačena tam, kde byl člověk s telefonem. V garážích okolo kterých se pohybují lidé je poloha také hlášena překvapivě dobře. Tímto jsem příjemně překvapen.

Už jsem si vyzkoušel i hledání přívěsku. Na moto vyjížďce mi vypadly klíče s tagem a zjistil jsem to až po 60 kilometrech. Jel jsem tedy zpět, ale v nahlášeném místě nic nebylo. Pokračoval jsem tedy se zapnutým módem "search nearby" a asi za dalších 1000 metrů to ohlásilo kontakt. Tag jsem pak našel ležet v příkopě vedle hrbolu na cestě. Bylo to docela snadné.

Po třech letech s Tagy jsem se naučil je používat ke všemu hodnotnějšímu, co dávám z ruky nebo by se to mohlo ztratit. Překvapivě takových objektů není moc a tak se moje flotila příspoěvků zastavila na 7 kusech.

Road trip Pobaltím v době covidové

Mou specialitou se v posledním roce stalo měnit svou lokalitu (nikoliv však utíkat) těsně před zahájením nějakých místních omezení. V roce 2020 jsem odjel z Česka den před zahájením restrikcí a v létě se vrátil posledním přímým letem před ukončením spojů. Na letošní jaro jsem si připravil úprk z Finska 2 dny před zahájením jejich prvního skutečnějšího lockdownu.

Za úkol bylo se přepravit do Varšavy na následujícího půl roku z Írisiných pracovních důvodů. Jelikož severské jaro nemám rád, nadšeně jsem souhlasil, že se rád přestěhuji také. 

Cestování je v době pandemie náročné. Na letištích po vás letecké společnosti vyžadují potvrzený certifikát “bezinfekčnosti”, který je ve Finsku z nějakého důvodu pro samoplátce slušně drahý. Kromě tohoto papíru je třeba i dokládat důvod cesty hraničních kontrole.

Spočítali jsme si na kolik by nás všechny zdravotní náležitosti a zavazadlové příplatky vyšly a rozhodli se jet autem. Navíc kromě letadla se za prostředek veřejné dopravy počítají i všechny obslužné vlaky a autobusy, při jejich použití vyžaduje Polská republika dodržení karantény. U využití soukromého vozidla ale povinná není. Zdůvodnění pro cestu po zemi bylo tedy obhájeno s přehledem. 

 

Pročetli jsme si podmínky tranzitu všemi pobaltskými zeměmi a vydedukovali, že jsme schopní je splnit. Nejjednodušší to bylo s Estonskem, které covid vůbec neřeší. Nejhorší pak s Lotyšskem, které i pro tranzit vyžaduje negativní test a registraci přes jejich aplikaci. PCR test jsme podstoupili u nás ve městě, které je dělá lidem s příznaky či podezřením. Záměrně však nevydává cestovní potvrzení, které ale pro aplikaci nebylo potřeba. Zde do hry vstupovalo i časové omezení. Mít maximálně 72 hodin starý test je pro cestu přes 4 země o víkendu docela na hraně. Dovolím si prozradit zápletku: při cestě po nás nikdo žádné dokumenty vidět nechtěl a vlastně nás ani nikdo nezastavil a nekontroloval. Věřím, že kdyby se tak stalo a my neměli patřičná zdůvodnění, tak by to mohl být naopak slušný problém. Tak pojďme už k samotnému výletu, pardon pracovní cestě.

 

Den 0.

Odjezd byl jako vždy hektický, protože bylo třeba zařídit všechny chronicky odkládané záležitosti, přitom se balit, uklízet a “pořádat rozlučky”. Plánování bylo rovněž stále otevřené, ale prosadil jsem, že cestu zahájíme na sobotním odpoledním trajektu z Helsinek do Tallinnu. Auto balím v předvečer, kromě věcí pro život v Polsku do něj skládám i nějaké ty krámy, které jsem si chtěl odvést někdy do Česka, takže je auto zase něčeho plné, ale tetrisování se daří docela lehce. Plním jej zejména instantní neslazenou ovesnou kaší, kterou se mi v Česku nedaří v odpovídající náhradě sehnat.

