Výlet na Alandské ostrovy

Konečně vše naloženo, vyjíždíme. Jako s každým výletem se plán nevymyslel za odpoledne, kdy průzkum a plánování zabralo pár předešlých večerů. Je až s podivem, že koncept hlavní části zájezdu vydržel neskutečných 15 minut od výjezdu, kdy byl posádkou plán zavrhnut jako příliš cyklistický a pár dalších praktických záležitostech - jsem dopsal. Jak jsme tedy naložili s týdnem volna?

Původně jsem měl v plánu vyrazit na Lofoty v Norsku, jenže tranzitní Švédsko zůstalo zakázanou zónou a jak se později ukázalo, na Lofoty vyrazili také všichni Norové. Dokonce tak moc, že cesty horskými průsmyky vypadaly podle obrázků jako páteční odpoledne na D1. Nakonec jsem zvolil jako cíl cesty mnou neprozkoumanou oblast Alandských ostrovů, která je ale destinací číslo jedna pro Švédy a Finy jako ty Lofoty pro Nory. Zachránilo to načasování, neboť v týdnu před mou dovolenou se do novin dostaly obrázky finských kolon na trajekty a zájem asi částečně opadl.

Alandy jsou soustava ostrovů ležící v Baltském moři mezi Finskem a Švédskem. Mají zajímavou historii, během které nabyly statut autonomní oblasti náležící Finsku, něco jako nedokonalé Slovensko. Alanďanům se to moc nelíbí, a proto si vesele mluví švédsky. Finové jsou pak na místě zmatení, protože jsou doma, ale vlastně nejsou. Oblast má spoustu zákonných výjimek a privilegií i na úrovni EU.

Unikátní je i způsob, jak se na ostrovy dostat. Společnost provozující trajekty mezi finskou pevninou a hlavní částí si účtuje tranzitní poplatek plus 100 %, pokud nestrávíte noc na některém z nácestných ostrovů. To nezní jako problém, než zjistíte, že se šťastlivci na jediném obyvatelném ostrově přestali snažit o dostupné a kvalitní ubytovací služby. Vyzráli jsme tedy na ně a na ostrovy jsme se tedy dostali pomocí velkého trajektu na lince z Turku do Stockholmu. Pokud se nakoupí loděnky v akci pro méně vytížené termíny, je to dokonce levné i s autem.

Břehu hlavního města autonomní oblasti Mariehamnu jsme dosáhli krátce po pondělním poledni a vydali se ubytovat do cenově přijatelného kempu nacházejícího se hned vedle velmi drahého kempu, který je uveden ve všech průvodcích. Na přivezených jízdních kolech jsme zahájili průzkum (jediného) města o 11 000 obyvatelích. Slunečné počasí, lehký vánek a teplota jen lehce vyšší než pohodlná, celkem hezké podmínky pro aktivní dovolenou.

Alandy jsou známé jako ráj cykloturismu, protože je zde nevelký silniční provoz a vzdálenosti mezi obydlenými oblastmi a atrakcemi jsou jen v desítkách kilometrů (ve Finsku jsou to stovky). Což je mimochodem důvod, proč mi byl plán přepracován, jelikož 50 km od trajektu v Hummelviku na východě ostrova do hlavního města na jihu (plus ještě něco po trase) se zdálo být moc. Cesty nejsou jenom nekonečně ploché a díky moři tu může dost foukat. Ráj cykloturismu ano, ale ne kavárenských povalečů na kole bez přehazovačky a bez vyježděných kilometrů.

Po noci strávené ve stanu jsme se vydali se autem k západnímu okraji ostrovů do dědiny Eckerö, podle které se jmenuje trajektová společnost. Počasí se zhoršilo. Nárazový vítr s varováním meteorologů hnaly jachtaře do přístavů a proti vedrům v minulých dnech začalo být docela zima. Prohlédli jsme si rybářskou osadu a během deště i Muzeum lovu a rybaření, protože se tam nedalo po staletí dělat nic moc jiného.

Tím byla nabídka aktivit na západě byla vyčerpána, a my se vydali do severní části ostrova s vesničkou Geta, kde je na zdejší „hoře“ rozhledna ze které je vidět moře, lesy a skály. Zajímavostí byl zdejší urbexový kemp, u kterého nešlo poznat, jestli je ještě v provozu nebo už v rozkladu, protože se v okolí nacházelo spousta opuštěných chatek, nedokončeného disk-golfového hřiště či opoužívaného minigolfu. Atmosféru podtrhovala dramaticky zbarvená obloha a již zmíněný vítr.

Po cestě zpátky jsme ještě mimoděk objevili centrum veteránistů s hromadou zajímavých strojů na dvoře. Specialitou ostrovů je minimum obchodů. Před příjezdem na ubytování jsme tedy ulovili ještě párky, protože bylo potřeba vyzkoušet jednorázový gril koupený v akci. No ubytování: šlo o nejlevnější AirBnB na ostrovech v chatě, kterou jsme do hodnocení popsali jako strašidelnou, pokud máte příliš bujarou fantazii. Párky na grilu i ubytování bylo v pořádku, počasí se nakonec umoudřilo a ustal i vítr ohrožující možnost ostrovy opustit.

