Návratem do
finských teplot těsně kolem 0°C končil poslední příběh. Po týdnu
"dovolené" v Anglii jsem se těšil, že se vrátím do zaběhnutého
pořádku, nicméně osud tomu nepřál a v závěru neděle přinesl z domova velmi
smutnou událost, ze které jsem se vzpamatovával celý týden, během kterého se
neodehrála žádná párty, které bych se zúčastnil a o které bych mohl dychtivé
čtenáře informovat.
Naštěstí se mi o
vyplnění času postaral vedoucí diplomové práce, který mě uvedl konečně do
pohybu se psaním, protože jsem se k tomu sám rozhoupával už asi 2 předcházející
týdny. Během toho také chodím intenzivně do školy a snažím se sžít s předměty,
které se mi vůbec nelíbí, nebaví a jejich prerekvizitou je schopnost vyřešit
netriviální integrál...
Změnu myšlenek
přinesl poslední výlet a to i přes fakt, že jsem po
navštívení "zmrzlého" města Turku prohlásil, že už nikam takto
nejedu. Cílem bylo největší severní město - Oulu - na jehož konci musím říct,
že díky atmosféře s lidmi okolo to byl nejlepší výlet, který jsem ve Finsku
podnikl.
Vůbec sestavení
výletu proběhlo vcelku netradičně. V Jyväskyle jsem totiž uviděl autobus s
cílem ve městě Kokkola, což mě podnítilo k uvažování, že bych město s tak
bizarním názvem navštívil. Nicméně jsem byl při obědě Finkou upozorněn, že to
nestojí za to, že tam nic není a že mám jet do Oulu. Při další úvaze, jak tam
jet 4,5 hodiny na otočku, vyplynulo z jiné osoby sedící u stolu, že třetí
kamarádka má "nedaleko" chatu. Po jejím následném příchodu
souhlasila, že to není špatný nápad a tak jsme měli sestavený program zhruba ve
stylu: Pojedu ze Žďáru nad Sázavou na prohlídku Ostravy a potom přespím na
chatě u Krnova.
Nevím proč, ale
docela dost výletů z posledních příběhů začíná v chladném deštivém ránu s dosud
zapadlým sluncem v centru nějakého neznámého města, což je řešeno schováváním v
kavárně. Oulu nebylo výjimkou! Nicméně jakmile se počasí a denní doba vzpamatovala,
tak jsme navštívili veškeré pamětihodnosti, mezi ty největší patří socha
policisty na tržišti, ale jinak je to ničím nevybočující typické finské město, protože už mi došla přirovnání...
Následně jsme se
autobusem přesunuli do obce Pulkkila, odkud pochází jedna členka výpravy,
přičemž jsme byli pozváni k ní domů na večeři a tak jsem měl možnost poznat
"divoké Finy" žijící uprostřed ničeho. Nenechte se zmást, bylo to
velmi zajímavé a je pravda, že s lidmi z města si o lovu losů a sobů moc
nepokecáte. Nicméně výpravy za kořistí jsem se nezúčastnil, protože je to těžce
ranní aktivita...
Po zkonfiskování
auta jejích rodičů jsme se přesunuli 30 km na chatu - no chatu, velmi dobře
vypadající srub. Přijeli jsme tam samozřejmě za tmy, takže to vypadalo velmi
strašidelně, neboť kromě občasného projíždějícího auta nebylo nikde ani živáčka
a vše doplňovalo typické finské ticho. To, že není nic slyšet, pokud se člověk
nepatrně vzdálí od ruchu lidí, je pro našince velmi nezvyklé, protože i když v
Beskydech naleznete to nejopuštěnější místo, stejně pořád v dáli něco šramotí,
ve Finsku ne.
Dalšího rána
jsme se vydali navštívit zajímavosti v okolí. Jednou z nich bylo například
falešné jezero Uljuan tekojärvi. Někdo usoudil, že je ve Finsku málo jezer a
postavil další. Na přilehlé ceduli jsem se pak dočetl, že to bylo z
protipovodňových důvodů... Dalším cílem-necílem byla mohyla stojící v geografickém
středu této země - na fotku hezké... Míša
mi připomněla, že další podobné místo je nejblíže v Brušperku.
