2020-04-19

Velikonoční výlet obytňákem do Joensuu

Slova klasika praví, že „osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz“. I tak lze charakterizovat nápad na velikonoční výlet obytným autem v roce 2020 ve Finsku. Letošní Velikonoce byly o dva týdny dříve než loňské, kdy jsme podobný zájezd realizovali taktéž. Snadnost divokého kempování v severských krajinách, vzdálenost mezi výletními cíli a cenách krátkodobého ubytování mě dlouhodobě lákají k pronájmům bydlíka jako cestovatelského a řidičského zážitku. Saturninův výrok také připomíná, jak si člověk začne vážit, sprchy, zásuvky s energií, tepla a záchodu, který poté nemusí v servisním bodě vylévat. Taktéž garsonka působí po pár dnech v obytňáku jako palác…

Den první

Ráno vstát a vyzvednout vozidlo. Naživo vše vypadá hůře, vnitřní plynové topení je celé rozpadlé, ale i tak pronájem zaplatíme a auto převezmeme na 4 dny. Další hodinu strávíme jeho plněním našimi žďorby a vyzvednutím obědu, který na dobře známém malebném místě za městem sníme uvnitř našeho obyváku na kolech. Zasekneme se zjišťováním, jak sakra nastartovat to topení a další spotřebiče – a pak nacházíme skrytý uzávěr plynu. Vše je připraveno, můžeme jet! „Můžeme jet“ je takové vzletné slovo pro pokus držet krok s provozem. Auto totiž podle mého vkusu vůbec nejede, jsem přesvědčený, že jde o zanedbanou údržbu. Později se s příšerným nedostatkem výkonu sžiji, sjedu z velkých cest a nakonec zjistím, že to nebyla chyba, ale vlastnost. V obytňáku se prostě nespěchá – to říkají zkušení cestovatelé, já dodávám, že rychle jet ani nejde. A tím tuplem ne v tomto bydlíku s 66 kW motorového výkonu.


U vjezdové cedule města Kuopio „strhávám“ volant z rovné cesty a vydáváme se směrem k lossi Puutossalmi – prvnímu trajektu na našem výletě. Někteří si dali za cíl vylézt na všechny vrcholky Beskyd, já se snažím projet lodě převážející auta v místech, kde by most vyšel příliš draho – myslím tím most tak vysoký, že se pod něj vejdou lodě danými místy proplouvající. Přívozy jsou vlastněny státem a jejich použití je zdarma. Po tom prvním, který se nám a cestě hodil, je v plánu ještě druhý trajekt Kortesalmen lossi, ale tam je mi blbé se hned otočit a jet zpátky. Na ostrově Vaajasalo žije 84 obyvatel a podle prvního pohledu tam nic k vidění není. Nicméně našli jsme tam farmu Alahovin Viinitila, kde se vyrábí ovocné víno. Samozřejmě bylo zavřeno, ale na dvoře způsobíme poplach a už se tu objevuje paní majitelka, která jen pro nás otevře obchod, kde zakupujeme lahev lokálního rybízového vína. Podle výhledu přes jezero na město Kuopio, velkého baru uvnitř a konstrukce svatebního stanu tu bude v létě asi dost živo. 




V samoobsluze později dokupujeme pár drobností, zapomínáme koupit sirky a po spotřebování poslední na startování vařiče při přípravě večeře, provádíme pátrání uvnitř vozu a naštěstí nalézáme jiné. Den utekl a my nejsme ani náhodou tam, kde jsem si naplánoval být, ale v obytňáku je to jedno. Další na programu je přírodní rezervace Pisan luonnonsuojelualue, tak koukám do map a aplikací, jestli se dá někde poblíž strávit noc. Zdroje se svorně shodnou, že nejlepší bude areál přírodního koupaliště v Lastukoski, který je vybaven uzavřeným altánkem s ohništěm či dvěma dalšími otevřenými ohništi. Přijíždíme, ale na opékání je pozdě, zkontrolujeme místo s baterkami a chystáme se spát. Mezitím zjišťujeme, že akumulátory obytné nadstavby v našem vozidle nestojí za nic, neboť jsou za půlden jízdy vybité, což znamená tmu a netekoucí vodu. Alespoň plynové topení funguje. Laborujeme s myšlenkou, jestli je možné jej na noc vypnout nebo musí běžet. Budíme se po hodině zimou a konstatujeme, že zapnuté být musí.

