2015-02-25

Doprava v egyptské Hurghádě očima šotouše

Tento článek vzniká jako shrnutí dovolené s cestovní kanceláří v egyptské Hurghádě očima šotouše. Hlubší průzkum na místě není tak úplně jednoduchý, neboť bezpečností situace je sice poměrně klidná, každopádně platí, že nic se nesmí fotit a tak zejména strategické cíle, jakým je třeba železnice si málokdo dovolí fotografovat.

Tento článek byl sepsán pro a publikován na serveru MHDživě.cz

Nejprve je dobré si uvést fakt, že přes svou rozlehlost je Egypt poměrně hustě obydlen, neboť 95% území jsou pouště a tak asi 90 milionů obyvatel bydlí na 5% území většinou v blízkosti řeky Nilu nebo na pobřeží dvou moří.


A s čím se lze setkat? První všudypřítomný dopravní prostředek je minibus reprezentovaný zejména Toyotou Hiace. Tento louage, neboli nájemný vůz je nejběžnějším způsobem přepravy na severu Afriky. 


Princip je jednoduchý, na frekventovaných místech postávají tyto vozy a podle příchozích zákazníků určují trasu a čekají na naplnění kapacity vozidla. Využívá se zejména pro cestování mezi vzdálenějšími místy - meziměstsky.


Minibus si lze si zastavit i na cestě zamáváním na řidiče, hned dodávám, že nic jako informační systém neexistuje a tak se vše řeší ústně. Cena je v těchto oblastech vždy smluvní. Pokud člověk pospíchá, může si zakoupit volné sedadlo a tím odjezd uspíšit. Vevnitř je místo pro 14 cestujících a řidiče, přičemž zavazadla se umisťují na střechu.



Klasické linkové autobusy se zastávkami, jak to známe v Evropě, jsem nezaznamenal. Pro dopravu na velké vzdálenosti slouží zájezdové autobusy provozované v režimu podobném naší Student Agency - místenkový autobus se stanovenou trasou a v rámci možností také jízdním řádem, neboť ten se odvíjí od provozu na silnicích. 


Pokud jde o značku, jsou velmi populární zájezdové autobusy Mercedes-Benz, které navíc nejsou ani příliš staré. Nezbytná je klimatizace, která je mnohdy nastavena proklatě nízko.


Taxi
Díky levné pracovní síle potkáte vozy taxi opravdu všude. Často na vás už z dálky troubí a nabízejí odvoz zejména v turistických oblastech. 



Bohužel s tváří evropana se dost těžko smlouvá a cena 150 Kč za 4 km úsek se mi zdála na tamější poměry trochu příliš turistická zejména při zkušenosti odjinud. Vozidla a řidiči patří k jedné lokální společnosti a tak se podle regionu liší barvy a vozy. V oblasti Hurghády je to modro-oranžová kombinace na různých levných Hyundaích a například v Luxoru jsou to bílá vozidla s modrými blatníky.



Individuální doprava
Pro běžného egypťana je vlastnictví automobilu luxus, který si nemůže dovolit a to přes to, že cena benzínu je v přepočtu asi 6 Kč za litr. Ačkoliv se nám to zdá téměř zadarmo, samotní egypťané jsou nešťastní, jelikož po nástupu nového presidenta došlo k dvojnásobnému zdražení, cena byla totiž dlouhodobě na 3 Kč za litr, což při měsíčním platu asi 2500 Kč hraje podstatnou roli.



Ale zpět k automobilům, na cestách potkáte širokou paletu aut, od nejnovějších modelů včetně docela slušného podílu Škody Octávie, přes vcelku nezajímavé auta s karoserií sedan po staré Peugeoty 504, které bych přirovnal co do počtu k naší Felicii, neboť jsou opravdu na každém rohu. 



Díky obrovské dani na nová vozidla místní v minulosti dováželi ojetiny z Evropy - zejména zmíněné Peugeoty, které mají dokonce egyptskou registrační značku namontovanou na původní německou či nizozemskou. 