Ještě před
návratem na chatu jsme se vydali lesní stezkou na vyvýšené místo s údajně dalekým
rozhledem na nekonečné lesy. Jakmile se však pěšinka změnila v močál, tak jsme
to otočili zpátky. Proč to zmiňuji je fakt, že jsem nadhodil téma, co udělá s
emocemi podkresová hudba a jak bychom se jako výprava cítili, kdyby hrálo něco
strašidelného. Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak v místech, kde si v ČR sotva
zavoláte, protože není signál, je ve Finsku dostatek přenosového pásma proto,
pouštět si hudbu z Youtube. Uprostřed ničeho, v hlubokém lese!
Druhý večer se
nesl ve znamení saunování. Dosud jsem o tomto tématu nepsal, protože stále
sbírám zkušenosti. Nicméně tady jsem se chopil zatápění v kamnech, protože
jedině opravdický oheň dělá pravou saunu, říkají Finové, během pobytu v saunách
elektrických. Navíc chladnutí se odehrávalo příjemně venku při 0°C, zkrátka relax podle
místních pravidel. Škoda, že bylo zataženo a nebylo vidět nebe a potencionální
polární záři, která je na severu pravděpodobnější.
Následujícího
rána, za poletování vloček, už byla bohužel cesta domů nevyhnutelná, takže opět
přesun do Oulu a zpět do Vaasy. Nicméně díky všem těm pěkným drobnostem jsem si
to náramně užil jako žádný výlet předtím. Po každém mém návratu následuje
analýza, co zase provedl Ukrajinec. Obarvil si
vlasy a udělal díru ve dveřích do koupelny. Nemám představu jak, ale doufám, že
to opraví lépe než jen tím plakátem...
A jak škola
nudně, ale intenzivně pokračuje dále a já do ní musím chodit, tak se taky občas
udá něco netradičního. Místním tutorům se podařilo zorganizovat exkurzi do
firmy Wärtsilä, což jsou takové "místní Vítkovice", které vyrábějí
obrovské lodní motory a energetické systémy. Prošli jsme si celou továrnu
"od šroubárny pro prosklenou kukaň" a bylo to velmi zajímavé.
Jedno sobotní
ráno jsem se probral a jel na druhou univerzitu na oběd, protože vaří i v
sobotu, abych zjistil, že je zavřeno z důvodu státního svátku. Cestou zpátky
jsem se podivoval, proč to na cestách kolem hřbitova vypadá jako při slevách v
Lidlu a ony byly Dušičky (Pyhäinpäivä)!
Vrátil jsem se tedy po setmění (v půl
páté) a prošel si hřbitov se spoustou svíček. Na rozdíl od nás byly všechny
pouze bílé, ale to přisuzuji tomu, že v Lidlu měli jenom jeden druh, který zase
hořel dlouho a tak ještě v další den večer hřbitov svítil, ale už byl bez té
spousty lidí, bylo ticho a mrazivo - zkrátka správná hororová scéna...
Mimochodem teploty
padají stále níž a v momentě, kdy mi z ČR volali, že přehazují kola u auta na
zimní, jsem se procházel po zmrzlé hladině jezírka, neboť je tu několik dní kolem
-8°C. Teploty už nad nulu nevystupují, místy sněží a hlavně už začalo zamrzat i
moře.
Díky tomu, že cesty jsou suché, lze stále jezdit do školy na kole, což mi
plně vyhovuje, i když je to občas dost náročné vydržet. Nerad na to myslím, ale
kvapně se blíží termíny zkoušek a odevzdávání esejí a tak na tom pracuji, ale
na další příspěvek si čas opět udělám...
P. S. nadpis "ze života za zdí" odkazuje opět na seriál Hra o trůny: zatímco v ČR vítáte první vločky, tady už ty potvory nějakou chvíli lítají mrazivým vzduchem...
