Po cestovatelsky nevyzpytatelném covidovém roce 2020 si plány další dovolené nedovedl představit snad nikdo. Zima byla dlouhá, naštěstí byla kota naplněná dřevem, takže se dalo u grilu a nápojů s kamarády diskutovat a vymýšlet. Vymysleli jsme ne až tak originální nápad výletu jen v rámci jednoho státu. Naštěstí Finsko je pro tyto případy dostatečně rozlehlé. Ústředním tématem se stala Laponská válka (1944-45).
Článek byl také publikován na portálu motorkáři.cz, kde byl postupně jazykově vylepšen.
Jaké vozidla si zvolit pro 3000+ km dlouhou vyjížďku divočinou s několika stovkami kilometrů nezpěvněných cest? Jak z nadpisu vyplývá, stala se jimi trojice motocyklů Jawa. Ne každý je d/Dobrodruh jet takovou vzdálenost na veteránech a tak padla volba na novou produkci. Nejstarší motocykl byla dvouletá Jawa 350 OHC, nejojetějším kusem půlroční Jawa 300 CL a nejmladším vozidlem sotva zajetý “soubor náhradních dílů” Jawa 350 2T. Členové výpravy byly Lauri za Helsinki, Kauko za Jyväskylä a Ivo za Ostravu.
Dovoz svého motocyklu na start výletu v Jyväskyle jsem zvládl v předcházejím týdnu, když už se dalo přes hranice s řádným administrativním zajištěním projet. Náš příběh začíná červnové nedělní ráno na benzínce za městem v hustém lijáku. Nepromoky mám na sobě opět po 5 letech, naštěstí je mohu po dvou hodinách jízdy sundat. Pro dnešní den máme v plánu hlavně přesun severněji po “dálnici” E75. Stereotyp této nudné silnice rozbil čelní střet osobáku se skandinávským silničním vlakem a tak nás hasiči odklonili na objízdnou trasu po malých, naštěstí stále asfaltových silnicích.
Není nám teda moc teplo, zastavujeme pro benzín a kávu. Nová kývačka strhává pozornost kolemjdoucích a i ve Finsku mají plno vzpomínek na československé stroje. Postáváme, diskutujeme a já si všímám, že mám zřejmě od kamínku rozbité sklo světlometu. Krásný začátek výletu, naštěstí je polární den a lampu určitě nebudu potřebovat. “Elegantně” tedy vylepšujeme vzhled vozidla pláštěnkou tanvaku s gumicukem a pokračujeme dále.
První zastávkou je památník prvního výstřelu v Laponské válce u Pudasjärvi u kterého je malý motorest. Po cestě míjíme auta, které zuřivě blikají světly. Jsem tedy připraven na policejní kontrolu s radarem, ale z omylu mě vyvádí sob stojící na krajnici. Druhou zastávkou bylo místo prvního většího střetu u Aittojärvi. Zde se nezdržujeme příliš dlouho pro obrovské mračno hmyzu, kterému jsme se stali večeří. Jedeme ještě malý kousek, kde máme domluveno přespání v chatě u domu Kaukova příbuzného. Nevyspíme se ale vůbec dobře, uvnitř je horko a miliardy miliard komárů (když někdo zapomněl zavřít komín).
Druhý den
máme v plánu navštívit místa sestřelených letadel. Klidná místní cesta nás vede
správní oblastí města
“Í”. Začínáme ale u lesního
domku Jaegerů, kteří se zde v listopadu 1916 ukrývali před cestou na výcvik
do Německa, když po prozrazení došlo zde ke střetu. Památník nazývá toto místo
jako první, kde došlo k boji Finů proti Rusům za svou vlastní zemi.
Poprvé na našem výletu sjíždíme na šotolinové cesty, které trvají dalších 40 km. Ty mají obvykle rozličnou kvalitu. V tomto případě byla cesta spíše horší, která si v zápětí vybírá svou daň, když Lauri padá ve vyjeté koleji a 350 OHC letí do příkopu. Nic se naštěstí nestalo jezdci ani stroji. Varování však není nikdy dost.