 

Den 1.

Vstáváme brzy a za slunečného mrazivého dne zvedáme kotvy. U nás ve středním Finsku je v zimě permanentně zataženo a škaredě, proto mě překvapilo, že se počasí zkazilo za městem (obvykle je to naopak). Do Helsinek jsme jeli za nepříjemného sněžení. Oběd v Ikea, dále předat zapomenuté poklady kamarádce a jelikož zbyla i trocha času, tak jsem se nechal u migranta ostříhat. Nebyl jsem si totiž jistý situací v Polsku a cestovat jako bezdomovec není tak moc super.

Harmonogram mi vychází naprosto přesně, a tak se naloďujeme na trajekt M/S Finlandia bez znatelného čekání. Na palubě byli hlavně Estonci a Rusové vracející se z práce. Velmi málo z nich mělo nasazenou masku, respirátor už pak vůbec nikdo. Však to není povinné, že... 

Jak jsem nakousnul, že ve Finsku nebylo nic moc počasí, tak na moři to bylo vyloženě divoké. Poprvé jsem si vyzkoušel pocit, kdy i docela velká loď skáče na vlnách. Potácení po chodbách mi přišlo zábavné, ale nákup v duty-free obchodu na přídi byl už náročnější. Něco jako kdyby se Kaufland nepravidelně houpal.

Do Tallinnu jsme dopluli ve zdraví, počasí bylo stále mizerné: husté mokré sněžení, teplota lehce pod bodem mrazu, kluzké cesty a stmívání. Předchozí týden byl krásně slunečný a na první březnový týden nebývale teplý. Mentálně jsem se nastavil na jaro a cestování za krásného západu slunce, a tak jsem tu změnu zpátky do zimy docela negativně prožíval.

Jeli jsme na jih a jeli jsme pomalu, protože jsem nic neviděl. Cílem bylo město Parnu v jižním Estonsku, kde jsme měli zarezervováno ubytování se snídaní. Jestli mohu něco doporučit, tak cestování v tuto dobu, kdy jsou pěkné hotely za opravdu malé peníze (konec špatného vtipu).

Den 2. 

Dalšího dne ráno bylo počasí ještě více aprílové, šedá stěna sněžení kombinovaná s azurovou oblohou a sluncem. Objeli jsme si historické centrum města a pokračovali na jih na Lotyšsko. Jak jsem zmínil, čekali jsme komplikace na hranicích, ale ty jsme nakonec projeli starým přechodem kde nikdo nebyl. Byli jsme se předtím podívat na plážích Řižského zálivu. Tam musí být v létě krásně, no v březnu jen ledové kry a studený vítr.

Lotyšsko jsme chtěli projet rychle, a i když to na mapě vypadá jako kousek, tak se cesta na Rigu dost vleče. Mezinárodní dálnice E67 má jeden pruh v každém směru a 90 jako rychlostní limit. Řady kamionů pak auto jedoucí 89 podle GPS zjevně dost brzdí, když domorodci v osobácích dost sebevražedně předjíždějí. Nebo že bych si fakt tak odvykl od středoevropského způsobu řízení? Severně od Rigy jsme potkali první a na naší cestě také poslední auto s českými značkami, kterým byl kamion z MSK kraje.

Cesta ubíhala a sníh postupně mizel. Vodu a plískanici prskající kamiony zvyšovali mou spotřebu kapaliny v ostřikovači. Zastavili jsme na doplnění a zakoupili si oběd s sebou v klasické lotyšské jídelně Lido. Kde to ale sníst, když je venku zima? Posloužily nám zadní sedačky naší limuzíny...

Jedeme dál, průjezd Rigou byl při nedělním provozu plynulý a pokračovali na město Jelgava, kde je zámek a sochy z písku. Zastávka už byla potřebná neboť jsme začínali být usezení. Vědomi si 12hodinového limitu pro Lotyšsko jsme se krátce na to dali opět do pohybu a dojeli na litevské hranice. Zde jsme také doplnili benzín, neboť čím jižněji, tím levněji.