Den druhý

Ráno je chladné, ale slunečné. Auto necháváme stát a pešky jdeme na prohlídku přilehlého národního parku Pisa, zejména vyšplhat na vrcholovou rozhlednu. Vyhlídková věž stojí zcela rovně, přesto je návštěvní kniha plná vtipů. Na vyhlídkovou terasu vede neúměrně úzké schodiště. Výhled je úchvatný! Proti Česku jsou vidět jen nekonečné lesy (a jezera) bez přerušení obcemi či poli s řepkou. Díky za blízkého dřevorubce, který prostoupil až nepříjemné ticho nekonečna vrčením motorové pily a připomněl soboty strávené na chatě. 



Jdeme zpátky na plovárnu u jezera. Ohříváme si jídlo a já se stihnu za vlažného slunce opláchnout v jezeře, které od rána u břehu roztálo. Než vytáhneme příbory už je tady sněhová bouře. Výborné aprílové počasí! Vyrážíme po okresních silnicích do městečka Juuka, kde je jak jinak než přívoz Hirvisalmen lossi na ostrov. Iiris našla v průvodcích možnost zdolat pěknou dřevěnou rozhlednu Paalasmaan näkötorni, kam však vedla úzká a tou dobou bahnitá cesta. Tím se prozkoumaly terénní možnosti našeho pojízdného příbytku, které toho dne ještě přišly k užitku, ale nepředbíhejme. Na cestě zpátky na trajekt jsme si udělali přestávku, uvařili kávu a udělali plán druhé poloviny dne s přesností na půlhodiny. Při příjezdu k lodi samotné došlo ke zjištění, že právě začala převozníkova 20minutová přestávka. Hlavně, že máme detailní harmonogram dne. No, co už, lehl jsem si do bubliny nad kabinou a vybral bezpečnostní přestávku. Po 19 minutách slyším volání posádky, že semafor už je zelený a je třeba najet na loď.




Poměrně svižně jsme dojeli do hlavního bodu programu, kterým byl národní park Koli. To je taková profláknutá destinace, kam dojede každý druhý zájezd do Finska, nicméně my přijeli dost k večeru, a i díky pandemii zde skoro nikdo nebyl. Vychutnali jsme si místa obvykle „v obležení“ turisty naprosto sami a kochali se západem slunce. Trojvrší Koli reprezentuje v průvodcích typické Finsko, ačkoliv mi přijde natolik výjimečné, že není vůbec typické. Kromě toho je tu velké návštěvnické centrum a luxusní hotel s pozemním výtahem, ale naštěstí vše zavřené a vypnuté. 




Po dostatečném kochání panorámaty a prochladnutím je na čase přesunout se na další vyhlídnuté nocoviště. Před odjezdem jsem se ptal matadora národních parků Tomáše, jak on absolvoval Koli a dostalo se mi mimo jiné odpovědi, že si užil jízdu po silnici Rantatie vedoucí na hranici národního parku a jezera. Kouknu na to na mapě a klikatá silnice skutečně vypadá lákavě – to musí být paráda si zde zařídit. No takový řidičský očistec jsem ještě nezažil. 45 minut rallye jízdy po napůl zmrzlé a napůl rozbředlé bahnité cestě s naprosto nevhodným vozidlem. Jak jste pochopili jde o jednu z cest, kde není položen asfalt, každý normální člověk to objede okolo (i když Waze to tvrdil taky). Obvykle stačí randál, co ten obývák na kolech vyprodukuje na normální cestě a já s tím zamířil na tankodrom… 


Na konci nás čekala noc strávená na pěkné pláži Ahvenisen uimaranta u jezera s hlasitě praskajícím ledem. Iiris prohlásila, že je jí stále zima po těch vrcholcích a že potřebuje teplou sprchu s čímž se nechtěly ztotožnit baterie pohánějící vodovodní čerpadlo od bojleru. Zvedli jsme kotvy a vydali se na benzínovou pumpu u Joensuu, kde měla být podle internetu sprcha pro řidiče kamionů a kde došlo k úspěšnému ukecání obsluhy čerpací stanice. A kam to teď zaparkujeme? Jedno místo z aplikace nevyšlo, takže jsme zůstali stát na parkovišti před muzeem, které bylo v plánu na další den…

Den třetí

Obavy o otevření bunkerního muzea v Joensuu se nakonec ukázaly jako liché, neboť místo je veřejně přístupné už od roku 1997 a podle toho trochu sešlá expozice vypadá. Představený bunkr z roku 1940 chránící vodní kanál z ochranného pásu Salpa z letmého laického pohledu zjevně nedosahoval kvalit československého opevnění, takže popojedeme. 