Čeká na nás místo nouzového přistání Blenheim BL-190 5. října 1944 po zásahu protiletadlovou palbou. U pamětní desky byly dokonce k vidění zbytky hliníkových plechů. Finové nevykupují kovový odpad od soukromých osob. Jeden z letců se nemohl pro zranění hýbat a tak šel 4 dny pro pomoc jen druhý z posádky.
Další zastávkou je místo pádu Junkers JK-256 po souboji z Messerschmittem 109G. Jednomu přeživšímu pilotovi přidali křížek až o hodně později, takže jsou zde nyní 4. Tohle místo bylo více pro-návštěvnické, protože mělo typický turistický přístřešek s ohništěm a kadibudkou, jak byvá zvykem třeba v národních parcích.
Počasí bylo nádherné, mraky vysoko, teplota akorát. Idylku kazili jen komáři a jiná havěť. Sundat si helmu a vyměnit za moskytiéru není tak těžké, ale zpátky to jde hůř. Zavřít vyklápěčku, aby nic nezůstalo uvnitř vyžaduje speciální taneček.
Zpátky na asfalt jsme se dostali u přehrady Ossauskoski, kde jsme si dali kávu z termosky a do navigace dali další místo sestřeleného letounu JK-263. Na předchozích zastávkách měly mapy.cz alespoň symbol památníčku, ale u tohoto místa jsme neměli nic (už je tam). Naštěstí byla u cesty šipka do lesa a pár teček sprejem či fáborky. Měl jsem docela obavu, protože slovo pěšina by bylo příliš silné slovo pro čvachtající stezku po okraji planiny s vegetací typickou pro bažinu. Po kilometru jsme dorazili k památníku vytvořeného z kusu podvozku a opět se kolem povalovalo pár zbytků letadla.
Zpátky ke strojům a vzhůru na hlavní silnici E75. Než jsme se tam ale dostali, tak tu byla další terénní šotolinová vložka. Vůbec poprvé jsem vjel na motorce do hlubšího písku na výjezdu z lomu a málem to položil. Naštěstí písek není obvyklý povrch, spíše všechny kombinace štěrku a uježděné hlíny. Finské boční cesty jsou úžasnou školou lehkého offroadu, podobné nezpěvněné rychlé cesty v Česku nemáme. Pro majitelé cestovních endur je to hádám nejoblíběnější povrchová úprava, ale zvládl jsem to i na café raceru.
Za pár desítek minut vjíždíme do Rovaniemi, proslulé město na hranici polárního kruhu. Chtěl jsem si udělat fotečku, jak tu „čáru” přejíždím, ale označená je snad jen v Santově vesničce a můj doprovod si odmítl do toho Disneylandu zajíždět. Nevadí, už jsem tam byl a a dokonce mám i tu fotku s pravým finským Santou Clausem za 40 €.
Ubytování jsme si zamluvili severněji v Levi, které je známým lyžařským střediskem. Jediná větší hora široko daleko je protkána sjezdovkami a vleky pod kterými se nachází pokus o alpskou vesničku. Těsně před dojezdem nás stihl zbytečně promočit 5 minutový déšť.
Abych nezapomněl zastavili jsme se na hřbitově v Meltaus u pamětní desky 4 finským pilotům, kteří byli všichni sestřeleni ve stejný říjnový den.
Přiznám se,
že ačkoliv bylo počasí vizuálně pěkné, moc teplo nám nebylo. Následující
červnový den se to mělo ještě zhoršit a hlavně byl hlášen celodenní déšť při
8°C. Nahodili jsme odpočinkový den, rozehřáli saunu zašli do obchodu pro nápoje
a zkontrolovali stroje.
