Nastal konec léta, a protože jsem letos neměl
nic odborného na práci, padlo rozhodnutí vyzkoušet si chmelovou brigádu,
na kterou mě již dříve lákali kamarádi. A tak jsem se jako již „vystudovaný“
informatik pustil do zemědělství, o kterém mám velmi matné představy, ale nevadí
– zažít se má všechno!
Chmel je popínavá rostlina, která se
pěstuje v chmelnicích „na výšku“ a aby se sklidila, je třeba jí ustřihnout
stonek a urvat od kotevního drátu. Kusy takové rostliny se v hantýrce
nazývají štoky, které je třeba naložit a odvést na česačky, kde se dále
zpracovávají – získávají chmelové šišky.
Oproti dřívějším letům, kdy tuto práci
na poli dělali ve velkém manuálně školáci (500+), se zavedly stroje (solery -
strhávače), které většinu práce odvedou za lidi a tak zbyde brigáda asi 50
lidí, kteří dělají dočištění.
Odpověď
na věčnou otázku: Chmelová brigáda? Tam se ještě pořád jezdí?
Tedy
zní: Ano, jezdí.
Podstatou práce je v ±7 členných
skupinách projíždět chmelnicí a sbírat to, co zůstalo na poli. Práce je to
odborně nenáročná a je k ní potřeba jen běžných fyzických schopností. Tím
se dostávám k tomu nejzajímavějšímu, co lze na chmelové brigádě zažít –
lidi!
Setkal jsem se s širokou společenskou
třídou lidí od čerstvých inženýrů po chabé absolventy základní školy. Asi
očekáváte správně - byl to hodně divoký sociální experiment! Byli tam slušní
studenti, jednodušší ale dobří lidé, rozumní a zábavní pracovníci, trvale
nezaměstnatelní jedinci, nedospělé nanynky, zoufalé vlezdoprdelky, záletníci,
magoři hrající si na šéfy, alkoholici i „alkoholici“, prostě všechno.
Kombinace dosaženého vzdělání a
společenské třídy většinou umožnila rozpoznat, na jaké úrovni se lze
s daným jedincem bavit, respektive nebavit. S vyjmenovanými kritérii
pak obvykle korelovalo množství konzumovaného alkoholu, cigaret, nadšení do
práce a stylu konverzace i zábavy.
Velmi „zajímavé“ bylo spolupracovat
v takovém kolektivu a zejména řešit konflikty. Setkat se osobně
s reakcemi a postoji různých lidí bylo pro můj společenský život velmi
přínosné a rozhodně bych je doporučoval všem HR personalistům či UX designérům.
Potvrzuje se tak známé heslo „všechno je o lidech“. Pokud se k ostatním
chováte slušně a neděláte problémy, tak i oni k vám mají vstřícný přístup.
Ovšem dostaňte se do konfliktu a odpověď bude na odpovídající úrovni.
Profesní život mi zase obohatila zkušenost
s tím, že šéfové mohou mít i řádově nižší vzdělání, ale pořád jsou to
nadřízení. Spíš než hádkami s vedoucími jsem se pro sebe zabýval
efektivitou práce a došel jsem k tristnímu zjištění, že je to pro
zaměstnavatele docela nevýhodné.
Viděl jsem velké množství prostoru
k nastavení procesů, které by dokázaly zlepšit výkonnost, zkrátit dobu
sklizně, ušetřit pohonné hmoty atp. V mém vlastním zájmu nejposlednějšího
jednorázového brigádníka je ovšem nebylo jakkoliv prosazovat, už proto, že jsem
byl ohodnocen od času stráveného prací i „prací“.
Obrovský problém bych také viděl v
nasazení případně nastavených procesů, protože jejich dodržování musíte chtít
od výše vyjmenovaných lidí. Ale i takové firmy existují, fungují a vydělávají! OKey, klíč je v tom, že na ty 3 týdny, co brigáda probíhá se nevyplatí jakkoliv inovovat...
Pokud se zase snesu na mi přidělenou
pozici. Absolvoval jsem dennodenní vstávání před 5. hodinou ranní, 14 hodinové
směny (ovšem s reálně odpracovanou tak větší polovinou), jídlo
z ešusu, rozmary počasí od všudypřítomného bahna po vedra, polní WC a
neškodného (ba prospěšného) snížení životního standardu. Nemohu vynechat citát ze Saturnina:
"Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo ostatně v naší moci aby jenom hřála. "
Na oplátku jsem dostal vcelku legrační
peníze za 150 odpracovaných hodin, změnu prostředí, fitcentrum i solárium,
krátkodobé re-budování své identity, mezilidské životní zkušenosti, 14 denní
vyčištění hlavy od všedních problémů. Což na mě dohromady působilo jako úspěšná
(leč trochu naruby) dovolená. Po návratů domů jsem pro tu hromadu odložených
úkolů chvíli toužil vrátit se zpátky k tomu jednoduchému životu.
V samotném městysu Kněževes se žije
jako na správné dědině. Z vybavení je k dispozici večerka a dvě hospody.
Bydlí se ve značně „jeté“ ubytovně, která může při prvním kontaktu až vyděsit.
Do práce a zpět vás odveze (oddrncá) zemědělská vlečka a to je vlastně všechno,
co potřebujete k životu.
Brigádou jsem tak naplnil svá předsevzetí,
že od 2 týdenní chmelové brigády nic neočekávám a přijíždím unaveně-odpočatý do
svého běžného života, který mi teď přijde zase o kus lepší než před odjezdem.
A co vy, máte podobné zkušenosti?
Z interpretovaných zážitků například vím, že si mnozí projdou podobným
restartem třeba jako táboroví vedoucí…