Ostrov Utrasaari je vyhlášeným výletním místem nedaleko centra města Joensuu. Na parkovišti opět oceňuji, že toto obytné auto není monstrózních rozměrů a lze s ním zajet do řady vozů. Procházka kolem ostrova se spoustou mostků je pěkná, ale kazí ji silný a studený vítr. Domorodci se za nedělního rána pokoušejí rozdělat ohně na mnoha ohništích a opékat párky, ale moc jim to nejde. Oklepeme bahno z bot a jedeme do historického centra, které nad očekávání nevypadá jako přes kopírák se zbytkem Finska. Díky coronaviru, špatnému počasí a neděli je všechno zavřené a liduprázdné. Chtěli jsme si koupit lokální pečivo s rybou kalakukko, ale to nevyšlo. Krátce se projdeme po náměstí, ale fouká a pocitově je velká zima. Trochu plánujeme, co dělat dále. Podle předpovědi se žene déšť, proto zvedáme kotvy ≈ ruční brzdu. Cestou jsme ještě koukli na kampus univerzity UEF, který vypadal esteticky a proběhla nezbytná kontrola nádraží. Už létají první vločky a za chvíli jedeme dubnovou chumelenicí, alespoň neprší! 



Zbývá poslední ze čtyř naplánovaných trajektů, tentokrát to vypadá na dobrodružný rafting, ale přepluli jsme klidně. Jak se Fini vyhýbají pohledem i v samoobsluze, tak převozníci mávají na pozdrav jak o závod, zdravíme zpátky a užíváme si houpajícího se vozidla. Na poloostrově, kam jedeme, nemáme nic pořádně v plánu. Původně jsme měli přijet z druhé stany s programem v podobě vyhlídky na jezero a opečení párků. Plán byl přehodnocen, protože stěrače nestíhají odhrnovat mokrý sníh. Otáčíme se, vaříme kávu zaparkovaní na autobusové zastávce a jedem znova pozdravit převozníka na trajektu. Dnešní plán vypadá bezradně, přírodní cíle odpadají z možnosti navštívení. Plavecký bazén v Liperi, kde by mohla být i sauna je zavřený kvůli pandemii, takže zrovna teď se není kam uchýlit. Volíme pomalý přesun blíže k domovu. Namísto „dálnice“ jedeme po klikaté silnici 476 rychlostí asi 60 km/h, protože protivítr nás citelně brzdí a taky není kam spěchat. Kdo by chtěl jezdit s půjčeným bydlíkem dveřmi napřed na namrzlé cestě? Mezitím učím Finy, že bliknutí vpravo znamená, že můžou předjíždět, protože to tady nikdo nezná/nepoužívá. 


Cesta nás dovedla do městečka Heinavesi, kde je třetí největší dřevěný kostel ve Finsku (o kterém jsem nikdy předtím neslyšel). Jejich webovky se snaží vcelku zoufale tvářit, že mají bohatý turismus a že máte zvolit Heinavesi pro svou letní dovolenou. Brožurku dělal designér à la Šlágr TV a seznam významných míst obsahuje telefonní čísla. Nějak se tím ale necháváme unést a nacházíme přístav ve kterém je možné se připojit na elektřinu z parkovacího sloupku, vaříme večeři a otevíráme pivo. Je rozhodnuto zůstáváme přes noc. Po setmění je třeba se vykoupat v ledovém jezeře, protože to je folklor.

