Letiště Turku, Leeds, Sheffield a Gdaňsk

V minulém příspěvku jsem se rozepsal, že jsem byl na výletu z Finska do "severní" Anglie. Tato netradiční destinace z ještě exotičtějšího výchozího bodu způsobila, že jsem posbíral nové zkušenosti, které jsem předtím složitě hledal a tak je publikuji, aby někomu případně pomohly...

Do finského města Turku jsem přijel z Vaasy autobusem společnosti Onnibus, ten staví v autobusové stanici Turun linja-autoasema. Pro cestu na letiště v Turku stačí přejít cestu na stranu k McDonaldu, zamávat na přijíždějící autobus linky číslo 1 (aby zastavil), mít hotovost ve výši 3€ a dojet na konečnou k letišti (lentoasema). Cesta trvá něco kolem 30 minut, interval spoje je 20 minut. Od příjezdu dálkového autobusu do zavření brány jsem měl 1 hodinu a i přesto jsem to stihl za použití MHD, ale pro klid duše to nedoporučuji.

Přelet do Gdaňsku s Wizz airem byl bez problému, let je krátký, vyšel na 572 Kč. Při výstupu je třeba se nenechat zmást a přejít do přestupové haly označené cedulí "connecting flights" a neopustit tak odbavený prostor. Odlety do UK jsou ze starší části haly pro lety mimo Schengen, je to delší procházka, pokud budete z nějakého důvodu dobíhat... Přelet s Rynairem za 491 Kč.

Letiště v Leeds je nezajímavé, proto asi budete toužit ho rychle opustit. K tomu účelu slouží linka MHD s číslem 757. Platí se v ní nástupní sazba hotově 3,80Ł za spojení do centra města nebo až k autobusovému nádraží. Na letišti jsou jenom podezřelé bankomaty a směnárna se servisním poplatkem, tak se na to připravte... Cesta tímto autobusem měla trvat 40 minut, ale kolem 16. hodiny byl docela silný provoz a tak jsme nabrali nezanedbatelné zpoždění. Počítejte s tím zejména v opačném směru!

Po Anglii jsem cestoval Megabusem, což je sesterská společnost finského Onnibusu. Funguje to zhruba stejně, při nástupu musíte ukázat papír / telefon s rezervačním kódem a pak si někde ulovit volné místo uvnitř. Řidič pak hlásí, co jsou za zastávky, ale když to zaspíte, tak máte problém. Hodí se natáhnout si budíka. Anglický Megabus má docela často zpoždění s odjezdem, nicméně se mu jej dařilo dohánět po trase. 

Jako vždy musím doporučit stáhnout si do smartphonu aplikaci Mapy.cz a offline mapový podklad Anglie či Finska. S GPSkou se pak v jedoucím vozidle ujišťovat o své poloze průběžně...

Odlet zpět do Finska resp. do Gdaňsku jsem měl z letiště v Sheffieldu. Nicméně ono samotné v tomto městě neleží a ani Megabus do něj nejede, protože staví na autobusáku poblíž dálnice na Londýn. Je třeba tedy přestoupit na vlak, který v tomto uzlu je. Přes aplikaci Northern railway jsem si koupil lístek za 4,60Ł a dojel asi za 30 minut do Doncasteru. Na správné nástupiště se musí přes nadchod! 

V Doncasteru jsem z vlakové stanice prošel obchoďákem Frenchgate Interchange do přízemí, kde je autobusová stanice nejen MHD a ze které odjíždí za stojánky 1 linka X4 na letiště Robina Hooda. Platí se opět hotově 3Ł a autobus stojí před příjezdovou halou. 

Na tomto letišti mě kromě 3 hodinového zpoždění letadla do Gdaňsku z důvodu počasí nic nepřekvapilo. Strážní služba říkala, že toto letadlo má prý celkem normálně zpoždění. Při překročení 2 hodin zpoždění má cestující nárok na 3Ł poukázku na jídlo, které mi daly hostesky rovnou při vstupu a které jsem vyměnil za bagetu v Subwayi. Letenka od WizzAir za 844 Kč.