Barevné odlišení SPZ je podle kategorie vozidla - modrá osobní, červená nákladní. V Egyptě v podstatě neprší a nemají zimu, tudíž auta nerezaví a i hodně staré kusy, pokud nejsou potlučené nebo napadené kutilem, vypadají poměrně zachovale.



Protože je auto drahé, jezdí místní i na čínských a indických motorkách v objemových třídách 125 - 350 ccm. Překvapilo mne, že motorek bylo vidět poměrně málo. Silnější kubatury pak byly vyloženě raritami. A protože jsme v Africe, tak jsem neviděl ani jednoho motorkáře v helmě.



Silniční infrastruktura
Samotnou kapitolou jsou silnice a doprava na nich. Při prvním kontaktu s nimi si musíte přidat jako v blázinci, naštěstí jsem se již s provozem v Africe setkal a tak jsem byl poměrně klidný a ten chaos si užíval. 



Tak například přednost má ten větší a ten, kdo byl na křižovatce první. Blinkry se nepoužívají, pokud chcete odbočit tak se tam jednoduše vecpete. Pokud se před vás někdo cpe, použijete klakson nebo světla k upozornění, že tam jste a jedete. Vůbec klakson je velmi používaný signalizační prostředek.



Značení jízdních pruhů je dekorace na fádním šedém asfaltu, z dvouproudé cesty se klidně může stát čtyřproudá, to není pro místní problém. Taktéž se kromě nočních cest pouští zásadně nepoužívají světla, což mi při setmění přijde dost nebezpečné. Obyvatele Egypta zastihnul boom LED diod, takže docela dost vozidel alespoň svítí a bliká všemi možnými barvami do všech stran. A jak jsem si myslel, že v blinkrech nemají ani žárovky, tak mají, blinkry se používají při nočních cestách pouští, kdy řidiči blikají do zatáček. 



V tomto chaosu jsem však neviděl žádné bouračky a i auta jsou tak rozumně potlučená - není to Německo, ale tamější obyvatelé v tom prostě už umí jezdit.



Pokud jde o cesty, tak se každých zhruba 10 - 15 km projíždí vojenskou kontrolou, kdy se kontrolují doklady zejména domorodých cestujících v minibusech a autobusech. Organizovaní turisté těmito body projíždějí bez zastavení. Součástí hlídkových stanovišť a vůbec jako zpomalovací řešení je po ujetí 5 - 10 km na vozovce dvojice zpomalovacích vyvýšení, což funguje dokonale a velmi otravně.



Železnice
S vlaky jsem bohužel nepřišel do bližšího kontaktu a tak si o železnici musíte přečíst někde jinde. Za svůj pobyt jsem projížděl okolo trati podél silnice ze Safagy do Queny, kterou ale místní asi před 3 roky rozkradli a odvezli do sběru, památkou jsou pražce a už v době provozu zcela zbytečný silniční nadjezd. Za povšimnutí v okolí cesty podél Nilu byla směrem do správní oblasti Luxoru lokální úzkorozchodná průmyslová trať po které se sváží cukrová třtina, což mi bylo mnohem sympatičtější než traktory s vlekem vrchovatě naložené zemědělskými produkty.



Turistický vláček
Co mě rovněž zaujalo byl silniční vláček v Údolí králů a u chrámu bohyně Hašeptut. Má za úkol dopravit lidi od parkoviště a vstupní brány k samotným památkám do poměrně příkrého stoupání. 




Protože si egypťané hlavu příliš nelámou, použili k tomu účelu nejrůznější skladové elektrické posunovací vozíky za které připojili vagóny pro turisty. A protože se fantazii meze nekladou, sundali vidle z vysokozdvižného vozíku a tahají ním turisty také. Jde spíše o zajímavost, obrázky najdete v galerii.




Závěrem doufám, že jste si rozšířili svůj dopravácký obzor, což je také účelem tohoto článku. 