Den čtvrtý

Vzbudil nás lehký déšť bubnující do laminátové střechy, což je krásný relaxační zvuk. Sníh venku zmizel a objevilo se bláto, lenošivě vstáváme. Vyhlídka je dobrá: po poledni má být sluníčko, přesunujeme se k naučné stezce u strže Orinoro z poslední doby ledové. Cesta k ní byla dobrodružná, jako obvykle pouze hliněná a rozbředlá. Obytňák se po poslední rallye umyl deštěm a teď už zase vypadá jako zemědělský stroj. Dopoledne bylo škaredě a tím jsme se na místě ocitli první: cesta i pěšina byla čerstvě zasněžená a bez stop. Už podruhé za výlet se nám stalo, že jsme byli na výletní destinaci před všemi ostatními. Jarní strž byla úchvatná, odtávající sníh vytvářel vodopády a do toho kapky dopadající na jezírko prosvícené sluncem, no scény jako z televizního dokumentu. 




Vydali jsme se k turistickému přístřešku s ohništěm a jako správní Finové se snažili si opéct dopolední párky. Iiris vybrala vegepárky, které se neopékají, nýbrž na tyčce přihřívají. Kladnou stránkou je, že se plastové střívko a půlka materiálu nespálí na uhel jako u levných špekáčků. Až po jídle dorazili další turisté, tak jsme se zapsali do návštěvní knihy a vyrazili zpět k autu a hurá za dalším dobrodružstvím. Bylo potřeba taky jet, ale nezapomněli jsme se zastavit v trochu větších obcích po cestě, třeba taková Leppavirta. Že někdo žije na samotě dává smysl, že jiný bydlí ve městě je taky pochopitelné. Co drží lidi na maloměstě jsem zatím nepochopil. 

Další kuličkou na mapě bylo dvacetitisícové město Varkaus, jehož epicentrem je biocel s komíny. Ve Varkausu je jako pamětihodnost zdymadlo na kanálu mezi jezery. Je tu jedno staré s muzeem a pak nové s otočným železničním mostem a zvedacím mostem silničním, no naneštěstí nic neplulo. Dali jsme si něco k jídlu a hodili si šlofíka, protože v obytňáku je radost se po jídle natáhnout. Chtěl jsem ještě kouknout do vyhlídkové kavárny na střeše paneláku, ale bylo koronovřeno. 


Den ubíhá je třeba na to šlápnout, což u toho bydlíku od Fiatu znamenalo zašlápnout pedál na podlahu a držet ho tam s výjimkou křižovatek. Aprílové počasí vytvářelo úchvatné scenérie ze slunečna do vloček a zase zpátky, abychom za chvíli projížděli bílou stěnou sněhové bouře. Do toho s autem lomcoval boční vítr. Ještě krátká zastávka v Peiksamaki u zavřeného železničního muzea. Na to že to tam mám jenom hodinu jsem v něm ještě nebyl. Pieksamaki je uzlem železniční dopravy, a i obchoďák je tady udělaný z bývalé výtopny. Lehkým pohledem do turistického průvodce rozhodujeme, že dnešní ochutnávka stačí a kompletní turismus provedeme někdy jindy. 


Cestou do Jyväskyly se ještě odehraje miniepizoda: pořád koukám do zrcátek, abych monitoroval, koho svou pomalou jízdou brzdím a patřičně uhýbal v místech, kde se dá předjíždět. Už se chystám vyklidit jízdní pruh, když se v protisměru na dalekém horizontu objeví skupina závodících řidičů. Zaujímám postoj, aby mě náhodou nezačali zezadu předjíždět a ze závodníků se vyklubal prchající řidič v BMW a za ním kompletní motorizovaný sbor policie z okolí. Všechno, co mělo majáky se vydalo stíhat piráta. Konečně nějaké vzrůšo pro bezpečnostní složky z Údolí mumínků. Tím bylo také jasné, že do cíle už žádná policejní kontrola na cestě nebude.

Doma jsme vynosili všechny žďorby z auta, uklidili jej a vydali se ho vrátit majiteli. Po přesednutí do vlastního vozidla jsem měl pocit, že jsem sednul do supersportu. Jednak posed je proti dodávce skoro na zemi a na stejnou váhu vozidla připadá dvojnásobný výkon. Po čtyřech dnech s plynovým pedálem na podlaze jsem při odjezdu vlastním vozidlem „sroloval asfalt“. Tím se výlet po 950 km uzavřel. Konstatovali jsme, že díky okolnostem korona izolace jsme se na výletě potkali s menším počtem osob, než k jakému by došlo, kdybychom zůstali doma.