V Gdaňsku jsem měl naplánované přespání v přestupové hale, ale ta je v noci zavřená a nabízí se tak pouze přespání v hale veřejné! Naštěstí je tu kavárna a dostatek měkkých křesílek, případně krátkých gaučíků... Nicméně ráno se zase musí přes security check ve kterém může být docela frmol a fronta, tak si nařiďte budík s rezervou...

Letiště v Turku je malinkaté, ale to nikoho netrápí. Spojení zpět do města je časté a pohodlné linkou 1, jak už bylo zmíněno výše, jen je třeba mít 3€ cash. Pokud se chcete v Turku zdržet a navštívit pamětihodnosti, tak zůstaňte v lince 1 déle, doveze vás až k Turun linna, což je hradozámek s pěknou expozicí. Dojít tam pěšky od autobusáku je totiž zbytečně zdlouhavé, když už máte zaplacenou nástupní jízdenku...

To je vše, co jsem chtěl ještě pod čarou běžných příběhů ke svému výletu dopsat tak, aby to pomohlo případným dalším cestovatelům...

Finský Erasmus, který je v Anglii

V předchozím příspěvku jsem nakousl, že jsem se ve čtvrtek ráno vydal navštívit Míšu do Anglie, kde je rovněž na výměnném studijním pobytu. Úspěšně se mi podařilo absolvovat 20 hodinovou cestu a shledat se s ní v Newcastle-upon-Tyne.

Další den po příjezdu jsme se vydali na prohlídku města, které proti Finsku nabízí mnohé historické památky, znatelně více ruchu a pro mě také dost nebezpečné cesty, protože se po nich jezdí vlevo. V Newcastlu je zajímavá lávka pro pěší, která aby umožnila proplutí velkým lodím po řece, tak se celá vyklápí… Docela netradiční atrakce pro turisty, protože většinu času žádné lodě neplují. Co to takto začít dělat s Karlovým mostem…?

Míša mě vzala na domácí sešlost do protějšího bytu. Kromě toho, že tam bylo na mě nějak nezvykle mnoho Čechů, tak se po vytažení typických finských slaných hašlerek “Salmiakki” všichni hrozně ušklíbali, až na jednu osobu… …cestuji přes půl Evropy, schovám se do nejvyššího patra kolejí, zalezu do posledního bytu a zase je tam někdo z Finska!

Další den jsme se vypravili do Edinburghu, což je skotská turistická metropole. Lístky na autobus jsme měli zarezervované už nějakou dobu dopředu a i přes můj souhlas s výběrem času se stalo, že jsme se ocitli v tomto městě v 7 hodin ráno, kdy byla ještě tma, zima, pršelo a nikde nikdo nebyl. No naštěstí byla otevřená kavárna (poprvé ve Starbucksu) a po rozednění a za doprovodu typického anglického počasí (deště) jsme se vydali na prohlídku hradu, královské míle a vůbec okolí, protože to tam vypadá velmi hezky.

Cestou zpátky jsme měli ještě chvilku času, tak jsme si chtěli oba sednout do nějaké hospůdky a dát si pivo a cider “na cestu”, jenže najít byť jen jedinou stoličku v nějaké putyce tahle při sobotě večer se ukázalo jako výzva (protože jsou hrozně malé), no naštěstí se podařilo a já ochutnal skotské pivo a už jsme sedali na vlak zpátky, následující den jsme totiž měli další výlet...

Protože jsem s výjimkou Londýna po Anglii nikdy necestoval, tak pro mne byla návštěva města Manchester zajímavou aktivitou. Začali jsme (jak jinak) než schováváním v kavárně před deštěm, nicméně pak si to počasí rozmyslelo a my se vydali do Muzea dopravy, kde čirou náhodou probíhaly i jízdy historickými (dvoupatrovými) autobusy a tak jsem si to náramně užil.

Muzeum dispozicí a koncentrací vozidel nápadně připomíná ostravský depozitář historických vozů (včetně personálního obsazení), s rozdílem, že do něj někdo přidal cedulky s popisky a místnost pro pití čaje. I takto to jde, u nás se stále rozmýšlí, jak vybudovat muzeum...