Ve čtvrtém dnu výpravy nás čekal nejsevenější bod, ale ještě předtím jsme u města Kittila navštívili pamětní místo poslední oběti Laponské války z řad finského letectva. Sestřelen byl Fokker CX FK-104, jehož zbytky se tu k mému překvapení dochovaly v hojné míře. Poznali jsme roztavený válec motoru, kabel od baterky či ocasní část letadla. Disclaimer: nic z nalezených kusů nemá potenciál suvenýrů, tak to tam prosím nechte ležet i nadále. Procházka lesem nás zahřála, zpátky do městečka naplnit nádrže až po okraj a vzhůru do sedel. Čeká nás 200 km opravdovou divočinou.
Mezi levou
“rukou” a “hlavou” finské
dívky není žádná pořádná cesta (pravou ruku si nechali Sověti, pro
pořádek). Nakonec jsme vybrali variantu přes obec Kiistala za kterou skončil
asfalt a začala 50 km hliněná cesta. Bylo po dešti, takže se sice bylo potřeba
vyhnout kalužím a klouzalo to, ale zase se neprášilo. Streamovaná hudba do
sluchátek hrála (protože i na úplném konci světa tady jede 4G), občas se
objevil nějaký sob, sluníčko trochu hřálo a jelo se vlastně moc hezky. Dvě
protijedoucí auta za hodinu lze stěží nazývat provozem.
Chtělo by to kávu! Naštěstí je v této jinak neobydlené oblasti kavárno-bar v obci Pokka (s 9 trvalými obyvateli). Barman byl ten nejveselejší človíček a celé místo bylo tak krásně autentické, že musím doporučit se zde ubytovat. Jen zvolte nějaké datum, kdy tu zrovna není -51,5°C jako rekord z ledna 1999.
Cesta dále
pokračuje po asfaltu, sice to nebyl žádný autobahn, ale jelo se po tom trochu
jistěji. Káva mě nabudila, trávil jsem při tom koláč ze soba a příležitostně
zpomaloval, když se nějaké zvíře objevilo u cesty. Takto na severu Finska jsem
byl několikrát v zimě “za tmy” a někde v hlavě jsem si říkal, že bych si to
jednou chtěl užít za světla. Od zastávky jsem měl 2 hodiny čistého času si
znovu promyslet, co jsem si to přál. Stromy, stromy stromy a když se cesta
trochu zvedla objevilo se nekonečné množství stromů. Moc se to vlastně nelišilo
od tmy, akorát to bylo zelené.
Vjíždíme do Inari, které je známé jako hlavní město Sámů. Je nám zima, zejména na ruce, protože na dvou Jawách ze tří nejsou vyhřívané hefty. Co je to za letní dovolenou při které je 10°C? Mezitím umírají Helsinky a celé Česko v 30°C+ vedrech, no dobrá. Jedeme ještě výše do Kaamanenu, kde je památník Laponské války a obchod se suvenýry. Vyfotit se a odvelet změnu kurzu, odtud už jenom na jih. Mimochodem z tohoto místa to bylo “už jen” 6 hodin jízdy na Nordkapp, kde jsem tedy ještě nebyl, bohužel byly díky covidu hranice ještě zavřené.
Konstatuji, že panoramata na cestě mezi Inari a Ivalem, zejména v části podél jezera, jsou fascinující. Ne že byste to nemohli vidět třeba v Rakousku, ale na místní poměry je to něco. Nohy od ježdění jsme si protáhli u Karhunpesäkivi a dalo by se tam i si zaplavat, kdyby nebyla taková zima. Dostáváme se do turistické oblasti, přespání máme zamluveneno v chatce při campingu v Ivalo. Naštěstí není nikdo z nás fanoušek stanování. Na večeři v restauraci si dáváme lokální poronkäristys (sobí maso s bramborovou kaší). Nějak na mě doléhá (ne)skutečnost polárního dne, když mi o půlnoci svítí slunce vysoko na obzoru přímo do okna.