Záměrně jsem nekomentoval dopravu v Káhiře, která má sice prvky MHD, ale kde jsem nebyl a kde bych se asi touto dobou také dost nerad pohyboval na vlastní pěst, nicméně pokud jste tam byli a máte fotky či zkušenosti, napište. Nemusíte ani psát, tramvaje již v Káhiře skončily (nebo že by ne?).

A kam dále?

Pobyt v hotelu Bel Air Azur v egyptské Hurghádě

Má druhá návštěva Afriky proběhla tentokrát v Egyptě do turistické oblasti Hurgháda, kam jsem s přítelkyní zavítal s cestovní kanceláří Fisher v polovině února 2015. Vybírali jsme last minute zájezd, pokud čekáte na pokles ceny na opravdu poslední chvíli, musíte dovolenou kupovat den před odletem, kdy cena spadla ještě o 1000 Kč.


Kritérium výběru bylo vcelku jednoduché. Už loni jsem prohlásil, že do podobných končin nejedu v létě, kdy je tam k nevydržení a tak padlo rozhodnutí na únor, kdy jsme měli oba dva volno. 


Nejprve tedy začnu klimatem, po celý den bylo obvykle krásně teplo od cca 25°C do 28°C, kdy pocitovou teplotu srážel dolů vítr, ale slunce opalovalo a dalo se koupat v moři i povalovat u bazénu. Pokud bylo zataženo nebo ještě více foukalo, bylo kolem 22°C, poté nicnedělání v plavkách na lehátku přestalo být pohodlné.


Moře bylo podle mého teplé pořád a i kdyby, oba dva hotelové bazény byly vyhřívané. Jelikož ale není léto, slunce zapadá docela brzo a teplota pak dále padá - odolný Čech to ale klidně zvládne v kraťasech!


Hotel BelAir leží vedle Arabie, která leží vedle Arabelly a všechno patří pod jeden koncern Azur. BelAir a Arabie se spolu baví a sdílí bazén, pláž a stravování. Arabella je bokem. BelAir je méně strategicky umístěný než Arabia, proto je levnější a vyhrazen dospělým, což ale není problém. 


BelAir nemá tak honosný příjezd a na pláž se jde kolem bazénu Arabie, nic co by mi dělalo problém. Pokud jde o služby, tak byly výborné. Pokoj příjemný, včetně minibaru, což je honosně nazvaná lednička s láhví vody, jednou lahvičkou Pepsi a Sprite. Dále TV s německými programy (kéž bych si vzal HDMI kabel k propojení tabletu), balkón i dostatek evropských dvoužilových zásuvek. Slušný standard, na který jsme zvyklí.


K vyžití je k dispozici bazén + bazén Arabie a hlavně moře. Jednak molo, které vede dále od zátoky, kde se do vody jde po žebříku, kde je voda divočejší, kde jsou korály a kde se mi to vůbec nelíbilo. A pak pozvolná písečná pláž bez korálů s 1,7+ metry vody a uprostřed s ostrovem, což mi mnohem více připomínalo scenérii pobřeží.


Díky období návštěvy mimo sezónu jsme si mohli kdykoliv vybrat, kde budeme, protože bylo všude až nepřirozeně prázdno. Nedokážu si představit, jak se celý komplex naplní lidmi, kteří se budou vrhat do moře, povalovat se u bazénu a dělat si rezervace na lehátka ručníky. Ubytovací kapacita se mi osobně zdala větší než počet nabízených lehátek, navíc na dobrých místech. Jestli tam byl někdo ze čtenářů v sezóně, nechť mi prosím napíše do komentáře zkušenosti.


Protože nicnedělání je krásné, ale omrzí, rozhodli jsme se rozbít bank a zakoupit i fakultativní výlety. Protože vybrat ten správný z papíru se mi zdá jako alchymie, nabízím i můj pohled na absolvované vyjížďky. V mém lehce ironickém pohledu ale nehledejte vždy jen to nejhorší.