Na středu jsme měli vyhrazenou prohlídku toho hlavního. Pozůstatky bývalé (a jediné) ruské vojenské základy Bomarsund z 19. století a (jediný) hrad Kastelholm ze 14. století. Aby se dostalo té cykloturistice, tak jsme mezi památkami jeli na kole. Konečně bylo také trochu více turistů včetně jednoho auta z Anglie a dvou z Německa, jinak všechno Fini a Švédi. S klidem se dá také říci, že atrakce podél silnice číslo 2 jsou dostačující, takže netřeba ostrovy více křižovat, ale to jen tak pro příště.

Každý most a kanál s přívozem mezi pevninou tam má nějakou historii. Ta zajímavá na nás čekala, když jsme popojeli blíže k městu Godsby, kde původní „skluzavku“ k trajektu nahradili mostem a silničním tunelem ve skále nad kterým se tyčí kavárna s rozhlednou. Taková 5 patrová dřevěná, ve větru vrzající, rozhledna je zážitek. Na uklidnění nervů servírují v kavárně sladkou Alandskou palačinku. V diskusí u ní jsem zjistil, při pohledu do jízdních řádů, že nám právě ujela poslední loď, kterou bychom absolvovali zpáteční cestu po zemi přes soustavu ostrovů. Do příplatku za tranzit bez zastávky se mi moc nechtělo, když měl velký trajekt na další den opět akční ceny. Vyzráli jsme tedy nad Alanďany tak, že jsme jejich výmysly ignorovali. Rezervovali jsme si opět stejné (teď už nestrašidelné) AirBnB a užívali zbytku cyklistického výletu zpět k autu a slunečného dne na ostrově včetně malého bezplatného přívozu na trase.

Posledních pár hodin dalšího dne jsme použili na návštěvu zbývajících dochovaných vězí Boresundské pevnosti a vykoupení zásob švédské „Kofoly“ Trocadero v jediném místním nákupním centru. Cesta trajektem zpět byla odpočinková a adrenalin vystoupal až v momentě, kdy z palubního rozhlasu oznámili, že finští pohraničníci budou ověřovat právo vstupu do země podle koronavirových regulí. Česká republika byla v tom okamžiku na zakázané listině díky situaci v Moravskoslezském regionu, odkud pocházím. Začal jsem očekávat nějakou tu administrativní legraci a jak vysvětlím, že jsem Finsko nikdy neopustil, protože jsem do trajektu ze Stockholmu jen přistoupil. Nakonec jenom zkontrolovali doklady, protože Fin ve vozidle je asi dost silná propustka. Ještěže ten vir ví, na koho má sednout a na koho ne.

V tomto vyprávění jsem záměrně přeskočil část před a po Álandech. Vyberu jen to nejzajímavější. Ve městě Uusikaupunki obsadila recesistická skupina starou elektrárnu a zřídila v ní Muzeum firmy Bong, kde prezentují historii neexistující firmy skrze její vynálezy. Je to nádherná steampunková výstavka industriálních přístrojů, které vévodí Čezeta předělaná na létající skútr. Jestli vede Cimrmanova stopa někam po WW1, pak definitivně zde…

Druhou úsměvnou historku zařídil můj automobil Škoda, který ač není ochotný propojit palubní systém s mým telefonem, nějakým způsobem zjistil, že je tato jízda mou dovolenou. Ve městě Tampere jsou dvě křižovatky, na té první vpravo se jede zpět domů, na té druhé vlevo se jede do neprozkoumaných končin. Přesně 1 km po odbočení vlevo se na palubní desce rozsvítilo výstražných kontrolek jak na vánočním řetězu. Po konzultaci s manuálem jsem se rozhodl vyřešit jen varování o nedostatku paliva, a tak celý výlet mohl pokračovat 1400 km dále. Jízdní kola byla po celou dobu naložena takovým tím způsobem, ze kterého by policie v Česku zešílela, neboť kola na tažném zařízení částečně zakrývala registrační značku a světla. Tady to tak všichni vozí a nikomu to nepřijde divné...

Poslední objev byl proveden v jihozápadním Finsku v oblasti kolem vesničky Fiskars, odkud pro změnu pochází myšlenka oranžových nůžek, sekyr a rýčů. Většinu cest v této severské zemi je schopný odřídit i pes, když mu zapnete adaptivní tempomat a taktéž není až takovým vtipem, že motorky mají do hranata sjeté pneumatiky, ale v tomto regionu jsem narazil na silnice (111, 104), které se dají užít. Klikaté, nahoru a dolů a na asfaltu. Milé to překvapení!

Týden utekl jako voda, jak už to u volných dnů bývá. Do mapy přibylo pár dalších puntíků v oblastech, kde jsem ještě nebyl. Stále toho ale zbylo dost k prozkoumání, třeba až zájem o dovolené doma u místních zase opadne a některá místa se uvolní. Poznámka: už zase začíná být večer šero a v Lidlu začali prodávat obaly na zahradní nábytek. Zima se blíží…