Probuzení, snídaně a hurá na stroje. U benzínky se mi stala noční můra digitálního člověka, automat mi sežral kartu. Respektive se tam zasekla, protože mám epesní plechovou kartu. Naštěstí to byla poloautomatická pumpa, nechal jsem vizitku obsluze a doufal, že ji někdy vytáhnou.
Dneska
jedeme na most v Paatsjoki úplně u hranic Ruské federace. Tak blízko, že na
jedné části cesty začíná zakázané hraniční pásmo. Na mapě je toto území Finska
divně ukousnuté, to když se v roce 1947 Sověti zeptali, zda-li by jim tento kus
země s vodní elektrárnou nechtěli Finové darovat a oni s tím “nadšeně”
souhlasili.
K našemu překvapení byl tento kousek cesty nádherný, nový asfalt, viditelně jiné trasování v čerstvých zářezech a mé beskydské srdce si užívalo kopečky správných velikostí s panoramatickými výhledy na nekonečné lesy za krásného počasí. Bylo zde taky spousta sobů u cesty, ale jen jedné skupince se nechtělo z vozovky. Mám v živé paměti, jak jsme stádo potkali v zimě na zájezdu. Řidič stál na brzdě, autobus pumpoval do ABS, sobíci stáli a koukali. Srazili jsme tenkrát dva. V létě a na motorce se to naštěstí ani zdánlivě neopakovalo.
A ještě
jedna zajímavost spojená s touto trasou, jde o bývalou
Arctic Ocean Highway, která jako jedniná mohla po 13 měsíců v letech
1940–1941 zásobovat Finsko a Švédsko z přístavu v Petsamu. Obrovské množství
náklaďáků zápasilo se špatnou vozovkou a zejména s proslulým kopcem
Magneettimäki, kam jsme se přesunuli. Muselo to tam tenkrát vypadat jako na
zimní D1 u Vysočiny.
Jíme svačinku a na mobilu mi pípá zpráva, že moje platební karta byla vysvobozena z automatu. Musím se pro ni 25 km vrátit. Domlouváme se na místě opětovného setkání. Vracím se pro kartu na benzínku, kde se na mě vrhá osazenstvo laviček a chce mi pochválit krásnou renovaci Jawy. Jedu zpět a zjišťuji, že jsem tak úplně nepochopil, kde se teda potkáme. Vyjedu až na vrchol Kaunispää s dalekými rozhledy odkud se telefonicky doptávám.
Sraz máme u památníku obětem partyzánského útoku, kteří v zuřivém boji proti německému spojenci v červenci 1943 vyhodili do vzduchu most s autobusem civilistů. Jsem rád, že jsem po chvilce stresu opět našel kamarády. Sedáme na stroje a jedeme dále po pitomé E75. Nejnudnější cestě Finska, kterou naneštěstí použije většina cestovatelů po vystoupení z trajektu v Helsinkách při cestě na Nordkapp. Tady to byl úsek 130 km konstantní rychlostí 80, kolem nic k vidění, a k tomu provoz kamionů, osobáků a všech možných karavanů. Žel v této části Finska není jiné cesty.
V průběhu jízdy si začínám uvědomovat, že má cesta pro kartu mě stála nějaký benzín navíc, který jsem v tom shonu zapomněl doplnit. 300 CL má navíc nejmenší nádrž mezi stroji výpravy. Čím více se přibližujeme k Sodankylä, tím je jasnější, že já tam nedojedu a skutečně mi motor 8 km před benzínkou zhasíná. Lauri mi naštěstí podaroval hadičkou půl litr nemaštěného benzínu a tak jsme se všichni dostali do místa nocování. Velitelem výpravy byl Kauko, nicméně jel na dvoutaktu, takže byl zařazen na konci konvoje. Takové uspořádání má jisté organizačně-navigační nevýhody, dodávám.