Poté jsme jenom nakoukli do muzea fotbalu, protože v Manchesteru s tímto sportem pořád nevím, proč blbnou a dále do Muzea vědy a průmyslu, což je zase pro změnu expozice podobná vnitřním prostorům Dolní oblasti Vítkovic. Tedy lokálně významné stroje, vynálezy a milníky v napůl interaktivních výstavkách akorát, že přístupné zdarma…

V samotném městě není moc památek k procházení, takže jsme to proběhli večer a pak čekali na vlak, a protože jsem si koupil jízdenku na určitou hodinu, tak nemůžu jet dřívějším, ale zase to bylo levnější. Ve vlaku stejně nebyl průvodčí, ale při výstupu byly na nástupišti turnikety, které jízdenku zkontrolovaly. To by bylo celkem fajn, ale ty neberou jízdenku zakoupenou přes aplikaci v telefonu, takže jsme dělali frontu, bo obsluha tento fakt nestíhá! A já si myslel, že taková selhání se dějí jenom v Česku…

Vlakem jsme dojeli do Liverpoolu, kde jsme se ubytovali v hostelu udělaném z bývalé věznice. Po Helsinkách je to druhé místo v krátké době, kde jsem se takovým využití této budovy setkal a konečně také využil. Jen pokoje jsou poněkud stísněné… Liverpool je mnohem zajímavější město k prohlídce než Manchester. Sice tu taky blbnou s fotbalem, ale kromě toho mají také Beatles a tak turistický tlak rozkládají.

Dále tu mají Námořní muzeum, ve kterém se snaží evokovat, že Titanic je z Liverpoolu, naneštěstí tato loď zde nikdy nebyla, ale jednou skoro byla, tak proč nepostavit muzeum... Jinak je to ale zajímavá expozice, navíc se tato budova spolu s ostatními zajímavými místy nachází na pobřeží řeky / zálivu, což vytváří šikovně koncentrované turistické místo.

Cesta zpět do Newcastlu proběhla bez problému, kde jsme si pak užili ještě i dny bez cíleného pobíhání, protože mě za nedlouho čekala 36 hodinová cesta zpátky domů do Finska - prodloužení jsem si vymyslel sám, neboť jsem si zařadil do programu další dosud nenavštívené město - Turku. Ještě v Anglii jsme se s Míšou udělali bramboráky a při té příležitosti jsem vyhodnotil, že je tato země levná, což by nikdo v Česku asi neřekl, ale při porovnání s Finskem je rozdíl v cenách zboží docela viditelný...

Cestu na letiště v Sheffieldu jsem zvládl v pohodě i přes fakt, že toto letiště je spíše v Doncasteru a ještě se k tomu jmenuje Letiště Robina Hooda. Na názvu nesejde, neboť mě po příjezdu na toto místo čekalo zjištění, že můj let do Gdaňsku je téměř 3 hodiny opožděn a tak jsem alespoň nafasoval poukázku na jídlo a dal se do psaní tohoto článku. Vzhledem k počtu letů do Polska z toho místa (Varšava, Katowice, Gdaňsk) jsem si už stejně připadal, jako v této zemi neboť převládající jazyk byl znát.

Když toto prý pravidelně zpožděné letadlo konečně dorazilo, tak jsem byl rád, že mi v Gdaňsku vyšel vcelku dlouhý 6 hodinový přestup, protože se zpožděním byl už “jen” 3 hodinový. Nicméně bylo třeba si po celém dnu odpočinout a měl jsem naplánované se chvíli vyspat v přestupové hale, která však byla v noci zavřená a tak na mě zbyl gaučík kavárny ve veřejné části. Toto mi přišlo méně bezpečné, ale stejně jsem neměl na výběr. Po zazvonění budíku jsem zjistil, že sice mám všechny věci, nicméně že je vcelku pozdě, protože první budík nezazvonil a tak jsem měl 15 minut na vstanutí, projití bezpečnostní kontrolou a nástupu do letadla, což bylo docela nakvap, protože frontu u kontrol jsem odhadoval tak na minut 14…

Letadlo jsem stihl, a dokonce aniž bych typicky skákal do zavírajících se dveří, jako to dělám u tramvají do školy v Ově. V 9 hodin ráno jsem byl zase zpátky ve Finsku neboli Zmrzlandu, protože při výstupu z letadla byl -1°C a i přes den se teploty držely kolem 4-5°C, což je proti 14-15° v Anglii docela rozdíl a tak v momentu dopisování příspěvku bojuji se smrtelnou rýmičkou.