Něco o vozidle a obytňácích

Loni jsme měli půjčený obrovský obytňák Fiat Eura ActivaOne 690 HB a jelo nás v něm 6, což byl horní limit. Původně to bylo vymyšleno na méně lidí, ale jak nejdříve všichni váhali a měli jsme jet dva, tak najednou jsme měli zájemců na rotelbus. Řízení takového kolosu (jehož majitelé bojují s váhovým limitem vozidel kategorie B do 3.5 tuny) je bez problémů, dokud se jede rovně a parkuje u obchodního centra. Nutno dodat, že komfort byl tenkrát excelentní - v roce starém vozidle za cenu brněnského bytu. 


Letos jsem po roce orientačního sledování inzerátů obýváků na kolech zvolil k pronájmu letitý Fiat Ducato 2003 1.9TDi Ahron Camp 550 a namísto plné kapacity 4 osob jsme vyrazili jenom dva. Sympatické mi byly rozměry, zejména délka. S pronajímatelem jsme dohodli mimo sezónní cenu se slevou a vůz vyzvednuli jen 25 kilometrů od domu. Poté následoval 150 km přesun „na začátek“ výletu. Dýchavičné vozidlo neudrželo ani 80 km/h do kopce či proti větru a provoz za námi to těžce nesl. V průběhu výletu jsem ověřoval hypotézu, že maximální povolená rychlost není současně tou minimální. Na dostupný výkon se krásně zvyká, ale odpadá řidičské dobrodružství a napětí. Šlapal jsem tomu autu na krk a řadil jako na 125 motorce, abych zjistil, že to stejně nepojede rychleji a u benzinky spočítal šílenou spotřebu nafty. Je potřeba se plížit pomalu, ale jistě. Až na konci jsem se kouknul do techničáku: na 2600 kg pohotovostní váhy bylo vozidlo vybaveno motorem s 66 kW s obrovskou čelní a boční plochou. Taková plachetnice s pomocným pohonem. 

Jak zánovní obytňák fungoval bez chyby, tak ten starý má „tu a tam zas tohle“. Vodní čerpadlo nám umřelo po dni jízdy a opravilo ho až připojení na elektrickou síť. Taktéž vnitřní osvětlení zkolabovalo, a tak jsme trávili večery při baterce. Startování plynového topení bylo rovněž alchymií, při které bylo potřeba mysticky otáčet knoflíkem a ležet ve speciální pozici pro kontrolu. Bydlík byl podle papírů dovezený z Nizozemska a měl najeto jen 155 tisíc kilometrů za 17 let, nicméně oprav bylo na něm jako na kostele. Následující den po vrácení se na místním Aukru objevil tento vůz k prodeji, přičemž popis závad rozhodně neobsahoval naše zjištění. Asi to půjčování přestalo majitele bavit. Podle dřívějšího inzerátu chtěl majitel za auto 11000 EUR – v aukci obdržel 7700. Poté se vůz  objevil na jiném portálu za 9200 EUR, asi se mu ta cena nelíbila. Nějak se nemůžu dopočítat, to je nějakých 55 nocí v dobrém hotelu. Tohle asi nemá cenu vlastnit...


Co si užíváme pokaždé je možnost vnitřního průchodu z kabiny do obývací části, podle mě to utváří ten nejpodstatnější zážitek cestování tímto typem vozidla. Stinnou stránkou je racionální argument se přezouvat a to pořád.

Ve střední Evropě nemá ježdění obytným vozem asi takové kouzlo jako na severu. Jednak se dá naplánovat mnohem delší program na jednom místě a pak také je o něco náročnější přesouvání se s takovým monstrem a vypořádávání se s omezeným parkováním v místech výletů. Taktéž hledání klidného místa na spaní se zdá být například v Česku o dost náročnější. Ne nadarmo jsou považovány severské země za ráj divokého kempování (nejen s těmito vozidly). Mně se na tom líbí ta možnost zastavit kdykoliv a vcelku kdekoliv a chvíli nebýt na cestě autem. Bílá místa na mapě k navštívení jsou stále v zásobě...

Jestli podobného čtení nemáte dost, doporučuji pokračovat zde...

Žádné komentáře :

Okomentovat

Dotaz, připomínka, oprava?
(pokud máte problém s vložením příspěvku, vyzkoušejte to v prohlížeči Chrome)