Ráno prší a bude pršet celý den. Další volno nám nesedí do plánu a tak nasazujeme nepromoky. Vzdalujeme se od hlavních cest a jedeme na hráz vesničky Lokka, kde partzyzáni “po Lidicku” vystříleli civilisty a do Moskvy nahlásili zničení vojenské posádky. Vzdali jsme jim tedy památku a podle věnce shledali, že tutéž trasu jel také Motorkářský klub finských vojenských veteránů.
Cesty se stále zmenšují a přichází opravdová lahůdka - historická cesta k Seitäjarvi. Zde je památník napadení vesnice civilistů hádejte kým. Čeká nás 2x 13 km blátivého podkladu za hustého deště, ideální vyjížďka pro café racery. Jsem rád, že s sebou netahám žádnou mrtvou váhu jako padací rámy nebo že mě v pohybu neomezuje lanko airbagu, protože ho přes nepromok nejde zapnout.
Všechno je totálně zaprasené, začínám být mokrý zevnitř, ale zatím jedeme dál. Zatím! Uprostřed toho ničeho se rozhodla Jawa 2T stávkovat. Reinkarnovanému veteránu se asi nelíbí hodiny jízdy v dešti. Hoši znalí původních Jaw opravují tradičními postupy a já si říkám za jak dlouho by sem asi dojela má asistenční služba, protože kromě diagnostiky s sebou nic nevozím. Když už motor Jawy naskočí, objevuje se Hilux v expediční výbavě a v něm rodinka domorodců jedoucí na nákupy nebo tak něco.
Zpátky na
asfaltu: je zima, prší méně, ale není to teda nic moc. Hledáme nějakou kavárnu,
ale v Savukoski nacházíme spíše bar. K jídlu nabízejí sobí pizzu, byla výborná.
V koutě stojí výherní automat a na něm nějaká starší žena usilovně gamblí. Ve
Finsku si sice nekoupíte alkohol po 21. hodině, protože je třeba chránit
obyvatele, ale tyhle zatracené mašinky jsou úplně všude.
Kam pojedeme teď? Dáme si na chvíli pauzu od Laponské a Pokračovací války a přepneme se na Zimní válku. V Pelkosenniemi byla rozhodující bitva, která odrazila sovětské síly jdoucí na pomoc v jiné kritické bitvě u Salla. Je zde památné místo vysvětlující podrobnosti a které ležící na další nudné cestě, tentokráte E63. Nejedeme po ní dlouho, protijedoucí auta blikají, tak si říkám, že pro rozptýlení budou zase nějací sobíci na cestě. Tentokráte to byla policejní motorka s radarem.
Kousek před cílem se dvoutakt opět rozhodne nejet. Vypadá to na elektrický kontakt. Po chvíli kroucení kabelů a hrátky s kontaktolem to jede dále a později zjišťujeme, že je dobré nemít vodu v karburátoru. Spoiler alert: to byla poslední závada dvoutaktu na dalších 6 tisíc kilometrů.
Kemijärvi, kde budeme dneska spát, mám v paměti uložené jako konečnou zastávku autovlaků z Helsinek. Vybrali jsme si k přespání hotel, který poněkud ustrnul v čase. Legenda o něm však praví, že má fantastické snídaně. Byla to pravdivá pověst.
Počasí si z nás dělá legraci, dalšího dne nás čeká modré nebe a příjemné teploty. První zastávkou v Raissila je nejsevernější přívoz, který nás vezme na druhou stranu jezera. Je to v podstatě zbytečná zajížďka, ale to by se pak dalo říct o celém výletu. Vojenskou zastávkou je památník bitvy u Salla, u kterého se sověti pokoušeli o oblíčení finských jednotek a švédských dobrovolníků. Na místě bitvy se omylem nacházela na odpočinku jiná finská jednotka a tak touto šťasnou náhodou ve špatném počasí vyhrála ta správná strana.