Na tento poslední den výletování jsem si naplánoval prohlídku města Turku, což je město velikostí odpovídající Plzni. Proti jiným má švédskou historii včetně hradozámku, který je opraven a plný exponátů a jehož prohlídka stojí za to (teda ve finských kontextech). Dále velkou katedrálu a pár dalších míst, které se hodí navštívit, či si jenom nafotit žluté městské autobusy.

Návrat domů asi ve 3 hodiny ráno opět vylepšil Ukrajinec, kterého jsem se raději předešlé ráno preventivně ptal, jestli je byt v normálním stavu a na co mi odpověděl, že je v lepší kondici než při odjezdu. Nedokážu posoudit jeho stupnice, ale rozebraných 6 jízdních kol v kuchyni a kompletně špinavá podlaha nemůže být vykoupena doplněním o gauč a stoleček. Navíc ten idiot rozložil vstupní zámek, protože se pokazil a není schopný zavolat o pomoc správce.

Ach jo, takže zase zpátky v realitě a zimě všedních dní...

Finský Erasmus: škola volá

Minulý příspěvek končil letním výletem na kole, od té doby se zase o něco více ochladilo a jsem rád, když do školy jedu za vysokých 10°C, ale kolikrát si k mikině musím vzít i šálu nebo rukavice! Na rozdíl od Česka tady alespoň nesněží…

Abych nebyl po zveřejnění každého příspěvku osočen, že tady jenom chlastám(e), protože o chození do školy nepíšu, tak musíte vědět, že v pondělí a úterý jsem byl v knihovně dopisovat Learning diary. Učební deník je velmi otravných způsob, jak mučit jeho psaním studenty a čtením vyučující. Cílem je zaplnit stránku nějakou reflexí, co mi hodina dala, což v případě uspávacích přednášejících docela výzva. Ještě teď čerpám zkušenosti ze středoškolských Zpráv o měření!

Meotar (!!!) v lekci finštiny, zrovna bereme hodiny...

Ve středu se konal Mezinárodní den s cílem motivovat domorodce ke studiu nebo navštívení jiné země za pomocí nás výměnných studentů. Původně jsem neměl v plánu se do toho vůbec zapojit, ale univerzitní koordinátor potřeboval pěkné fotky pro oficiální prezentaci této akce. Protože mám zrcadlovku, tak jsem automaticky profesionální fotograf a byl jsem přizván ke spolupráci...

Všechny ostatní skupinky si připravovaly prezentace, typické jídlo a tiskly fotky s památkami. Já jsem objevil v hromadě brožurek, které si od různých univerzit vyžádala finská univerzita, letáčky z VŠE, UTB a obecné z Czech turism a usoudil, že by byla škoda nechat je ležet na hromadě s ostatními. Toto mě dovedlo k založení ještě našeho národního “stánku”, nicméně samotné brožurky byly celkem nezáživné a potřebovaly atraktor. Nenapadl mě žádný jiný stereotyp než byste očekávali, takže jsem doma pobral dopité plechovky od Radegastu a dalších piv, které mi tu kdysi poslala Míša, a udělal z nich výstavní pyramidu.

Dohromady to celkem fungovalo, sice každý čekal, že plechovky jsou plné a může si je vzít, ale za to už já nemůžu. P. S. Musí si rýpnout do reklamního předmětu VŠE, kterým je pytlík zázvorového čaje s popiskem “Study in Prague”. Jednak nejsem moc schopný najít jinou spojitost mezi čajem a Českou republikou než v počátečním písmenu a hlavně popisek “Made in Germany” vyluhoval trpké úsměvy. V soutěži o nejlepší skupinku se porvali Francouzsky s Italy, neboť tyto národy poskytly velké množství typického jídla...