Luxor


stalo se tradicí, že volíme povětšinou nejdražší výlet za poznáním historie či země, ve které se nacházíme. Protože Káhira je od Hurghády dál a vlastně v ní nic není, kromě 3 pyramid a Sfingy, zvolili jsme oblast Luxoru a Údolí králů.



Po 4 hodinovém kodrcání nejprve přes dálnici a pak místní komunikaci podél Nilu jsme dorazili do Karnackého chrámu, který je sice rozbitý, přesto zachovalý a kde se mi to líbilo. Poté následovala komerční prohlídka v prodejní galerii papyrusu, kterou bych s klidem vynechal, oběd a převoz přes Nil, který jsem čekal mnohem špinavější. 



Dále se pokračovalo na Chrám bohyně Hatseptut, kam mě příště nikdo nedostane, protože “v něm” nic není. Ale byl tam zajímavý elektrický vláček o kterém píšu jinde.



No a hned vedle je slavné Údolí králů, kde se opět jede vláčkem. Na místě se vůbec nesmí fotit, co značně urychluje a uvolňuje prohlídku. Na místě je 62 hrobek, otevřené jsou jen některé. Při mé návštěvě bylo všude volno a velmi příjemné teplo, což jak se zdá z různých cestopisů je vzácný stav, neboť jsou zde běžné fronty a nesnesitelné horko. 


Na závěr výletu opět komerční prohlídka alabastrové dílny, kde jsou velmi pěkné a zbytečné výrobky z tohoto kamene včetně nacvičené ukázky jejich výroby. Jak odvést 200 kg kamennou kočku v kufru v letadle jsem se ale nedozvěděl. Na závěr velmi dlouhá cesta smrákajícím se a nočním Egyptem do hotelu. Ale výlet to byl hezký a určitě jej mohu doporučit.


VIP Giftun

Giftun je ostrov v Rudém moři a VIP je proto, že skupina je do 30 lidí a nezahrnuje 200 dalších ruských turistů. Jeho náplní je cesta lodí, šnorchlování a koupání na ostrově. 


Nás na něm postihlo největší ochlazení za dobu pobytu a tak jsme v kraťasech a tričku na lodi za silného větru docela mrzli. Nicméně bylo to hodně pocitové, hodně účastníků ani nechtělo jít šnorchlovat, protože jim byla zima, ale paradoxně bylo ve vodě tepleji.


Jelikož nejsem vodní tvor, nafasoval jsem šnorchl, ploutve, brýle a plavací vestu a za permanentního plivání slané vody jsem se vydal topit na moře a hledat Nema. Moje Míša si to užívala, já se děsil z těch potvor a korálů pode mnou. Celé se to ještě jednou opakovalo na jiném místě. Poté improvizovaný oběd a vylodění na ostrově, kde byl čas na koupání a slunění. 



Cesta zpět už probíhala v podobném duchu jen za silnějšího větru. Proto jsem se ani nevydával vyzkoušet nafukovací “banán” tažený člunem. Do přístavu jsme dorazili v pohodě a ještě stihli odpolední oddech před večeří. Pokud chcete šnorchlovat, tak je tento výlet určitě lepší než ty “korály” kolem hotelu.


Tří hodinové čtyřkolky v poušti

Zlatým hřebem byl pro mne výlet na čtyřkolce do pouště s návštěvou “pravé” beduínské vesnice. Nejprve nás ale svezli všechny do centra, odkud se vyráželo a kde jsem pochopil, jak monstrózní podnik to je, neboť zde stála hromada seřazena dlouhá kolona strojů. 


Po uvázání šátku “palestina”, který jsme měli a nemuseli nám ho tam prodávat a zaplacení půjčovného za pořádné brýle jsme vyrazili rozřazovací kolečko na rychlou a pomalou skupinu.