Na rozcestí byla pumpa s kavárnou ve které servírovali nebývale levně kávu a skořicovou buchtu, kterážto kombinace je národní klasikou. Finové jsou národ s největší spotřebou kávy v Evropě (podobně jako Česi s pivem) s tím rozdílem, že jejich filtrovaná “hnědá voda” není podle mě nějak zvlášť dobrá.
Vydáváme se po cestě do městečka Salla, respektive na místo, kde se nachází nyní. Původní Salla se dnes jmenuje Kuolajarvi. Boje zde byly těžké a proto se tu nachází spousta památníků a také malé, ale hezky zpracované museum. Jsem rád, že postupujeme po vedlejších, ale stále významných cestách, protože si opravdu užívám teplé počasí a desítky kilometrů nerušené jízdy po přiměřeně zvlněných cestách.
Asfaltová idylka ale není nekonečná. Odbočujeme na vedlejší hliněnou cestu, abychom navštívili pamětní místo v Hautajarvi. Celý den sedíme, takže je příjemné projít se 2x 1,3 km od parkoviště po prknech přes bažiny k desce informující, že i tady zabíjeli sovětští partyzáni civilisty sekající trávu pro dobytek.
Okolo tohoto bodu výpravy už přestávám počítat soby u cesty, protože jsem se v tom ztratil. Je jich spousta, většinou je ale zvuk motorky odežene do nefotitelné vzdálenosti. A pro doplnění v této části finska nejsou obvyklí losi. Míjíme malý a velký národní park Karhunkieros, který je svými vodopády známým cílem pěších turistů. Abych to zasadil do kontextu: Finsko je poměrně slabé, co do výletních cílů. Středoevropan si nemá z čeho vysloveně sednou na zadek. Je třeba si užít prázdnotu, ticho a blízkost přírody. S tím blízce souvisí důvěra k ostatním lidem a ctění osobního prostoru. Helmu není třeba zamykat, zapomenutý batoh bude na místě i za týden, pokud ho teda někdo nevezme na policejní stanici. Je to uklidňující pocit, když všechno nemusí být přibetonované a pod neustálým dozorem.
Dalšího rána je zataženo a z předpovědi víme, že se blíží déšť. Vyjíždíme už rovnou v nepromoku a hned po tankování začíná slušná průtrž mračen. Navštěvujeme památník zavražděných civilistů a pokračujeme k mé radosti po menších cestách do blízkosti hranice. Pro protáhnutí zastavujeme u jiného památníku, kde partyzáni zaútočili na konvoj s pracovnicemi organizace Lotta-Svärd.
Přestává pršet a nějak se rovnou překlápíme ze zimy do vedra. Před námi je proslulé Suomussalmi a Rátská cesta ze Zimní války. Ještě než tam dojedeme, zastavujeme o umělecké instalace Hiljainen kanssa.
Proti předchozím památníčkům působí návštěvnické centrum a muzeum na Raatentie jako mainstreamový cíl a my ho bereme docela hopem i proto, že se potíme v dusném horkém vzduchu. Zastavujeme se tedy na několika menších klíčových bodech tohoto slavného vítězství Finů a dále směřujeme na ubytování, kde se konečně zbavujeme zimního převlečení. Je čas si odpočinout, centrem obce vede chodníček přes jezero. Vypadá to super a slunce nezapadá ani v 10 večer. Člověk tak má pocit, že je maximálně 5 hodin v letním odpoledni.
Deváté ráno je příjemné, najíždíme na cestu značenou jako via Karelia a opět jedeme dlouhé desítky kilometrů po příjemně kolébavých cestách s táhlými oblouky a malými kopečky přes mosty a můstky kolem a přes jezera. Kvalita povrchu je dobrá a mijíme množství motorkářů. Stavíme až v Kuhmo u vojenského muzea, to už se teplota a sluneční svit stává nepohodlným. Konečně rozumím proč se na sociálních sítích všichni už týden rozčilují nad počasím.