Další zastávkou byla turisticky známá “Hora křížů”, nicméně v nedělní podvečer tam nikdo nebyl, a tak jsme si užili procházku poutním místem sami. Kromě vztyčených křížů bylo možné zahlídnout "v tom lese" i sloupky bezpečnostních kamer, takový komický detail. 

Sedáme do vozu a jedem dál, kam až to dneska zvládneme? Nějak nás láká to dotáhnout až na polskou stranu. Navigace začala nějak červenat nehodami a při pokusu na ledovce odbočit na čerpací stanici jsem pochopil proč. Projeli jsme město Kaunas, kde jsme si nezakoupili dojezdové pivo na hotel, protože v Litvě mají prohibiční hodinu dříve, na což jsem zapomněl, nevadí.

Zdá se, že překračování litevsko-polské hranice pro mě má nějakou zvláštní smůlu. V roce 2017 jsem ji projížděl lesem při objíždění nehody blokující cestu. V roce 2021 na nás byla nehoda připravena také, ale tentokráte na mnohem lépe objízdném místě. Další magií této hranice je časový posun, kdy jsme získali čas navíc. Odklepli jsme předpřipravenou rezervaci v nečekaně luxusním hotelu Loft ve městě Suwalki a dojeli do něj s 600 kilometry na denním počítadle. Až budu plánovat zase průjezd, tak nechť nezapomenu, jak se to v těchto krajinách vleče.

Den 3. 

Pondělní ráno bylo krásné, umocněné hotelovou snídaní doručenou na pokoj “bo kovid”. Dlouho jsem zvažoval, kterou z cest na Varšavu použít. Nakonec jsem na kruhovém objezdu podlehl volání značky, když mi každá z navigací radila jiný směr a najel na cestu číslo 61, což byla přeplněná okreska s kamiony nalepenými na mém zadním skle po následující 3 hodiny. 

Posledním hodinovým úsekem byla pohodová dálnice, ale i tak jsem se cítil po příjezdu do Varšavy značně unavený. Dojezdu na ubytování nepomáhal hustý provoz odpoledního centra metropole vylepšený demonstrací k MDŽ. Slavnostně jsme zaparkovali a začali vyřizovat administrativu k převzetí bytu. Za tu odměnu jsme si vyzvedli večeři v Mlecznem baru a začali si opět užívat jídlo s chutí (to totiž seveřanům stále moc nejde).

Co s autem v centru Varšavy je náročnější otázka, než jak vypadá na první pohled. Nakonec se nám podařilo najít rozumné stání do doby, než přestane Česko bláznit s omezením pohybu na okresy a budu moci pokračovat do Ostravy. 

Pozorování

Na cestě jsme sledovali implementaci restrikcí pandemie. Můžete nařídit roušky a rozestupy, ale reálně je nikdo není schopný dodržovat, ať už vědomě nebo neúmyslně. Všude, kde jsme byli se na nás někdo zbytečně lepil, chrchlal či neměl nasazenou roušku. Přitom je to akční minimum k znovu otevření. 

Poláci jsou proti nám tak půl roku nazpět v ignorování opatření, aktuálně nosí roušky pod nosem. Podle chybějících osobních vozů s cizími registračními značkami, lze za naši cestu usuzovat, že víceméně všechny národnosti sedí doma. Ještě dodávám, že Varšavská zima je sice teplejší než finská, ale díky odlišné vlhkosti vzduchu je mnohem více vlezlá.

 

Statistiky cesty

Ujeto 1400 km (etapy 430 + 620 + 350 km), při spotřebě 7,8 l / 100 km je to 150 € na palivu. Trajekt stál 50 € a každý z hotelů 40 € za noc pro dva. Ve výsledku je tato zimní kovidová cesta jedním z nejlevnějších přejezdů, jaký se mi na této trase podařil s výslednou sumou 330 eur. V roce 2017 jsem podle záznamu platil 300 €, nicméně když se jede na tato trasa jako opravdový výlet, tak to stojí více (520 €).

Uvidíme, co se stane po otevření, jestli se celá Evropa vrhne na bezhlavé cestování a kdy to bude… A jestli máte rádi Pobaltí, zrovna byla publikována dobrá cestovatelská přednáška.