Hned další den, co jsem zpracoval fotky z této akce, za mnou dorazil na návštěvu z Jyväskyly Ondra, aby si prohlédl mé město a využil coachsurfingu. Problémem Vaasy jako každého jiného finského města je to, že v něm není dohromady nic zajímavého a tak byly zde strávené 2 dny skoro až dlouhé. No naštěstí to “zachránil” spolubydlící Ukrajinec, neboť na pátek zorganizoval domácí párty. Ale popořadě…

Ve čtvrtek jsem se cestou do školy rozloučil s jeho tatínkem, který už asi usoudil, že je syn dostatečně zkontrolovaný, nebo že nemá po 11 dnech co dělat a odjel. Při návratu se odjezd jeho tatínka dal rozpoznat snadno, neboť ten magor jezdil po kuchyni na skateboardu a u něj v pokoji byla opět ta divná ruskomluvící sebranka. Za několik hodin vyprodukoval opět všechen čurbes a svolal párty.

Svolání sešlosti jsem využil i já, při příležitosti příjezdu Ondry, a oslovil několik vybraných osob, zdali by taky nechtěly přijít a udělat tak double “párty”. Nakonec jsem byl i celkem rád, že Němky odvolaly účast, neboť měly údajně zajímavý program s praním prádla v prádelně (???), protože i bez nich bylo v kritickém momentu v našem bytě pro 2 osoby celkem 21 lidí… Ani nechtějte vědět, jak to tam vypadalo ráno, ale to už mě nezajímalo, neboť jsem se brzy ráno vydal na cestu do Jyväskylÿ společně s Ondrou…

Jyväskylä je další studentské vnitrozemní město ležící jak jinak než u jezer. Největší vzestup zažilo za 2. světové války a tak je jeho architektura konzistentní s nedostatkem historických památek. Potěší zejména rozhledna nad městem a muzeum finského letectva. Shodou okolností jsme při společné návštěvě narazili na zemědělský veletrh a tak se den příjemně odvíjel…

Na počátku dalšího týdne jsem obdržel objednaný studentský overal, což jsou “montérky”, které studenti nosí na akce jako znak příslušnosti k dané univerzitě/fakultě lišící se barvou. Aby to nebylo tak nudné, tak se na ně přišívají nášivky jako potvrzení návštěvy různých událostí nebo příslušnosti k různým spolkům a organizacím. Co chci říct je to, že jsem tuto skutečnost věděl od počátku a začal brzy tyto “odznaky” sbírat, takže jsem strávil spoustu času s připevňováním hromady nášivek na své montérky, ale mělo to svůj důvod…

Ve středu, po odevzdání poslední části eseje, se konala párty v těchto overalech, kdy se město a později “hlavní” klub zaplnil studenty v tomto typickém oblečení a mezi které jsem nenápadně zapadl. Z této akce jsem se ale včas vytratil, neboť ve 2 hodiny a 50 minut ráno mi odjížděl autobus za dalším výletem. Jistě uznáte, že to nemělo cenu jít spát…

Kam jsem se vydal? Organizace akademického roku mi umožnila mít 7 dnů volna, které jsem rád využil k návštěvě mé drahé Míši v Anglii ve městě Newcastle upon Tyne. Podařilo se mi zakoupit za výhodných podmínek letenky z finského města Turku do Gdaňsku a odtud s přestupem dále do Leedsu ve Velké Británii. Nejkritičtější moment byl připraven ještě na finském území, neboť z ranního autobusu jsem měl na přestup do letadla přesně 1 hodinu, což při 30 minutové cestě na letiště nebylo zrovna mnoho, ale štěstí mi opět přálo…

Čekání v Polsku už uběhlo rychle a přelet do Anglie byl bez komplikací včetně transportu z letiště v Leeds do města i přestup na poslední autobus do Newcastlu. Cesta pocitově utekla rychle, i když trvala 20 hodin. Návratem do reality bylo setkání s anglickým silničním provozem, protože ti lumpi nejenže jezdí po špatné straně cesty, ale také vůbec nezastavují chodcům, což je zásadní rozdíl proti Finsku, kde jsem se odnaučil rozhlížet před vstupem do vozovky…

Momentálně si s Míšou užíváme společných chvíli i cestování po této zemi a o čemž bude další příspěvek...