Dojíždíme do městečka Lieksa, které leží na druhé straně jezera od Národního parku Koli, kam jezdí celé finsko i zahraniční turisté, takže to sem nikoho moc netáhne. Monopol na ubytování tady má jeden obstarožní kemp. Špatný zážitek ještě vylepšilo letošní přemnožení komárů, nedaří se nám je vyhnat z chatky a i když je zabijeme někudyma přilétávají další. U jezera se nedá sedět, v chatce se nedá sedět, na procházce je horko a usnutí je nemožné. Komáři mě bodají i přes termoprádlo! To byl teda hororový zážitek.
Ráno se nevyspalí balíme a navštěvujeme dílo místní „paní Jurkovičové“ jejíž dům a kostel mi trochu připomíná valašskou lidovou architekturu. Míříme, já vím, že to čtenáře překvapí, k památníku civilním obětem partyzánského útoků. Tento byl zajímavý příjezdovou cestou, kterou byl nádherná úzká lesní hřebenovka. Být taková u nás, tak na ní jezdí (c)endura od rána do večera. Nic, co by nezvládly také tři osamocené Jawy. Potýkáme se, ale s novým problémem - příšerně se práší. Chceme to vyřešit najetím zpět na via Karealia, ale tomto úseku je to také převážně šotolinová cesta.
Vysvobozením z jízdy v peci na pizzu se nám stává Taistelijan talo. Dům bojovníků a vojenské muzeum v jehož přízemí je asi tak 16°C (venku 33°C). Dáváme si zde kávu a něco malého k snědku a uvažujeme co dále. Já vyrážím za nejvýchodnějším bodem Evropské unie, ale kamarádům se cesta k němu nelíbí. Zejména dvoutakt s velkými kufry je na štěrku obtížně ovladatelný. Rozdělujeme se a já si jedu divočinou hraničního pásma sám. Postupně mi vypadává internet i mobilní sítě a já se ocitám na malém upraveném výběžku odkud je pozorovatelný ostrov se dvěmi hraničními sloupy.
A protože památníčku bitev a bojů není nikdy dost, navštěvujeme ještě Oinassalmi a Taivallampi
Nicméně do Öykkösenvaaran taistelualue už nezajíždímě, muzeí pro dnešek stačilo. Jedeme k městu Joensuu po jednoproudé “dálnici” z Ilomantsi, která je tak rovná, že se mě bere spaní. Naštěstí odbočujeme a táhlé klikaté silničky nás dováději do místa posledního ubytování, kterým je Matkustajat maja. Toto místo provozuje snad už dekády ukecaný Fin. Spaní bez komárů bylo mimořádně regenerující.
Posledního rána se rozdělujeme: Lauriho čeká 500 km do Helsinek a nás 200 km do Jyväskylä. Navrhuji si to prodloužit o projetí dalších dvou trajektů Hanhivirta a Tappuvirta a tak jedeme s radostí zajížďkou po menších cestách. Horko nepřestává, ale nějak lépe se to snáší. Jedeme stabilní 80 a občas nás zuřivě předjíždějí auta, abychom je o 50 km dále dojeli na semaforech.
Přijíždíme do cíle a okruh po 11 dnech uzavíráme s 3400 km na tachometru. Viděli jsme mnoho za polárního dne, neměli jsme zásadní problémy a k mé radosti to bylo i docela levné. Celkové denní náklady (tedy včetně benzínu) se vyšplhaly jen na průměrných 60 € za den.
Pro plánování příštího výlety mě jistě nepotěší, že je třeba být
připraven na teploty od 9 do 33°C. Není neznámé, že severské cesty mají
nastavenu maximální rychlost na 80 km/h. V létě za světla je to trochu otravné,
nicméně na třístovku přímo dělané. Jsem rád, že jsme se vyhli davům
domorodců na dovolené, protože termín po letním slunovratu je spouštěč místní
prázdninové horečky, která byla v době stíženého cestování do zahraničí větší než obvykle.
Tak kam pojedeme příště?