Míša automaticky zapadla do pomalé skupiny, já se vydal hrdě do té rychlejší a vyrazilo se. Terén byl v podobě udusaného písku s terénními nerovnostmi, pasážemi “vlnitého plechu" a úvodním průjezdem skládkou odpadků. Jelo se mi pěkně, jen díky rychlejší skupině pořád na plný plyn, což se mi úplně nelíbilo, neboť na quadu jsem jel vlastně poprvé. Vědom si svého posledního pádu z motorky se mi opuštění vozidla nechtělo opakovat. 


Ve chvíli, kdy jsem se jako “pan doktor” začal kochat okolím, jsem nedobrzdil zastavující kolonu a lehce oťukal ochranný rám německé turistky přede mnou. Opravdu jenom lehce, nicméně jsem poté začal opět dávat větší pozor na cestu. Po cca 20 km a asi 45 minutách jsme dorazili, delší chvíli po nás i pomalá skupina brzděná Míšou, která sama vypadala, že na tom zpátky ani jet nechce. 



Napili se čaje, vyslechli povídání o beduínech, zakouřili vodárnu, povozili se na velbloudech a jeli zpátky. 


Tady jsem se rozhodl, že nehodlám opět závodit s těmi magory a přidal se do “pomalé” skupiny, která na to ovšem tady dost tlačila. Alespoň jsem měl možnost se kochat okolím, dělat drobné blbiny a neriskovat při tom “převrácení na střechu”. Míša na to taky šlápla a dokonce už přestala tu čtyřkolku nenávidět. 



Poté jsme úspěšně dorazili zpět do garáže, odkud nás poté odvezli zpět před hotel. Celou cestu a ještě dlouho poté se z nás sypal nasbíraný písek.



Určitě tento výlet doporučuji, pokud jste motoristicky založení. Vzhledem k tomu, že všechny čtyřkolky vyrážejí z jednoho místa do stejného cíle, nemusíte výlet kupovat přes cestovku a nebál bych se nákupu v hotelovém stánku, který je pochopitelně levnější. I po doporučení delegátky bych se vyhnul jiným variantám než 3 hodinovému výletu, které nemají takový spád a jsou proloženy čekáním.


Tím bych zavřel shrnutí absolvovaných výletů. Protože mi to nedá a nedokážu jen tak sedět nebo se nechat jen provádět, vyrazil jsem do okolí hotelu, kde toho ovšem mnoho není. 



Samotná Hurghada je asi 15 let staré město, takže v něm nic není, ačkoliv podle zanedbání vypadá starší. Od hotelu se dá vyrazit asi 5 km do centra, kde jsou obchody, obchody no a obchody. V obchodech jsou samé nesmysly a hromady padělků. Ať už sádrové odlitky alabastrových sošek nebo čínské oblečení. My nakonec zakoupili vodní dýmku a čaje u Aliho v butiku vedle v Arábii neboť měl na nás moře času, udělal nám čaj a pokecal s námi, takže jeho oškubání nás o peníze nepůsobí tak dramaticky.



Pokud jde o cigarety a tabákům do dýmky, které se díky nižší ceně a neplacení DPH vozí z Egypta domů, si nejprve zkontrolujte celní limity. Dovést se dá jeden kartón a “flaška rumu”, proto jsem se vyvaroval nákupu falešných cigaret na ulici a koupil až originály na letišti. Ačkoliv jsem toho vezl lehoulince více než je dovoleno, kolem celníků v Mošnově jsem prošel s úsměvem. Tolik k utrácení peněz.


Celkově jste si tedy mohli přečíst, jak jsme se celých 8 dní měli a pokud do této oblasti vyrážíte, pak se i připravit na zážitky. P.S. po návratu domů jsem okamžitě chytil lehkou rýmu. On ten přechod z 26°C do -2°C není úplně bez následků. Další poznatky nebo otázky směřujte prosím do komentářů.

P.S. nezapomeňte si sjednat cestovní pojištění.